Nabídka pana Vonka kap 3

 Kapitola 3

Viktor O´Hara neplatí nájem.

Viktor O´Hara se zastavil před zchátralým domem s popisným číslem 333/99. Opatrně odemkl velké, zrezivělými železnými pláty pobité domovní dveře. Uprostřed byla měděná lví hlava, která měla v hubě kruhové klepadlo. Pomaloučku a bázlivě začal dveře otevírat, jakoby z druhé strany se na klice klinkala sklenice s vysoce výbušným glycerínem. Když byly dostatečně otevřené, neriskoval dál, že by při otevírání mohli zavrzat a protáhl své tělo do průjezdu do dvora činžáku s klenutou klenbou. Vklouzl tam jako had a snažil se dveře zavřít opět co nejtišeji.

Hlavně žádný hluk, hlavně žádný hluk, hlavně žádný hluk.

Obával se, aby neupozornil správce, že někdo jde. On byl starý, nemocný, ale sluch mu sloužil jako mladíčkovi. Opět opatrně otevřel dveře na chodbu se schodištěm a zase za sebou dveře opatrně zavřel. Zase naštěstí naprosto tiše. Půlku má za sebou, oddychl si. Nedávno si půjčil nějaké peníze od jednoho z posledních kamarádů, kterému ještě nedlužil, zakoupil malou lahvičku s olejem na kolo a všechny panty pečlivě namazal. Dobře udělal. Investice se mu teď vracela. Jenom u těch venkovních, pobitými zrezivělými železnými pláty to nefungovalo, i když na panty vylil veškerý zbytek oleje. Vedly si svou, a když jste byli neopatrní, pořád skřípěly. Byl to také jediný čin za posledních dvacet let, který se pojil s údržbou tohoto starého a zanedbaného žižkovského činžáku, v němž staré cihly v jeho zdech byly už v menším poměru oproti plísni a špíně. Bylo to hrozné bydlení, ale velmi levné.

Opatrně stoupal po starých dřevěných a zpuchřelých schodech. Už měl svůj způsob kladení nohou, aby skřípaly co nejméně. Šel podél zdi, našlapoval co k ní nejblíže, trochu se krčil a hrbil dopředu, aby váhu nasměroval vpřed. Prošel, aniž by se tam správce zjevil. V druhém patře už si tolik pozor dávat nemusel. Podařilo se mu to. Unikl mu. Spokojeně se usmíval. Vystoupal až do podkroví, otevřel dveře svého v létě k nesnesení vyhřátému a v zimě vymrzlému kamrlíku, a když za ním zaklapli, konečně si mohl oddychnout. S chutí shodil z nohou tenisky, a pustil si rádio. Začal si notovat se Ozzym Osbournem. Automaticky se podíval na zápěstí, aby zjistil, kolik je hodin. Mrzutě se ušklíbl. Vždyť své poškrábané hodinky značky Omega dal do zastavárny k starýmu Bryksovi minulý týden. Ještě si nezvykl, že hodinky nemá. Kolik asi může být? V půl a celou budou zprávy. Zajímaly ho zejména sportovní zprávy. Zase si vsadil na fotbalovou ligu. Jak jinak. Kdyby měl ještě televizi, (tu dal do zastavárny ke starýmu Bryksovi před měsícem) mohl se podívat na teletext a nemusel se tak napínat. Co když by vyhrál, zasnil se. Nejdřív by šel do baru na Mýtinku a tam by si dal obrovský Cuba libre. Asi by vrátil výčepnímu Mekymu dluh. No, celý asi ne, Meky si tam nakrade dost, peníze tolik nepotřebuje. Vrátí mu půlku. No půlku, to by bylo taky dost. Pětikilo mu bude stačit. Kdyby mu dal moc, okamžitě by si stejně za ně koupil koks a za chvíli by zase neměl nic. Má na mysli jeho dobro, dá mu jenom pětikilo. Když vyhraje. Aby zabil čas, popadl skicák a začal dokončovat kresbu tužkou, kterou si rozpracoval minulý týden. Byla to podivná hlava posazená na kafemlýnek a na vrcholu hlavy byla klička. Kreslení bylo jeho koníčkem, kterému se občas věnoval. Jeho kresby byly fantaskní a vypadaly jako technické výkresy. Pár kreseb měl i na stěnách vedle portrétů spisovatelů. Portréty měl pečlivě připnuté připínáčky na stěně nad postelí těsně vedle sebe. Tři řady nad sebou po čtyřech vedle sebe. Byly černobílé z jedné série. Měly mu dělat společnost a motivovat ho v jeho spisovatelské činnosti. Sehnal je v antikvariátu na Bělehradské ulici, kam často a rád chodil. Občas k nim mluvil nahlas. Připadalo mu to důstojnější, než kdyby mluvil sám se sebou.

