Písmák
Bylo to jedno z těch probuzení, kdy nevíte jestli jste ještě naživu nebo už v pekle. Slezl jsem z postele a chtěl otevřít okna dokořán, abych se nadýchal trochu čerstvého vzduchu, jenže cestou jsem přibral skříň, upadl na zem a silně se praštil do hlavy. Rozesmál jsem se. Otočil jsem klikou a vpustil dovnitř teplý polední vzduch, aby vyhnal ten pivní, co se z mého pokoje linul do zemské atmosféry. Jestli letěl kolem nějaký pták, tak se musel ožrat. I ty mouchy v mém pokoji byly ožralé a zmateně a pomale kroužily kolem mojí naražené hlavy. Chtěl bych být moucha. Stačilo by mi sedět v baru a dýchat ty výpary. Vůbec nic bych neutratil a čekal bych až mě někdo zabije. Mají mouchy svoje bary? Když má všechno svoje mouchy, tak by si ten bar i zasloužily. Kristenanebi, začínám filozofovat.
Po krátkém rozdýchání jsem šel do kuchyně a uvařil si pořádného turka. "Ta lžička v tom hrnku musí stát!" jak říkával můj otec. Zazvonil telefon.
"Čau Miku, tady Jim."
"Nazdar, Jime."
"Dorazíš dneska večer?"
"Co je dneska večer?"
"Taková akce v rámci toho festivalu."
"Jó, jo. Nevím, Jime. Necítím se moc dobře."
"Přijď, budou tam ty kočky co včera. Hleděly po tobě."
"Nic neslibuju, Jime." zavěsil jsem.
Jo, včera tam byla spousta koček. Všechny takové ty moderní nány, které mají stejný názor na svět, jako se píše v jejich oblíbených časopisech, které poslouchají stejnou hudbu, co se hraje v jejich oblíbených rádiích a které si na sebe nevezmou nic, co by nenadiktovala móda. Ubohé ženské otrokyně. Dneska je hrozně těžký narazit na normální ženskou.
Nastal večer a já seděl, popíjel lahváče, kouřil cigaretu a vychutnával si samotu. Moc se mi tam nechtělo, ale nakonec jsem se rozhodl že se stavím. Měl tam být i Henry, jeden z mála dobrejch chlapů, takže kdyby mě to tam začlo srát, tak si mám s kým povídat. Vzal jsem ze skříňky tisícovku a přidal ji ještě k pár drobným, co mi zbyly v peněžence.
Dorazil jsem na místo. Henry a Jim už tam byli a nabalovali ty ubohé ženské otrokyně.
"Ahoj Miku!" ozvaly se jednohlasně a jedna na mě skočila, div mě neporazila na zem.
"Ahoj, kotě, mohla bys mě pustit? Umačkáš mi nádobíčko."
"Ty prasáku!" odvětila s chtíčem v očích a úsměvem na tváři. Kunda jedna blbá. Abych nevypadal hloupě, usmál jsem se též.
"Včera jsi byl úžasný!"
"Jo, díky, já vím. Omluvte mě, jdu si pro pivo."
"Tady pivo není." řekl Henry.
Co naplat. Zašel jsem si tedy pro litr Mullera a sedl si do kotle těch ubohých ženských otrokyň. Trvalo to asi minutu a já jich měl plné zuby. To je rekord. Většinou to trvá tak 40 vteřin. Začal jsem rychle pít, abych se dostal do jiné dimenze. Asi za dvacet minut jsem si šel pro druhý litr vína. Večer začínal být příjemnější. Probíhal folklórní festival a hrála tam cimbálová muzika. Skvělá hudba, jen kdyby jí nehráli tak bídně. Po druhém litru jsem začal být trochu opilý a začal jsem zpívat. To je asi rozpálilo a pořád se mnou chtěly tancovat. Přesvědčoval jsem je, že to není dobrý nápad, ale nedaly si říct. Nejhorší je, jak si ženská postaví hlavu. S jednou jsem si teda zatančil. Už jsem z toho vypad. Býval jsem lepší, ale jí se to zjevně líbilo. Jenom si říkám, proč já to vlastně dělám? Proč jim dělám radost? Mám to zapotřebí? Kdy nějaká ženská udělá šťastným mě? Ale, k čertu s tím. Pilo se a zpívalo, zpívalo a tančilo, tančilo a pilo. V půlnoci měla ta veselice skončit. "Jdem do Leguána!" křiknul někdo. Najednou se zvedl dav asi 40 lidí a všichni si to mašírovali směr Leguán. Byl to takový non-stop bar, kde měli nejlepší jukebox. Jim, Henry, já a ubohé ženské otrokyně jsme se k davu připojili. Koupil jsem si na cestu čtvrtého Mullera a šlo se. Dav zpíval a křičel na celé město. Zastavila nás městská policie. Jedné holce se to nelíbilo.
"Héj, co se děje? Je festival, slavnost, a vy nám ji nezničíte!" řvala na policajty.
"Občanko, uklidněte se!" řekl ten vyšší z policajtů.
"Já se mám uklidnit? Vy se uklidněte!" byla ostrá.
"A dost!" řekl ten menší a tlustší "Jménem zákona, legitimujte se!"
Vypadal u toho hrozně vtipně. Jako z nějakého amerického filmu. Rozesmálo mě to.
"Něco k smíchu?" řekl ten vyšší a pravděpodobně i hloupější z policistů.
