Poslední Seveřan - 3. Zachránci

Vězeň procitl. Chvíli měl dojem, že někdo těsně vedle něj zpracovává obrovským kladivem kus rozžhaveného kovu. Po chvíli si uvědomil, že to, co cítí, je jeho vlastní hlava. Chvíli ležel se zavřenýma očima a snažil se dostat vlastní hlavu pod kontrolu. Příliš to však nepomáhalo. Zkusmo otevřel jedno oko, ale ostrá bolest způsobená denním světlem ho donutila oko opět zavřít. V duchu si za tento bláznivý nápad spílal. Pak mu ale v hlavě něco seplo. Denní světlo? To zjištění mu do krve vplavilo dávku adrenalinu. Opatrně mrkal, aby si na světlo zvykl. Zjistil, že se nachází pravděpodobně v lese, protože výhled na nebe mu zacláněl tlustý baldachýn listoví. Posadit se, kvůli bušení v hlavě, netroufal. Postupně si vzpomněl na události těsně předcházející bezvědomí. Deneriuv kněz, šklebící se tajemník a zvuk hroutícího se zdiva.

„Už je vzhůru. Probral se,“ ozval se cizí ženský hlas. Výhled na přírodní zelený strop zmizel a nahradila ho hlava mladé ženy. Měla rusé vlasy spadající až na ramena a na uších se jí houpaly stříbrné náušnice, zpodobňující listy cesmíny. Chtěl se zeptat kdo je, jak se zde ocitl a na spoustu dalších otázek, ale z hrdla mu vyšlo jen zachrčení.

„Na, napij se,“ přiložila mu k ústům měch s chladnou vodou. Bývalý vězeň hltavě pil. Ta chuť byla úplně jiná, než zvětralá voda, kterou mu dávali pít v kobkách. Vypil celý obsah měchu a udělalo se mu o něco lépe. Bušení v hlavě se o několik decibelů snížilo, točení okolního světa ustalo úplně.

„Kdo jsi?“ podařilo se mu ze sebe vypravit. Zvuk jeho hlasu mu připadal cizí. Pokusil se posadit, což se mu s vynaložením nemalého úsilí podařilo. Konečně si mohl neznámou prohlédnout lépe. Měla svalnatou postavu, svědčící o tom, že zacházení se zbraněmi jí nebude cizí. Oblečena byla ve splývavé zelené róbě, která vypadala sice elegantně, ale v případě boje dovolovala plynule se pohybovat, aniž by překážela.

„Říkej mi Ashara, ale my budem klást otázky první,“ sdělila mu.

Rozhlédl se, aby zjistil, co myslela tím my. Nacházel se na malé mýtině, která byla ze tří stran chráněná neprostupnou hrází stromů a trnitých keřů. Na okraji mýtiny bylo postavené primitivní přístřeší spletené z větví. U něj hořel malý ohýnek, nad kterým se houpal kotlík z kterého se valily kotouče páry. V něm cosi míchal rozložitý muž, oblečený jen v bederní roušce. Podle náhrdelníku z klů šavlozubých tygrů a jeho opálené pokožky poznal, že se jedná o příslušníka kočovného pouštního národa. Pár jich kdysi zabloudilo i do Vönheimu, kde vzbudili patřičný rozruch. Z takové dálky návštěvníky často nemívali.

Zatímco sledoval barbara míchajícího obsah kotlíku, vyšel z lesa další muž. Oblečený byl podobně jako Ashara. Něco na něm mu bylo matně povědomého, ale nedokázal si ho zařadit. Muž měl na zádech lovecký, dvojitě zahnutý luk a u opasku se mu houpali dva mrtví králíci. Krátce pohlédl na bývalého vězně. Nepatrně mu vylétlo obočí nahoru, když zjistil, že už je vzhůru. Sňal z opasku králíky a hodil je barbarovi. Ten je v letu obratně zachytil a jal se je stahovat z kůže. Muž se poté připojil k Ashaře.

