Nabidka pana Vonka kap 4

Viktor O´Hara loví ženy. Seznamuje se s paní Rejnerovou

 

Seděl v suterénu baru Infinity a rozhlížel se kolem. Upíjel decentně bílé víno a mimoděk si pohrával s klíčky od auta, ke kterým přidělal přívěšek na klíče s emblémem lamborgini. Po schůdcích scházela krásná asi třicetiletá žena s nápadnými náušnicemi orientálních tvarů. Sama měla krásné černé dlouhé vlasy svázané do copu na dvou místech. Byla oblečená do světlounce zelených šatů, s kterými krásně ladila její tmavší pleť. Smutným pohledem se rozhlédla a zamířila ke stoličce nedaleko Viktora O´Harea. Usadila se, vyndala z kabelky mobilní telefon a vypnula ho. Barman byl ihned u ní a za chvíli i ji přinesl skleničku šampaňského. Nepřítomně z ní upila a dívala se na barový pult. Byla moc smutná, o tom nebylo pochyb. Viktorovi O´Hareovi se strašně moc líbila. Chvíli na ní zíral a nebyl schopný nic udělat. Potom se rozhodl. Teď anebo nikdy. Dobře si všiml několika dalších vlčích pohledů profesionálních lovců žen, kteří se krčili a připravovali ke skoku. Zhluboka se nadechl, hodil do sebe zbytek vína, popadl klíče od auta s přívěškem a rychle vyrazil. Jeden muž v proužkovaném obleku s rozhalenkou měl podobný nápad, ale měl smůlu, že seděl dál. Když spatřil Viktora O´Haru, jak se zvedl, jeho obličej se pokřivil vzteky, snažil se zrychlit, ale bylo to marné. Viktor O´Hara došel k ženě a posadil se vedle ní. Muž v proužkovaném obleku sykl a vrátil se na své místo a trochu přikrčeně pozoroval, jak se bude Viktorovi O´Hareovi dařit a v případě jeho předpokládaného neúspěchu ho chtěl ihned nahradit. Takový moula přece nemá žádnou šanci, pomyslel si muž v proužkovaném obleku.

„Mohu přisednout?“ zeptal se Viktor O´Hara a fascinovaně na ženu zíral. Žena byla zblízka ještě krásnější než z dálky. Její zjev byl omračující. Měla naprosto symetrickou a krásnou tvář. Jedině malá jizvička na horním rtu kazila tu dokonalost, ale zároveň ten malý defekt o to víc zvýrazňoval okolní krásu. Viktor O´Hara poznal, co to znamená, když se někomu zatají dech.

Žena na něho lhostejně pohlédla a pokrčila rameny. „Proč se ptáte? Vždyť už jste přisedl.“

Viktor O´Hara se zarazil. To nebyl nejlepší začátek, to rozhodně ne. Začít trapasem není moc fajn, to rozhodně ne. Musel hned zabodovat. Začal si významně hrát s klíči od auta a dal si záležet, aby přívěšek byl emblémem lamborghini navrch a byl dobře vidět. Našpulil rty, ukazovák provlékl za kroužek a začal klíčky tahat sem a tam po dráze čtverce cca deset centimetrů.

Žena to zpozorovala a zatvářila se útrpně. „Další,“ řekla si pro sebe.

„Prosím?“

„Ale nic,“ zavrtěla žena hlavou. Další chlap, který si myslí, že ženu ochromí nějakým majetkem.

„Viktor O´Hara.“

„Valérie Rejnerová.“

Viktor O´Hara se zarazil. Rejnerová, Rejnerová, opakoval si pro sebe. „Vaše jméno mi něco říká. Známe se? Už jsme se někdy potkali?“

„Myslím, že ne.“

„Já si to taky myslím. To bych si pamatoval. Jste krásná. To bych nezapomněl. Ale to vaše jméno jsem už někde slyšel.“

Valérie pokrčila rameny.

