... a tak to prostě dopadlo

a tak to prostě dopadlo

      Že má kariéra drogového dealera skončí po měsíci naprostým krachem jsem ani v nejmenším nepředpokládal. A to zdaleka ještě nemusí být ani zdaleka konec špatných zpráv. Následování Triplixe byla jedna z možností. To si snad raději ani nechci nepředstavovat. A sebevražda hned ta následující. A co by bylo po sebevraždě, to si naopak dokáži představit docela živě. Celá Matějská nočních můr, každý okamžik, až do skonání světa. Svět se naopak zatím tvářil, že se beze mě klidně obejde. Po několika poloprobdělých nocích jsem si sebekriticky přiznal, že to nezvládám a je potřeba se poohlídnout po někom, po komkoliv. Další bezesnou noc jsem probíral telefonní seznam a a hledal a hledal. Los "komkoliv" padl na na Dr.Pobežala. Nikdo jiný zde v Chebu totiž není. S tím tipem jsem konečně usnul a s ním se i probudil. Pohladil jsem kočku, doplnil mističky, v koupelně se očistil od všeho nečistého a zlého. Autogenní trénink jsem vynechal. Stejně byl k hovnu, ať jsem si nadával do debilů sebevíc. Zamkl jsem a co nejpotiššeji sešlapával schody dolů. Jestli ten zmrd soused nevyleze, vše dobře dopadne. Pomalounku, polehounku kolem jeho dveří, ani ťuknutí kolem zábradlí, ani škobrtnutí, jen potichounku kolem. A je to za mnou! Vše dobře dopadne. V tom se alespoň rozštěkal ten hnusnej čokl.
      Jsi pověrčivý debil, s kulturní úrovní Somálce! Hmm, tak té autogenní tortuře stejně neujdu. Konec šourání, padej dolů! Padám až jsem vypadl na ulici. Nechci vidět a nikoho potkat, až Dr. Pobežala. Ordinaci jsem nalezl hned napodruhé. Napoprvé jsem to nenašel, protože pak byla už jen půda. Napodruhé došlo i na tu půdu. Na té půdě má dveře s tabulkou. Koukám na tabulku, podle všeho už tam hodinu je. Přikládám ucho na dveře a slyším tlumený rozhovor. Dobrá zpráva. Je tam, počkám. Stojím, postávám, není čeho se chytnout, nezbývá, než se usadit a obrnit trpělivostí. Alespoň si promyslím, co mu povědět a odkud začít. Celý kolotoč se zvolna roztočil do nechutné centrifugy, až z toho bylo zase na zvracení.
      Nesnídat! Čeká-li tě přemýšlení, nesnidej. Škoda je pak snídaně. Jak prosté, milý Watsone.
      Tlumený rozhovor se přibližuje a dveře se otvírají. Ven vychází jakási paní a za ní drobnější pán v bílém plášti. To je můj člověk. Paní mě kontroluje pohledem a ten drobounký pán se mě ptá, zda-li čekám na něj. Ani nezvažuji drobný taneček, že by ze mě vypadla taková blbost, zda-li je Dr. Pobežal a rovnou se jej ptám, zda-li bych s ním mohl mluvit a tvářím se, že nejsem blázen.
"Moment, prosím, vydržte," odchází někam mezi ty půdní trámy a aniž by zabloudil se vrací zpět s diářem. "Kdy by se vám to hodilo?"
"Kdykoliv." (To nebude hned teď!? Vždyť už nevím kudy kam a nevím dne ani hodiny!)
"Shodou okolností se mi zítra něco uvolnilo, odpoledne by se vám hodilo?" a jeho živé, modré oči čekají souhlas, či odmítnutí. Co asi tak můžu dělat?
"Hodilo," krčím rameny.
"Výborně, tak ve dvě hodiny se na vás budu těšit, dál už nic nemám, budu se vám moci věnovat," uzavírá a já kývám na souhlas a přijímám nabízenou ruku.
"Děkuji vám, pane doktore," loučím se odcházím.
      Nejsem blázen. Jen se potřebuji vypovídat. A hlavně potřebuji z toho všeho ven. A to co potřebuji úplně nejvíc, aby bylo zítra a do té doby se úplně nezbláznit. Mám konkrétní problémy a žádná řešení. A zhruba něco málo přes čtyřicetosm hodin do prvního kontaktu. Něco prospím, něco bude a i bude pozítří.
      Zapomněl jsem se zeptat, co si mám přinést s sebou. Pastelky, bloček na poznámky, nebo přezůvky? Co když bude chtít, abych mu něco nakreslil? Nebo ležel na posteli a vyprávěl, co mě napadne. Co mu můžu povědět? Platí na něj vůbec Aeskulapova přísaha, když neléčí a jenom poslouchá? Co když mě rovnou nechá zavřít do blázince? Nebo hůře: po tom co na něj vybalím, se také může jít rovnou vyzpovídat, a ani bych se tomu nedivil, a konce téhle informační trasy nedohlédnu. Mám mu říci o pentagramu v dlani, a co se stane, přesněji: co se mi nestane, když sevřu dlaň? A čeho se bojím, když jí můžu sevřít? Ví vůbec o smrti, nebo co vlastně řeší? Jak řeší typy jako jsem já? Kolik jich v Chebu bylo? Co když si řekne, že si vymýšlím? Přišel mu tam někdy Napoleon, nebo Helena Trojská? A co jim řekl? Že je vše OK, že máme republiku, nebo, že jsou i hezčí ženské, než Helena?
      Myšlenkově docela odlehčen jsem dorazil zpět domů. Odemykám. A hele, nepotkal jsem souseda! Dobré znamení. Doma mi mňoukne na uvítání kočka. Další dobré znamení! Ale dál už to pokoušet nebudu. Do pozítří zůstávám doma. A hezky to zkrátím, tím, že hned ulehnu a kus zaspím.
      Probudil jsem se až s pozdním odpolednem a dobrým pocitem, že se vše v dobré obrátí. Trošku odpočatá mysl ihned nastartovala plány do budoucna a na mě bylo jen je uskutečnit. To znamená, nejprve je srovnat a vytřídit, a pak je realizovat krok za krokem. A hned začnu něčím zásadním. Dám si něco dobrého!
      Pohled do ledničky mě nijak nenadchl a chuť mě přešla. Ne! To chce pevnou vůli! Znovu stojím před ledničkou a chuť se navzdory předsevzetí nedostavuje.
      Nakonec se vítězem stal jogurt. Uííík, odtrhuji víčko a kočka stojí za mnou. Lžičkou odebírám daň, odklepávám to té potvoře do misky, pohladím jí a jdu se uvelebit do křesla. Jím, jím, koukám na obrazovku na které je jen šedivý odraz mě. Co u Pobežala vymyslím? Můžu mu vůbec říci o Kočkovi? Asi ne. Takže odkud to story začít? A za chvililinku jsem byl, tam co jsem byl. Ve stejných sračkách, které jsem nechtěl a navíc jsem se jim snažil dát uvěřitelný rámec, abych je mohl vypovědět a dočkat se nějaké nápovědy kudy kam. Takže, Kočka ne. Drogy ano. Drogové kšefty ne. Alkohol ano. Bouračku ano. Smrt ano. Ďábla ano? A když ano, co s tím mým ochraným znamením? A když ďábla ne, tak co z toho příběhu zbyde? A co inženýr Havránek? Mám se pochlubit, že mám za souseda upíra a intenzivní pocit, že o něm vím více, než by asi chtěl, aby se o něm vědělo?
      Takže si to shrnu: Kočku jsem nikdy nepotkal, prostě jsem se odstěhoval z poklidných Hájů do hnusného centra mezi dve nějrušnější ulice z pouhého rozmaru. Chlastat jsem občas chlastal a boural jsem a zachránila mě smlouva s ďáblem a asi zemřít hned tak nemohu. Seznámil jsem se s divnými lidmi a zahučel do perníku. Vztah žádný nemám a ani jinou žádnou životní perspektivu nevidím, ať se koukám, kam se koukám a cítím se být ohrožen starým antikvářem, o kterém si myslím, že je upír.
      Tak to je super! Možná by to chtělo trošku upravit. Kočka nic, ďábel nic, drogy trošku, ale to už řeším. Tak proč tam vlastně lezu, když mi v podstatě nic není? Jo a ještě Havránek. Havránek. Co s ním? S tím něco ještě vymyslím, do zítra snad na něco přijdu.
      Obrazovka byla stále tmavá a už se začalo stmívat i venku. Zkusil jsem si vzít ještě jeden jogurt, třeba mě olíbne inspirace, když se má hlava tolik snaží. Jedinné na co jsem přišel, že nechápu proč dělají i jiné jogurty než jahodové. A to bylo opravdu dost málo.
      Anebo se stane zázrak. Anebo se půjdu vyvětrat. Kdy jsem se vůbec byl projít, či šel jen tak, bez účelu? Tak dnes se tak stane. Venku už byla tma, ale na mikinu to nebude, půjdu v triku, vždyť se jdu jen cournout. Podrbal jsem kočku, hned jsem zpět, potichounku zavřel a zamkl a stejně po špičkách seběhl dolů. Proč si kazit večer štěkotem čokla?
      Nalevo, napravo, rovně? Napravo na náměstí, pak k řece. Na náměstí mě napadlo juknout na hodiny, kolik je vlastně hodin. Jedenáct pryč. Tak hodinka by na procházku mohla stačit. Uvidíme. Pod náměstím jsem odbočil k řece ještě před mostem, abych se vyhnul centru mého posledního karierního krachu. Ticho města vystřídalo hučení jezu. Pak se zase voda stišovala a zase bylo ticho, tichounko a tma. Pohlédl jsem nad sebe a nebe bylo posypáno hvězdami a měsíc zářil, jako by ho za to platili. Hezký večer. Kolik mi jich za poslední dva roky asi tak uteklo? Kolik bylo probdělých nocích na pervitinu, bez jediného pohledu či všimnutí, co se děje kolem mě, natož na obloze nade mnou. Lze to vůbec dohnat, když to nejde vrátit zpět? Za podobných sebeobviňujících úvah jsem došel téměř až k přehradě. Do kopce se mi nechtělo, tak otočka zpět. Tmou k městu. Světla pod hradem svítí, beze změny jako když jsem je opustil. Tak kudy kam? Domů se mi ještě nechce, zima mi stále není. Možnost je přes řeku na Plicák, tedy přes restrict area, anebo k hradu. Takže mě ten kopec stejně nemine. Funím do kopce. Že tohle někoho bavilo dobývat! Půjdu na Šance. Jak vypadá noční Ohře?
