Upíří příběhy

Lao vstal toho dne brzy. Ani ho nenapadlo, že toto ráno může být něčím výjimečné. Sedl si na okraj vany v malé koupelně a pečlivě si vyčistil zuby. Venku se klubal příjemný den. Pozdravil rodiče a vzal si na sebe bundu, aby vzápětí zjistil, že příjemný zářijový den je dostatečně teplý na tričko. Hmm...

LeeAnn se nechtělo vůbec vylézt z postele. Byla nafučená. Včera ji naštval mladší bráška. Konečně na ni maminka zařvala, ať se okamžitě dostaví ke snídani. Byla neděle a Wainsenovi se chystali do kostela, jako pokaždé. LeeAnn byla strašně unavená a fakt měla dost. Nicméně pohled do blízké budoucnosti nebyl nijak špatný. Nejspíš uvidí své kámošky, pár rodin, starších lidí – svou rodinu. Lidé z církve byli pro LeeAnn opravdovou rodinou. Nehledě na to, že mladí lidé z tohoto společenství tvořili pevnou partu.

LeeAnn pokukovala po Raimovi. Dlouho se jí líbil, ale bylo jí jasné, že tenhle kluk ji nikdy chtít nebude. „Čau Lee,“ pozdravil Raim, ale hned se zadíval jinam. Jasně. Lee si hledala místo, kde by si sedla, až uviděla osaměle sedícího klučinu. „Můžu si sem sednout?“ „Ale jo, jasně...“ zabručel kluk.

Lao doběhl vlak a dorazil do kostela právě včas. Nedávno se přistěhoval a vůbec nevěděl, kam v neděli jít. Dnes ho napadlo jít právě sem... Lidi si ho nevšímali. Tiše si sedl dozadu. Chvíli doufal, že ho tu nechají všichni být, ale pak uviděl zmateně se tvářící holčinu. Ptala se ho, jestli si může přisednout. No bomba, tyhle ukecaný holky, to má s klidem v zadní lavici utrum. Ale tahle holka je aspoň vcelku hezká.