Podzim

     Když na okno zaklepala blízká větev nedalekého stromu poprvé, místní lidé si o něm začali povídat.
Šumění a pohyby visícího prádla před domem už dávno neměl na svědomí vítr, nýbrž síla jejich hlasu.
Ozve-li se tichá větev o okenici podruhé, začnou z ní strhávat poslední dary plodů a obklopena hejny ptáků snaží se skrýt svůj smutný obličej. 
Pokud zaklepe napotřetí, jsou větve holé a prázdné, cesty uvolněné, zjistí, že právě nastal jeho čas.
     Letos nechtěl přijít jako obvykle, byl už unaven, osamocen, a tak jen přemýšlel.
Posouval se čím dál pomaleji, a tím víc ho ostatní chtěli mít na očích. On chtěl jen čas.
Nechal si v záloze hromy i blesky a omotal se kolem špice kostelních hodin.
Podíval se na ně a pomyslel si, že to nestihne. Co ted'?
     Ted' už i poslední lampa zhasla.
On tam jen seděl, tak tiše, ani nedýchal.
Doufal jen v zapomění, doufal v dobrotu svých lidí, v záři Slunce i svitu Měsíce.
Byl to totiž podzim, co navždy zůstal uvězněn v rukách jara.