      Koukám z výšky, noční Cheb za sebou na celou tu krásu zalitou měsíčním světlem. Co bude se mnou? Možná bych si měl tenhle výhled zapamatovat, napadá mě. Sice už si nedokáži nijak zdůvodnit proč, ale to je asi smyslem procházky, připustit i myšlenky nemající zjevného a ani skrytého smyslu. Tak budu čučet na řeku. Žádná zvláštní zábava to není.
      Kroky. Za mnou jsou slyšet kroky. Otočím hlavou kdo že to a ona to podle obrysů žena. Asi venčí psa. Pes nikde. Také nespavost? Přichází až k zábradlí o které se vzápětí opře, pár metrů ode mě a hledí na tu ozářenou scenerii, kterou jsem již tímto definitivně shledal nudnou. Do tváře ji mnoho vidět není, za to já tam musím stát v plné měsíční záři jako zírající balík.
      "Dobrý večer," snažím se společensky neznemožnit hned v úvodu.
      "I vám," kývla mým směrem s pohledem za mě dolů na řeku.
      Černovláska. Podle vlasů to odhaduji na hustě zarostlý klín, ke kterému se samozřejmě nedostanu. Mám přestat zírat, nebo je to jedno? Juknu přes rameno na řeku, jestli je vše OK, je, tak můžu zírat dál. Když to ticho nepřeruším, budu vypadat, jako ten co zírá.
"Také nemůžete spát?" Mohla by mě napadnout i pitomější věta, kdybych se ještě trošku snažil.
      Pokrčila rameny a vzala mě pohledem do záběru.
      Pauza na další větu se prodlužovala, až k nemožnosti další na ní navázat. Aha, tak to, že si mě všimla bylo jen periferní vidění.
"Byl jste někdy v noci sám v lese?" Otázka zazněla možná ani ne ke mě.
Zavrtěl jsem hlavou a žádná věta mě k tomu nenapadla, tak bylo zase ticho.
"Nemyslím tady někde v okolí kde to znáte, ale opravdu hluboko, kde není ani osamocená chata a cesty jsou vyšlapané jen od zvěře."
"Také ne," přidal jsem ke kroucení hlavou.
"Jsou to místa zvláštních zážitků, kde mohou vyplavat napovrch vaše animální instinkty životem v bezpečí odsunuté a možná už i zcela zapomenuté."
Zdvořile jsem zareagoval: "A když nevyplavou?"
"Tak se vrátíte do města a možná budete mít pocit ztraceného času. Anebo to nemusíte přežít," dodala.
"Jela jste někdy Chebem kolem čtvrté odpoledne?" neodpustil jsem si, "to také není selanka."
"Zaměňujete reflexní reakci na podněty okolí a primární atavistický pud přežití."
      Aha, z těchhle úvah bych možná také nespal, kdybych k nim došel, protože řešení jsou dávno ztracená. Pokrčil jsem rameny, nevěda co říci.
"Představte si," narovnala se od zábradlí a udělala krok ke mě, "les, takový jaký jej znáte ve dne, se nocí mění. Změní se vaše smysly, zostří se a přesto, že vidíte daleko méně, vaše mysl začne používat k vyhodnocování právě ty atavistické instinkty."
Tohle mi moc smyslu nedává, ale třeba to dospěje oklikou tam co by mělo. K základnímu pudu rozmožování.
"Chodíte v létě někam plavat?" otočila.
"Tak po okolí, když je s kým."
"A Ohři byste teda přeplaval?"
"Proč ne, vždyť není nijak prudká a ani široká."
"A teď byste tam vlezl?"
Tak to mě zaskočila. Otočil jsem se od neznámé směrem k řece a odhadoval co vlastně chce. To se chce jít teď v noci koupat? Poslouchal jsem hučení jezu a představoval si tu tmavou řeku, jak v ní plavu a moc toho kolem sebe nevidím a najednou ta známá Ohře je zcela cizí a nedobrý pocit převládl.
"Asi ne," nepřiznal jsem úplně.
"Měl byste strach, že se utopíte?"
"To ani ne," přemýšlel jsem na vhodnější formulací, "prostě bych měl strach jako takový, zcela iracionální, strach už jenom tam vlézt. Vlezl bych tam, to ano, ale nebylo by u toho to, co si obvykle s tím pozitivního spojujeme." Od řeky jsem se vrátil do své hlavy, kde se roztočil kolotoč. "A teď ani nejsem schopen popsat ani jedno ani to druhé. Zaskočila jste mě."
"Ano," jako kdyby na to přiznání čekala a popošla až téměř ke mě. Konečně si jí lépe prohlédnu. Tvář však měla stále v tmavém rámu vlasů a s měsícem v zádech s ní šel i stín. "Představte si les, který znáte ozářený jen světlem měsíce. Les je tmavý a měsíc mu nepřidává světlo, ale jen další tmavé stíny. Na pasece se pase jelen. Občas zdvihne hlavu, aby odlišil zvuky, které k tomu tichu nepatří a zavětří, není-li v nočním vzduchu pach nebezpečí. V bezpečné vzdálenosti se mezi stíny pohybují další stíny. Pohybují se pomalu. Pohledem byste je nezachytil, jen byste je mohl tušit, že tam někde jsou. A ty stíny se stále přibližují k tomu jelenu. Stále nejsou vidět a jelen je ani vidět nepotřebuje, bude včas varován zvuky a pachem nočních lovců. Zavětřil je. Zvedá hlavu a vyráží tryskem pryč do bezpečí. I stíny se pohnou, teď už se nemusí skrývat. Z opatrného obkličování přejdou do útoku. Začíná štvanice. Vlci štěkají a noční les do té doby tichý nese poselství. Jelen prchá, srdce mu bije, pryč, pryč od zvuků a nezastaví se dokud si nebude jist, že je v bezpečí. I vlci spěchají. Kořist jim nesmí utéci. Nemá totiž kam. Vlci ji ženou do připravené pasti směrem k největšímu vlku. A jelen už je u něj. Vlk vyráží a všechnu svou sílu vkládá do útoku. Nadbíhá proti jelenu v skoku mu útočí na krk, prokousává jej a strhuje k zemi. Jelen se brání v marné snaze vymanit se ze stisku a hrabe kolem sebe v naději, že zasáhne útočníka a osvobodí se. Vlk nespouští stisk, krev se řine z prokousnuté tepny. Vlk ví, že nesmí pustit a krev mu plní mordu. Aby se neudusil, polyká horkou krev a život z jelena odchází. To už dobíhají i ostatní vlci, ale to podstatné už se odehrálo. Přijetí krve a přechod síly z poraženoho na vítěze. Kruh se uzavřel."
"Uf," během jejího vyprávění kolem mě ožil les a zažil jsem pocit pronásledování i stahující se pasti zároveň. Jako kdybych byl stržen k zemi a současně k zemi strhl.
      Neznámá dvěma kroky odstranila poslední kousek volného prostoru, který nás dělil a poprvé se podívala přímo na mě. Lehce zaklonila hlavu a nechala mě, abych si toho zjevně vyzývavého gesta všiml. Z lesa, kde se právě odehrál prastarý rituál krve jsem se vrátil a hleděl do očí neznámé.
      Výzvu pohledu jsem přijal, ale nebylo jak na něj zareagovat. Díval jsem se do očí vlkodlačici! Stáli jsme proti sobě a dýchali jsme si do tváří. Její dech byl horký, jako dech někoho, kdo běžel a na mém se viditelně srážel.
"Máš strach?" dýchla na mě otázku.
      Na to nebylo co odpovědět. Zatlačen do nejmožnějšího posledního rohu jsem neměl z čeho dal dohromady odpověď. Rozepjal jsem pomalu ruce a v odevzdání zaklonil hlavu a nastavil krk. Bylo mi vše jedno. Nebylo nic, co bych mohl bránit. Ani možnost útěku jsem neměl. Zavřel jsem oči a čekal až bolest ukončí ten stav ve kterém jsem se nacházel. Čekal jsem, že nejdříve bude bolest, a pak nebude nic a propadnu se jinam. A to místo bude jiné, než dosud znám, bez bolesti.
      Horký dech se přiblížil, že téměř na krku pálil. Pak jsem ucítil dotek zubů. Jen dotek. Jako kdyby hledaly kde začít. Neudělal jsem nic, proto, abych to v posledním možném okamžiku odvrátil. Dotek trochu zesílil a do čekání přišla myšlenka: Nikdy bych neřekl, že jsou tak ostré! Neznámá lehce pohnula hlavou a to ostré, co má každým okamžikem stisknout mi pomalu cestuje po krku. Horké a ostré. To jedinné jsem měl v hlavě.
      Neznámá odtáhla hlavu a přerušila mé jedinné dva pocity, horké a ostré: "Necítím z tebe strach."
Vrátil jsem hlavu i ruce, tam co byly předtím a horké a ostré uvolnilo místo v hlavě. Jsem zase zpět. Zmatený a zmatený.
"Jak se jmenuješ?" Druhá nejméně vhodná otázka po ´také nemůže spát?´, a to jsem se teď hodně snažil!
"Martina."
"Tak poslouchej Martino," a vypověděl jsem jí, co jsem si chystal zítra povědět doktoru Pobežalovi a šlo to ze mě samo. Proč ne? Komu, než vlkodlačici můžete říct o smlouvě s ďáblem, který mě ochraňuje před Smrtí a o antikváři Havránkovi a dalších nočních můrách?
"... a proto, ne že bych neměl strach, ale je mi momentálně vše jedno...a nechceš jít ke mě na čaj?" skončil jsem to povídání.
"Ty bereš pervitin? Podle toho jak si to popsal, vzal ti svobodu. To bych nestrpěla. Na čaj jít můžu," shrnula můj verbální výron.
      Svobodu! Svoboda je pole obdělávané krví a především odpovědnost, říkal můj praděd. Znamená to, že jsem nezodpovědný a bez boje se vzdal něčeho tak cenného, za co moji předci položili život? Pomalu jsme šli z hradu k náměstí a průchodem u galerie k mému doupěti. Hlavu jsem měl obtěžkanou tak nečekaným a tvrdým odsudkem a ač jsem to obracel z kterékoliv strany na kteroukoliv jinou, stále to bylo přesné a pravdivé hodnocení skutečnosti. A hele, ona nemá žádnou zkušenost s pervitinem! Kdo z mých známých jí nemá? Vždyť se s nikým jiným stejně nestýkám. Do jaké klece jsem to dobrovolně vlezl?
      Jsme doma.
"Posaď se, prosím, jdu postavit na čaj."
"Můžu se ti tu zatím rozhlídnout?"
"Jasně." To děvče není zvyklé couvat a nenechá s sebou manipulovat. A je schopná najít meritus, připomenul jsem si její odsudek. Jak si stojím v jejích očích? Nic moc. Co tu tedy chce? Natáčím vodu do konvičky a zapínám jí.
