Poslední důž na konci prérie

Poslední nůž na konci prérie

Ze všeho nejraději jsme tenkrát chodívali na Prérii. Bylo nám kolem deseti a nikdo by nám nenamluvil, že ta louka za sídlištěm není prérie. Vzpomínám si, že mi tenkrát připadala jako obrovský prostor, který nešel přeběhnout aniž by jste si museli odpočinout. Všude ze země trčely chomáče uschlé trávy, mezi kterými se sytě zelenala ta letní. Uprostřed se člověk musel zastavit, zavřít oči a zhluboka dýchat. Nebylo tu najednou slyšet nic než šeptání větru, který začal vyprávět o neuvěřitelných dobrodružstvích rudých bojovníků, stádech bizonů a vůni válečného ohně. Na Prérii bylo vždy ticho a člověk měl takový ten pocit, že se stačí pořádně zaposlouchat a někde za větrem byste objevili tajemné bzučení jako v elektrárně. To místo bylo pro nás magické a nabité energií. Alespoň pro nás dva.

Kdybych se ale skutečně ohlédl za těmi léty, zjistil bych, že jsme také tenkrát chodili do kroužku hvězdářství a sbírali "angličáky", které šly vyvážit jen pravými duhovkami, skleněnými kuličkami s malou barevnou vlnkou uvnitř. Ta se proti sluníčku leskla jako čerstvě natřený plot. Samozřejmě, s léty potom přibývalo klukovin, jako třeba kouření za garážemi vedle školy a tajná psaníčka holkám ze sousední třídy. Doba, kdy nás bavili indiáni nás však tak dokázala chytit, že mi dnes připadá, že jsme vlastně tenkrát chodili jen na Prérii. Ten travnatý plac, kterému dnes vévodí benzinová pumpa s parkovištěm měl pro dva kluky neodolatelné kouzlo. Dodnes, když jedu kolem, jako bych tam někde viděl dva běžící kluky s holubím peřím ve vlasech, místo pravé indiánské čelenky.

Mým nejlepším přítelem byl tenkrát Radim Kostelecký. Bývali jsme neustále spolu. Nebo jsme se o to alespoň snažili.Přes den ve škole jsme plánovali co budeme dělat odpoledne a když pak školu osvobodilo poslední zvonění, bylo už předem jasné kam se půjde. Navečer, když jsme se vrátili rozpálení dalším lovem bizonů, jsme ještě dlouho stáli na dvoře mezi paneláky a debatovali tak dlouho, dokud nás nezavolali domů. Kosteleckých bydleli ve vchodě hned naproti a okna měli, stejně jako mi, do dvora. Takže se nabízela ještě další skvělá možnost, jak probrat další podrobnosti odpoledního dobrodružství. Radimovi bohužel Morseovka moc nešla a tak jsme toho brzo nechali.

Ředitel místních hutí, Adam Kostelecký otec Radima, byl velmi ambiciózní muž a od svého syna očekával minimálně jednou tolik, co dokázal on. Radim proto musel celé hodiny vysedávat nad učením, které mu k jeho obrovské smůle, moc nešlo. Měl nevalný prospěch a mezi učitelkami pověst stále zapomětlivého žáka. Otec ho nesnesitelně psychicky týral. Pokud přinesl horší známku než trojku, následovala celá škála velmi promyšlených trestů. Opisováním encyklopedie počínaje a klečním na hrachu konče. Dost často se stávalo, že pro samé opisování za trest neměl ani čas se učit, což, jak jinak, přinášelo další neúspěchy ve škole. Pan Kostelecký měl navíc ve zvyku svého syna neustále ponižovat. Pravděpodobně si myslel, že ho tím posílí. Bohužel se mu tím povedl pravý opak. Radim byl plachý a zakřiknutý. Bál se jakýmkoli způsobem na sebe připoutat pozornost. Když byl zkoušený, stávalo se, že se styděl tolik, že nemohl mluvit. Ostatní kluci ve třídě si ho dost často dobírali. Možná, že kdyby tenkrát nebylo mě, dopadlo by to i hůř. Já začal už v šesti letech chodit na hokej a díky náročným tréninkům jsem ve třídě v podstatě neměl soupeře. Tohle zvláštní kamarádství nejsilnějšího a nejslabšího kluka ve třídě nás z kolektivu ve třídě v podstatě vyřadilo. Myslím, že nám to tenkrát vůbec nevadilo. Měli jsme svůj svět. Své hry a hlavně prérii.

Přes čtverec bytovek z padesátých let, schovaný mezi šedí panelového sídliště chodím každý den do práce. Tenkrát mi připadal velký. Dnes už jen smutný. Každopádně pokaždé si vzpomenu na jednu část mého dětství.

