Život je pes - pes je nejlepším přítelem člověka - a jaký je tedy člověk?

Uprostřed parného léta zažila šestnáctiletá slečna jedno velmi nepříjemné odpoledne - po dlouhé době se jí ozvala nevlastní sestra a trvala na tom, že si spolu musí co nejdříve promluvit. 

Znaly se deset let a během té doby se ještě nikdy takhle nesešly. Bála se o tátu – co když se mu něco stalo? To, že jí nezvedl telefon bylo vcelku normální, na SMS také neodepsal (jako obvykle) ale co když jde tentokrát o něco vážného... Usilovně se snažila přijít na jiný důvod jejich schůzky, ale jediné, co měly obě dívky společné, byl právě její otec...

Z hodinového rozhovoru si zapamatovala jediné – táta má novou přítelkyni... Poskládat střípky dalších informací tak, aby celek dával smysl se jí však nedařilo. Stále nemohla pochopit, co s tím má ona společného. Velmi brzy však svou úlohu v oné „životní tragikomedii“ pochopila. Ptala se pak sama sebe, jestli jí v nevědomosti nebylo přeci jen líp...

Od toho dne si připadala jako „štvaná zvěř“. Neustále jí vyzváněl telefon – její macecha volala každý den se stále novými požadavky. Většinou šlo o odeslání zpráv z internetu – sama přístup na net neměla a velmi jí záleželo na tom, aby ta, pro kterou byly zprávy určeny, nezískala telefonní číslo odesílatele. Zmatené slečně pomalu docházely výmluvy, proč se nechce zapojit do této choulostivé situace. Nepřišlo jí správné odesílat cizí ženě nadávky a informace o tom, jak si její macecha s manželem minulou noc užívala sexu. Pro ni samotnou bylo hodně těžké stále dokola číst zprávy takového charakteru – natož je přepisovat do počítače a tím se stát „spojencem“ té, která nejspíš zapomněla, že se před deseti lety také nezdráhala rozbít jednu rodinu. 

Mrzelo jí ale víc věcí. Proč táta neodpovídá na otázky? Copak vážně nechápe, že stojí za ním? Čím déle zůstávala situace bez vysvětlení, tím víc ji přesvědčoval o tom, že ji nechce zapojit do svého života. Zazlívala mu však jen, že dopustil, aby se ocitla uprostřed intrik od jedné jeho „milenky“ na druhou a sám se odmlčel. Jak ho měla bránit, když jediné informace měla od macechy – od něj slyšela jen naštvaný souhlas. Neměl právo zlobit se na ní – byla v tom nevinně...

Po několika dnech neustálého „bombardování“ různými prosbami kývla na osobní schůzku se svou macechou. Co jiného jí zbývalo? Byla už unavená těmi věčnými prosbami a stále novými intrikami na dva zamilované. Chtěla z nepříjemného kolotoče mezilidských vztahů vystoupit – dělalo se jí zle...

Nejraději by slova, jenž byla nucena vyslechnou, zapomněla. Tolik jí bodlo u srdce, když žena sedící vedle ní uronila slzu a zaujatě vyprávěla, jak to bylo tenkrát … Tolik se jí chtělo plakat, když poslouchala příběh, jak pan primář všude vyprávěl o nešťastném manželství, domově, kde ho nechtějí a dceři, která tatínka odmítá. Několik dlouhých desítek minut tiše seděla a trpělivě snášela bodné rány přímo do srdce, kterými pomstychtivá žena nešetřila. Bylo jí jasné, o co se macecha snaží; různé řeči a pomluvy měly zasít semínko nenávisti a mladý pán měl navždy přijít o dceru – takový byl plán - jeden z mnoha na dlouhém seznamu pomsty panu primáři. O to víc si přála, aby vše byl jen špatný sen – probudit se, setřást onen pocit z děsivé noční můry a radostně zapomenout však nedokázala...

Stále nechtěla věřit, čeho všeho jsou lidé schopni. Kam až nechá otec zajít tuto hru, která se pro dceru dávno stala hororem – hororem, kde nedobrovolně představovala jednu z hlavních rolí.