„Dobré ranko cizinče. Vím, že jsi měl nějaké potíže s pamětí, ale myslím, že by to mělo být už lepší. Toto je Ashara, já jsem Asher. Jsme dvojčata. Ten u ohně jméno nejspíš nemá. Nemůže mluvit, takže ho asi nezjistíme, ale říkáme mu Streak. Jak se jmenuješ ty?“ vychrlil na něj.

„Já... Jmenuju se Rodelm. Chtěl bych... Chtěl bych poděkovat za záchranu. Další mučení bych už asi nevydržel, ale jak jste to dokázali? Ten Deneriův kněz,“ Rodelm se odmlčel.

Asher se usmál a odpověděl: „Zdání někdy klame. Ten kněz jsem byl já. Zjistili jsme, že si chtěl zabít Encheye, což se shodou okolností naprosto přesně shoduje s našemi úmysly, takže nás napadlo spojit síly.“

To vysvětlovalo, proč se mu Asher zdál povědomý. Rodelm žasl, že kvůli jeho záchraně byl někdo ochotný podstoupit takové nebezpečenství a byl za to vděčný.

„Na tvojí záchranu jsme ale použili všechen střelný prach, který se nám podařilo ukořistit ze zásobovacích kolon Methů,“ pokračoval Asher. „Budeme muset nějaký opět získat. Jo, málem bych zapomněl. Zatímco si byl v bezvědomí, dali jsme ti takový lektvar, pomocí kterého by sis měl na vše vzpomenout.“ Na chvíli se odmlčel a pak se zeptal: „Zabral?“

Rodelmovi připadalo, jako by Asher chtěl říct něco jiného, ale příliš nad tím nedumal.

„Na něco si vzpomínám, ale jsou to spíš takové střípky z minulosti vzdálenější, než byl můj atentát. Tomu se mimochodem doteď zdráhám uvěřit.“

Ashara se rozesmála: „Klidně tomu věř, Rodelme. Podle toho, co jsme slyšeli, ses pokusil Encheye zabít vrženou dýkou. Bohužel ses netrefil a při útěku z hradu jsi se zřítil z okna na nádvoří. Spadl jsi přímo nad hlavu, proto si také nic nepamatuješ. Musela to být pěkná rána. Můžeš vstát?“ změnila náhle téma rozhovoru.

Rodelm přikývl a pokusil se vstát. S Asherovou pomocí se mu to také podařilo. Připadal si sice mírně nejistě, ale s každým dalším krokem získával víc a víc jistoty. Náhle ho něco napadlo.

„Ta bolest hlavy, když jsem se probral, byla z toho lektvaru?“

„Částečně z lektvaru, částečně z dehydratace a částečně taky z toho, jak ti do ní při výbuchu narazila jedna z cihel,“ odpověděla Ashara.

„Stále ale nechápu jak jste to vlastně celé provedli. Vždyť on,“ ukázal na Ashera. „On vážně kouzlil. Cítil jsem to v hlavě a nebylo to nic příjemného“

Asher se ozval a v jeho hlasu bylo možné zaslechnout omluvný podtón: „Víš, to kouzlo bylo pravé. Ve skutečnosti ale nic neudělalo. Jen ti to vsugerovalo určitý účinek a tobě to pak připadalo jako mučení. Musel jsem, promiň. Vše bylo pečlivě připraveno a jakákoliv odchylka z plánu mohla vést k jeho selhání.“

Tohle Rodelm pochopit dokázal. Zdálo se, že s nim mají určité plány. Jen kvůli obyčejné shodě zájmů by se toto neodehrálo. Přemýšlel, co od něj budou očekávat. Nakonec se rozhodl tomu dát volný průběh. Však na přemýšlení bude času dost, až bude vědět víc.

„Vy umíte používat magii?“ zeptal se a klouzal pohledem střídavě na obě dvojčata.

