Vyhnanství

Minotaur Grius už asi posté znuděně přecházel most tam a zpět. Když takto dokončil další kolečko, zastavil se, opřel se o svou mohutnou obouruční sekeru a obrátil svůj pohled nahoru k nebi, kde tušil Dia. Jen velice tiše ho nastokrát proklel. Nikdy nevěděl, kdy na něj Všemocný zaměří svůj zrak, či sluch.

Už pár měsíců hlídal za trest tento most přes řeku Acherón. V jednom turnaji, konaném na počest Olympijských bohů, neudržel svou agresivitu na uzdě a skolil Poseidonova oblíbeného kyklopa. Poseidona se porážka dotkla a vyprosil u Dia trest pro ubohého Gria. Most i cesta na něj navazující nepatřily k nejvyužívanějším. Vlastně už dobrý týden neměl šanci vylít si svůj vztek na osamoceném poutníkovi. Jedinou společností mu byly ruiny chrámu Necromanteion, a ty se mezi zábavné společníky neřadily.

Z letargie a vzpomínek ho vytrhl hluk na cestě. Grius vzhlédl a v dáli spatřil oblak prachu, který se značnou rychlostí blížil. Minotaur s překvapující hbitostí uchopil sekeru a postavil se do útočného postavení. Brzy rozeznal jezdce jedoucí v čele. Jeho mozek vyslal varovný signál a Grius spěšně sešel z cesty, ukryl se v nízkém remízku, lemujícím západní stranu cesty a čekal. Za pár minut se po mostu přehnala jednotka asi tuctu jezdců, vedená osobou, která zapříčinila Griův nedůstojný odchod ze scény. Podle oblečení se jednalo o mága a z vlastní zkušenosti už Grius věděl, že takovým se stavět do cesty také může být to poslední, co v životě udělal.

Jezdci ho minuli. Grius pro jistotu pár minut čekal, kdyby náhodou jeli nějací opozdilci a poté vyšplhal zpět na své strážní stanoviště. Letmý pohled dál po cestě mu prozradil, že jezdci mají zřejmě namířeno do ruin Necromanteionu. Chvíli podstupoval vnitřní souboj cti a zvědovosti, který nakonec vyhrála zvědavost. Přeci jen to byla jediná záležitost, vymykající se běžné rutině, za spoustu dní. Naplnil si kožený vak chladnou vodou s řeky a opatrně vyrazil ve směru, kterým se ubírala ta divná jednotka.

K ruinám dorazil se soumrakem. Naštěstí mají minotaurové skvělý zrak, a proto se dokázal rychle zorientovat. V předhradí stálo jedenáct uvázaných koní, hlídaných jediným strážným. Grius přemýšlel, jak se zbavit strážného a nezpůsobit u toho hluk, který by přilákal ostatní. Plížení s jeho téměř dvoumetrovou mohutnou postavou nepřipadalo v úvahu. Jeho jediná šance byl dobře mířený hod dýkou, kterou schovával zasunutou v botě. Opatrně jí vytáhl a zacílil. Naposled obhlédl okolí a pak hodil. Dýka se nesla se smrtící přesností a zasáhla strážného do krku. Ten se s tichým zachroptěním sesul k zemi a Grius měl cestu volnou.

Vešel dovnitř ruin a to, co spatřil, mu vyrazilo dech. Devět rytířů stálo rozmístěných okolo mága, od kterého vyšlehávaly záblesky magie k jednomu každému z nich.

Mágovy ruce zářily nadpřirozeným světlem a vzduch prosytil agresivní zápach ozonu. Zároveň odříkaval liturgii v jazyce, který nebyl určen pro lidská ústa. Grius se krčil ve stínu. Naprosto neschopen pohybu jen sledoval mága při zaříkávání. To nyní nabývalo na síle. Náhle mág vykřikl poslední slovo. Paprsky energie zmizely a rytíři se bezvládně sesuli k zemi. Mágovy oči planuly nepřirozeným modrým světlem. S neochvějnou jistotou se otočil a pohlédl přímo na místo, kde se ukrýval Grius. Když se začal pomalu blížit, Griovi náhle došlo, že mág ho vidí i ukrytého ve stínu za spadlým kamenem, kdysi dávno uvolněným ze stěny chrámu.

Pevněji stiskl svou sekyru. S odhodlaným výkřikem na rtech vyskočil ze svého úkrytu a bezhlavě utíkal směrem k mágovi. Ten ledabyle mávnul rukou a Griovým směrem najednou letěla ohnivá koule. Neschopen zastavit prudký úprk uháněl vstříc kouli a v duchu už se smířil, že za moment odejde jeho duše do síní předků. Sekera v jeho ruce se náhle rozzářila. Grius jasně cítil, jak skrze ní proniká do jeho paží síla. Namířil sekeru do cesty kouli, která nyní byla už asi metr před jeho trupem. Koule pohlitila sekeru a zastavila se. Chvíli se nic nedělo, potom se však koule začla zmenšovat, až s silným zášlehem energie zmizela uplně. Gria výbuch energie odhodil o několik kroků zpátky, kde se svalil na zem a udělal několik nedobrovolných kotoulů. Jen zázrakem mu při tom sekera nevypadla z rukou. Když vstal, uviděl další ohnivou kouli letící přímo na něj. Prudce se rozběhl a s divokým výkřikem se rozmáchl sekerou, jako by chtěl kouli odrazit zpět na mága. Ta se od sekery vedené naplocho opravdu odrazila a vysokou rychlostí letěla zpět, vstříc svému stvořiteli. Mágovi se údivem rozšířly oči a poté ho koule zahalila ohnivým hávem. Chvíli se nic nedělo, pak mágovi z hrdla vyrazil děsivý smích.

„Kouzlo je dokonáno hlupáku,“ sykl nadpřirozeným hlasem.

Poté se zhroutil na zem, kde jeho tělo začalo jakoby roztékat a znovu formovat. Grius na nic nečekal, několika skoky se ocitl u mága, který nyní vypadal groteskně nafoukle a prudce máchl sekerou na mágův krk. Mocný úder čistě oddělil hlavu od těla. Ta se odkoulela ke zdi za ležící mrtvolou. Ozvalo se dunění vycházející jakoby ze samého nitra země a mágova mrtvola zmizela v zášlehu energie. Ostře se zablesklo a Grius už toho večera podruhé bezmocně letěl vzduchem. Všude padalo kamení. Jeden velký trefil Gria ještě v letu. Ten spadl na zem a zůstal na ní ležet.

Když se probral, už svítalo. Na hlavě nahmatal velikou tržnou ránu. S povzdechem neohrabaně vstal a vyšel na nádvoří, kde téměř bezmyšlenkovitě pozabíjel spoutané koně. Pomalu a bez ohlédnutí se vracel cestou zpět k mostu a přemýšlel, zda tohle všechno Zeus věděl, když ho sem posílal. Přeci jen mu osobně předal zbraň, která ho dnes večer zachránila. Za těchto úvah přešel most, který donedávna hlídal a vydal se dál. Pokud se ošklivě nepletl, jeho vyhnanství právě skončilo.