„Asi vám už spousta chlapů řekla, že jste krásná.“

Valérie pokrčila rameny. „Krása. Pomíjivá záležitost a lidé na ní tak strašně lpí.“

Viktor O´Hara znejistěl. Nějak nevěděl, co na tohle má říct. „Jak to myslíte?“ vydoloval ze sebe na konec.

Valérie mávla rukou. „To je jedno. Koukám, že se vám líbí lamborgini,“ jemně kývla bradou s rozkošným malým ďolíčkem. (Přitom se Viktorovi O´Hareovi ďolíčky v bradách žen normálně vůbec nelíbily)

Viktor O´Hara podvědomě narovnal záda a vypjal hruď„Ano. Lamborgini, to je věc. Jezdí se mi v něm skvěle. Když v něm vozím dívky, tak jenom piští.“

„Aha,“ řekla žena lakonicky a pobaveně se pousmála.

„Čím jezdíte vy?“ zeptal se Viktor O´Hara, aby téma udržel na automobilové bázi, kde měl pocit, že získává body. Lamborgini je lamborgini nic naplat.

„Já jezdím jídelním vozem.“

„Jídelním vozem? Jak to myslíte?“ Viktor O´Hara se zatvářil zmateně.

„To vymyslela má malá neteř. Prý teto, ty jezdíš jídelním vozem? Já také nevěděla, co tím myslí.“

„To jsme dva.“

„Vysvětlila mi to. Prý že mám vepředu na autě vidličku.“

„Vidličku? Jakou vidličku?“

„Znak automobilky. Mám totiž maserati.“

„Maserati,“ vydechl Viktor O´Hara ohromeně a hruď mu splaskla a opět se nahrbil.

„Koukám, že vás to vzalo. Co na tom vy, chlapi, vidíte? Proč si musíte pořád hrát na to, že máte na víc, než máte. Vždyť to není třeba.“

„Jak to myslíte?“ Z této věty se pomalu stávala obehraná písnička, Viktor O´Hara cítil, jak ztrácí postupně půdu pod nohami.

„Myslíte, že své já schováte za nějaký majetek? Copak si tak nevěříte, že musíte před sebe strkat nějaký dokonalý automobil, nebo barák, nebo výši příjmu? Vždyť stejně jde o podstatu, jací jste, to za žádný automobil prostě neschováte. Chtělo by to víc sebevědomí a hrát jenom sám za sebe.“

„Jak to my...“ Viktor O´Hara se zarazil. Už i jemu to bylo trapné.

„Myslíte, jste chtěl říct? Třeba tady jak si okázale hrajete s tím klíčem s přívěškem lamborgini. Když už chcete někoho mást, tak musíte tu hru hrát dokonale. Tohle rozhodně není klíč od lamborghini. Vím to dobře, lamborghini jsem měla před svým maserati. Tenhle klíč je od nějaké škodovky. Nezlobte se na mě, ale na tohle vám může skočit nějaká pipi, ale normální žena? A i když ji opijete rohlíkem, co si od toho slibujete? Vždyť se na to jednou přijde! Je to trapné, přece. Nebo vám jde jenom o to, abyste si tady pozvedl své ego? Pouze v této přítomnosti? Jako Oldřich Nový v tom starém českém filmu? Jenže vy nejste Oldřich Nový. Zapamatujte si jedno, když ženu podvádíte hned od začátku a zjistí to, tak jste hned na začátku prohrál. Co si o vás kdo může pomyslet, když podvádíte?“

Viktor O´Hara uhnul pohledem a podíval se pryč. Pohled mu padl na muže v proužkovaném obleku. Ten poznal na zoufalém pohledu Viktora O´Harea, že se topí a rozlil se mu na obličeji výraz paniky. Muž v proužkovaném obleku se začal škodolibě usmívat a pokyvovat hlavou, jakoby mu chtěl na dálku poslat vzkaz: Už se ti to krátí, kamarádě, vzdej to, než tě dorazí, na ni ty prostě nemáš.