Všechno většinou začínalo hned po obědě. Stoupl jsem si k oknu a sledoval hodiny. Úderem jedné se naproti otevřely dveře a z nich vyšel pan Kostelecký. Důležitým krokem zamířil k parkovišti. Hned za ním vylétl Radim. Doběhl až pod naše okna a zahvízdal na prsty. Bylo to hvízdání tak silné, že člověku až zaléhalo v uších.

Sobotní odpoledne, které se mi tak nesmazatelně vrylo do vzpomínek začínalo stejně.

Radim stál pod oknem a hvízdal.

"Už můžu jít?" otočil jsem se na maminku.

"Tak běž, nebo si ten holomek upíská prsty," odpověděla do dalšího hvízdání od nádobí.

Už jsem byl skoro na chodbě, když mě zastavila:"A vyřiď mu, ať už tak nehvízdá. Vždyť vzbudí tátu. Výš přeci, že je to jedinný den, kdy se může odpoledne trochu prospat."

To už jsem měl ale zavázané tkaničky u tenisek a její proslov mi připadal strašně dlouhý.

"To je dost, že deš!" pozdravil mě Radim.

"Tak běžíme, kdo bude druhej, začíná s Nožem," vykřikl jsem a hned se rozběhl. Věděl jsem, že je Radim rychlejší a snažil se těžit z náskoku. V polovině cesty, právě když jsem zabíhali za roh, jsem si uvědomil, že jsem se přepočítal, protože mě během chvilky předběhl a pádil si to dál.

"Kašlu na to, to neplatí, když máš delší nohy. Příště mi musíš dát větší náskok jinak nehraju," křičel jsem celý udýchaný do jeho zad, která se ode mě nezadržitelně vzdalovala. Možná taky proto, že jsem se vždy snažil aby vyhrátl.

Radim doběhl až na začátek Prérie a klidně si sedl na zem.

"Hm, to je doba. No nic budeš muset začít," nadhodil kochaje se vítězstvím.

Celý zadýchaný jsem z kasy vytáhl nůž. Byl to malý skládací nožík s kovovou střenkou ve tvaru rybičky. Nadechl jsem se, postavil nůž špičkou na bříško ukazováku a pustil nůž na zem.

Celá hra spočívala v tom, že si hráč musel nožík položit postupně na všechny konečky prstů, mít dlaň roztaženou na úrovni pasu a snažit se prstem trochu švihnout, tak aby se nožík při pádu protočil a zabodl do země.

"Sakra," zaklel jsem, když se mi to jako obyčejně nepovelo.

"Ukaž," sebral "Rybičku" ze země Radim, posadil si ji na ukazovák a odpéroval ji do vzduchu. Nožík se protočil hned třikrát a zabodl se do poloviny ostří mezi námi.

Tahle hra byla náš rituál. Byla jakousi vstupní branou na Prérii. pokaždé když jsme sem šli, jsme se zastavili na tomhle místě a odehráli to. Zvláštní bylo, že i když jsme měli pojmenováno úplně všechno, téhle hře jsme říkali prostě Nůž. Co prst, to dva body. Já jsem končil většinou se dvěma, někdy i se čtyřmi. Radim téměř pokaždé s osmi a dost často s desíti.

"Saláte, už se to konečně nauč, vždyť furt vyhrávám, takhle mě to už nebaví."

Zavřel jsem chladný nůž a strčil ho do kapsy. Oba jsme zmlkli. Teď následovaly první dva kroky, které nás oddělovaly od reality. Satčily jen ty dva krůčky a člověk hned pod sebou cítil sedlo a pot tryskem letícího mustanga.

"Bizoni!! Musíme pro oštěpy!!" křičel přede mnou Radim a hnal se k několika křoviskům uprostřed Prérie. Tam jsme měli schované oštěpy, asi dva metry dlouhé klacky z lískového dřeva, které mi dal děda. "Ne abyste někoho zranili," nabádal mě, když na jejich konci přisekl sekyrkou špičku. Kdyby chudák věděl, kolik bizonů a bledých tváří jsme s nimi už pobili.

Oba  jsme tryskem dojeli k úkrytu. Z houští jsme vyndali oštěpy a běželi nazpátek. Tryskem jsme stádo dohonili a začali křikem od stáda  odhánět jeden kus. Počkali jsme si na příhodný okamžik a oba hodili. Oštěpy, jak jinak, mířily přímo do srdce. Mohutný bizon klesl ve výru prachu na zem. Hned na místě jsme ho naporcovali a s úlovkem pelášili přímo do vesnice. Tam jsme u ohně začali hned maso opékat.

"No není to paráda?" vykřikoval euforicky Radim a prskal kolem sebe drobečky ze sušenky, která se měla tvářit jako bizoní maso.