„Jistě,“ odpověděla Ashara a usmála se. „My elfové umíme nějaká kouzla. V tom můžeš povídačkám věřit.“

„Vy jste elfové?“ vydechl Rodelm. Teprve teď si všiml špičatých uší, což byl podle povídaček jejich charakteristický znak.

„Jistě. Vždyť ti to právě povídáme. A neciv na nás takhle, nebo aspoň zavři pusu. Není to slušné,“ řekl Asher uraženě.

„P-promiň.“ Rodelm se zakoktal, což u dvojčat vyvolalo bouřlivý smích. Pochopil, že si z něj utahují. Začal obcházet mýtinu, aby se pořádně rozhýbal. Všiml si, že Streak mezitím už králíky stáhl, vykuchal, naporcoval a teď se jeden opékal na rožni a druhý byl nakrájený vhozen do kotlíku. Mýtinou se zakrátko nesla líbezná vůně pečeného masa. Rodelmovi kručení v útrobách prozradilo, že má pořádný hlad.

„Jak dlouho jsem byl mimo?“ zeptal se.

„Dnes to je pátý den, co jsme unikli z Encheyova hradu. Teď se nacházíme přibližně uprostřed Smaragdového lesa.“

„To je pořádný kus,“ usoudil Rodelm. Smaragdový les byl deset dní cesty koňmo od Vönheimu, takže přibližně sedm dní cesty od Encheyova hradu. Přemýšlel, jak se tady mohli ocitnout tak rychle.

„Máme vlastní způsoby cestování,“ uhodl Asher směr Rodelmových myšlenek a pokračoval: „Nevim jak vy, ale já mám pořádný hlad. Vypadá to, že polévka je hotová.“ olízl se a šel rovnou k ohništi, kde z vaku vytáhl čtyři dřevěné misky, do kterých začal okamžitě nabírat kouřící polévku.

Rodelm se nenechal dvakrát pobízet. Polévka byla hustá, plná jemu neznámých lesních plodů a kořínků. Dvakrát si přidal. Poté Streak usoudil, že králík je dostatečně propečený. Půlku naporcoval a rozdělil mezi ostatní. Druhou půlku rozřezal na tenké, dlouhé proužky a nechal sušit na kameni rozpáleném od ohně.. Všichni byli příliš zaujatí jídlem, než aby u něj hovořili. Rodelm se mezitím věnoval zevrubnější prohlídce nových společníků. Všiml si dlouhých jizev, hyzdících Streakova záda a umínil si, že se na ně někdy zeptá. Mlčky dojedli. Streak s Asharou odešli k blízkému potoku vycídit špinavé misky a Rodelm se mezitím plánoval natáhnout. Ačkoliv se cítil vesměs v pořádku, hlava ho stále trochu bolela. Sotva ale zavřel oči, už u něj byl Asher.

„Hej, lenochu! Vstávej! Je čas na menší rozcvičku,“ zahalasil vesele.

„Jakou rozcvičku?“ odvětil Rodelm.

Odpovědi se nedočkal. Když otevřel oči, spatřil Ashera, který v rukou třímal dva krátké, jednoruční meče. Stál kousek od něj, meči opisoval ve vzduchu osmičky a vyzývavě se šklebil.

„Jseš sice starší a zkušenější, ale já tě nechci zranit,“ prohlásil pak Rodelm po krátkém zhodnocení elfovy štíhlé a své mohutné postavy.

„Znamená to, že se mě bojíš?“ Asher hodil jeden meč Rodelmovi. Ten ho obratně chytl do ruky a zkusmo s ním zamával.

„Bát se tě? Já? Jen tě nechci zranit. To bych se ti za záchranu života moc neodvděčil,“ nenechal se vyvést z míry Rodelm. „Navíc se mi ten meč nelíbí. Špatně se mi s ním zachází. Je vidět, že jsem zvyklej na větší zbraně, než je tohle párátko.“

„Takže se bojíš. Nevadí. Možná cestou potkáme někoho slabšího, než jsem já. S někým takovým bys už síly změřil, že?“

„Sakra, říkám, že se tě nebojím! Ale jak chceš. Pak si nestěžuj, že jsem tě nevaroval,“ vybuchl Rodelm.

