Vzpomínka

co znamenalo cukroví,

cos mi tenkrát přinesla.

Byl jsem vodák bez vesla

a neuměl jsem plavat už.

Bylas´ žena a já muž,

co toužil. Nepřišlo však nic,

než přátelství. Snad bez hranic.

Pak dostal jsem mušli točitou,

já chtěl jsem s tebou tou či tou

cestou jít až kamsi do nebes.

Byl bych klidně i tvůj pes

a točil se s tebou “tralala”,

abys mi hlavu motala,

já neznal bych nic tak milýho,

tys ale měla jinýho.

A potom s Tebou v kostele,

jak když nám anděl ustele,

voněly po mořích vzdálených.

My mysleli, že je to hřích,

ale i ten anděl zjih´,

když viděl jemné něžnosti.

Špitl jen: “Podle libosti.”

A teď ta tvoje básnička,

místo příze – tvá slovíčka,

upletla jsi mi překrásný byt,

ač na mraze, přec můžu v teple být,

hřeješ mě vlastně celá ty

od hlavy až tam … po paty,

i kdybych byl třeba nahatý,

mám v duši hřejivé záplaty.

To všechno jsi ty,

jen ty.