„Koukejte na mě, když spolu mluvíme. Alespoň natolik byste snad mohl být vychovaný. Co kdybych vám řekla, že dobrá, že chci odvézt vaším vozem k vám domů? A kde byste byl? Získal byste mě, ale jenom imaginárně. Začal byste mi tvrdit, že auto máte porouchané a zavolal taxi? Myslíte, že bych vám to uvěřila? No tak, jak byste tu záležitost vyřešil?“

Viktor O´Hara na ní truchlivě zíral a potom mávl rukou. Bylo to gesto zmaru a najednou mu bylo všechno jedno. „Nejdřív bych vám řekl, abyste si odskočila na záchod.“

Teď byla na řadě Valérie, aby vytřeštila oči. „Co tím myslíte?“

Viktor O´Hara opět mávl rukou. „Ále. Domácí mi odmontoval klozet. Neplatím nájem, tak nemám ani záchod, víte? Prostě mi ten blbec sebral záchod.“

Valérie ho chvíli strnule pozorovala, potom se začala zlehka usmívat, potom víc a víc, až se rozesmála na celé kolo. Její smutný výraz byl ten tam. Zaklonila hlavu, zavřela oči a začala se smát. Kdo se přestal posmívat, byl muž v proužkovaném obleku.

„Směšný, co? Já vím. Celej můj život je takovejhle směšnej,“ pokrčil rameny Viktor O´Hara a také se usmíval. „Víte, já nemám nejen ani tu škodovku,“ řekl, uchopil klíč od auta s přívěskem a hodil ho do popelníku. Zamával jim.

Valérie se snažila přestat smát (moc jí to nešlo) a kroutila hlavou. „Teď jste mně fakt dostal. Opravdu ano. Pobavil jste mě. Takže ani škodovku ani záchod.“

„Jo. Ani záchod vám nemůžu nabídnout. Vrátí mi ho, až zaplatím. Možná ho před tím ale zavraždím. A na cele budu mít záchod rovnou u hlavy.“

„Tedy vy máte asi opravdu pech. Koukám, že v tom nejsem sama.“

„Přesně tak. Mám pech. Ani knížku mi nevydaj, v druhý fázi jsem vás chtěl ohromit, že jsem spisovatel. Nejsem. A nebudu. Prostě to se mnou opravdu stojí za houby. A v čem vy máte pech?“

Valérie na moment zvážněla, potom ale starosti hodila za hlavu. „Jsem tady proto, abych na to chvíli zapomněla.“

„Fajn, fajn, fajn, váš pech vynecháme, budeme se bavit o mým záchodě nezáchodě. Vezmete si mě i bez záchoda?“

„Jistě. Kdyby to šlo. Vy jste si vážně nevšiml?“

„Čeho?“

Valérie natáhla před sebe levou ruku a významně zaťukala na snubní prstýnek. Viktora O´Haru, jakoby v ten moment někdo praštil palcátem starého dobrého Jana Žižky z Trocnova. Podklesla mu čelist. „Ne, to opravdu ne.“

„Opravdu ne? A to chcete být spisovatel? Ten si přece musí všímat okolí. Zaznamenávat do paměti události, lidi, dialogy, detaily.“

„Máte pravdu. Asi proto ze mě nikdy žádný spisovatel nebude. Promiňte. Ale víte...nějak mi to k vám podvědomě prostě nesedlo. Že jste vdaná. Vůbec by mě to nenapadlo.“

„Nenapadlo. Jdete se mi dvořit a ani vám za to nestojím, abyste zjistil, zda nejsem vdaná? Víte, že jste mě tím uvedl do pěkných rozpaků? Vůbec bych se s vámi neměla bavit. Jestli tedy nejste volavka od mého manžela?“

„Volavka?“

„Ále to nic, to neřešte, to je můj pech. A dnes tady se na něj pokouším zapomenout.“

„Chodíte sem často?“

„Ne. Nechodím. Sama obvykle do žádného baru nechodím. Připadala bych si jako nějaká lovička zlatého pokladu. Je mi jasné, že by se na mě lepili takoví podvodníčci jako vy.“

V ten moment si uvolněný Viktor O´Hara uvědomil, co vlastně provedl a opět se trochu zasmušil.

