Cestovatelský deník III.

Den pátý:

Vstáváme a cvičíme! (Heslo dne: Králíci z klobouku, náš vzor!) K snídani si dáváme kafe a cigára, mimochodem marborky pašované z Ukrajiny. Po té se konečně vydáváme tam, kam jsme měli namířeno už od prvního dne naší expedice, tedy do Slovenského Ráje a to v doprovodu našich nových slovenských přátel.

P.S.: Ještě než se z definitivní platností ponoříme do hlubokých hvozdů Slovenského Ráje bude třeba některé věci upřesnit a dovysvětlit. Především pak to, jak jsme přišli k pašovaným marborkám i novým slovenským přátelům. Vše začalo už v podvečer čtvrtého dne, kdy jsme se, zcela utrmáceni, hladoví a sešlí, zkrátka v podobném stavu, jako trampi na Okoři, konečně ocitli před branami, námi vysněného koutu slovenské přírody... na což jsme ovšem ani zbla nebrali zřetel a zapadli do nejbližší osvěžovny, neb nejen duchu, anýbrž i tělu je třeba kvalitní potravy... o čemž ale vedoucí této knajpy zjevně nikdy neslyšel. Žvýkáme tedy připálené hranolky s tuhým smažákem, obojího jako kdyby uprdla kuna, když tu si k nám přisedne mladý slovenský pár a družně se dává do řeči. Dozvídáme se, že se jedná o dva východniare na dovolené, momentálně se nudící na chatě svých rodičů. Obzvláště pak přičinlivý mladík se ihned chápe příležitosti, jak oživit dnešní večer a zve nás k sobě. Že prý uděláme gulášek, otevřeme slivovičku, popějeme a pobesedujeme. Pod vlivem smažáku nemůžeme nepřijmout. A tak jsme se ocitli u nich na chatě, kde jsme se měli celkem fajn. Mimo jiné jsme se dozvěděli, že naši noví známí jsou protřelí pašeráci a vozí si pravidelně domů ukrajinské cigarety, které jsou v porovnání s těmi našimi asi tak desetkrát levnější.

Nu, teď už ale vpřed časem i prostorem! Je tedy pátý den naší cesty a my stojíme před branou, bohužel nikoliv jen obrazně. Ukázalo se totiž, že SR je oplocen a vstup zpoplatněn. A, sakra! Nedá se nic dělat, vytahujeme prkenice a zakupujeme vstupenky.

Našimi slovenskými bratry na rozloučenou obdarováni několika plechovkami českého piva.

Následuje: 1) koupel v průzračně čistých vodách řeky Hornádu

2) Výstup jakousi kamzičí stezkou na Tomášovský výhlad .

Jsme na šlupky!

Ale nelitujeme!!

Viditelnost skvělá, pod námi se rozkládá malebné údolí Hornádu a Bielého potoka, dále pak oblé, listnatými lesy porostlé vrchy Kolinský a Čertova Sihoť s jeskyní, veřejnosti bohužel nepřístupnou, neb bychom rušili netopýry.

Zakládáme menší požár za účelem přípravy výborné slovenské kávy Romanco. Martin, ostatně jako obvykle, pronáší nejapné nacionalistické poznámky dehonestující místní kávové zdroje a nekriticky vychvalující Jihlavanku. Po té, co jsme se dostatečně pokochali a udělali několik frajerských fotek nás na okraji skalního ostrohu, balíme fidlátka a vydáváme se zpět k rozcestníku. Martin lehkomyslně vylévá většinu našich zásob pitné vody na nás, údajně za účelem zchlazení rozpálených těl. Že prý se nic neděje. Že prý je v SR pitné vody všude habaděj.

Pche! Kolikrát ho ještě za tuto nerozvážnost hromem prokleju!

Ale nepředbíhejme!

Zatím stojíme pod rozcestníkem a plánujeme jak ztéci Čertovu sihoť! A stylově nás potkala pěkná čertovina! Bloudíme!! Čert ví, čí je to vinna! (Martinova – pozn. autorky)

Do příšerného kopce bez jediné kapky vody!!!

Martina Pán Bůh ztrestal tím, že na něj seslal žaludeční nevolnost.

Martin úpí!

Cestovatelka č. 2 zuří!

Po chvíli náhodou objevena poslední zapomenutá plechovka piva.

Sláva, žízní nezemřeme!

Po několika bezútěšných hodinách a marných pokusech najít cestu, to vypadá, že přeci jenom někam dorazíme. Přesněji řečeno někam, kde, snad nalezneme jakési náznaky civilizace a s ní možná i pohoštění a odpočinku.

Konkrétně byla objevena stezka vedoucí k turistickému „středisku“ jménem Kláštorisko, na němž posléze zaznamenána ruina prastarého kláštera a příšerně, ale příšerně předražená hospoda.

V důsledku čehož nás přechází hlad i žízeň. Za to se nám vkrádá myšlenka, zda nejsou místní halušky náhodou nadívané zlatem, když stojí 120 Sk.

Jsme nasraní!!

Já, protože jsem neviděla krásný, romantický prielom Hornádu, na který jsem se těšila už od Popradu, Martinovi (kterému byl v jeho stavu nějaký prielom dokonale ukradený) kazil náladu jeho trávicí trakt. Nedbal tedy slušného vychování, svalil se jak podťatý do nejbližší kupky sena a prakticky okamžitě usnul. Já jsem nad jeho bezvládným tělem chvíli (odhaduji tak 5 s) zpytovala své zdravotnické svědomí, zda mi dovolí opustit trpícího bližního a nebdít nad jeho ohroženým životem.

Inu, dovolilo!

A tak jsem se šla projít.

Namířila jsem si to do okouzlujícího údolíčka Tomášovské Bielé, kde, nezatížena baťohem, hopsala jsem si to jak srnka po strmých srázech, hladkých kamenech i vratkých žebřících a cítila se téměř jak divoženka. Hned mi to zvedlo náladu!

Martin mě zatím netrpělivě a trochu nervózně očekával na Kláštorisku.

Po návratu pokus připravit na lihovém vařiči guláš k večeři – briskně zmařen svérázným staříkem v kovbojském klobouku, hovořícím plynnou Češtinou.

Že prý na takové, jako my tu velice rádi číhají číhají bdělí ochranáři a chytíce je při činu, napařují jim mastné pokuty. Ale nemusíme prý věšet hlavu a raději se máme přidat k nim. Posléze se dovídáme, že onen sympatický senior není jenom rázovitá figurka a nadšený spolutramp, ale také docent jakési humanitní vědy z Moravy, který tu s kolegou, docentem jakési humanitní vědy ze Slovenska a partou studentů – dobrovolníků pracuje na obnově kláštoriska, národní to kulturní památky. Pozvání nadšeně přijímáme a v klášteře na kamínkách neprodleně dokončujeme naše gulášové veledílo. Při této bohulibé činnosti častováni řadou provokativních poznámek o psech údajně zmizelých z nedalekého okolí.... na které ale nedbáme, neb náš gulášek je zaručeně vepřový.

Vyslechnuta celá řada nacionalistických poznámek, pro tentokrát překvapivě nikoliv Martinových, ale obou pánů docentů.

Za zaznamenání stojí minimálně tato: „Na jihu Maďaři, na východě Rusíni, na severu Poláci, uprostřed Cikáni! Tak kde jsou ti Slováci?!“ Po té jsme zapěli několik prostonárodních písní a na dvoře bývalého kláštera ulehli ke spánku.