Jake

Jake… To jméno mě odjakživa fascinovalo, protože tak se jmenoval můj brácha. Před rokem se zabil při autonehodě. Nějakej debilní frajer co chlastal do něj narazil terénním autem. Bylo to hrozný. A sotva se tahle jizva na mým srdci trochu zahojila, přišel do mého života další Jake. Jake Lee Anger. Potkala jsem ho poprvé na nádraží. Zadívala jsem se mu do očí – mám ve zvyku dívat se lidem do očí tak dlouho, dokud neuhnou. Jake neuhnul. „Krásná mladá dámo, můžu se Vás na něco zeptat?“ „Ne,“ zavrčela jsem nervózně. „Potřebuju se momentálně dostat do školy a stejně už nestíhám,“ řekla jsem ještě, ale trochu mě zarazily ty jeho oči. „Tak fajn, kdy Vám končí škola?“ „Až ve čtyři, co tě to zajímá,“ bublala jsem vztekle. „Ve čtvrt na pět tady,“ řekl ještě Jake.

            Ve škole to bylo příšerně nudný. Pořád jsem musela přemýšlet nad tím vysokým klukem z nádraží. Hrozně mě to provokovalo, že si se mnou dá schůzku, a ani mě nezná. Navíc jsem si včera večer neumyla vlasy a mám to příšerný infantilní růžový tričko – co ho na mě tak asi mohlo zaujmout? „Slečno Howanová, nad čím přemýšlíte, můžu to vědět,“ unaveně se mě zeptal profesor, který se mě už tři minuty na něco ptal, aniž bych mu odpověděla. „Ále, jeden debil,“ řekla jsem stroze, spolužáci se rozesmáli a profesor Moody zavrtěl hlavou. Každý na univerzitě věděl, že pro ostrý slovo nejdu daleko.

            Chvíli po čtvrté už jsem šla k informačním tabulím Miravellského nádraží. „Přeju pěkné odpoledne, krásná návštěvnice!“ Protočila jsem panenky. „Takhle pitomě mluvíš pořád? Ne, tak sorry. Každej kdo mě zná to ví, prostě jsem hrozně impulzivní a leccos mě naštve… Nesmíš si to tak brát. Jo a můžeš mi tykat. Já jsem Janis.“ „Jake Lee Anger,“ pousmál se mladý muž. Zachvěla jsem se. „Jake… se jmenoval můj brácha. Ale ten už je mrtvej. Umřel.“ „To je mi doopravdy líto.“ „Mně taky. Víš, on byl skvělej. Když mi bylo devět, stavěli jsme spolu z lega obrovskou zoologickou zahradu. Né fakt, mně se po něm tolik stejská…“ „Víš co? Půjdem spolu do kavárny a tam mi o něm něco povíš, jo?“ „To jsi první kluk v mým životě, co měl tu odvahu mě pozvat na rande. Všichni ostatní ze mě mají vítr.“

            Když jsme se s Jakem loučili, dala jsem mu svoje číslo, aby mi mohl zavolat. Protože doufám, že to neskončí. I když je to fakt trochu debil, nejspíš ho mám svým způsobem ráda.