Celá situace probíhala stále stejně ještě několik týdnů. Vytoužený klid – bez neustále vyzvánějícího telefonu a stále dalších důkazů toho, jak ji táta nikdy neměl rád – konečně nastal. Samo od sebe se však nikdy nic nevyřeší a tak i tato zvláštní životní situace má svou klíčovou událost.

Pomalu zavládl podzim a šestnáctiletá slečna jela navštívit svého otce do zaměstnání. Život tomu tak chtěl, aby dřív než tátu potkala jeho (zatím ještě právoplatnou) manželku – svou macechu. Opět tedy čelila nepříjemnému pocitu zrady, který cítila v přítomnosti této osoby pokaždé a bohužel ani tentokrát nebyl zbytečným varováním. 

Během vteřiny už cupitala za macechou, jenž pevně svírala její ruku ve své a rozhodně mířila kamsi do útrob rozlehlé polikliniky. Mladou slečnu pomalu zachvátil pocit paniky, který ještě mnohonásobně vzrostl, když se ocitla před dveřmi (jí naprosto neznámé) ordinace. Macecha mezi zuby procedila jen: „Tak! A teď jí něco řekni!“ - a spěšně zmizela v bludišti chodeb.

Měla strach – jako malá holka. Nevěděla, kudy se dostane zpátky; nevěděla, proč je tam, kde je a už vůbec nevěděla, proč by se sebou měla kohokoli nechat takto manipulovat. Ruce se jí třásly jako před zkouškou a nervozita mísila se v jejím nitru s obavou z neznámého. Posadila se v čekárně, aby dala šanci nepatrné jiskřičce naděje a doufala, že ji odtamtud dostane něco stejně nečekaného, jako ji dostalo tam. Seděla dlouho – nic se však nedělo, nikdo pro ni nepřicházel a ze dveří nikdo nevyšel. Mučivý pocit, že pro ty, jejichž hlasy z místnosti slyší, je přinejmenším hrozbou a nepříjemností, byl pro ni nesnesitelný. Třikrát se tedy zhluboka nadechla a roztřesenou rukou odhodlaně zaklepala na dveře, před které byla předvedena jako před nejvyšší soud. Otevřel pan doktor – slušně tedy pozdravila a požádala, zda by mohla mluvit se sestřičkou. Odpovědí jí byl arogantní pohled a tvrdé upozornění, že s ní sestřička mluvit nechce – nicméně přes veškerou tu odměřenost směla vstoupit dál.

Těžko hodnotit, která ze dvou slečen byla nervóznější. Drobná, červenající se blondýnka seděla za stolem a horlivě vytáčela číslo na telefonním aparátu. Zdálo se, že dívenku vůbec nevnímá – popošla tedy blíž, výhrůžný postoj nervózní dámy se snažila přehlížet a pak se … představila. Nic víc, nic míň, s úlevou se otočila a tiše za sebou zavřela dveře ordinace. Sotva za vteřinu přiběhl její tatínek – tak ráda ho viděla. Konečně jí vysvobodí z té nepříjemné situace, vše se vysvětlí a uklidní.

Dle mého soudu neudělala ona slečna nic špatného – naopak. Byla slušná a nestranná. Bohužel byla to právě ona, kdo měl čelit oprávněnému vzteku jejího otce. Vztek byl na místě, ale namířil ho špatným směrem. Dostala tedy vynadáno a odpověď na otázku „Co jsi tam jako dělala?“ neměla komu říct – nechtěl jí slyšet. Nemohla se bránit.

Křivdil jí a své „milenky“ neřešil – znovu si vzpoměla na matčina slova, která v sobě nesla již několik let a těžce polkla hořké slzy.

„Ty jsi jediná ženská, která ho kdy bude mít doopravdy ráda.“ 

Mamčinu hlubokou pravdu ještě sama časem lítostivě doplnila: 

„... a on si to nikdy neuvědomí...“