Bez názvu a konce ...

 Hrajeme spolu na babu. Dva dospělí, ale přitom se chováme jak malé děti.

Počíhala si na mě pod starou jabloní. "A máš ji! " Ale stačil jsem včas zareagovat a opravdu, měl jsem ji. Máš to marné, má milá, směju se a tisknu ji k sobě snad ještě víc, když se snaží vymanit z mého objetí. "Honzíku, prosím..." "A co když nepustím?" Zadívá se na mě. V těch nejkrásnějších očích, které znám, začínají tančit potměšilé jiskřičky. "Když nepustíš, tak..." Moc dobře ví, co na mě platí a dokáže toho náležitě využít.

Nejdřív pár letmých doteků a opětovaných polibků. V takových chvílích stačí tak strašně málo... Pustím ji. Opře se zády o kmen stromu a moje ruce začnou bloudit po jejím letním podvečerem vonícím těle... Náhle mě zastaví "Počkej. Co když se..." Políbím ji. Dlouze. "Neboj, ti dva se dřív jak zítra dopoledne nevrátí. A nikdo jiný tu není." Znejistí ještě víc. Milanův plán na dnešní odpoledne i večer znám,  tak proč mít obavy. Proč mít obavy?  Oba moc dobře víme proč... Moje konejšivé řeči, zašeptání o tom, jak moc je krásná a jak ji chci, ani úplatek v podobě jablka nezabrali. "  A nezahrajeme si raděj pexeso?"