Smrtí nebo mírem 6. část

Podzim

 

 

Už jsem si zvykl na dálku, jenž nás obklopuje, na smrt, co neustále sedí poblíž nás a zubí se. Zvykl jsem si na smrad, který všichni do jednoho vydáváme; smrad nemytých těl, vykouřených cigaret a potu.

Znovu vzpomínky… Na sklenku do divadelní restaurace, pak kolem synagogy dolů do Šanova a k ránu za Aničkou do Saxu. Vlastně jsem ji vždycky miloval, ovšem svým způsobem. A bylo také těžko dělat si na ni sebemenší nárok. Byla nebezpečná. Pracovala jako servírka vlastně jen pro zábavu, protože byla velmi slušně zajištěna jedním rakouským obchodníkem s textilem. Tento šlechetný muž jí platil byt a apanáž, aby byla vždy připravena až on se přijede omladit do Teplic. To mi nevadí. Ten rakouský amant naštěstí nemá tolik volného času, kolik by si sám přál a je mi proto dopřáno radovat se z jeho štědrosti. Tenkrát Anna pracovala v hotelu De Saxe přibližně dva roky, když se přijel ubytovat jistý rakouský podnikatel. Zbláznil se do jejích očí a úsměvu, do její bezprostřednosti. Byla prostě skvělá. Dokázala se bavit sama v mužské společnosti a ve vší počestnosti, několik hodin. Dokázala být parťákem sebelítostnému chlapovi i příjemně se bavící ženě. Měla styl a byla krásná a příjemná. A myslím, že mě taky milovala. Co asi teď dělá? Je půl třetí odpoledne, to nejspíš vstává a je nemožná, jak vždycky říkávala.

 

Wolf zcela neskutečně usnul a jeho hlava padla na moje rameno. Miller se uchechtnul, ale nestálo mu to za komentář, ty vyčerpal v uplynulých několika stech kilometrech a poslední, které mu zbývaly si možná šetřil, aby mu stačily do konce války, která, jak on a Vůdce tvrdili, měla skončit do zimy.

 

Je nemožná a vaří si kafíčko. To vypije v pochodu – střídavě se dívá z okna, vykonává ranní hygienu a obléká se. Když vše dokončí dá si cigaretu a, … „den může začít.“. To byl vždy její slogan. Pak se šla najíst do nějaké restaurace, zásadně nejedla v zaměstnání, sešla se s přítelkyněmi na další kafíčko a pomalu se chystala do práce.

 

Wolf slintal…na můj rukáv.

 

Je to obrovská a neskutečná vzdálenost, co mě dělí od toho všeho. Od kafíčka, vůně vlasů a čistého povlečení. Nejstrašlivější je, že už neexistují ani ta okénka, v nichž bylo dříve možno zahlédnout ten druhý MILOVANÝ ŽIVOT. I ta okénka zůstala kdesi za hranicemi, které jsme již dávno překročili a teď už míříme někam, kde nejsou nebo jsou rozbita, zničena a zohavena. Tam kde malé zbytky zůstaly, jsme nuceni je rozbít, zničit a zohavit my.

 

Děla! Slyšel jsem děla. Nebyl jsem sám, i ostatní se začínali probírat z letargie a zpozorněli. Už jsme nabyli zelenáči, abychom se vyděsili, ale bylo třeba mít se na pozoru.

 

Aničko, volá mě válka. Napíšu jí, … určitě jí napíšu, jen jak to půjde. Teď se musím věnovat záchraně vlastního života. Volá mě válka!

 

Zastavili jsme a před námi stála řada našich tanků pálících směrem na vesnici. Ta vypadala opuštěně a bez života. Po několika salvách tanky přestali střílet a daly se do pohybu, my se zařadili do útočné formace za ně. Blížili jsme se rychle k prvním chalupám. Náhle ohlušující rána a polopásák, který jel po našem pravém boku se proměnil v kouli ze železa, ohně a lidí. Koule se rozprskla na všechny strany. Další družstvo naší roty odešlo z tohoto světa vinou ruské střely odražené od tanku. Pancíř tanku odolal, ale naše polopásáky neměly tak silné pancéřování.

„Jedeme do tý vesnice a vyčistíme jí. Rozuměli?“ Adler zcela zbytečně vysvětloval, o co půjde, podobnou práci jsme už v uplynulých dnech dělali mnohokrát.

Všichni jsme přikývli.