"Na jaký čaj máš chuť?" vylézám z ulity kuchyně a koukám, kam se mi návštěva ztratila. Do ložnice! Seděla na kraji postele a hleděly si s kočkou do očí. Kočka, která zpravidla návštěvy přehlíží seděla proti ní na posteli. Jen seděla. Nevytratila se někam jinam, jak zpravidla v podobné situaci činí. Ani nešvihala ocasem, obvyklý to projev nespokojenosti. Zůstal jsem stát, jako by se mnou žádná otázka nepřišla. Najednou se kočka zvedla a udělala krok k vlkodlačici. Ta jen natáhla ruku naproti. Nataženou rukou přijala a po jemném očichání se o ni otřela a s jemným našlapováním, jak je kočičím zvykem, přišla až k ní a bez jakéhokoliv zaváhání se natáhla, opřela se jí o prsa a otřela svou tvář o její. Ona jí vyjadřuje uznání podřízenosti! To se mi nikdy nestalo! Vlkodlačice se ani nepohla, ani trošku se nesklonila, aby kočce gestem, či jen náznakem pohybu vyšla vstříc. Nemusela. Co je tohle za hru? Za koho, nebo možná za co mě ta kočka vlastně má?
      Stejně pečlivým pohybem se kočka vrátila zpět, nechala se pohladit, seskočila z postele a prošla kolem mě do kuchyně, jako bych tam ani nebyl. Pozoruji tu šelmu, co v ložnici zůstala a nevím jestli vůbec smím se zeptat, na co jsem zeptat chtěl. A není to jedno? Zhruba před hodinou jsem nebyl uloven, protože na mě nebylo co uštvat, teď jsem viděl, jak sama od sebe ta svéhlavá kočičí potvora předvádí jednoznačný rituál složité kočičí hierarchie a já tu stojím s takovou banalitou, jaký udělat čaj.
      Cvak. Klapnutí vypínače přerušilo ticho s oznámením, že je voda uvařená.
"Dáme si čaj tady?" oznamuje mi tázací formou co bude. Kývám a vracím se připravit, co jsem začal. Co je tedy v té konvičce podstatné? Obsah, nebo jeho forma? Ještě před nějakými třemi, pěti minutami bych byl schopen pro výběr čaje zohlednit noční hodinu, chuť a zvyklosti hosta pro sdílení společné konvičky. Místo odpovědi na vznesenou a nevyslyšenou otázku vidím bezeslovnou scénu, tak nepravděpodobnou, nakolik si troufám svou spolubydlící znát. Přesto, že kočky jsou stvoření trvající na rituálech, které vytvořily a neváhájíc je kdykoliv porušit, či opustit, jedním jsem si byl do předchvíle u té mé zcela jist: její dominancí a nikdy nesklonit a bezdůvodně si zadat.
      Kočka seděla v kuchyni u mističky a čekala. Málokdy mňoukla upozorňujíc, že by ráda jedla, nebo projevovala nespokojenost s mou nedostatečnou pohotovostí, měl jsem občas i pocit vědomí vděku, ale stejně to vždy bylo tak oboustranně samozřejmé, jak jsem se postupně naučil chápat její chování, potřeby i způsob komunikace, že má voyerská přítomnost kontaktu dvou tak zcela bezesporu rozdílných šelem znicotnila mé zkušenosti s přípravou a podáváním čaje, které jsem za roky nastřádal. Otevřel jsem ledničku, vyndal konzervu, odebral porci na talířek, ohřál v mikrovlnce, položil na zem před kočku, na volné místo, mezi mističkou s vodou a stále doplňovanou miskou s granulemi, popřál jí dobrou chuť a pohladil. Jako vždycky. Kočka se sklonila k mističce, začala jíst a na mé pohlazení zareagovala, lehkým ohnutím hřbetu, tak jako vždycky. Tak kde je chyba? Vlčice a kočka. Co měly v tom okamžiku společného? Dilema jsem vyřešil opětovným odchodem do ložnice.
"Na jaký čaj máš chuť?" Třetí nejpitomější dotaz v jednom večeru.
"To je jedno, hlavně aby byl dobrej."
      Neusnadnila mi to.
"Já ho udělám," oznámila, zvedla se a proplula zrovna kolem mě, zrovna tak jako kočka před chvilkou.
      To byla nabídka, aby se mnou mohla být v intimnější blízkosti v kuchyni, nebo oznámení možného předpokladu, že nejsem schopen splnit její představy o čaji? Tedy připravit čaj, "aby by dobrej"? A vrátíme se zpět do ložnice?
      Pozoruji návštěvnici a připadám si opravdu jen jako pozorovatel. Neptá se, kde co mám, prostě si vše pozotvírá a najde. Samice. Jiné slovo mě nenapadá. Samice, která hraje jinou hru. Bude i nadále o krok ve předu? A jaká bude? Kdy jsem vůbec měl sex a nebyl v tom pervitin? Nepamatuji.
      Slévá nálev do konvičky a prsty ještě vymačkává ze sítka do konvičky kapky čaje, které v sítku zůstaly. To vidím poprvé. Otáčí se ke mě a stejným tázacím způsobem oznamuje: "Jdem?"
"Jdem," co jiného mi zbývá? Beru s sebou hrníčky, cukřenku a lžičky, které tu nechala, že je vezmu za ní samo sebou. Jo! Jde zpět do ložnice.
"Můžeš sem dát ten stoleček," ukazuje hlavou do kouta, "abych na něj mohla dát konvičku?" To už je imperativ. Odkládám, co jsem donesl na zem a přitahuji stolek posteli. "Tak?" ptám se. Přikývnutím souhlasí a odkládá na něj konvičku. Ze země sbírá hrníčky a staví je na stůl. Tak kde budu sedět? Vedle ní, na posteli. Mohl jsem dopadnout hůř, klečet na koberci proti ní. K hrníčkům a konvičce přidává cukřenku a lžičky klade doprostřed.
"Tak pojď," zve mě k sobě. Usedám, jako bych ani nebyl u sebe, ale u ní na návštěvě. Kdo vlastně koho pozval?
"Můžeš mi nalít," dovolila mi.
      Ruce se trošku třesou, snad to nevybryndám.
"Sobě můžeš také."
"Děkuji," odpovídám mechanicky, přičemž mi dochází absurdita té situace. V mém bytě, v mé ložnici, můj čaj v mé konvičce si mohu také nalít.
      Tedy si nalévám, sladím, lžičkou míchám. Pozoruji tmavě lesklý lesk hladiny, vytahuji lžičku a olizuji. Sladký je akorát. První doušek a horké a sladké klouže do krku. Následně se dostavuje lehké trnutí lehké hořké dochuti. Čaj tedy umí. Pozoruje mě a sleduje mou reakci.
"Udělalas opravdu výborný čaj," konstatuji zjevné. Stojí vůbec o můj názor?
"Já vím," objala dlaněmi hrníček a také jej ochutnala. V očích se jí zalesklo uspokojení s výsledkem. Znovu se lehce napila a nebylo již co říci. K mlčení jsem se raději přidal, čtvrtou nejhloupější větu večera bych jistě plácl bez přemýšlení, jen si dát příležitost.
Další hrníček si dolila již sama, nechala jej však stát na stolečku a pohybem hlavy mě nasměrovala k témuž. Najednou jsem nevěděl co s rukama, ještě hřály od horkého hrníčku, ale byly prázdné.
"Lehni si." Mám možnost odporovat? Mám vůbec právo na takovou myšlenku?
"Svlékni se." Ani nečekala, zda-li budu otálet a začala se svlékat sama. Přece nebudu poslední! Po očku jsem po ní pokukoval. A za chvíli zjistím zbytek!
"Jsi připraven zažít něco mimořádného?"
Haha, to se ptá ona mě, která neví, co je perník. Ale nechávám si to pro sebe a krčím neutrálně rameny.
"Máš tu někde nějaký silnější provaz?"
"Ee, jaký provaz, na co?" Vše je rázem pryč, nastoupila panika. Sedám si na posteli, nevím vlastně proč, ale alespoň se necítím tak bezbraně, i když jako nahý už asi bezbranější se cítit nemohu.
"Abych si tě mohla přivázat, ty hrdino."
Srdce mi buší a snažím se nedat to najevo. Nechat se takhle vyplašit holkou. To není sranda, vždyť jí vůbec neznáš! napovídá mi ten ještě zbabělejší uvnitř.
      Koukám na ní a snažím se odhadnout, co má za lubem. Pohled mi vrací a není v něm žádný úskok, ale také nic, co by mé pochyby vyvrátilo.
Nakonec jsem se odhodlal. "Víš co řekl můj praděd?"
"Ne, ale ty si to určitě pro sebe nenecháš".
"Я никого небоюс!"
      Pohodila hlavou a lehce se usmála.
"Akorát on to řekl ukrajinsky," dodal jsem po pravdě.
      Tentokráte ten smích byl opravdu srdečný.
"Takže si potřebuješ dodat odvahy?"
"Asi ano," přiznal jsem.
"Tak co? Dokážeš přemoci strach?"
      Pokrčil jsem rameny. Mužnost mě stejně už dávno opustila, a to velmi, velmi zjevně.
"Я тоже никого небоюс!" Zvedl jsem se z postele a šel najít nějaký provaz. Naštěstí byl tam, co jsem si myslel, protože vrátit se zpět po nějaké době věnované hledání a přiznat, že jsem žádný nenašel by asi mé předcházející tvrzení nijak nepodpořilo a mé seběvědomí už vůbec ne.
"Stačí?" Kývla a dalším pohybem hlavy mě ukázala, kde mám být.
      Uchopila provaz, klekla si na mě a přesně tím pohybem, který je v taktice boje nazýván "upoutávací" a přisunula svůj klín do mého zorného pole. Lehce se přizvedla a zaklekla mi obě ruce a znova mě zasedla a můj obzor se vyplnil. Nic jiného v něm nebylo, a přesto jako každý obzor byl i tento vzdálen a nedosažitelný. Cítil jsem, že mi přivazuje levou ruku. Zkusil jsem nakolik mám volnost. Téměř žádnou. Totéž provedla i s pravou.
"Drží?"
      Kývl jsem že ano. Zdála se být spokojena. Pomalu se zvedla a aniž obzor zmizel začala cosi předělávat na mých poutech. Oči jsem měl upřené jen k obzoru. Tak blízko a přece tak nedostižný.
"Můžeš se chytit?" přerušila můj výhled. Otočil jsem hlavu směrem k hlasu a mechanicky oběma rukama obepnul tyč pelesti. Vzápětí jedním tahem přitáhla mé ruce natěsno až k pelestím. S lehce zvrácenou hlavou jsem pozoroval její vyklenuté tělo. Ňadra i klín se nade mnou skvěla v oblouku. Jako kdyby se na obloze mezi hvězdami rozevřela brána a tam se zjevil pohled, který jsem neschopen pohybu mohl jen pozorovat.
