Odrazy

      „Nezvládáš ji vychovávat!“ Vyfoukla kouř s myšlenkou, že kdyby to říkala ona, přidala by ještě sedm slov. Audrey si znechuceně odsedla nalevo, odkud foukal vítr. „Máš na ní málo času. Nevěnuješ se jí! A ona tě potřebuje.“ Lea podezřívala vnitřek svojí hlavy ze zrady. Nikdy nebyla zbytečně paranoidní, jenže všechno bylo vyplněný kouřem, tím si byla jistá. „Ve škole si na ní učitelé stěžujou. Víš ty vůbec, co si vybrala za básničku k recitaci? Ne. Jak bys taky mohla? Její třídní mi ji před půl hodinou ječela do obličeje. Vyčistím ti srdce a na plátno tvý duše rozprsknu se jako bílý sníh, pohladím tě svým jazykem a nechám vplout rozkoš do tvých očí… a pak vsáknu se do tebe… Já piják tvý krásy. ¹ “ Když se Audrey vztekala, většinou tím všechny přihlížející rozesmála. Vztekala se jako děcko, co vyhodilo z okna kytku a nikdo mu ji nepodal zpátky. Tohle podzimní odpoledne si toho Lea ani nevšimla. „Je hezká.“ Audreyiny pěsti se mimovolně zatly. „Hezká?! Seš normální? Vždyť je jí devět!“

      Píchlo ji u srdce. Málem fyzicky ucítila jemné hlazení bříšky prstů na tváři. Zaslechla šepot úzkých rtů. Fouknul jsem ti do vlasů a třistapadesátý vlas zkřížil pětistýpadesátýšestý. Moc jsem tomu nerozuměl, ale asi to tak muselo být. Mezitím noc kreslila svým zmrzlým prstem obrázky na okna aut. ¹ Pach připálené kůže ji vrátil zpátky na vlhkou zídku. Rozhlédla se. Audrey tu už nebyla.

1 Em Rudenko