"Jo, vy." řek sem.
"Smál ses mýmu kolegovi!"
"Tak dost!" ozval se hlas z davu. Byl to náměstek primátorky města. Odtáhnul si policajty bokem a něco jim tam velice stručně vysvětlil. Neslyšel jsem to. Ti politici umějí skvěle kecat, protože se policisti otočili a šli si svou cestou.
Dav dorazil do Leguána. Opět jsem byl ve víru otrokyň, ale bylo tam pivo. Fajn. Naházel jsem asi sto korun do jukeboxu a pustil písničky ze šedesátých let. Four Seasons, Beach Boys, Elvise... Trocha života v tomhle mrtvém světě.
Postupem času se dav začal vytrácet a zbylí lidi se sesedali stále blíž k nám, až se utvořil jeden stůl. Kecal jsem s jednou z těch otrokyň. Už nevím o čem. A i kdybych věděl, tak to tu nebudu psát, protože to bylo určitě o hovně. O čem jiném se dá kecat s takovou ženskou. Jmenovala se Sally. Asi v sedm ráno jsme tam zůstali sami. Zavolala taxík a jeli jsme k ní domů. Měla takového smradlavého a hloupého jezevčíka. Pořád chodil kolem a prděl. Pitomeček jeden. Jak kdyby si neuvědomoval že nám to smrdí. Sedli jsme do obývacího pokoje a ona zašla do ledničky pro pivo. Pořádně jsem se napil.
"Ty tu žiješ sama?" zeptal jsem se.
"Ne, se sestrou, je v Anglii."
"Co rodiče?"
"Tsss, o nich mi ani nemluv!"
"Nemluvím, jen se ptám."
"Tak fajn," řekla, "ale slib mi, že to nikomu neřekneš!"
"Jasně, kotě, jako hrob."
"Ségra je o devět let starší. Když jsem byla malá, matka od nás odešla. Řekli mi, že jede do Ameriky pracovat. Žila jsem tu se ségrou a otcem. Když ségra dospěla, šla otce udat. Teďkom sedí. Dostal deset let. Hajzl jeden. V patnácti ségru obtěžoval a šukal s ní. Proto matka zdrhla a nechala nás tu s tím prevítem. Svině jedna. Mohl klidně šoustat i mě, kdyby se mu ségra vzpírala, jenže ona to s ním dělala jenom proto, aby na mě nešahal. Ještě pivo?"
"Jo" odešla do kuchyně.
"Už nemám Radegast. Mám tu jenom Zlatopramen v plastu. To je pěkně hnusný!" křikla z kuchyně.
"Sem s tím."
Přišla s pivem a posadila se do křesla. Nalil jsem do sklenic a upil. Nebylo zas tak špatné.
"Takže už asi chápeš, proč je nesnáším."
"Myslím že chápu. Některý lidi dokážou být pěkný kurvy."
"Jo, to jo. Tak na dnešek!"
"Na dnešek."
Přiťukli jsme si.
"Pojď, něco ti ukážu." řekla.
"Vezmi pivo a pojď za mnou."
Šel jsem za ní nahoru po schodech do patra, a pak ještě po jedněch schodech až na půdu. Byla tam strašná spousta různých serepetiček. Bylo to fascinující. Staré trumpety, vzduchovky, brokovnice, poštovní známky, pohlednice, lampy, židle, houpací kůň (na ten jsem si sednul), paruky a hromady oblečení. Seděl jsem na koni, houpal se sem a tam a popíjel pivo z té plastové flašky a ona na sebe navlíkala různé korálky, paruky, šaty, boty a promenádovala se sem a tam. Nebyla nic moc, ale už jsem si asi čtyři měsíce mastil lano, tak jsem si řek že to zkusím, abych to nezapoměl. Čas ubíhal. Dopili jsme všechno pivo a asi v půl jedné odpoledne jsme ulehli do postele. Svlíkl jsem si kalhoty, triko a ponožky a přikryl se peřinou. Přišla v noční košilce a nalepila se na mě. Měla hrozně jemné ruce. To je jedna z věcí, které nechápu. Všechny ženy, se kterými jsem kdy byl, měl neskutečně jemné ruce. Fascinující výtvor přírody. Začal jsem jí líbat. Po chvíli jsem byl v pozoru. Osmnáct centimetrů napínalo moje trenky jako indián tětivu luku, když vtom mi zazvonil telefon. Sral jsem na to.
"Zvedni to." řekla.
"Ne, seru na to."
"Jo, zvedni to."
"Á do prdele tak jo!"
Zmáčknul jsem tlačítko.
"Co je!"
"Čau, tady Eddie, neruším?"
"Rušíš!" a zavěsil jsem.
Vrátil jsem se do práce, ale sotva jsem přiložil své rty na její, zazvonil telefon znovu. Teď pro změnu její. Znechuceně jsem se odvalil. Mluvila hrozně dlouho a mi se mezitím zavřely víčka a upadl jsem do spánku. Když jsem se probudil, už se stmívalo. Navlíkl jsem na sebe roztrhané rifle, pokrčené tričko, zapálil si cigáro a vytratil se z jejího domu, z jejího života jako její matka a z její kundy, ve které jsem nikdy nebyl, jako její otec. Peněženka byla o tisícdvěstěčtyřicettři korun lehčí než včera a já byl o milióntřistašedesátdevěttisícosmsetdvacetšest spermií težší než včera.