      Toto je zjevení! Obraz, který jsem znal od dětství, kdy jsem četl příběhy starověkého Egypta. Bohyně Nut! Ten obrázek jsem viděl nesčetněkrát. Hvězdami pokrytá žena dělá oblouk na knězi. Teď jsem byl přítomen onoho mysteria! Nikdy mě nenapadlo ten obraz vnímat jinak, než tak, jak byl nakreslen. Nakreslen byl pozorovatelem, nikoliv účastníkem. Ten by jej přece musel nakreslit, tak jak jsem jen nyní viděl já!
"Jsi bohyně?"
Usmála se a zavrtěla hlavou.
"Tak velekněžka, nebo zasvětitelka mysterií?"
"Jsem přesně to, co jsi věděl, než jsi mě sem pozval."
"Co tedy se mnou bude?"
"Dám ti něco, cos neměl a co scházelo tvému životu," hleděla na mě, jako by očekávala, že tu hádanku vyřeším.
      Co mohu chtít v okamžiku zažití mysteria?
"Nový život?"
      Přikývla a dodala: "A strach. Abys věděl, kam tě může dohnat a ten tě odteď již bude stále doprovázet. Bude to cena, kterou zaplatíš, za to co ti dám. "
"A co když to nechci?"
"Na to už je pozdě. Už nemáš na výběr." Frkla nosem. "Jsi už strachem cítit."
Skutečně. Z podpaží mi tekl pot a zimou jsem se začal třást. Tak tohle byla chyba. A není jak se z té situace vykroutit. Zkusil jsem otřást pelestmi. Samozřejmě zbytečně. Nohy! Ještě mám volné nohy! Napjal jsem se a švihem se pokusil jí zaháknout a převrátit. Rychlým předklonem zmařila můj zoufalý pokus ještě v zárodku. Rám vlasů vše zakryl a hleděli jsme si do očí. Bohyně Nut byla pryč a Martina byla přítomná. Nebo je Martina součástí jedné z vlastností Nut? Je jen vůle bohů, co komu ze smrtelníků dají, či vezmou.
      Tohle už mi asi nebude dáno se dozvědět. Pozorování skončilo. Pravou rukou mi zakryla pusu a zároveň mi vyvrátila hlavu doleva. Levou rukou sevřela mé levé rameno silou, kterou bych nečekal. Jako bych snad měl snad měl možnost se na poslední chvíli osvobodit! Ne to jen poslední hmat, který úcítí každá kořist okamžik před koncem. Oči jí zableskly a vydala ze sebe zavytí a vzápětí jedinným skusem rvala můj krk, aniž by stisk povolovala. Bolest byla všeochromující a přesto nad tím převládl strach. Opravdový Strach. Ten skutečný animální, zasunutý v každém z nás. Kdy ta bolest skončí? Tělo se zmítalo ve snaze se osvobodit, ale bolest to vše ochromovala a překrývala.
      Dlaň! Sevři dlaň! Spásný nápad! Ale ruka držíc madlo pelesti jen sevřela tyč, ke které jsem byl připoután.
      Konec! Tak tohle je opravdu konec! Strach přehlušil i bolest. Vrčení té šelmy jsme už vnímal jen velmi vzdáleně, až zcela stichlo. Zmizela bolest a zůstal jen strach z toho co se stalo a z toho co bude. A není nic čím bych na to byl připraven.
      Novozrození!
      A zmizel i strach a byla jen tma a někde v ní jsem byl skryt.

~ ~ ~
      Probudila mě křeč v noze. Otočil jsem se na břicho a zapřel špičku chodidla o pelest s čekal, až bolest poleví. Zima. Je mi zima. Hrozná zima. Schumlal jsem se pod deku a stočil do klubíčka, abych se zahřál. Vzápětí mě bolest v noze opět přinutila se našponovat na posteli.
      Můžu se hýbat!, došlo mi v zápětí. Natočím hlavu k pelesti a v místech, kde jsem byl připoután, byl přeřezané provazy.
      Takže to nebyl sen? Sáhnu si na krk. Bolí. Ale je celý! Tak zdálo se mi to, či nikoliv?
      Schoulen pod dekou se stále třesu. To chce vanu. Plnou vanu horké vody. Vybelhávám se z postele a dopadám na všechny čtyři. Uf! Co se děje? Pomalu sbírám síly a jako bych činil první krok v životě šinu se ke koupelně a přidržuji se všeho, čeho se dá zachytit. Nakonec to nebylo tak zlé. V koupelně jsem už téměř stál bez opory. Proud vody plnil vanu a zvedající se pára ohřávala koupelnu. Sedl jsem si na okraj přidal pěnu a usazen na okraji vany snažil se dát dnešku kriteria, jak oddělit včerejšek mezi to, co jsem ochoten připustit, že se stalo a připustit si, že jsem se již asi zbláznil.
      Vana je plná už akorát, horká nadoraz. Otočím kohoutky a je ticho. Káp, káp, ještě dvě kapičky se přidaly. Byla by ta koupel úplná? Jistě. I moře bez dvou kapek je stále úplné.
      A co já? Co kdybych se na sebe podíval? Co tam uvidím? Sebe! Nic horšího se nemůže stát. Zvedám se, otáčím k zrcadlu a zůstávám přikován sám sebou k sobě. Chlad mnou opět roztřásl. V zrcadle jsem byl já. Vlasy zpocené a slepené a obličej celý od krve! Nakláním hlavu na stranu, co můj krk? Krk je celý jen celý zarudlý jako opařený. Au! A na dotek citlivý. Tak přece! Nejsem mrtvý. Zjevně ne. Co se vlastně stalo? Zima. Soukám se do vany a sykám bolestí, jak je horká. Nakonec to vzdávám a připouštím studenou. Už je to OK. Blaho. Potápím se, jen mi kouká brada. Pohybuji postupně celým tělem, aby se uvolnilo a zahřálo. Plácám sebou jako kapr, až voda cáká ven.
      Když se uklidním beru šampon a začínám s očistou. Zavírám oči a vtírám si šampon do vlasů a pečlivě si drbu celou hlavu znova a znova. Poslepu nahmátnu sprchu, nastavím proud vody a teplotu a splachuji si hlavu. Otvírám oči a voda je nahnědlá od krve a místo pěny na povrchu plavou šedivé mastné fleky. Vytahuji špunt, zvedám se a mydlím se celý od shora dolů. Obličej jsem viděl, tak ten pro jistotu několikrát. Proud vody ze mě snad vše smývá. Když už jsem si byl jist, že ano, otevřel jsem oči. Připadám si čistý. Jen šedivý okraj vany označuje míru špíny, která se ze mě odpustila. Jukám z vany do zrcadla, vypadá to dobře.
      Kolik je hodin?, napadlo mě? Vždyť mám být dnes u doktora Pobežala. Vyťapu z koupelny a voda kreslí stopy, kudy jsem prošel. Půl dvanácté. Otázka je, je-li středa? Pohled na mobil říká, že ano. Vracím se do koupelny a jezdím po sobě osuškou. Čučím na sebe do zrcadla a ani jednoho z nás nic nenapadá. Tak se alespoň oholím. Pěnou si na tvářích vykouzlím Dědu Mráze a pomalu jej začínám seškrabávat a odmaskovávám se sebe sama. Hele, pravá tvář a ani krk už nebolí a ani nesvědí. Doholeno. Zbytek otřu ručníkem. Ještě aftršejf. Sundavám z poličky flakonek extra strong po holení, odšroubovávám víčko, nakapu pár kapek do dlaně a rozetírám si je po tváři. V tom ztuhnu. Něco se stalo! Koukám na dlaň pravé ruky a nevěřím! Znovu se dotknu tváře. Nic necítím žádné nerovnosti na rukou. Ruka je stejně hladká jako má tvář. Pentagram zmizel! Ruka je zahojena! Co to má znamenat?
      Zmatek. Nejhorší je, že netuším, co to znamená. Jsem snad již bez ochrany? Lze takovou smlouvu vypovědět? Copak se nelze nějak spojit a zjistit, co se stalo? Znamená to, že mě bez varování přejede první auto, jen co vylezu na ulici? Neplaš se, dodávám si odvahy. Kdekdo chodí po ulici a nic ho nepřejede. Prostě budeš jen opatrný. Nějak moc novinek. No nic. Setřel jsem koupelnu i vyťapanou cestičku a z pilnosti zajel i kousek okolo.
      Kdepak je kočka, napadlo mě? Ležela v křesle, jako vždy, úklid se jí netýká. Natahuji ruku, abych jí podrbal, ale jen zasyčela a zmizela kamsi do některé ze svých schovávaček? Potvora. Pohled mi přejel přes postel. Polštáře i deky od krve. Mohl bych to dát vyprat. Svlékám povlečení. Polštáře jsou v hajzlu. Deky také. Prostěradlo také. Matrace se zdá být v pořádku. Tak na tenhle mejdan dlouho nezapomenu. Z kuchyně pod dřezem vytahuji roli s pytli a tři odtrhávám. Polštáře se tam vejdou, deky nikoliv. Dlabu na to, vyhodím to jak to je. Stejně je to moje krev. Alespoň lepenkou vše slepím do jednoho balíku, který zdusávám a znova lepenkou svazuji. Výsledek je nic moc.
      Kdepak mám klíče? Na věšáčku nejsou. Aha jsou v kalhotech, které jsem si tak ukvapeně včera svlékl. S balíkem v ruce opatrně scházím dolů, našlapuji opatrně, protože přes tu kouli nevidím. Venku si to namířím rovnou přes park k Irské, tam jsou vždy volné kontejnery a další jsou ještě dole ve dvoře. Klika. Balík mizí a já přes park zpět. Schody beru po dvou. Hodiny! Hlídat hodiny. Jedna pryč. Tak bych se měl nachystat a znova si srovnat s čím se doktorovi pochlubím. Tak to tedy nevím. Trošku se to zkomplikovalo. Jestli jsem včera večer vyšel ven s úmyslem si srovnat, co chci říci, teď bych k tomu potřeboval nejen procházku, ale ještě poradce. Půl druhé. Co se večer zastavit za Havránkem, zda-li nemá nějakou knihu na téma vlkodlaci. To by bylo asi dost okaté. Asi to budu muset zaobalit. Tak jak vypadám? Umytý, čistě oblečený, problémový jedinec, radost pohledět. Vzhůru vstříc svému osudu! Jiná možnost stejně není.
      Za deset dvě už sedím na chodbě v podkroví a nemám žádný plán.
      Asi skutečně byly dvě, když se otevřely dveře a ten usměvavý doktor vyšel.
