Návštěva

Shengar pásl své stádo ovcí, jako každý den, na svahu vedle Weinu. Místo to bylo lukrativní. Tráva zde rostla svěží a jeho ovcím se po konzumaci této trávy tvořila nádherně hustá vlna. Nemluvě o spoustě lahodného mléka, které pak prodával na Weinském trhu.

Zrovna dojedl svůj oběd, skládající se z černého chleba, vody a poctivého kusu ovčího sýra vlastní výroby a chtěl se na chvilku natáhnout ve stínu stromu, když ho vyrušil divný zvuk. Zněl jako hrom, ale obloha byla nádherně modrá. Mžouraje, kvůli slunku, zíral na oblohu a pátral po zdroji onoho zvuku, který se stále stupňoval. Spatřil cosi kovového. Málem by to na modré obloze přehlédl nebýt toho, že se od toho odrazily sluneční paprsky. Blížilo se to přímo k němu a stále se to zvětšovalo. Ovce už před chvilkou propadly panice a s hlasitým bečením se rozutekly po svahu do všech stran.

Rachot byl už ohlušující. Ta věc byla na obloze teď už docela dobře patrná. Měla přibližně oválný tvar a všude z ní čněly různé výčnělky. Shengar by se rád připojil ke svému stádu ve zběsilém úprku, ale strachy se nemohl ani pohnout. Horečně přemýšlel, čím si rozhněval bohy, že se jeden osobně dostavil, aby ho potrestal. Zatímco přemýšlel, ta věc se překvapivě lehce snesla na svah, pár desítek yardů od Shengara. Byla ohromná. Zabírala plochu trojnásobně větší, než měla jeho chatrč dole ve městě. Od boku té věci se vyvalily chomáče páry. Cosi hlasitě cvaklo a kus stěny ze syčením zajel dovnitř toho objektu. Ven vylezly dvě postavy. Jedně zuřivě gestikulovala rukama, zatímco druhá jen přikyvovala.

„Říkal jsem ti, že tohle není Proxima Zeta!“ řvala první. „Vypadá to snad jako Proxima Zeta?!“

„Už nahoře jsem ti říkal, že jsem se splet, no. To se může kurva stát každýmu ne?“ bránila se druhá.

„Jo, to může, ale tobě se to děje poslední dobou sakra často. Co to s tebou je Alexi?“

„Brette nepřeháněj to, jo? Něco musí být s hyperpohonem. Jasně jsem zadával souřadnice na Proxima Zetu. Nechápu, proč nás to vyhodilo tady.“

„Takže teď za to může hyperpohon. Já se z tebe zblázním. To nemůžeš aspoň jednou uznat chybu a říct, že ses splet?“

„Vždyť ti říkám, že souřadnice jsem zadával správně! Dvakrát jsem to kontroloval, než jsem je potvrdil. Od tý doby, co se nám ty svině na Telnu šťourali v motoru, to nefunguje jak má!“

„Nevymlouvej se furt. Loď jsme po tom jejich zásahu opravili už dávno.“

„Tak jsme něco přehlídli. Já trvám na tom, že souřadnice byly v pořádku.“

„Tak ty na tom trváš! Víš vůbec kde teď jsme? Já totiž ne. Takhle se na intergalaktický sněm včas teda určitě nedostanem.“

„Tobě se to říká. Ty půlku cesty prochrápeš. Já jsem ten, kdo tuhle mašinu řídí.“

„Sakra kolikrát ti mám říkat, abys mi na spaní nešahal?“

„Vždyť je to pravda.“

„Neodbíhej od tématu! Máš ponětí, kde to jsme?“

„Netuším, ale nemůžem být moc daleko od cíle. V hyperprostoru jsme byli skoro tak dlouho, jak jsme být měli. Nejlepší bude vrátit se nahoru a zorientovat se.“

„Hele...“ drkla první postava do druhé a kývla hlavou směrem k Shengarovi, který stál stále na stejném místě a zíral na scénu před sebou s otevřenou pusou.

„Hehe. Ten z nás má nejspíš vítr.“

„Jo to má, koukni jak se mu klepou kolena.“

„Hej, mladej! Zavři pusu, než ti do ní vletí moucha!“

„Ty seš vůl Alexi. Nech ho být. Radši letíme. Sněm začíná už za pár hodin a jestli na něm nebudem včas, tak si nás imperiální garda pěkně podá.“

„Máš recht. Tak vzhůru vzhůru. Hehe“ smála se druhá postava svému vtípku.

Obě postavy vlezli zpět do toho kovového objektu. Stěna se za nima ze zasyčením vrátila zpět na místo. Shengar stále stál na místě a pokoušel se pochopit, čeho je to vlastně svědkem Opět se ozval ten rachot, který doprovázel přistání onoho objektu. Ten se právě odlepil ze svahu a začal prudce stoupat.

Shengar za nim hleděl ještě dlouho poté, co se na obloze ztratil. Jediné, co po tom úkazu zbylo, byla trochu slehnutá tráva v místě, kde objekt seděl.

Shengar zatřepal hlavou a rozhlédl se. Ovce byly zaběhnuté po celém svahu. Pár jich dokonce zahlédl vbíhat do blízkého lesíka. Pomalým krokem se je vydal nahnat zpět do stáda. Rozhodl se o tom, co právě zažil, raději mlčet. Stejně by mu to nikdo neuvěřil.