Věková svízel

Jak dlouho váháte, když máte odpovědět na vyzvídavou otázku: „A kolik je vám let?“ Co je ti do toho, napadá mě, když se mě někdo zeptá mimo kontext ostatní konverzace. Lidé se ptají na věk, aby vás mohli – podle svého mínění – lépe sociálně zařadit.

V islámských a východních zemích se na věk nikdo nezeptá. První, co je zajímá, je rodinný stav, aby věděli, jak jste na tom, jestli jste k mání (pro všechny bratry a bratrance, případně i svobodné strýčky a synovce v rodině), nebo zda-li nejste nebezpečná (jako nový atraktivní, avšak rušivý element v poklidném rodinném životě). U nás, na západě je to věk, který určuje váš status. Zdali náhodou nejste moc mladá, na to co vykonáváte, nebo nejste-li moc stará a tudíž určitým způsobem pozadu za ostatními. (To pak následuje úvaha nad tím, copak že způsobilo toto zpoždění.)

            Lidé se ptají na věk v nejrůznějších kontextech. Starší lidé, co vás znali v dětství, se ptají, aby si znovu připomněli, jak ten čas běží. Když se ucházíte o práci, odhadují zaměstnavatelé, jaké množství životních zkušeností na základě věku pravděpodobně můžete mít, jak rychle se budete pravděpodobně učit, kdy, za jak dlouho a na jak dlouho pravděpodobně odejdete na mateřstkou dovolenou.

Když jsem cestovala za prací do Anglie poprvé, podruhé i potřetí, odpovídat na otázku: „How old are you?“ byla pro mě radost, protože jsem si brzy uvědomila, že patřím mezi nejmladší osoby ve své kategorii (tedy kategorii přistěhovalciů co se hlásí o prací a jsou připraveni se tady v té deštivé Británii poprat s osudem).  Mezi dobrodruhy kteří přicestovali (někdy i z daleka) do Londýna za prací jsem na věkovém žebříčku patřila jednoznačně mezi ty mladší. Když jsem však žádala o práci, rychle jsem se naučila připojit informaci o předchozích zkušenostech s prací v zahraničí s lehce nadsazenou dobou pobytu. To především proto, abych nebyla mylně zhodnocena jako mladá kachnička, co se vydala na výlet, aby něco nandala rodičům po domácí hádce, a za dva měsíce zjistí, že to bylo velké sousto a vrátí se k rodinnému krbu.

V Americe jsem svůj věk hlásala hrdě, protože mi bylo dvacet čtyři a v tomtéž věku americké dívky již nesly známky šílené životosprávy na svých tělech, jako stigma kultury a doby. Hamburgery, hranolky, sladké drinky s bublinkami, vše nakoupit na „drajvu“ a rychle zbouchat na červené, zatímco stojí v koloně mrumlajících vozidel. V autě pak zůstávají haldy obalového materiálu z celého týdne, které jsou vyhozeny až před páteční jízdou do tanečního klubu, s kamarádkami – stejně poznamenanými.  V Americe mi bylo čtyřiadvacet a hádali mi o pět let méně. Byla jsem řadový plavčík – ale ve věku managera. Jakmile to vedení zjistilo, začala jsem dostávat zodpovědnější úkoly. Tak jsem se neoficiálně stala managerem-juniorem, ovšem nemilé na tom bylo to, že nejzákladnější plat plavčíka mi zůstal. Ten zatracený věk má zkrátka vždycky dvě strany.

Stejně tak, tuhle v létě jsem se angažovala jako vedoucí na příměstském táboře, kam svěřují rodiče své ratolesti vždy ráno na celý den a večer si je opět vyzvedávají. Děti se pak řítí do náručí svých matek a otců plní zářitků z hodin na kánoích, nasáklí vůněmi ze stájí a umatlaní od keramiky. Kontakt s rodiči je velmi krátký (někteří sotva při odchodu pozdraví), ale jsou tací, kteří  si neodpoustí projít s vámi desetiminutovou vyzvídací konverzaci. To aby zjistili, komuže to vlastně své poklady svěřují. Taková paní Endrichová dala na tábor všechny své čtyři děti – každé do jiného oddílu, což odpovídá jejich věku – a vyzvídací rozhovor provedla se všemi čtyřmi vedoucími.

Nutno říci, že takové otázky vyvedou z míry i nejotrnulejšího vedoucího Ondru, který má jinak bravurně veškerý divoký a zcela nepřehledný mumraj svých dětí zmáknutý na lusknutí prstu. Nechá je běhat a jásat do určité míry. Tu však překročit není radno a jeho družstvo to brzy zjistí. Dřepy a roztomilé tresty jako obsluha vedoucích u oběda v jídelně – ve formě přinášení skleniček s pitím – jsou běžnou a zcela fungující zálažitostí. V závěru Ondru všichni milují a na konci týdne dostává pravidelně největší počet dárků od dojatých dětí, které si  přejí, aby tábor trval nejlépe až do konce prázdnin.

No, ale zpět k vyzvídacím rozhovorům. Tato paní Endrichová během nejrušnějšího organizování na úplném začátku týdne, po čtyřech takových rozhovorech, které obsahovaly i inkriminovanou otázku: „a kolik je vám let?,“ rozhodla, že své děti nechá přesunout k nejstaršímu vedoucímu, který se zdál být z hlediska věku, k dohledu nad jejími dětmi nejkompetentnější – a tak se všichni čtyři raubíři s věkovým rozestupem 7 let ocitli u mě. Stalo se tak navzdory protestům hlavního vedoucího, který však nápor argumentů malé vyschlé dámy nebyl s to neutralizovat.  Jistě, musím přiznat drobnou výhodu toho, že jsem mezi vedoucími byla nejstarší, neboť  jsem se těšila určité miniaturní autoritě. Ale základní nevýhoda je jasná – máte automaticky větší zodpovědnost.

Věk se zdá být základní měřítko míry této vlastnosti, spolu s věrohodností, schopností a samostatností. Musím ale připomenout, že ne vždycky je to pravda. A hned vám řeknu proč. Vždyť leckterá osmnáctka je mnohdy otrlejší a schopnější, než některé pětadvacítky! A naopak, některé rozumné pětadvacítky mohou být učenlivější a přizpůsobivější, než drzé a nezralé osmnáctky.

Proto jsem se rozhodla lhát. Co je komu po tom, kolik mi je let. Pokud to nedokládám kopií občanského průkazu, nebo rodným listem, může mi být kolik chce. Odpověď má stejně řešit  jen krátkodobě a neúplně psychické rozpoložení tázající se osoby, která veškeré informace o minulosti mé osoby hodlá shrnout do jediné číslice. Tak co.   

Jednou se stala taková věc, že se mě opět někdo ptal na věk.  Bylo to při studentském dni na náměstí, když jsme se s kamarádkou přihlásily do soutěže. Moderátor se nás ptal na mikrofon na pár otázek a samozřejmě taky na to, kolik je nám let. Já jsem se zamyslela tak hluboce, protože jsem honem nevěděla, jestli se mám udělat mladší, nebo starší, že nastalo ticho, ve kterém zapískal mikrofon a obecenstvo se začalo pohihňávat moderátorově vtípku na motiv: „ještěže víš alespoň jak se jmenuješ!“