"Dobrý den," přivítal mě, "pojďte dál," a gestem mě zval do hlubin půdy. Zůstal jsem stát hned v předsíňce, nevěda, jak to tu chodí.
Za mnou cvakla klika zavíraných dveří a to už stál přede mnou.
"Dovolte mi, abych vás zde ještě jednou přivítal," podával mi znova ruku, "jmenuji se Ján Pobežal."
Ruku jsem znova přijal a stiskl a vykoktal své jméno, že mě těší.
      Zatím se zdál být spokojen. "Pojďte dál," pozval mě do hlubin. Stůl, hodiny co jdou nazpět, lůžko, postel vypadá jinak, vadnoucí kaktusy, podél jedné stěny skříně s knihami, v koutě stoleček a u něj dvě křesla.
"Posaďte se, prosím, hned jsem u vás."
Čekám, které křesílko si vybere, to u knih by mohlo být jeho. Také ano. Sedám si na zbylé a přemýšlím, co bych asi tak měl udělat. Naštěstí aktivitu přebírá on.
"Mohl bych vás požádat o průkazku vaší pojišťovny a jestli u sebe máte třeba občanský průkaz, je to na úvodní seznámení pro vyplnění karty."
Vyndavám potřebné, doktor si začíná vše zapisovat propiskou do desek. Bloumám, co mi výhled dovolí do knihovny za ním. Většina obálek je bílých u toho zbytku většinou neúspěšně luštím písmenka, vesměs ale obsahují slovo psychologie. Občas, jsou-li větší písmenka přečtu celé. Stejně mi to nic neříká.
      Dopsáno. Vrací mi dva důkazy mé existence.
"Co vás ke mě přivádí?" zahajuje, ale nijak gestem nevybízí odkud začít.
"Pane doktore, přiznám, že nevím kudy kam a netuším jak z toho ven a hlavně nevím, co všechno vám můžu říci."
"Můžete cokoliv, jsem vázán lékařským tajemstvím, takže cokoliv mi řeknete, zůstane zde mezi námi."
      ´Mezi námi´, když teď zná mou identitu je něco, na co nechci sázet. Takže Kočku vynecháme.
"Pane doktore, ale já opravdu nevím kudy kam a netuším řešení, a když vám to všechno povím, tak si pomyslíte, že jsem úplný cvok."
"Zatím se vaše reakce zdají zcela normální, či adekvátní situaci, kterou naznačujete, nebo se chystáte mi jí předložit a moje práce je najít v ní souvislosti, které vám třeba unikají a pomoci vám se v tom zorientovat a najít, bude-li to možné, řešení."
To zní rozumně. Nedá se nic dělat, než vyložit karty na stůl. Ne všechny.
"Asi před dvěmi lety jsem se přestěhoval z Hájů, kde jsem bydlel sem do centra. Asi to nebylo přesně, co jsem chtěl, ale musel jsem se odstěhovat. Po přestěhování, když jsem si tu zařizoval byt, mi známý dohodil jednoho všeuměla, který mi tam dodělával, co kde chybělo. Jednalo se o jednoho, tady v Chebu profláklého dealera, což jsem vůbec netušil. Jelikož tam těch nedodělávek, nebo spíše předělávek bylo docela dost a já se mu samozřejmě snažil být k ruce, abych mohl co nejdříve bydlet, tak se během toho, jak jsme různě povídali se zmínil, o tom, že seděl, když jsem se ptal za co, tak se přiznal, že za distribuci pervitinu. No, a jak jsme se o tom bavili dál, tak jsem to i ochutnal." Dělám pauzu, koukám, co pečlivě poslouchající doktor na to a on nic. Ještě ani škrt propiskou. Vzhledem k tomu, co už perníku vím, by mě taková informace jen tak v hovoru sdělená zapnula majáček s houkačkou. Nic, ani nehnul brvou, ani gesto. Nic. Tedy musím pokračovat.
"No a tím začalo to, že jsem si občas dal a postupně se seznámil s tou komunitou okolo toho. Se změnou bydliště, jsem vlastně díky tomu i vyměnil své známé. S tím člověkem, o kterém jsem se zmínil jsem se stýkal i nadále a začal s ním trávit poměrně dost času. Ono se kolem něj točilo dost žen se stejným koníčkem, takže tam byla možnost se občas s někým zajímavým seznámit. Postupně jsem začal opouštět, co jsem měl a začal slevovat ze svých zásad. Težko to popsat, ale tehdy se mi zdálo, že je všechno free a všichni byli neobyčejně v pohodě. Měl jsem s tím člověkem dohodu, že mi řekne, kdybych začal ulítávat a i občas jsem se ho ptal a vždy mi řekl, že s tím podle něj nemám problém, což si myslím stále." Zase pauza. Zase nic. Souhlasí, nesouhlasí? Žádný dotaz? Vždyť bych mohl vyprávět hodiny! Tak zkusím přitvrdit.
"Tam co bydlím, je ve dvoře antikvariát, nevím zda-li to tam znáte?" Pokývne hlavou na souhlas, konečně reakce. Tak to jsem zvědav na další.
"Znáte pana inženýra Havránka, toho antikváře, který to vlastní?" Taď prostě na reakci počkat musím.
"Znám, občas jsem tam dříve zašel, ale teď již málokdy."
      Tak a teď opatrně.
"Pane doktore, já vím, že teď to co vám povím, bude znít poněkud neuvěřitelně, ale zjistil jsem, že inženýr Havránek je upír."
Ticho. Žádná reakce.
"Myslím tím takový ten doopravdický, jako ve filmech, akorát, že tenhle je nesmírně opatrný a záludný."
      Nic. Stále pozorně čeká co bude dál.
"A umí číst myšlenky," přihazuji jako malý žalobníček. "A začínám z něj mít strach, že on ví, že já to o něm vím a tedy jsem pro něj potenciální nebezpečí."
"On vám nějak vyhrožoval?" První otázka k věci.
"Ne, to ne, jen mám prostě pocit, že tím, že to o něm vím, jej můžu ohrozit. Vždyť si to představte, bůhví jak dlouho tu už přežívá, schovává. Publicita toho faktu by mohla znamenat jeho případný konec, minimálně nutnou změnu lokality a identity, prostě problém na problém. Víte, jak to myslím?"
"Rozumím vám, jeho pečlivě a dlouhodobě budované mimikry, by mohly být odhaleny."
      Tak nevím. Možná jsem opravdu cvok. Já mu tady vyprávím o upírovi a s ním to ani nehne. Mám vůbec pokračovat? Jasně, když už jsem to začal.
"Jak jsem vám povídal o tom člověku, jak jsem s ním začal trávit více času a nechal se zavléci do toho jeho podivného světa, tak jednou jsme byli na akci a trošku jsme se tam rozjeli a on tam sbalil nějakou slečnu, kterou si vzal na hotel, který jsme tam měli zamluvený. No a mě nenapadlo nic lepšího, než se sebrat a jet domů. Autem. S alkoholem a tím ostatním v krvi."
Nic? Žádné pohoršení? Ale to přeci není jen k pohoršení! Stejně nic.
"Mě se to ale v tu chvíli zdálo jako dobrý nápad a možné řešení a jel jsem. Cestou však došlo k tomu, co se prostě stát může a mě se stalo. Nezvládl jsem rychlost a vrazil přímo do sloupu. Pane doktore, říká se, že vám v tom okamžiku proběhne před očima celý život. Mě se nic takového nestalo. Jedinné, co jsem si přál, abych to přežil, že za to dám úplně vše. To, co mě proběhlo hlavou bylo, že klidně dám duši, když to přežiju. A v tom okamžiku se to auto zastavilo a přede mnou a tím sloupem stál ďábel a ptal se mě, jestli to myslím vážně. No samozřejmě! Vždyť to bylo to poslední, co mě prolétlo hlavou. Celou tu dobu to auto stálo a nehýbalo se! Chci žít! Těžko se to vysvětluje, jak to mohlo časově proběhnout, když v plné rychlosti letím na sloup a mezitím se dohaduji na něčem s ďáblem. ´Tak dobře, přežiješ to a budeš žít a až nanejde tvůj čas, tvá duše je moje. Chceš to tak? Na věky bude moje.´ Myslím, že ve skutečnosti to probíhalo, že od toho okamžiku, kdy jsem zjistil, že letím s autem mimo jsem jen ječel, ale mezitím se stalo to, co vám tu vyprávím. Takže spíše jsem na něj ječel ´Ánóóó!!!´ a ďábel mi na stvrzení té dohody podal ruku a já jí přijal. A to byl asi okamžik té záchrany. Následně jsem nad tím přemýšlel, jak se to mohlo vlastně časově odehrát, ale to, co jsem si myslel, že mu podávám ruku, se asi stalo už po tom, co jsem naboural, musel jsem sáhnout na něco žhavého, protože jsem měl spálenou ruku. Pak ďábel zmizel a já jsem držel volant jen jednou rukou, protože jsem mu tu druhou podal, tak jsem musel s tím volantem cuknout, protože ten sloupek mě minul. Ale kdyby někdo seděl vedle mě, jistě by to nepřežil. Fuj! Stále se mi dělá špatně, když si pomyslím, co se mohlo stát. Ale ono to mělo ještě pokračování. Zase. Těžko vysvětlit v jakém časovém sledu tomohlo být, ale asi hned po tom, co jsem se vyboural, protože jsem byl v bezvědomí, jsem stále seděl za volantem, nebo jsem se alespoň tak vnímal a vedle mě před tím sloupkem stojí ten ďábel a je tam s ním Smrtka. Je přesně taková, jak jí kreslí. Zahalená s kosou a i když jsem nad tím později přemýšlel sebevíc, vždy jsem si byl jist, že to byla TA. TA Smrtka. Zajímavé je, že na toho ďábla si nemohu nijak vzpomenout, nikdy později jsem nebyl sto si ho vybavit a přesto tam dva byli a hádali se! Proč nemá zemřít ten, který zemřít měl, protože ona tu pro něj je? Ďábel řekl, že má smlouvu a Smrtka, že má právo, ďábel zase argumentoval tím, že jí ještě nikdy nikdo neutekl, až to došlo do stavu, že tam na sebe, no to je dost těžko popisovat, co vlastně. Znělo to jako když ostře syčí vítr, ani ne vítr, jako když orkán proženete píšťalkou, takovou tou vysokofrekvenční na psy a hukot plamenu, jako když hoří, nevím, co a jak by muselo hořet, aby to byl takový hluk a - nenapadá mě nic jiného, co si představíte pod pojmem výheň pekelná. A tomu všemu jsem rozuměl. Smrtka řekla, že si pro mě přišla a ďábel řekl, že musí dostát smlouvě o mojí duši, že tedy budu žít. Až se to zvrtlo do osobní roviny, kdy Smrtka řekla, že se uvidí, kdo tu smlouvu vyhraje a byli pryč. Probral jsem se až v nemocnici na ÁRU a mimo potlučenim, jsem to opravdu přežil. To zajímavé se stalo po tom. Měl jsem pravou dlaň tak spálenou, že se mi připekla a měl jsem prsty přilepené k dlani. Museli mě operovat a tu ruku rozlepit. Ještě než mě propustili, přišel za mnou ten doktor, co mě operoval a ukázal mi něco zajímavého. Že mu nebylo jasné, od čeho jsem se mohl takhle spálit, když jinde jsem nic na těle neměl. Jako kdybych sáhl na rožhavený rošt. Takže si ty popáleniny překreslil na gumovou rukavici razítkovací barvou a chytal se různých věcí v autě, kde jsem k tomu mohl přijít. Až nakonec tu razítkovací rukavici obtiskl na papír a ten papír jakoby přeložil napůl. A proti světlu uviděl, něco s čím pak za mnou přišel. Když sevřu dlaň, tak mi tam ty jizvy vytvoří pentagram. Zavíral jsem ruku a samozřejmě nic neviděl, nicméně jsem doktorovi pověděl, co se mi stalo a že se mi to tedy nezdálo." Ukazuji doktoru Pobežalovi ruku s jizvama a zavírám jí a rozevírám, aby si to dokázal představit, když mi dochází: vždyť je od noci nemám! Připadám si jako debil. Doufám, že má stejný pocit. Pozoruje mou ruku a stále nic neříká. Vždyť takhle pečlivě mě pozoroval celou dobu. Četl v mých pohybech! A proč by neměl, vždyť je to profesionál. Ale já bych se mohl trošku krotit. Určitě už nebudu vyprávět, co na mě Smrtka přichystala a vždy když jsem sevřel dlaň, byl jsem zachráněn. A vůbec celé jsem to zkrátil a zředil až k včerejšímu večeru
"... a včera večer jsem byl na procházce u hradu a potkal jsem tam ženu a tu jsem pozval k sobě domů a pozdě jsem zjistil, že je to vlkodlačice. Přivázala mě k posteli, tedy nechal jsem se přivázat, (ježiš, to je děsnej trapas, tohle vyprávět, když zrovna na tyhle praktiky netrpím) a ona mě prokousla hrdlo. A jak jsem byl pevně přivázán, držel jsem tyče v pelesti, nemohl jsem sevřít dlaň a přivolat pomoc. A dnes ráno, když jsem se probudil, tak jsem měl krk zase celej, jen to bylo ještě citlivé a ty jizvy z té ruky zmizely."
