Dinosauří loutky boží 4 - Triceratops

Dinosauří loutky boží 4

Triceratops se kroutí a natřásá před dveřmi, aby fotra zastrašil.

„No tak, dědku, seš kabrňák,“ řekl si fotr. S námahou znovu zabral a konečně odtáhl ostnatý konec ocasu stegosaura zhruba tam, kde měl být. Fotr byl přesvědčený o tom, že je to ideální zbraň. Ale bál se, že je ovlivněný Cestou do pravěku. Zkušenosti z dětství přeci jen vytvářejí člověku život. Ohlédl se ke dveřím zabarikádovanými jak kostmi, tak trilobity a koprolity - zkamenělým dinosauřím trusem. Přes to byly hozené celé regály.

„Dva, tři… a čtyři…“ Barikáda se opět otřásla a některé kosti se skutálely. Bylo až hororově komické s jakou pravidelností Triceratops na dveře útočil. Kupodivu ty hromové rány nebylo to nejhrůznější, co fotra děsilo. Ale byl to ten… „Zoban,“ zamumlal si. „Pitomej zoban. Nesnáším všechno, co má zobák.“

Tohle se mu stalo, když byl ještě úplně malý kluk. A poprvé navštívil muzeum: Zrovna v něm byla putovní výstava – nějaká kočovnická společnost jezdila po světě a předváděla obrovskou dvacetimetrovou nádrž s krakaticí. Docela maličký fotr musel mít zrovna tu smůlu, že ten den byla krakatice ve stejném muzeu jako on. Stál před ní úplně přimražený, jako by ho už k sobě přimáčkla chapadly. Představoval si tu hrůzu mít ty přísavky nalepené na nahé kůži. Nebo kdyby se drobné sliznaté výrůstky tvora proplazily do jeho vlastních otvorů - ta nejtemnější sféra bytí, pomezí hrůzy a vzrušení. Tenkrát se rozhodl, že se musí naučit všechny své strachy ovládat. Jako třeba maňáskového čerta, kterého si prostě navleče na ruku.

Triceratops měl stejný zoban jako krakatice. Čím byl nervóznější, tím rychleji svým zobanem cvakal. „Tok-tok.“

„Ale drž už taky hubu… tři, čtyři…“ Nová rána shodila plechovou skříň. „Nu, starý parde, já myslím, žes vodvedl docela slušnou fušku,“ zhodnotil sám své dílo. „Jojo, určitě jo,“ uklidňoval se. „A jestli ne, jo přítelíčku, to ti tvý strachy natrhnou prdel.“ Fotr se sklonil a začal boží nitě navazovat na prsty.

„Toktoktoktoktok…“

Dveře se rozletěly a vzduchem to zavířilo úlomky kostí. Fotr stál v nejzazším rohu skladu a přitáhl své nitě. Jeho zbraň se postavila. Dokázal vlastního tvora poskládat během dvaceti minut. Přesně takhle to celé bylo špatně. Ale jiné možnosti neměl. Bylo to jako stavět si z lega, jako děcko, co nemá všechny kostičky, ale přesto chce nějak vyjádřit své sny. A tak vzal hlavu mamuta, s těmi skvělými zabijáckými kly. Použil i Allosauří pazoury a krunýř Edmontonie. Nohami mu posloužil Apatosaurus, ocas onoho Stegosaura a pak ještě druhý kyjovitý, který lezl zrůdě mezi žebry.

„Tak jo dědku, tak jo ty kanče, teď se musíš vokázat!“ zařval fotr a začal ovládat nitě jako dirigent svou taktovku.

Jeho kostlivecký mutant se rozběhl, nabral Triceratopse kly a tlačil ho z místnosti. Triceratops se nemohl vzpouzet mohutným Apatosauřím nohám. Musel se podvolit a ustupovat, fotr pomalu kráčel za bojovníky. Nitě vlály, napružovaly se a zase povolovaly.

„Zvládám to, zvládám! Sem frája!“

Ale Triceratopsovi se podařilo vykroutit svou lebku ze sevření. Sice kus záhlavního štítu se mu odlomil, ale kostra se dostala z pasti a připravovala se k útoku rohy.

„A teď fotrovská spešl zbraň!“ pohnul malíčkem a mutant napřímil kyj z hrudi. Ale ten pohyb byl tak prudký, že špatně uvázané nitě nevydržely a kyj schlípl a odpadl. Spolu s tím se podlomily i mutantovy přední nohy. „Kurva drát zasranej boží, já věděl, že si nemám hrát s přírodou!“

Triceratops se řítil. Fotr rychle mutanta natočil bokem a sekl po útočníkovi Stagosauřími trny. Ocas probořil tři Triceratopsova žebra, kdyby bylo vnitřností, teď by stříkaly z rány. Ale takhle se jen kostra zastavila a sama udeřila mutanta rohy do přední pravé kyčle. Ač byla rána protiútokem zmírněna, stejně mutant o kus odlétl a rozplácl se na zemi. Některé špatně přidělané kosti odpadávaly a jedna nit se přeškubla. Fotr klečel na zemi, zadkem zapřený o korintský sloup a zbylými nitěmi se snažil zachránit, co šlo.