Postavil se čelem k Asherovi, kde zaujal bojový postoj. Jeho soupeř učinil to samé. Chvilku se měřili očima a pak oba najednou vyrazili proti sobě. Rodelm vedl prudký výpad vodorovně, míříc přitom na elfův bok, v domnění, že svou brutální silou prolomí soupeřovu obranu a ukončí tím souboj v rekordním čase. Ještě než stihl výpad dokončit, uvědomil si, že elf už na místě, kam mířil, není. Sotva stačil úder zadržet, obdržel úder plochou stranou meče z boku do žeber. Úder nebyl nějak bolestivý, ale o to víc Rodelma vydráždil. Otočil se, aby se znova pokusil prolomit jeho obranu, ale záhy zjistil, že iniciativa už není na něm. Asher zahájil sérii rychlých výpadů. Každý jeho úder mířil jinam, než předchozí a Rodelm měl co dělat, aby stihl rány vykrývat. Zkusit útok by znamenalo další obdržený úder. Možná dokonce dva. Rodelm se už nechtěl nechat zahanbit, proto raději jen dál odrážel údery.

Po chvíli mu začaly paže slábnout. Vězení, mučení a následné bezvědomí ho na kondici poznamenalo více než tušil a než si byl ochotný připustit. Náhle Asher odskočil a začal kolem Rodelma pomalu kroužit. Ten nechápal, proč Asher tak znenadání přestal, když stačilo už jen pár úderů a on sám by s největší pravděpodobností už nestačil rány vykrýt. Využil však krátkého odpočinku a zatímco se otáčel, aby byl k Asherovi stále čelem, snažil se popadnout dech. Souboj zatím trval jen pár minut a on už téměř nemohl, zatímco elf nevypadal zadýchaně.

Krátká prodleva v souboji skončila. Asher se opět pokusil zahájit sérii svých výpadů, ale tentokrát byl Rodelm připravený. Udělal krok stranou a kontroval rychlým úderem plochou meče opět na elfův nechráněný bok. Ten se ale úderu rychlou otočkou obratně vyhnul. Z otočky přešel plynule do šikmého seku směrem nahoru. Rodelmovi se se štěstím podařilo rychle nastavit meč do rány. Meče zůstaly zaklesnuté do sebe a soupeři se snažili přetlačit jeden druhého. Rodelm s překvapením zjistil, že elf má větší sílu, než původně myslel. Přesto byl Rodelm o něco silnější. Vymrštil rukou a dal do toho všechnu zbývající sílu. Asherovi ruka s mečem vylétla nad hlavu.

Rodelm spatřil obrovskou mezeru v elfově obraně a pokusil se jí využít. Než ale stihl úder dokončit, obdržel do špičky meče úder shora, poté úder zdola k jílci a nakonec opět úder shora, tentokrát do zápěstí. Rodelm instinktivně uvolnil sevření ruky a meč mu z ní vypadl na zem. Pokusil se ho rychle sebrat, ale zabránila mu v tom špička meče na jeho hrdle. Zvedl pohled nahoru a podíval se Asherovi do očí. Ten se opět usmíval.

„Jsem rád, že jsi mě nezabil,“ prohlásil uštěpačně.

Rodelm mlčel a dál zaraženě zíral elfovi do očí. Setrvali v této póze několik sekund, když je vyrušilo suché odkašlání. Oba se ohlédli. Spatřili Streaka a Asheru stojící na okraji mýtiny, kde stáli a pozorovali dvojici s pobaveným výrazem.

„Jak malé děti,“ prohlásila Ashara. „Je čas balit pánové, vyrazíme zas o kus dál.“