      Tak to jsem tomu dal. Upír, ďábel, Smrtka, vlkodlačice. Jeden mě ochraňuje, další mě kousne a to co tam ještě včera bylo, tam už dneska není, pane doktore! Lepší story už nemám. Teď cokoliv řeknu, už bude úplně banální a i kdybych si vymyslel cokoliv, bude to vypadat pravdivěji. Sedím a čekám.
"To, co jste mi řekl, je toho poměrně dost na první setkání a máte za sebou několik ne úplně běžných zážitků, mohli bychom si domluvit další setkání?"
      Kývám, že ano.
"Kdy by se vám to hodilo?"
"Kdykoliv, pane doktore."
"Zase příští středu takhle odpoledne? Ve dvě?"
Kývám, že platí a má odpověď je zapsána. V předsíňce se loučíme a nechávám jej samotného na půdě. Venku se nadechuji čerstvého vzduchu a snažím se mít z toho nějaký dojem. Zapínám mobil. Koukám kolik je hodin. Tak jsem mu tam ty své nesmysly vyprávěl přes třičtvrtě hodiny! A shrnout se to dá do jedné věty. Bullshit. A to jsem se ještě nepochlubil se vším. A dobrovolně ani nepochlubím. Mám hlad, nemám hlad?, jdu kolem Prioru. Asi ne. Nakoupím, až ho dostanu. Neměl bych se raději něco dozvědět o vlkodlacích? Knihovnu už jsem minul, vracet se nebudu. Zastavím se u Havránka, čert ho vem. Proč jsem vlastně z něj měl strach, když vždy stačilo jen sevřít dlaň? A co teď? Zmizela i má ochrana? Je konec smlouvy? Než vlezu do vozovky raději se dvakrát rozhlédnu. A odteď se musím rozhlížet už napořád.
~ ~ ~
    Dveře do antikvariátu byly otevřené a uvnitř klid. Mám vejít a zkusit dát řeč? Vše ostatní by bylo možná smysluplnější, ale nic jiného mě nenapadlo, a tak jsem vešel.
"Dobré odpoledne," pozdravil jsem do prázdna a začal jukat po vyložených knihách. Za mnou se ozval šusot. Otočím se a vidím netopýra jak se snáší od stropu.
"Vstupte ze své svobodné vůle a zanechte zde kus svého štěstí," přivítal mě Havránek, když dosedl. Nedá si pokoj a zkouší to znova a znova. Hledám odkud se snesl. A hele, toho jsem si nikdy nevšiml! Na zdi u stropu má tyč, kde byl zavěšen. A proto ty otevřené dveře! Vyhříval se na teplém vzduchu, který cirkuloval krámem.
"Něco sháním," nedávám mu záminku, aby mě pokoušel.
Nápad. Mám Nápad! "Nemáte zde nějakou knihu o tajných společenstvích?"
"Myslíte okultní společnosti, nebo zednáře, rosekruciány?"
"Třeba tak něco, nebo pověsti, legendy," snažím se nespecifikovat.
"Takových knih moc není, které by tohle sumarizovaly. Spíše, chtěl-li byste, mohu vám pomoci vybrat spíše konkrétní dílo některého z autorů, kteří jsou, či byli členy, nebo měli blízko k těmto společenstvím."
"Takže kniha, která by se specializovala na jeden směr není?"
"Ale samozřejmě, těch jsou spousty a vycházejí průběžně a často jsou autory i přímo členové. Zpravidla se na nich podílí i jako konzultanti. Mají důvod. Mohou tak nepřímo ovlivnit výsledek a tím i představu, která se o nich ve společnost vytváří a udržuje. Pomáhá to vzbuzení zájmu lidí vhodných k účasti na činnosti, kterou vyvíjejí"
"To je jasné, jako abstinent si nekoupí lexikon vín."
"Asi tak. Ty organizace, či řády jsou zde staletí. A navíc se samozřejmě do jisté míry vzájemně ovlivňují a mnohdy i personálně prolínají."
"Takže se všichni znají?"
"Představitelé jistě. Je to stejné, jako se profesně znají právníci, či lékaři."
    Zasvrběla mě otázka, nakolik se zná s doktorem Pobežalem, který mi známost s Havránkem přiznal, ale nechal jsem si zajít chuť. Potřebuji nějak nasměrovat hovor k vlkodlakům a něco si tom přečíst. Hlavně nějak opatrně.
"Aha, takže členství v jedné organizaci nevylučuje členství v druhé."
"Nejsou to partaje," usmál se, "ale to asi stejně nehledáte?"
"Ne, ne, nic tak odborného, stačily by mě nějaké pověsti, nebo mýty."
    Dívá se na mě a čeká. Určitě tu něco takového má. Rozhlížím se po titulech a Havránek mě gestem nasměrovává k příslušné polici. Namátkou beru první a mechanicky jí listuji. Asi budu muset udělat drobnou nápovědu.
"Hmm, možná kdybyste tu měl něco kde se píše třeba o bludičkách, nebo o lesních vílách?"
"Máte na mysli publikaci spíše z oblasti záhad, kde jsou shromážděny dosud nevysvětlené jevy jako třeba ..?"
      A to byla pastička do které jsem se chytil. "...třeba vlkodlaci."
"Tak vlkodlaci vás zajímají?" spíše jen konstatoval. "Zde je potřeba rozlišovat původ jevu. Jednou z možností je cvičením zlepšit své psychické schopnosti natolik, že lze jedince nepřipravené správně interpetovat, co jim jejich smysly mylně zprostředkovávají jako lidskou postavu transformovanou do animální. Další možný způsob spočívá v mentálních cvičení navozujících přesvědčení sebe sama, že mohu změnit svou vnější podobu. Tato forma je daleko účinější, neboť se tím automaticky transformuje i přijímání okolím. Její výhoda spočívá v nenápadnosti. Spatříte-li káně, či srnu, budete je považovat, za to, co je vám tím tvarem známé, nikoliv čím by to mohlo doopravdy být. To je knižně poměrně dobře zdokumentováno"
      Havránek domluvil, otočil se k regálu a začal tam hledat nějakou knihu. Proč mě zkouší, když přesně ví, na co ptám? Třeba ne. Nebo co vlastně zkouší, když jsme teď na v podstatě na jedné lodi?
"Tady je," obrátil se ke mě a mou pozornost ke knize. "Kniha o využití bylin v nativní magii a čarodějnictví. Část je tam věnována právě i tomu, na co jste se ptal."
      Zvědavě jsem se naklonil a sledoval míhající se listy.
"Zde, prosím" a podal mi knihu otevřenou, kde nalistoval. Stránce dominovala starobylá rytina vlkodlaka. Začal jsem zvědavě převracet stránky a vzápětí jsem udělal další chybu.
"Ale to je anglicky, to mi bohužel není nic platné." Knihu jsem zaklapl a vrátil. "To, co jste předtím říkal o té přeměně, to není jako ve filmech, že člověka kousnou?"
"To je něco jiného. Nazývá se to lykantropie. V podstatě je to nákaza, choroba," vyložil karty na stůl.
      Takže takhle na to nahlíží! Nejsme dva si podobní na opačné straně lidství. Považuje mě za nakaženého. Snažím se kontrolovat rychle se rozbíhající myšlenky. Neopeřené holátko, vypadlé z hnízda potkává svého predátora. Uhýbám očima a koukám po hřbetech knih. Snažím se přinutit vnímat nápisy na knihách, abych zahnal strach.
"...a strach tě bude stále doprovázet," přerušil ticho Havránek.
      Strach mě opustil. Takhle tohle ve mě zachytil! Nastoupil vztek. Cítil jsem, jak se mi napíná tělo silou, kterou jsem dosud nepoznal.
"...máte už ponětí kam až vás může dohnat?"
      Tak tohle oba za chvilku zjistíme. Se vzrůstající silou se zvedalo i mé sebevědomí.
"...nezdá se vám, že jste zaplatil příliš?" dokončil listování mou hlavou a viditelně bez jakékoliv stopy strachu se ke mě otočil a tu anglicky psanou knihu vrátil zpět.