"Je, ale když takhle budeš furt vyskakovat z děje, tak toho moc nestihneme," odpověděl jsem mu.

"Dneska se musím vrátit dřív. Takže toho stejně moc neulovíme."

"Sakra, to nemůžeš aspoň jednou zůstat dýl?"

"Ne. Ale výš co? Měli bysme to nějak stvrdit."

"Co jako myslíš?"

"Měli bychom stvrdit naše kamarádství a stát se pokrevními bratry."

"Ty ses zbláznil ne? Táta říkal, že lidi který se říznou něčim špinavím tak můžou bejt sectsakramentsky nemocnej."

"Prdlajs. My si ten nůž vydezinfikujeme ohněm. Hele vzal jsem tátovi sirky."

"Tak jdem na to."

Mezi křovinami bylo malé volné místo. Tady se uprostřed mýtinky během chvilky rozhořel malý ohýnek. Radim nad ním držel ostří svého nožíku a já tenkrát uvažoval nad tím, že nás to s tím ohněm nenapadlo dříve.

"To je senzace. Hele ohýnek bysme si tu mohli udělat pokaždý, když sem přijdeme co říkáš?"

Tenkrát se na mě divně otočil a zamyšleně odpověděl.

"To už asi nepude."

"A proč by to nešlo, nebo myslíš, že by ti to táta zakázal, kdyby na to přišel?"

"To si piš"

"To je velká škoda, protože bychom si tu mohli pokaždý opéct opravdovýho buřta. To by bylo něco jinýho než ty sušenky."

"Hele už to bude" vstal od ohně Radim a držel v ruce rozpálený nůž. Ostří bylo na špičce zbarvené do hněda a kouřilo se z něj."

"Hele, já nevím," začal jsem pochybovat."

"No tak, nebuď srab jenom to trochu štípne," uklidňoval mě Radim.

"Tak jo, ale vopravdu jen trochu."

Natáhl jsem ruku a vztyčil palec. Když jsem viděl jak se ke mně Radim přibližuje, radši jsem zavřel oči. Cítil jsem jak mi chytá ruku, pak mi palcem zaškubala štípavá a pálivá bolest jak se nůž zabořil do měkkého bříška. Neodolal jsem a otevřel oči. Přes palec se mi táhla dlouhá rozšklebená jizva s které vytékalo překvapivě velké množství krve.

"Co to děláš? Vždyť jsi mě říznul moc?"

"Klid, to jenom tak vypadá."

Pak nůž přiložil ke svému palci. Pořádně zabral a nožík zajel dost hluboko. Z čerstvé rány se okamžitě vyhrnula spousta krve.

"Tak dělej," řekl Radim a já postřehl, že se mu taky trochu chvěje hlas.

Pamatuj si dodnes na ten okamžik. Ve vzpomínkách si dokonce dokážu přesně vybavit i hmatové vjemy. Vím přesně jak jsme si tenkrát přiložily ránu na ránu a stáli několik minut v naprostém tichu. Skutečně jsem tehdy věřil, že mícháním naší krve se pohne vesmír. Myslel jsem si, že od toho okamžiku budeme navěky spojeni neviditelným poutem, že kdykoli se někomu z nás něco stane druhý to okamžitě ucítí i kdyby měl být na druhém konci světa. Když jsme od sebe palce odtrhli, chvilku jsme si oba ránu prohlíželi. Pak jsme se rozběhli nazpátek. Vítr běžel s námi. Ohýbal stonky uschlé trávy. Vzduchem poletovalo bodláčí a země voněla přicházejícím podzimem.

Na konci Prérie jsme se zastavili.

"Tak teď začnu já," vytáhl z kapsy začouzenou kudličku a otřel si ji o kalhoty. Na nohavici mu zbyla dlouhá červená šmouha.

Zahráli jsme si Nůž a já poprvé v životě nad Radimem vyhrál. Bylo to 8:6 a bylo mé první to vítězství.

"Zrovna teď se začneš lepšit." nadával vedle mě Radim, zatímco jsme se pomalu blížili k sídlišti.

"No jo, přiště stejně zase vyhraješ ty, jenom jsem měl dneska štěstí," uklidňoval jsem ho. Radim ale vedle mě zamyšleně kráčel a vypadalo to jako by mě vůbec neposlouchal. Radši jsem zmlknul a na dvůr jsme došli v naprosté tichosti. Téměř pokaždé, když jsme se takhle vraceli mi to připadalo, že se vracíme z nějaké jiné časové dimenze. Z jiného světa. Naše hry na Prérii byly kolikrát tak skutečné, že mi dalo obrovskou práci se pak přesvědčit, že nejsem indián a že musím zase v pondělí do školy. Stávali jsme před naším vchodem a vůbec se nám nechtělo domů. Bylo by toho ještě tolik o čem by jsme mohli povídat. Radimova maminka nás většinou přerušila. Radim musel být doma ještě dřív než táta jinak by se všechno provalilo. Stejně tomu bylo i tenkrát. Stáli jsme proti sobě a bylo toho hodně co si říct.