Jejich pět děl bylo zničeno našimi tanky a my se přiřítili na náves. Vyklusali jsme ze zadních dveří a začali naši práci. Když kluci vyčistili druhý dům, umístili jsme v něm náš kulomet směrem na náves, abychom mohli krýt případný ústup našich a dali si s Wolfem cigaretu. Byla to klasická místní chalupa z trámů a nad námi došková střecha. Dole byly dvě místnosti zničené explozemi ručních granátů a v jedné z nich jsme se usídlili.

„Hele Wolfi, myslíš, že se dá napsat dopis?“

„No to určitě. Jen nevim, jestli se dá taky poslat a jestli ho doručej. Komu chceš tak najednou psát? Řikals, že rodiče umřeli, manželku ani holku nemáš?“

„Vzpomněl sem si na jednu osobu, který bych chtěl napsat. Víš, teďka, jak si mi chrápal na tom rameni.“

„Kurva to je romantika! Neholenej chlap mu slintá na rukáv uprostřed války a von si vzpomene na nějakou Můzu. Tomu řikám povaha brácho.“ Chechtal se Wolf a lačně potahoval z cigarety.

Z okolních domů byla slyšet občasná dávka ze samopalu nebo výbuch granátu. Náhle jsem zahlédnul, jak z jednoho domu na náves vybíhá někdo z našich. Ještě úplně neopustil dveře a celý dům se rozletěl na všechny strany. I z ostatních chalup začali prchat další vojáci. Okamžitě jsem zaujal palebnou pozici, natáhl závěr a čekal, co bude. Naši prchali, seč jim síly stačily. Všichni mířili směrem na náves k vozidlům a tankům. Pak jsme zaslechli typický hvízdavý zvuk dopadajících granátů z minometu. Bylo zle! Naši prchali, ale minomety trefovaly přesně a braly si svou daň. Jeden poručík povzbuzoval své mužstvo k rychlejšímu ústupu, sám se na moment zastavil a granát dopadl přesně pod něj. Poručík zmizel! Další a další granáty dopadaly do prostoru celé vesnice. Jeden muž přišel o obě nohy v kolenou a teď ležel uprostřed všeobecného úprku. Byl v šoku a tiše trpěl. Rozhlížel se kolem, ale zůstával poslední. Dva spolubojovníci z jeho družstva si všimli zraněného a obrátili se pro něj.

„Tak snad, abysme taky vypadli, ne?“ Zeptal se naoko Wolf, nečekal na mou reakci a už balil.

Z opačného konce vesnice se směrem k nám rozjely tři tanky a dva obrněnci. Naše panzery pálily a pěchota se současně stahovala. Vypadalo to, že jsme poslední zoufalci, co byli ještě venku. Ne nebyli! Ještě ti dva, co táhli zraněného. Kulometná palba z obrněnce si hledala cestu hlínou na návsi a blížila se k nim zezadu. Vzhlíželi ke svému vozu jako ke spáse. Už jen kousek! Poslední čtyři metry! Tři metry! Kulometné střely byly ale rychlejší; nejprve zraněný, pak dávka zabila oba nosiče. Nebyl čas, vyběhli jsme s Wolfem z baráku a okamžitě nás pronásledovali stopovky z kulometů. Když jsme byli asi padesát metrů od našeho předešlého stanoviště, dům byl rozbořen palbou z tanků a nás olíznul dech horkého vzduchu po explozi.

Naskočili jsme do našeho vozu a než se zavřely zadní dveře, bylo vidět, jak se náves plní ruskou pěchotou a tanky. Pryč z vesnice a do výchozích pozic. Tam jsme byli vypuštěni z vozů, doplňili jsme munici a reorganizovali se na nový útok.

Neměli jsme k dispozici dělostřeleckou podporu, takže tanky zaujaly širokou klínovou formaci a s námi za zády vyrazily znovu ke vsi. Když jsme byli na půl cesty, dva naše tanky se změnily ve šrot a pohřbily svou osádku ve svých útrobách. Tankisti neviděli odkud palba vychází.

 

Fencel na sedačce naproti mně křečovitě zavírá oči a drží víčka u sebe, jakoby čekal každým okamžikem příchod smrti. Tváří se jako půl vteřiny před tím, než kulky projedou tvým tělem a potrhají ho.

