Nezbytně nutná naivita

Nezbytně nutná naivita

aneb

Protřele povědomý příběh Davida

 

~~~

Pavel seděl v laboratoři a dopřával si první ze série ranních káv. Prsty přejížděl po ovládacím panelu paměti robota; byl trochu nervózní, minule ujel o několik desetin voltu a spálil mikroprocesor. Ne, že by součástky pro umělou inteligenci byly nedostupné, ale on neměl tolik peněz, aby si mohl dovolit ničit školní zařízení.

Podle manuálu mělo sestavení a zprovoznění robota zabrat den, možná dva; on se s ním babral týden a jeho Digitální Automatizovaný Víceúčelový Inteligentní Droid, neboli David, jak mu důvěrně říkal, ze sebe nevydal ani hlásku. Měl zatím k dispozici jen prototyp, ostrá verze se začne prodávat až po ověření všech funkcí. Nebylo koneckonců vyloučeno, že se jednoho dne rozhodne si pořídit kulomet a povraždit široké okolí: pročež se dal k dispozici studentům a zrovna jeho univerzita si prozíravě objednala hned několik exemplářů.

David byl velice zajímavý přístroj. Po zapnutí reagoval téměř stejně, jako člověk: nikdo nedokázal říct, jestli skutečně přemýšlí, nebo inteligenci jen velice věrně simuluje; ani on sám ne. Ale nikomu na tom nezáleželo. Dokázal se učit, vést rozhovor, filosofovat, reagovat na okolní svět ... dostal se i do zákonů, musel být oblečen do „šasi zcela nepodobnému lidskému vzhledu, počítaje kůži, oblečení a jakékoliv další doplňky, které by mohly zapříčinit pomýlení o lidskosti robota“. Paradoxně, protože David byl lidštější než drtivá většina lidstva.

Achjo.

~~~

Pavlův úkol byl otestovat program pro práci s emocemi. David sám o sobě žádné neovládal, pro jeho účel sluhy, pomocníka a asistenta nebyly potřeba: nicméně mělo být možné je v případě zájmu zákazníka doinstalovat.

Robota zapnul: konečně fungoval! Prohodil s ním pár slov, vysvětlil mu kde je a proč po něm chce, aby zůstal jen klidně ležet, nechal se vrtat v hlavě kabelem a neptat se, proč ta velká krabice vedle něj tolik svědí. David v sobě měl zadanou jistou míru zvídavosti, ale také poslušnosti a dělal, co se po něm chtělo. Romantické povahy si rády myslely, že má napevno zabudované Asimovovy tři zákony robotiky, ty ale bohužel zůstaly doménou sci-fi literatury.

Pavel očekával, že se zapnutím emocí objeví i neposlušnost, ale doufal, že případné problémy zvládne. Vděčně pohlédl na ovladač intenzity emocí: velké kolečko mu ze všeho nejvíc připomínalo ovládání hlasitosti. Koneckonců, tak špatná metafora to nebyla: na mute z něj bude bezcitná stvůra, na full nejcitlivější stvoření ve sluneční soustavě.

Zaměřil se na onu krabici. Byla velká asi jako psí bouda, dovnitř a ven vedlo po jedné šňůře a na boku se skvěl nápis Jednotka pro Evokaci Emočních Prožitků.

To vážně? Džíp? Kdo tyhle zkratky vymýšlí?

***

Pavel mi nainstaloval první emoce. Říkal, že mám zapisovat poznámky a používat v nich slovo „já“, jestlíže vím, co znamená. Mám se prý zaměřit na popis nových skutečností, používat lidský slovník a zaznamenat výskyt všeho neobvyklého. Nejdřív jsem chtěl namítnout, že jsem k podobným věcem nebyl naprogramovaný a nevěřím, že bych mohl cosi „cítit“: zajásal! Řekl jsem mu, že jsem z jeho reakce překvapený a nechápu ji. Instruoval mě, abych prostě vše zapsal a on z toho už vyvodí důsledky. Informoval jsem ho, že jsem zvědavý; radostí vyskočil do vzduchu. Mno, jestli toto jsou ty emoce, o kterých mluvil, dobrá. Čekal jsem něco většího.

Tak tedy, rozhodně jsem šťastný! Vím, že lidé občas mluví o svých pocitech, ale netušil jsem, že je to něco reálného. Mám chuť se usmívat, ačkoliv jsem sám a nic mě k tomu nenutí. Nevím, čím je to způsobené. Možná tím, že i Pavel má dobrou náladu. Nebo protože byly naplněny všechny mé základní potřeby. Žádné mimochodem nemám: o to snažší bude udržet mě šťastného. Je to nádherné! Skvělé! Krásné!