„Raz…“ připravoval se fotr k poslednímu odvážnému pokusu. Triceratops se výhružně natřásal, až klouby v jamkách skřípěly. „Dva…“ půl fotrových nití se napnulo, půlka plula vzduchem jako pápěří. „A tři!“

Triceratops vyrazil a v té chvíli i mutant překvapivě rychle začal ustupovat do strany. Tím musel i Triceratops korigovat svůj útok, zpomaloval se. Smyčka se stahovala, Triceratopsovi hrozilo, že se mu mutant dostane do zad a vražedným ocasem mu přerazí páteř.

„TOKTOKTOKTOK!“

Paprsek nitě plující kolem mramoru ochozu se zvolna dotýkal zábradlí. Uvolnil se ladně jak vlas v moři a obtočil se kolem zábradlí.

„Pytel hoven!“ zaláteřil fotr, když se niť zasekla o ochoz. Prsteníčkem se ji pokusil vyprostit, ale přetrhla se. V té chvíli se zadrhl i mutant. Triceratops ho v mžiku dohnal. Bílá tříšť i celé kosti vylétly do vzduchu. Prach ze slonoviny pršel na fotrův bílý oblek. Ještě něco nesrozumitelného vykřikl a hnal se z pantheonu pryč dírou vyhloubenou Allosaurem. I tubus s nitěmi nechal za sebou.

Zadýchaný fotr sbíhal ztichlým schodištěm, zachytával se zábradlí, kdyby se mu zapletly roztřesené nohy. Zmizel do první odbočky vedoucí k výstavě Matky Země.

Zato Triceratops vykráčel z pantheonu božsky majestátně. Pomalu se nesl po ochozu. Ze zábradlí shodil kameninovou vázu, která se dole na dlažbě roztříštila do jinak absolutního ticha. Strhl plátno s romantickým výjevem. Jeho čtyřprstá kopýtka se bořila do měkkého červeného koberce. Došlápla na první schod a další. Neomylně ve stopách fotra.

„Černí a bílý kuřáci jsou hydrotermální průduchy.“

Jen třikrát násobený hluboký hlas rušil tichost muzea. Fotr se jednou rukou držel za splašené srdce. Druhou se zapíral o vitrínu, za kterou se skrývaly hlavičky opičích děcek. Jeho dlaně nechávaly šmouhy. Došel na konec chodbičky a pohlédl na sopečnou erupci.

„…jsou hydrotermální průduchy.“

„Do psí prdele.“ Ohlédl se od slepé uličky zpět ke dveřím a tady měl přímý výhled až k vysklenému průchodu a dál ke svému fiakru, ke kterému vedlo schodiště. To, co pokládal za honosný koberec na schodech, byla krev. Ale celý tenhle výjev zřel skrze hrudník Triceratopse. Zvíře udělalo jeden krok zpět a v naprostém klidu i tichosti, jako opatrný návštěvník, vešlo do sálu.

Fotr zacouval až k obrazovce se stále se opakujícími sopečnými erupcemi. Klesl na zem.

Triceratopsova lebka byla mohutnější než mužské tělo a vyplňovala celou chodbu od vitríny k vitríně. Fotr křečovitě tiskl bradu do svých kolen. Pak jeho třas ustal a on si oddechl.

„Tak jo,“ promluvil konverzačně. Uvolněně zaklonil hlavu, jako by jen odpočíval a teď se probudil svěží. Plácl se do kolen potřísněných vlastními slinami a postavil. Pak se oběma dlaněmi pohladil po tvářích, jednou následně putoval nahoru, aby si trochu ulízl pěšinku, prsty druhé ruky seběhl po svém krku k úpravě kravaty.

„Slečno? Máte takovou chuť tančit jako já?“ Nabídl Triceratopsovi svou pravici. „Jen pojďte, povedu vás!“

A Triceratops opravdu přistupoval nesměle jen po špičkách svých čtyřprstých kopyt. Fotr se již prsty dotýkal zvířecího zobáku, pohladil jej jako dívčí líčko. Stále se usmíval, i když se rohy již dotýkaly jeho vesty. Jak vjely do hrudi, zvíře ho nadzvedlo ze země a přitisklo zády k obrazovce. Fotr zaklonil hlavu a zachrčel.

„…kuřáci,“ zazněl naposled hluboký melodický hlas. Rohy projely celým fotrovým tělem. Obrazovka zajiskřila a zkratovala. A tak lustr pantheonu i secesní lampy ve foyer zhasly.