Dvě sračky

I.

(Z cyklu starosvětských básní,
UŽ SE SE MNOU ZASE NEBAVÍ A JÁ NEVIM PROČ)

Koupím si pyžamo a budu čumět do blba,
plandavě,
mohl jsem pít pivo s přáteli a snít o tobě,
těšit se

Místo toho sedím doma,
s tebou v jiný místnosti,
sám a nasranej,
nikdo za nic nemůže,
a celej svět jde do hajzlu

Rádio se odráží od nádobí,
kuchyňské blues,
motor ledničky a tikot hodin.
nic jinýho tu není

Náhodný ingliš pop,
pravoslavní,
umytí suší,
chodí spát jak se sluší

Těstoviny odkapaly,
chtěli se milovat,
ale nějak jim to nevyšlo,
nikdo za nic nemůže

Zavřela balkón a řekla svý pravdy,
rádio Vám zpříjemňuje poslední chvíle,
láska je svině,
dost lidí na čas nakrmí

Tahle hudba zvedá paraplegiky z křesel,
puta, puta, já chci Gotta,

Mít svý vlastní nádobí,
vožrat se jak potřebuješ,
házet aport lítacím talířům,
bo jím jen tak mrskat o zem,
ve vězení svobody

Je Kajínek vinen????

II.

Koupil jsem si novou pásku do stroje,
hned je to vidět,
po čase se motáš v kruhu,
umři nebo piš prózu,
básníku

Knedlíku vyčerpáš svá oblíbená slova,
už to nikdy nebude takový,
jako první papír

Všichni tři jsme viděli díru do Měsíce,
ubohou nekonečnou trubku,
a tenkrát,
to už tam byli jiní

Kdys napsal první báseň,
u Jarči,
když se motýl probral ze zimního spánku,
jó byla nám zima, taky jsi usínal,
ale to zatopení by probralo každýho stýho

Chce se mi blejt a péro se mi už nepostaví,
maximálně že bys ho vzala do pusy,
stejně nechci a ty taky ne

Těšíš se na ráno,
máš mě ráda jenom když jsem odpočatej,
střízlivej nevinej krásnej,
nemám se rád

Nemám to tady rád