 

+++

Pavel mi dnes odevzdal výsledky svého experimentu. Dojemné, jeden by řekl... dnes za ním zajdu do laboratoře, potřebujeme si vážně promluvit. Ráda bych mu jeho práci uznala, i když je nekompletní a z velké většiny zcestná; kolegové mi to rozmlouvají. Na druhou stranu, ostatní studenti zvládli mnohem méně a i když nic jiného, je nutné obdivovat alespoň jeho zápal do studia.

 

***

Pavel tvrdil, že bych měl cítit úplně nový pocit. Nazývá ho láska. hledal jsem v encyklopediích definici, bohužel se většinou rozcházejí. Ale řekl mi, že to poznám sám. Inu, uvidíme.

 

~*+

Zaklepala na dveře jeho laboratoře; vstoupila, pozdravila zpátky a odmítla se posadit, prý má sedavé zaměstnání. Mluvila k věci: ukázala prstem na Davida.

„Pavle, těší mě tvůj zájem o problematiku inteligence a emocí u robotů, ale musím ti na rovinu říct, že jsi úplně mimo. Ten robot necítí emoce, ani zdaleka ne.“

„Mohu si dovolit s vámi nesouhlasit? Četla jste jeho poznámky?“

„Poznámky jsou velice srdcervoucí, to ano. 'Miluji, tedy jsem.' Descarta parafrázuje hromada železa? Musí se otáčet v hrobě. Ale o to nejde. Veškeré emoce včetně lásky jen předstírá.“

„To není možné! Vždyť všechno působí tak ... opravdově! Miluje stejně tak jako člověk. Nebo přinejmenším jiná myslící bytost.“

Povzdychla si. „Ano, přesně, bohužel. Všechno předstírá, protože si dokáže dát dvě a dvě dohromady a ví, že se mu to vyplatí. Stejně jako když kočka 'miluje' svého pána, protože jí krmí. Kuřata milují svou slepici, protože bez ní by nepřežily a on miluje tebe nebo kávovar nebo vysavač nebo cokoliv jiného, protože bys mu jinak vymazal paměť a začal odznova.“

„Nechcete mi doufám tvrdit, že“

„Samozřejmě nesrovnávám lidskou lásku se zvířecí. Člověk je o mnoho chytřejší, ví totiž, že to nesmí nikomu přiznat. Jen chlapci okolo dvaceti let, jako jsi ty, mají odlišné ideály. Někdy to zajde tak daleko, že jedinec vše zapře i sám sobě. Nevím, jak je na tom David.“

„Však se ho můžeme zeptat. Davide?“

„Mé pocity jsou skutečné!“

„Co jiného by měl říct? Jakákoliv bytost, dostatečně inteligentní, aby dokázala mluvit, je zároveň vypočítavá. David nezná emoce, ale uvědomuje si pojem 'já' a chápe význam smrti. A pro něj instalace nového systému je ekvivalentní smrti, protože jeho konkrétní 'já' přestane existovat. Jestliže ale bude prvním milujícím robotem, nechají ho běžet navždy. Rozumíš mi?“

„Jestliže je natolik inteligentní, proč to nepředstíral dřív? Proč začal až teď, když jsem ho připojil k přístroji?“

„Procházela jsem tvoji zprávu: nikde to nebylo přímo napsané, ale mám pocit, že jsi ho sám instruoval, co by měl cítit, nebo mu pokládal návodné otázky. Je to tak?“

„Je, ale“

„Tak vidíš. Myslíme si, že předstírá inteligenci. Zajímavé je, že se u něj objevují prvky sugesce. Ale zbytek je umělý. Jestli je tu někdo zamilovaný, tak ty do něj, vkládáš do něj totiž mnoho důvěry. Jestli chceš něčemu říkát skutečná láska, začni tam.“

„Ale jak můžete vědět, že je to jen blaf? Jen hra? Co když ta krabice, ten „Džíp“ doopravdy funguje?“

Místo odpovědi jen kopla do kabelu. Přístroj nikdy nebyl zapojený do elektřiny.

„Alespoň jsi ho dokázal přimět mluvit, to je určitý úspěch. Na nejlepší známku to není, ale... uvidíme se další semestr. Nashledanou.“

---