      Mám toho využít? Ano? Ne? Možná, že už takovou příležitost mít nebudu. Proč je tak klidný? Jaký trumf může ještě vytáhnout? Nejspíše těch trumfů bude několik. Čte si ve mě jako v knize, skočil jsem mu do každé pastičky, kterou nalíčil a stále je o kousek přede mnou. Už se může každým zlomečkem okamžiku otočit a můžu přijít o možná poslední výhodu, kterou možná mám. Sleduji jeho ruku, kterou se lehce dotýká hřbetů okolních knih, aby lehkým dotykem srovnal vystavené. A ten malý kousek, o který jsem cítil, že je přede mnou se ještě o kousek zvětšil. Jeho, po knihách přejíždějící ruka se lehce zastavila na jedné, a pak pokračovala dále. O jakou knihu to zavadil? Milan Nakonečný, Základy psychologie osobnosti, čtu na obalu. O tuhle knihu jsem náhodou pohledem zavadil u doktora Pobežala! A sakra! Takže se znají zcela zjevně velmi dobře! Havránek dorovnal knihy a otočil se zpět.
"Nalezl jste, co jste hledal?" Zdvořilý jako ledovec. Lze na tak jednoduchou otázku vůbec odpovědět? Ano - ne. Jiná možnost přece není.
"Asi jsem hledal něco jiného, děkuji vám, že jste se mi snažil pomoci," zalhal jsem.
"Rádo se stalo." Tím se mnou rozloučil a přešel o polici vedle a začal opět letmými doteky zarovnávat zarovnané.
"Na shledanou," vylezla ze mě další lež.
      Kývl hlavou, ale už ani se neotočil. To, že se neotočí jsem pro jistotu kontroloval, než jsem vyšel ven. Opuštěním antikvariátu mě opustila i síla. Nebylo to fouknutím pryč, ani to nešlo tak rychle jak přibývala, ale vzhledem k tomu, že jsem to citelně pociťoval se mi vrátila myšlenka, proč jsem si nechal vnutit jeho pravidla. Ze dvorku jsem vyšel na sluncem ohřátou ulici. Zůstal jsem stát a nasával to příjemné teplo. Síla ze mě odtékala, až jsem měl dojem, že to musí být vidět. Vylezu vůbec do schodů? Kolik jí asi tak mohu mít, když se ve mě probudí to, co jsem zatím nechtěl nijak pojmenovat. Odemkl jsem vchod a nechal ulici venku. Zdolávám schody po dvou. Míjím dveře protivného souseda. Jestlipak ho také tak sere, že chodím kolem jeho dveří, jako sere mě, že kolem nich musím projít? Samotného mě překvapila má reakce. Prostě jsem zlehka výstražně zavrčel. Z bytu se ozvalo poplašené zavytí. Potěšilo mě to. Třeba mě průchod kolem začne bavit! Doma jsem podrbal kočku. Třeba se také zlomí a začne mě respektovat. No, to asi ne, ozvalo se mé rozumnější já. Tak ne, připustil jsem, ale mohu začít řešit ledacos jiného. Otevřel jsem okno dokořán, přitáhl postel kam dopadalo slunce a natáhl se. Dýchal jsem zhluboka, abych se uvolnil. Za chvíli mě teplo přemohlo a poddal jsem se bezmyšlenkovitému nicnedělání. Hop! Vedle mě přistála kočka a po chvilce přemítání se natáhla vedle mě. Oba jsme pilně lenošili, jen mě to nedalo a znova jsem se vrátil k včerejší noci, k dnešnímu odpoledni u doktora Pobežala a nečekané konfrontaci u Havránka. To, že jsem včerejšek přežil jsem vyhodnotil jako znamení, že vše k dobrému obrátí. A to vše rámoval obrovský transparent s nápisem přes celou mou hlavu: Získat zpět svobodu! To znamená nebrat! Kolikrát už jsem stál na čárou s tím, že je poslední? Události posledního měsíce mě dotlačily vysazení. Přesněji dohnal mě strach. Strach! Opravdu je strach takovou hnací silou, že bych byl schopen zcela přestat? Zřejmě dokud se budu bát? Fuj, otřásl jsem se, když se mi opět vybavil přecházející měsíc. Nechci žít ve strachu! Potřebuji se rozhodovat svobodně a bez tlaku? "A kam tě to přivedlo?" ozvalo se mé lepší já, nezváno naslouchající. A co ten strach transformovat, třeba do strachu o své zdraví? Anebo...?, přemítal jsem z čeho bych ještě mohl mít strach. Z Havránka! Z toho mám strach! A teď už oprávněně! Nazval mě nakaženým!
      Nemám schopnost se mu ubránit ani verbálně. Od začátku věděl, že má na vrch. Kolik asi tak může mít na vrch, když mě nasměroval k přímé konfrontaci, aniž by se bál, že k ní dojde? Kolik takových situací asi už řešil? Každopádně je tu stále s bůhví z kolikaset let nastřádanými zkušenostmi. Kdyby měl pocit ohrožení, který by jistě cítil na dlouho dopředu, už by dávno zareagoval. "Neubránil ses se ani té spodině na ulici, připomněl se mi ten chytrejpobitvěgenerál. Neubránil a ani bych tam nepřežil, musel jsem poctivě připustit nijak pro mě příznivé meziskore sebehodnocení. A navíc jsem ještě přišel na skvělou myšlenku, že je možnénevidět možná řešení, a přesto vidět, že ubývají! To mi však na radosti nepřidalo. Přikryl jsem se dekou a pokračoval v nápadech, co vše dobrého mě zítra nepotká. A bylo toho dost. Toho špatného bylo podstatně méně, ale z jistotou, že to na mě zítra s chutí počká hned jak otevřu oči a trošku se rozkoukám. S tím a i tomu podobnými sny jsem se dopřevaloval až dalšímu dni.
      Kupodivu jsem se probudil s nápadem, že už by toho mohlo být dost a že bych také rád nějakou dobrou zprávu. Na druhou stranu se mi nechtělo dělat nic, co by mě mohlo hbitě vyvést z omylu. I to jsem musel vzdát, protože jsem dostal hlad. "Jdu na lov," oznámil jsem kočce. Ty máš život, potvoro, dodal jsem si pro sebe, odemkl a udělal další krok vstříc dalším malérům. Před dveřmi ležela obálka. Zvedl jsem jí. Byla zalepená a neoznačená a mém prahu. Udělal jsem krok zpět a opět se před světem zavřel. V kuchyni nastalo váhání s nožem a otázkou: Otevřít, či neotevřít? Zvědavost zvítězila i nad možností, když tedy otevřít, co až se vrátím se snídaní? Nůž to vyřešil za mě. Uvnitř byla kartička z hezkého, hladkého na omak jakoby sametového papíru a rukou napsaný vzkaz:
Milý příteli,
neklesejte na mysli,
dá se to léčit.
PER PETRAM BENEDICTUS ET SANATUS ERIS
a podpis - L.Havránek.
Takže to vyšlo a dokonce oboje dvoje najednou ruku v ruce, společně a nerozdílně! Nedočkavé pokračování všech malérů se mi cpe už rovnou před dveře, nepočká až sejdu schody a vyjdu na ulici, a přitom se dočtu i dobrou zprávu, jak jsem si sám sobě hezky ráno před chvilkou přál a ono se mi to splnilo! Štěstím se mi až sevřel žaludek a bylo-li by co, zvracel bych. Ustát to nešlo, židle přispěchala na pomoc tělu a stůl se přidal snahou uklidnit třas o něj opřených rukou. Jen oči stále ne ulevit hlavě, která se ne a ne spokojit s předcházejím vysvětlením, že se splnilo očekávané. Přes projevené "přátelství" a "starostlivý" obsah mi ta "dobrá zpráva" ne a ne dojít. Až ke mě na práh! Musím se najíst, ozval se žaludek a jelikož se ozval dost razantně, nezbylo, než poslechnout, přesto, že ta tiskacími písmeny napsaná část vzkazu zůstala nevysvětlena. Zatím. Dveřmi opatrně pootevřenými, připravený zabouchnout v okamžiku i jen náznaku další dobré zprávy nalezlo do bytu jen ticho z chodby. Po chvilce ticha se dostavil i klid, a pak odvaha a nakonec i rozhodnutí se vydat čelit všemu, čemu se mi nepovede s úspěchem vyhnout. Kartička se ke mě přidala. S překladem mi musí někdo poradit, přičemž (ta) možnost navštívit autora s prosbou o vysvětlení se ani, přesto, že se nabízela jako první, nedostala chudinka byť i jen na dosah předsálí sálu tvorby nápadů, odkud už delší čas žádný kloudný nepřišel. Asi je to machistický spolek. Chudinka (ta) možnost. O patro níž jsem opět zavrčel a opětovné psí vykvíknutí mě pozitivně naladilo. Tohle byl například dobrý (ten) nápad. Machistům dlužím omluvu.
      Na Májovce jsem začal s jedním bavorským vdolečkem jen tak do tlapky, aby se dal hned sníst a do druhé si přidal ještě jeden. Další dobrý nápad. Dva vdolečky jsou akorát. A přišel i třetí dobrý nápad: co zajít do knihovny a půjčit si tam latinský slovník? A budou tam takhle brzy dopoledne? Pohled na otvírací dobu mě dovolil sepnout v úžasu ruce na délkou, šířkou i hloubkou pracovní doby. Oba vdolečky už byly dávno snědeny, takže jsem mohl ruce nejen v tom uctivém gestu plném překvapení skutečně sepnout, a když jsem si je utřel do trika, tak je vzít i sebou a nechat šmatat na knížky, aniž by je umastily. Cestou po schodech do patra, stále užaslý, si říkal, že by nebylo od věci jednou vstát, téměř ještě v hluboké noci a jít se podívat, komu se chce v osm ráno číst. Unmöglich.
      Knihovna byla plná knih v regálech pro všechny s čistýma rukama a za pultem knihovnice. Tu jsem zdvořile požádal o možnost zapůjčení latinského slovníku.
"A průkazku máte?"
      Aha, takže umyté ručičky nestačí.
"Nemám," doznal jsem.
"To nevadí," vyvedla mě v zápětí z mého předčasně chybného úsudku. "A jaký potřebujete, lékařský, technický, nebo mluvnici?"
"Potřebuji jen přeložit jednu větu, nevím co znamená." Dobré nápady se vyčerpaly a na řadu přišly se svou troškou do mlýna hloupé (ty) odpovědi. Blbe, otázka zní naprosto jasně, první, druhá, nebo třetí možnost. Nevyhovuje-li ani jedna z nich, přichází na řadu možnost další, selektující otázky. Kdybys věděl, co to znamená, nepotřebuješ slovník. (ta) Odpověď dělala, že neslyší, ale to je přece její podstata. Kdyby naslouchala, nedostalo by se na ní, ale ke slovu by přišel (ten) comutozapaluje. Ale ten je pro změnu nedoslýchavý. I knihovnici to došlo, protože se zatvářila soustrastně, což je (pro oba) samozřejmě lepší interpretovat jako přívětivě a navrhla další možnost: "A nechcete zkusit slovník na internetu, je to jednodušší i rychlejší na vyhledávání?"