 

Tanky konečně spatřily nějaké cíle. Zastavily a pálí. Ve stejnou chvíli vyletěla do vzduchu jedna z chalup a dva ruské tanky. Tankoví kulometčíci čistili pozice vpředu a kosili vše živé. Teď společně v jednom okamžiku vystřelily dva ruské tanky na jeden cíl – náš tank se po zásahu zastavil, pak se ozval křik a skučení zevnitř obrněnce, rozletěl se boční průlez a z něj se vyklonil velitel tanku ve smrtelné agónii. Byl pokryt plameny a hrozivě řičel. Náhle se sklonil dolů k zemi a zůstal viset napůl ven z tanku a jeho skučení utichlo. Zemřel, dají-li se tak nazvat tato muka. Exploze! Velitel tanku zmizel ze scény a na místě zůstala jen páchnoucí hluboká jáma.

Toho dne jsme vjeli do vesnice již podruhé, ale tentokrát byla situace vážnější. Naše tanky vytlačily ty ruské za ves, ale v troskách domů zůstalo množství pěchoty a to byla práce pro nás. Hned po vystoupení z vozu jsme byli přišpendleni kulometnou palbou minimálně ze dvou směrů. K zemi! Adler poslal Millera s Lenzem zlikvidovat jeden z kulometů. Přibírají si na cestu ruční granáty, za opasek a do holínek. Nahodil jsem kulomet jen tak na nožky a snažil se spolu s ostatními poskytnout jim krycí palbu.

Miller s Lenzem se plazili až ke zbytku zdi. Teď je čekalo možná dvacet metrů nekrytým prostorem. Vyrazili! Nikdo z Rusů si jich nevšimnul. My neustále pálili směrem k okénku, které zbylo v jednom domě. Odtud nám odpovídala zuřivá palba ruského kulometu. Kluk z naší čety se snažil zaujmout lepší palebnou pozici a přebíhal nekryt k místu, jenž si vybral. Náhle byl odhozen několik kroků zpět a na jeho břiše se objevila krvavá skvrna velikosti hlavy. Držel si ruce na ráně. Byl v šoku a krvácel do hlíny. Čekal na zdravotníka, který klečel o deset metrů vedle, schován za transportérem. Byl paralyzován kulometnou palbou, která skrápěla celý desetimetrový koridor od něj k postřelenému. Pomoc byla na dosah, ale nepřišla.

„Zdrávótník! Zdrávótník!“

 

Oba muži, jdoucí zlikvidovat kulomet, už doběhli přímo pod inkriminované okno. Viděli jsme, jak Miller vytáhl granáty, jeden podal Lenzovi, odjistili a současně vrhli do okna. Výbuch vyhodil z okenního otvoru mrak prachu a trochu suti. Palba utichla.

Adler se zvedl jako první. „Nahoru, všichni vpřed! Čistíme to!“

Každý věděl, co dělat. Pár výstřelů z pušek či automatů. Vesnice byla opět naše.

Na vzdálenějším konci, za posledními domy se terén svažoval z mírného kopce a poskytoval dobrý přehled. Tam jsme se zakopali a byla k nám přidělena četa minometů a dvě samohybná děla. Tanky a děla z naší bojové sestavy byly totiž odvolány jinam a my zůstali bez nich.

V provizorních jámách jsme strávili první noc ve vsi. Na mě hlídka nevyšla a tak jsem se schoulil na dno. V noci už byla zatracená zima a spalo se špatně. Zpočátku jsem rychle usnul, ale asi po dvou hodinách jsem byl vzhůru. Mysl se chovala, jakoby byla odpočatá, avšak tělo bylo těžké a rozbolavělé mnohahodinovým přesunem a pak bojem ve vesnici.

 

Je zarážející, jak má mysl a city otupěly. Ležím uprostřed války ve vlhké díře. Před několika hodinami jsem zabíjel lidi. Sekal je na kusy kulometem. A nyní po dvou hodinách komatického spánku zírám do temně modrého nebe nad Ukrajinou a necítím nic. Po nebi se rychle ženou mraky, občas prosvítá měsíční svit, občas lze zahlédnout hvězdu. Jako když jsme leželi s Annou u ní na terase v létě. Ráda sledovala hvězdy a trápila se obrovitostí té klenby a tím, že nemůže rozpoznat žádné ze souhvězdí, jenž viděla v knize. Dokonce knihu dvacet minut hledala v obří knihovně, která zde byla po předchozím majiteli. Když ji donesla snažila se bez úspěchu porovnávat oblohu s předlohou v knize.