„Ale no tak, to už jsme si snad vyříkali. Netvařte se tak poraženecky.“

„Víte, poslední dobou se mi nedaří, fakt mi nic nevychází.“

Valérie zvážněla. Potom mu sáhla na ruku, prsty mu obepnula kolem zápěstí a zavřela oči. Chvíli tak zůstala. Překvapený Viktor O´Hara ani nedutal. Valérie otevřela oči a pustila mu zápěstí. „Počítala jste mi tep?“ usmál se Viktor O´Hara.

„Ne, to ne. Vnímala jsem vaše vibrace. Vypadá to s vámi dobře. Moc dobře. Vůbec se nemusíte se obávat. Ničeho. Brzy se to změní.“

„To bych chtěl vidět, to teda jo. Možná přijdu ještě o umyvadlo.“

„Nebojte. Neironizujte to. Vyplní se vám, co chcete. Budete pro to muset něco udělat, ale vyplní. Jenom se musíte držet toho, co chcete. Nesmíte být zbrklý a přát si opravdu jenom to, co chcete. A hlavně zůstaňte svůj. A úplně to nejhlavnější... nesmíte zneužít žádného člověka. Udělat ho nešťastným jenom kvůli svému štěstí. Když to neuděláte, tak bude všechno v pořádku. Když to uděláte, tak...“

Viktor O´Hara odtáhl ruku. Byl zaražený. Najednou měl nepříjemný pocit. „Mluvíte divně.“

Valérie najednou opět zesmutněla. „Vím. To mi říkají často. Myslí si, že mluvím divně. A přitom mě neposlouchají. Nezamýšlejí se nad tím, co říkám. Jenom to shrnou, že mluvím divně. Je to těžký mluvit, když vás neposlouchají. Myslím doopravdy neposlouchají. Ani můj manžel mě neposlouchá. A nevěří mi. Cítím to z jeho vibrací. A přijde něco, co nebude dobré ani pro něho ani pro mě. A já s tím nemohu nic udělat. Bohužel mě neposlouchá. Jako všichni.“

„Je to opravdu moc divné, jak mluvíte.“

„Nemusíte se tím zabývat. Jak říkám, v brzké době se vám úplně obrátí život. Jenom si dejte dobrý pozor na to, co si přejete. Dobrý pozor. A nikoho nepodveďte. Pak budete šťastný. Budu už muset jít. Za manželem. Už nemáme moc času na náš vztah. A vůbec nic s tím nedokážu udělat.“

„Třeba to nebude tak hrozné,“ snažil se ji povzbudit.

„Bude,“ řekla rezignovaně a Viktor O´Hara najednou cítil, že má pravdu. Že se opravdu řítí do nějaké strašné katastrofy.

„Ano, řítím se do katastrofy,“ řekla, jakoby slyšela jeho myšlenku.

Viktor O´Hara vytřeštil oči.

„Ale vy máte svůj osud ve svých rukou. Ještě jste před volbou. Já ne. Tak nashledanou.“

„Spíš sbohem,“ řekl trpce Viktor O´Hara. „Když sem nechodíte, asi se už nikdy neuvidíme. Budete mi chybět.“

„Uvidíme. Ještě se uvidíme. A možná se nám to nebude líbit. Hezký zbytek večera.“

Potom odešla. Viktor O´Hara tam dál seděl a zíral na kroutící se schodiště, po kterém vystoupala nahoru, aby zmizela neznámo kam. Měl takové tušení, že ji ještě někdy spatří, ale nevěděl, jestli to vlastně chce. Byla pryč, ale její smutek jakoby tam dál seděl s ním. Přestalo ho to tam bavit. Půjde radši mezi svý do hospody na Mýtinku.

---