      Jednodušší a rychlejší. To jsou přesné parametry. A stačily jí jen dvě otázky, aby získala můj souhlas. A ještě kratší čas potřebovala k zvednutí přepážky a proplutí kolem mě. Nečekal jsem už na žádnou pomoc z mé hlavy a ihned se k ní připojil. To že mě vede k internetu, bylo zjevné a jakýkoliv (ten) komentář, či (ta) nápověda byli bez šancí.
Jsem posazen před počítač a koukám na modrou obrazovku. Tak a kde jste všichni, když vás teď potřebuji? V prdeli, vzkázali mi potichu. Ale udělali to najednou a tedy sborem, takže to zřejmě uslyšela i má průvodkyně.
"Orientujete se na internetu?" Musela to slyšet.
"A teď jsi v prdeli i ty!" vzkázal mi sbor zalezlých.
"No, moc ne." Poradím si bez nich. Knihovnice, než jsem jí stačil uvolnit místo, se přes mě natáhla a něco naklepala na klávesnici, a pak klepla ještě jednou a na modré obrazovce naskočil česko-latinský slovník. Nedalo se stihnout sledovat na obrazovce, co a kam píše, natož jí koukat na ruce, (to (ta) zalezlá pozornost), ale kupodivu bylo možné pokusit se jednoduchým "ano-ne", či "snad-netuším", zodpovědět vynořivší se myšlenku, zda-li jsou knihovnice, pod tou navenek profesní maskou plošně stejně neukojené a chtivé, jako například učitelky. Á ke slovu se přihlásila (ta) píčovina.
"Stačí vám to takhle, nebo ještě potřebujete nějak poradit?"
      Tak a teď by se někdo z vás mohl objevit, třeba (ten) rozum. Předběhl ho však (zdravý) (ten) instinkt. Proč jseš tady? Co budeš překládat? Od kohos to dostal? A (ten) (starý, dobrý) rozum, se dostavil vzápětí.
"Ne, děkuji vám moc, jste hodná." Ještě, že tě vás kluci mám.
Nikam nechoďte! Nutně vás potřebuju, zavolal jsem na poplach, jakmile se knihovice otočila na podpatku. Tak co teď s tím? Vyndal jsem kartičku a vzápětí mi došlo - nemáš tužku! Ach, (ta) paměť! Knihovnici jsem dohnal téměř ještě před přepážkou a i na tuhle variantu dotazu byla připravená.
"Máte na co psát?" šetří mé případné další kroky.
"Papír mám, děkuji," šetřím papír.
"Kdybyste potřeboval, můžeme vám to i vytisknout," nabízí dále.
      V hlavě blikla siréna a rozječelo se poplašné světlo. Nechci, aby někdo věděl, co tu překládám, vlastně ani nechci, aby kdokoliv cokoliv v souvislosti se mnou věděl.
"Máte tu knihu Milan Nakonečný, Základy psychologie osobnosti?" vracím jí místo odpovědi kontrolní otázku.
"Moment, hned se vám podívám" a pootočila se k obrazovce. "Máme," oznámila za dříve než moment. Přesně to jsem čekal. Už se ani nemusím ptát jestli zná inženýra Havránka a doktora Pobežala. Vlezl jsem do další pastičky, kde je monitorováno vše, na co se zeptám, čeho se dotknu.
"Tak děkuji, nechci." Tak kdo se na tuhle odpověď složil asi ani nechci vědět, ale určitě jich bylo víc.
      První na ústup chlapsky zavelel (ten) rozum, kterého popoháněl (ten) strach, ale (ta) zvědavost pobízená ničím nepodloženou (tou) důvěrou zvítězila. Sedíc u počítače naslouchám těm všem chytrolínům v hlavě, kteří počítač už viděli, ale takhle blízko u něj neseděl nikdo z nás. Nakonec to proběhlo systémem pokus-omyl, poté, co všichni ostatní selhali a konečně uraženě mlčeli a papír se pomalilinku plnil poznámkami.
PER - přes, skrze, po, pro
PETRAM - kámen, skála, jedinné z té věty mě známé slovo. Ale stejně jsem to napsal, abych prověřil internet. Bylo to tak
BENEDICTUS - tady to chvilku trvalo, než přišel (ten) nápad, slovo rozdělit na BENE a DICTUS, tedy BLAHO a ŘEČENÝ, což bylo okomentováno (tou) pozorností, že celý tvar je uveden o kousek níže. Požehnaný.
ET - spojka a
SANATUS - vyléčený, zhojený.
ERIS - zůstalo bez odpovědi. Asi nějaké neznámé slovo. Ale proč by mi Havránek psal, něco, co nejsem sto rozluštit? A co to zkusit jinak? Dát dohromady větu z českých slovíček a dovymyslet význam scházejícího nepřeloženého slova.
      Přes, skrze kámen, skálu požehnaný a vyléčený, zhojený.... být. Jasně, je to tvar slovesa být.
      Tak znova. Skrze kámen požehnaný a vyléčený budeš, můžeš být?
      Věta smysl dávala, ale význam mi stále unikal.
      No nic, slůvka jsem si pečlivě opsal na papír a stejně pečlivě papír složil a dal do zadní kapsy kalhot. Zeptal jsem se, co jsem dlužen, zaplatil a nežádajíc potvrzení o vyrovnání vztahu, opustil knihovnici i knihovnu.
      Kam teď? Nalevo vede cesta domů. Napravo, s oklikou také. Tak rovně. Knihovna, Ministerstvo zemědělství, Vysoká škola.                                          

---

      Prohlídka okolí dopadla dobře. Znova jsem děkoval své šťastné hvězdě, že jsem z Chebu pryč. Pryč od cikánů, prostitutek, pervitinu, podrazů, daleko od Ing.Havránka a - a to je nejdůležitější - na samotě od lidí, kterým by mé úplňkové pobíhání po okolí mohlo být podezřelé. Skalnou za zády a před sebou jen louky a lesy a ještě peníze na kontě. Po tom roce zoufalství a dvouletém sešupu z Hájů do centra města, které jsem nikdy neměl rád a o kterém jsem doufal, že v něm nezemřu.
      Žít a zemřít v Chebu! Znovu jsem se při té myšlence otřásl. Skalná je v podstatě vyhnanství do Edenu! Hlavně být nenápadný! Měl bych se představit sousedům. Oboum, usmál jsem se v duchu. Ten první je ode mě asi osm set metrů a ten druhý není vidět. Bude příležitost.
      Co teď? Vybalovat, nebo jít ven ohřát se na sluníčku? Vybalovat! Dům páchne po předchozích majitelích, ať se to přetluče mými věcmi. Pozítří je úplněk a smysly se mi začínají zostřovat. Cítím jejich letitý pot z každého kousku podlahy, trámu, zdi. To přejde. Čas je na mé straně.
      Na cestě zarachotily kamínky. Uši automaticky začaly filtrovat zvuk. Cosi pomalu jede. Kroky. Lidé. Dva. Dítě. Tlačí kočárek. Rodinka na procházce. To je na Skalné milé, plná mladých lidí. Jejich kroky sleduji mimochodem. Nehtem rozřezávám další krabici. Copak v ní bude? Překvapení! Sklenice a hrníčky. Ještě, že mě nenapadlo s tou krabicí pro nápovědu zatřepat. Venku je ticho! Na okamžik strnu. Ťuk, ťuk, ťuk. A hele, první sousedé. Tři kroky ke dveřím a otevírám je. Proti mě stojí vysoký, černovlasý muž s vlasy na ramena a usmívá se.
"Dobrý den, omlouvám se, že ruším, jsme tu se ženou a se synkem na procházce, syn jedl pomeranč a trochu se nám pocintal, mohl bych vás poprosit o trošku vody?"
"Jistě, pojďte dál, chcete ho opláchnout?" Ustupuji ze dveří, aby měl starostlivý tatínek prostor a gestem jej zvu dál.
"Nee, děkuji, to nebude až tak nutné, stačí když mi necháte jen namočit ručník, abych ho otřel, jsme kousek od domova." Krčím rameny, že mi casa su casa, ale to už vidím jen záda, jak spěchají zpět ke kočárku. U kočárku zahlédnu sympatickou černovlásku, kývám jí na pozdrav. Kývnutí opětuje a přidává plachý úsměv. Vracím se zpět do místnosti, abych předem návštěvníkovi proklestil cestu ke dřezu. Slyším jej za sebou. "Omlouvám se, nedávno jsem se přistěhoval, ještě nemám vybaleno, je tu trošku džungle," vysvětluji ještě zády k němu.
"To není nutné, s tím už si nedělejte starost."
Prudce se otáčím a návštěvník se už neusmívá a v ruce drží krátkou kuši a stojí opravdu blízko. A hlavně neváhá. Příští okamžik do mě narazí střela, ani nestačím udělat krok zpět a padám přes krabici na skříň. A i to je jen zpomalený díleček rychle běžícího filmu. Sesouvám se po skříni dolů a cítím, že kolík projel mnou dostatečně hluboko, vyrývám jím totiž do laku na skříni čáru směřující dolů. Ani nevím jestli to bolelo. Tak tohle je opravdu konec! Nemohu se nadechnout a ne a nemohu a přitom bych to potřeboval. A vlastně proč? Snažím se najít útočníka. Kde je? Přímo přede mnou. Co udělám? Už asi nic. Šeří se, a dělá se zima a ticho.
"Omlouvám se, že jsem se nepředstavil, nemám ve zvyku být nezdvořilý, ale pan Havránek mě upozornil, že dokážete být velmi rychlý. Jmenuji se Petr Benedikt a venku je má žena Radka. Opačný postup by nám prý mohl i zhatit procházku."
      Přestal jsem cítit nohy, ruce, vlastně přestal jsem i cítit. Oči jsem se ani nepokoušel otevřít. Překročil mě, pustil vodu, namočil ručník a kohoutek zase zavřel. Vyždímal přebytečnou vodu do dřezu, otočil se a vyšel ven a způsobně za sebou zavřel dveře.
~ ~ ~
"Tak to bychom, Radunko, měli. Dneska je nádherně."
"Je," souhlasila.
"Měli bychom ještě nějak hezky poděkovat panu Havránkovi, že si na nás vzpomněl s tou knihou."
"To bychom měli. Dej mi ten ručník, já mu tu pusu otřu."
"Na, Radunko, otři."
      A pak už nebylo nic k vidění ani k slyšení.