Tenkrát mi ta scénka přišla směšná a dodnes jsem si na ni nevzpomněl. Netušil jsem, že to bude poslední léto doma. Netušil jsem, že pro mne Anna tolik znamená. A teď v tomto šílenství kolem je jediným okénkem do toho druhého světa. Jen v myšlenkách a vzpomínkách, ale děkuji za ně. Pamatuju si i spoustu těch ostatních dam, ovšem určitě si nevzpomenu na jejich jména a nepojí mě s nimi nic. … Konečně spánek.

 

Druhý den ráno před nás předstoupil Wollner. „Takže, ... dostali jsme rozkaz to tady nějakou dobu podržet. Vybudujeme pozice. Odpoledne snad přijedou ženisti a pomůžou nám,ale do tý doby budeme krtkovat my. Zabydlete se, zdá se, že tu nějakou dobu budeme. Dotazy?“ Nadhodil směrem k nám všem.„Díky a do práce panové!“

Začali jsme tedy krtkovat. Osádky samohybných děl zamaskovali své stroje proti případným zbloudilým ruským letadlům. Jedno dělo zaparkovalo uvnitř stodoly, díra ve zdi poskytovala široké palebné pole a zvenku nic nepřipomínalo, že je uvnitř drobeček s pětasedmdesáticentimetrovým laufem. Druhá osádka vyhloubila jámu a zapustila svůj stroj níže, čímž zvýšila své šance na to, že vyváznou bez zásahu, neboť podobné cíle jsou v případě útoku prioritní.

Tam dole pod námi snad ani Rusové nebyli. Neútočili, nepostřelovali nás, nebylo je možné vidět ani slyšet.

Začali jsme polevovat a trochu z nás začal opadat bojový stres. Vykopali jsme dokonce latrýnu, před kterou stála nepřetržitě fronta tak pěti lidí, kteří povzbuzovali toho uvnitř, aby zrychlil a mohli si posedět i oni.

Na začátku října začalo pršet a počasí v Sovětském svazu nám ukázalo svou druhou podobu. Klid v našem úseku panoval i nadále, ale příroda nám dávala ochutnat svou moc a zkrápěla nás deštěm ve dne v noci. Bahno bylo všude. Doslova zouvalo vojenské boty a vtipkování před latrýnou se změnilo v mrzuté mručení. Ve dne jsme se brodili bahnem a v noci jsme mrzli - Rusko se ukázalo, jako velice nehostinná země.

Míval jsem ze zimy křeče v končetinách a špatně jsem spal. Naši velitelé nás udržovali ve střehu nočními kontrolami na hlídkách a neustálým drilem kolem čistoty výzbroje. Jednoho tuctového šedivého dne procházel Wolnner pozice a kontroloval čistotu zbraní a nohou, když jsme zaslechli zvuk motorky, která se rychle blížila mezi troskami chalup směrem ke štábu. Adler, Wolnner i já s Wolfem jsme si toho všimli a hned nás napadlo, že by to mohl být přesun. Zablácený motocyklista byl z velení divize a přivezl nový rozkaz.

Za hodinu už jsme seděli ve voze a jeli obsadit Charkov, do něhož jsme se dostali koncem října 1941 a našli jej brutálně zničen. Jednotky SS už konali svou práci a my odkláněli hlavy od hromadných poprav a oběšenců; Fencel tlačil víčka k sobě, jak nejvíc dovedl, já hleděl do země, Wolf spal. Každý máme svůj úkryt, jen Miller se tvářil, že je vše v pořádku.

Posílili jsme obranné pozice za Charkovem a vytlačili z mysli to, co se dělo za našimi zády.

 

Přestože jsem viděl jen zlomek, stačilo to, abych se ptal sám sebe. Čeho všeho jsme jako Lidé schopni? Zahlédl jsem hromadnou popravu davu kulometem. Muži, ženy, děti, starci. Dvě minuty práce pro dva kulometčíky SS a hodina pro odklízecí četu složenou z ruských zajatců pracujících za láhev vodky. Vzpomněl jsem na obraz od Hyeronyma Bosche; jsou na něm pekelné příšery trápící zatracené duše v Pekle. Peklo, které jsem uzřel zde bylo zvláštně uhlazené; příšery stály v nazdobených uniformách a postupně efektivně a s rutinou likvidovaly své oběti.Vypadali jako vznešení a ušlechtilí muži, jako sportovci, ale vraždili jako nadpozemské příšery – chladně a se zamozřejmostí predátora.