Hodinu maloval, když potřeboval jít na toaletu. Otevřel dveře malé koupelny a zůstal na prahu zírat. Co to má znamenat? Záchodová mísa zmizela! Zela tam na podlaze pouze smrdutá odpadní díra do podlahy. Před ní byl lístek se vzkazem, psaným kostrbatým tiskacím písmem, napsaný třesoucí se rukou. Stálo tam: AŽ ZAPLATÍŠ DLUŽNÉ TŘI NÁJMY, MÍSU TI VRÁTÍM. DOMÁCÍ.

V hospodě na Mýtince byl jenom výčepní. Měl přezdívku Meky. Viktor O´Hara mu vyprávěl, co se mu přihodilo. „Normálně mi ten prevít vymontoval hajzlík, no nenakopal bys ho?“

Chvíli bylo ticho, Meky přemýšlel a vyhodnocoval informaci. Přemýšlení mu trvalo trochu déle, ale to neznamenalo, že by nebyl inteligentní. Jenom prostě té trávy za svůj život už vyhulil moc. „To je debil,“ zhodnotil to Meky.

„Jo, to je.“

A co ta tvoje knížka?“

„Kulový. Zase nic.“

„Hm. Možná bys měl přestat věřit chimérám a najít si nějakej pořádnej hákes. Já ti taky věčně nemůžu nalejvat na futro. Taky se tady stavoval Krysa a ptal se po tobě. Prej mu dlužíš.“

„Jasný. Ale jedno bys přece jenom ještě mohl...“

„No jo, tak já ti ho natočím.“

Viktor uchopil ovladač na televizi. „Na kterým je ta Sparta, na dvojce nebo na čtyřce?“ zeptal se Mekyho.

Meky se na hodnou chvíli zamračil, zamyslel se a potom řekl: „Já vím kulový, prostě to zkus.“

Viktor O´Hara zapnul televizi, naskočil první program České televize, kde zrovna běžely televizní zprávy. Přepnul to na dvojku a tam běžel zrovna fotbalový zápas Sparty s Viktorkou Plzeň. Zarazil se.

Kruci, co to tam na té jedničce bylo? Ty garáže... ty přece znám!

„Ty vole, dívej na něho, Řepa zase dostává červenou,“ kroutil hlavou Meky, ale Viktor O´Hara ho neposlouchal. Přepnul to zpět na zprávy.

„Ty pakouši, co blbenš?“ divil se rozladěný Meky a přelil pivo. Pěna mu tekla na ruku. Viktor O´Hara jenom mávl a zíral na obrazovku. Hezká blonďatá reportérka Linda Pastorčáková s čelenkou ve vlasech komentovala situaci za sebou. V autě byla zhroucená postava s hlavou položenou na palubní desce a mrtvé, vytřeštěné oči zírali směrem do kamery. Ústa měl muž otevřená dokořán. Ty ústa před několika hodinami ječela na Viktora O´Haru, že ho zničí. Reportérka hovořila s mikrofonem u smyslných úst: „Brutální vražda v podzemních garážích public relations agentury Bentley and Partners otřásla všemi jejími zaměstnanci. Antonín Procházka pracoval v agentuře prakticky od jejího založení. Pracoval jako projektový manažer. Měl manželku a dvě děti ve věku dva a čtyři roky. Byl nespočetněkrát probodnut jakýmsi tenkým dlouhým předmětem. Rány byly většinou skrz na skrz.“

Střihem se reportérka dostala do kanceláře, kde před několika hodinami dostal Viktor O´Hara nabídku. Reportérka dělala rozhovor s ředitelem agentury Liborem Kubešem. Ten byl pobledlý a mluvil velmi ztěžka: „Je to pro nás zdrcující zpráva. Jsme z toho tady všichni velmi otřeseni. Vlastně nevím, co na to říct. Snad jenom to, že Antonín byl jako člen mé rodiny. A nejenom pro mě. My jsme tady vlastně taková velká rodina a držíme pospolu a tohle... tohle... nezlobte se, já opravdu nemůžu,“ hlas ředitele Libora Kubeše se zlomil a Libor Kubeš se odvrátil od kamery.

„Ty vole,“ hlesl Viktor O´Hara

„Čoveče ta jednička už má krvavý zprávy jak ta Nova. Švihni tam tu dvojku. Ať žije Sparta! Ať žije Sparta!“ Meky se začal radostně plácat do temene lysé hlavy, křepčit a točit se dokolečka.

„Ty vole, já s ním mluvil,“ řekl potichu Viktor O´Hara.

Co s tím? Mám jít na policii? Ale houby, moc by se ptali. A určitě by mi nevěřili. A chtěli by mi to přišít! NE! Nikam nepůjde!

„Ať žije Sparta! Ať žije Sparta!“ hulákal Meky a lomcoval pípou.

Viktor O´Hara přepnul kanál na dvojku právě včas, aby viděli, jak Sparta právě dostává gól. „Ty vole, Blaženo, kam si čuměl?“ vyjekl Meky hlasem a zatvářil se jako umírající sup. Viktor O´Hara ale vlastně ani nevnímal, že jeho oblíbená Sparta dostala gól. V myšlenkách se vracel k reportáži.

Dvě malé děti. Měl dvě malé děti! Mluvil jsem s ním. A teď je mrtvý!