"Bylo to přesně takový vodpoledne jaký jsem si přál," říkal tenkrát.

"No jasně, příští tejden zkusíme vyrobit ten luk, táta říkla, že by nám dal kus laminátový tyčky," snažil jsem se mu zahnat rostoucí špatnou náladu.

"To už asi nevyjde," odpověděl.

"Proč ne?"

"Prostě proto," otočil se a odcházel. Pak se ještě otočil.

"Ne aby tě napadlo chodit na Prérii s někým jiným!"

"Radime co blbneš?"

Na tu poslední otázku mi už neodpověděl. Zarazil hlavu mezi ramena a odcházel směrem ke svému vchodu.

Večer jsem potom nemohl usnout a zkoušel do jeho okna vysílat baterkou signály. Radim mi ale neodpovídal.

Ráno do školy nedorazil a odpoledne jsem se u nich nemohl nikoho dozvonit. Do školy ale nepřišel ani následující den a paní učitelka se mě ptala jestli nevím co s ním je.

Bylo to zvláštní, protože vždy, když byl nemocný, zvonívala u nás jeho maminka abych mu přinesl ze školy všechny domácí úkoly. Radim byl nucený se učit i s vysokými teplotami. Rozhodl jsem se tedy za ním ještě jednou zajít.

Zazvonil jsem u Kosteleckých a dlouho se nic nedělo. Pak se za dveřmi ozvaly blížící se šouravé kroky. Dveře se pomau otevřely a za nimi stála paní Kostelecká. Měla červené zarudlé oči a strašně propadlé tváře. Vypadala tenkrát strašně staře.

"Je Radim doma?" zaptal jsem se.

Chvilku to vypadalo, jako by nevěřila mé otázce. Stála tam naprosto nepohnutě a někde uvnitř se jí začalo něco napínat. Jako když natahujete žabku na klíček.

"Radim, šel v pátek ze školy a zajelo ho auto. V sobotu ráno v nemocnici umřel."

Bylo mi, jako by mě někdo najednou polil studenou vodou. Stál jsem tam a nechtěl pochopit smysl toho co mi řekla.

"To je blbost!! Byli jsme spolu v sobotu odpoledne na Prérii."

Než mi stačila odpověděl, za ní se v předsíni mihl stín.

"Jestli nechceš dostat přes hubu ty spratku tak okamžitě vypadneš a přestaneš si z nás dělat srandu. Kolik vás tam na chodbě je??" Kostelecký proběhl chodbou a hnal se po mě. Nejdřív jsem nechápal co se děje, ale když jsem viděl jeho oči okamžitě jsem se otočil a uháněl po schodech dolů. Měl v nich zoufalství až hraničící se šílenstvím. Takové zoufalství může cítit jen rodič, který přežije své dítě. Po letech kdy jsem sám založil rodinu jsem ho pochopil. Pochopil jsem i jeho útok. Potřeboval si zakřičet. Doutnák prostě už dávno dohořel k tomu dynamitu tam někde uvnitř jeho a on celý týden nemohl vybuchnout až teď. Myslel si, že o Radimově smrti už dávno vím a jeho narušená povaha nemohla přijít na nic kloudnějšího, než to, že si z nich děláme velmi krutou srandu.

Vyběhl jsem na dvůr a ve světle nažloutle poblikávající pouliční lampy se rozplakal. Stál jsem v kruhu světla a byl tak zmatený, že jsem ani nevěděl co mám dělat. Pamatuji si tu chvilku dodnes. Někde kolem mě prošla smrt a já tam tenkrát někde nechal svoje dětství. Byl konec všem prériím a indiánům. Od té doby jsem se na všechno díval úplně jinak. Týden na to jsem u konktejneru před domem kde Kostelčtí bydleli našel encyklopedii. Byla to ta, kterou musel Radim donekonečna opisoval. Teď byla roztrhaná. Vypadalo to jako by prošla mlýnkem na maso. Na kožené vazbě byly zřetelně patrné stopy vzteku. Rýhy od nehtů a jakési  prohlubeniny jako od kladiva. Ta kniha a její zažloutlé a potrhané listy mi přiblížily komplikovaný svět dospělých více, než bych si tenkrát uvědomoval. Pochopil jsem pana Kosteleckého a bylo mi ho velmi líto. Jedno mi však ale zůstalo. Vzpomínky na holubí peří ve vlasech a jizva na palci, která se ještě dlouho špatně hojila.