Proměna

Už je to ňáký čas,

pravou moudrost, pravé umění,

já hledal smysl v nás,

ten den byl pro mě obrat,

zažil jsem své nové zrození.

Na počátku jsem

šel s malou jiskrou v dlani

a s touhou, která byla bez hranic.

V ten osudný den

jsem měl oči plné ptaní

a před sebou přání na tisíc:

Když mám hlad, tak abych jed,

když mám žízeň abych pil,

když je mi smutno, abych měl pár přátelů,

jen se smát a poznat svět,

abych za píseň tu žil,

abych spát mohl po střechou andělů.

Já prošel každou z cest

a na jedné z nich stojím.

Vím, zbyla už jen tahle jediná.

Kam jen mě může vést,

toho se teď bojím,

vždyť kolem je tak zvláštní krajina.

Poslední můj krok

a jsem na kraji světa,

přede mnou už není vůbec nic.

Když zpět se otočím,

tak bude po mě veta.

Mám ruce zvednutý

a nade mnou je nebe,

nad celou Zemí se modře rozpíná.

Pohlédnu ještě výš,

až u srdce mě zebe:

Od obzoru k obzoru je trhlina.

Nebe se rozvírá

jak veliká brána

a za ní nejjasnější záře odvěká

na prach mě spaluje

a druhého dne zrána

z prachu stvoří zase člověka.

Čistý jako sen

jak křišťál průhledný

před nikým nic skrývat nemusím.

Se vším sjednocen

Světlem jsem naplněný

- teď konečně žiju,

to vím.

Čistý jako sen

jak křišťál průhledný

před nikým nic skrývat nemusím.

Se vším sjednocen

Světlem jsem naplněný

- teď úplně žiju,

to vím.