Bublání vod

Bylo to nádherné ..

Řeka byla tak hladká, jako kdyby na ni byl led - skoro jsem až chtěla seskočit z mostu a klouzat po hladině, stát se součástí toho večerního mumraje, protože ta řeka naprosto nepociťovala žádný poryv větru a jen tiše dál odtékala na sever. Sídliště v západu slunce vypadalo jako panorama nějakých hradeb starého hradu, na hladině, jenž byla zbarvena do rudofialové, dováděly kachny a ti růžoví beránci na obloze, utvářeli každou chvíli jiný obrazec. Bylo to jako koukat na úžasný obraz nadaného umělce, na obraz jenž pod tvým pohledem ožije a ty - i když kolem tebe lítá hejno komárů, které z nějakého nepochopitelného důvodu právě dnes ani nenapadne, ba ani jen na vteřinu, usednout na tvou kůži, aby v tvé krvi smočili své sosáky - se můžeš jen díváním, jen tím, že budeš malý divák v povzdálí, stát součástí toho všeho, a tak zaujmout hlavní roli. Když jsem tam tak stála a přemýšlela, napadlo mě, že kdybych měla křídla, pohádkové šaty a v ruce kouzelnou hůlku jako víla, byla bych asi v ten moment nejšťastnější v mém životě, uvědomím-li si, že bych si stoupla za zábradlí mostu a jedním máchnutím křídel bych se vznesla a "tančila" ve svitu luny, který by mezitím vyšel.