Smrtí nebo mírem 8. část

ZIMA

 

 

Sledoval jsem Lenze, jak si pečlivě balí nohy do kusů starých hadrů. Byly staré a špinavé, ale suché.

„To nemůžou myslet vážně. Ale už vopravdu.“ Mračil se a pokračoval v činnosti. „Chtěj, abysme to tady dobyli a udrželi a nekoupěj nám ani fusekle. Posraný fusekle, kterejch moje bába štrikovala stovky ročně.“

Miller přispěchal s vysvětlením. „Lenzi kurva vydrž! Vůdce nám určitě něco pošle, uvidíš. Myslel, že to zmáknem do zimy a teď nemůžeš čekat, že nám hnedka něco pošle. To snad chápeš.“

Millerova poznámka opět sklidila všeobecný údiv.

„Děláš si prdel Millere ne?“ Nevydržel Wolf a já si vložil ruku před ústa, čekal jsem totiž, že Wolf Millera odrovná některou ze svých průpovídek.

„Proč myslíš Pechsteine?“

„Protože se podle mě na to vůdce normálně vysral.“

Miller byl vyděšen a nedokázal hned kontrovat. Po chvilce lapání po dechu se podíval po nás ostatních, kteří jsme byli přítomni a zjišťoval na čí straně stojíme. My zaujali v mžiku neutrální výrazy a očekávali, jaká pravda se nám teď vyjeví o Millerovi.

„Ty seš blázen Pechsteine! Za to, co si teď vyslovil, tě můžou vodbachnout nebo aspoň zavřít do kriminálu. Víš to vůbec ty pitomče?“ Všechno říkal zcela klidně, polohlasem a přímo k Wolfovi, dívaje se mu při tom do očí. „Navíc snad víš, co si o těhle kecech myslí Adler.“

„Jo, máš pravdu. Můžou mě popravit, znám Adlerův názor na rozebírání podobnejch témat, ale fakt je hrozný poslouchat tu tvojí víru ve Vůdce pořád. Sedim ve voze a slyšim to, útočíme a slyšim to, ustupujeme – slyšim to! Hrůza!“

„Kluci mě ty hadry místo ponožek zas tolik nevadí! Kašlete na to už!“ Omluvně se snažil uklidnit celou věc Lenz.

„Ty drž hubu Lenzi, protože to tvý věčný remcání taky věci neprospívá!“ Miller okamžitě odsekl a Lenz sklopil rychle zrak ke svým botám, aby se už raději nemusel ničeho zúčastnit. Miller s Lenzem byli výborní vojáci, silní, běhali jako blesk, skvělí ve střelbě a byli jsme spokojeni, že jsou s námi, ale jejich povahy byly komplikované.

„Já vůdci věřim. Za Hitlera sem dostal práci, moje rodina jistotu, děti jezdily na letní tábory, vo kterejch se jim do tý doby ani nezdálo, Německo roste a nikdo si už nedovolí na nás flusat. … Dokonce se nás bojej.“ Povytáhl obočí a koutky protáhnul do lehkého pobaveného a zasněného výrazu, aby vzápětí nasadil znovu kamennou tvář a pokračoval, zatímco všichni přítomní s úžasem hleděli, co se to před nimi děje; Miller se svěřuje se svým životem.

„Když pak Hitler zavolal do zbraně, … šel sem hned. Nejsem typ, co jen bere a nehodlá nic dát nebo vobětovat. Vůdce dal mý rodině klid na život, vzkřísil Německo a já mu pomůžu, dyž si to žádá.“

Wolf nevypadal, že by ho Millerova zpověď nějak zvlášť dojala. „Koukej brouku, takovejch příběhů sem slyšel tucty. To je právě vono! Všichni dou, dyž si pískne. To von věděl už dopředu, to ti nedošlo, že je to promyšlený? Fakt se ti vomluvim a Adolfovi taky jestli se pletu, … a ty zimní hadry, … podle mýho, … NEBUDOU! A Lenze nechej klidně mluvit, protože armáda mu slíbila vošacení a von si, chudák jeden zmrzlej, musí balit hnáty do hadrů.“ Lenz už měl několikrát očištěné boty a rád teď děkovně vzhlédl k Wolfovi.

„Chlapi, já ve straně nejsem, svý sem vám vysvětlil a serme na to! Nechci problémy s Adlerem nebo Wolnnerem. Nejsem udavač, ale ctim zákony a předpisy. Je taky dost nebezpečný mít takový kecy, dyž tě může kdokoli slyšet.“ Větu dokončoval už téměř šeptem a my se podvědomě nakláněli k němu, jakoby nám sděloval něco nového – možná jsme očekávali, že úplným šeptem nám sdělí něco opravdu zásadního. Miller se zvedl a opustil nás, při odchodu odrhnul plachtu místo dveří a do našeho krytu zavál vítr několik sněhových vloček a připomněl nám, jak nehostinné počasí panuje venku.

Lenz se na nás smutně podíval. „Prostě je zima a co nedodělá vona, to domrvěj ty zadělaný partyzáni. Mluvil sem z jednim chlapem vod zásobovačů a ten slyšel hrozivý věci, … že prej partyzáni chytli do minovýho pole kolonu sanitek, sester a doktorů. Několik auťáků vylítlo do vzduchu, tak se ta kolona zastavila, vyskočil jeden řidič a hned vylít taky do luftu. Všichni teda zůstali dřepět v těch plechovkách a čekali na smilování boží. Partyzáni, prej, v klidu obklíčili celou kolonu, rostříleli jí na cucky kulometama, rourama a granátama a vodešli středem. Že podobný kousky páchaj i na našich zásobovacích kolonách a vlacích je jasný. Takže to hovno, co nám Adolf pošle, nám eště vočešou partyzáni a můžem se na to tady vysrat uplně.“ Po odchodu Millera se Lenz trochu rozmluvil. „Kdepak pánové, já narozdíl vod Millera, chodim po světě a mám voči vodevřený. Čumim a poslouchám a nečekám, že mi bude někdo řikat, kam mám jít. Ani za krize sem nebyl uplně v prdeli, měl sem práci pořád.“

„Cos dělal?“ Byl jsem bezprostřední a rovnou jsem se zeptal. Domníval jsem se, že by to zajímalo i ostatní.

„Byl sem původně úředník na celním úřadě.“

„A cos dělal? Jenom si dřepěl s klotovejma rukávama a razítkoval lejstra nebo si taky šťoural po skladech a tak?“ Zajímal se Wolf.

„Dřepěl a razítkoval.“

„Tak to sme tada pěkná sešlost – nácek z přesvědčení, falešnej hráč, ouřednickej a já.“ Wolf se zasmál a já si vzpomněl, že vlastně nevím, čím že se to živí.

Nyní my připadal být nejvhodnější okamžik na to, pokusit se z něj něco dostat. „Nácek z přesvěčení, falešnej hráč, ouřednickej a ty. Ty si kdo? Cos vlastně dělal? Poslouchám tvoje historky, ale nedokážu z nich vyčíst, čim se živíš. Slyšim, žes měl prachy a ženský a všechno možný, ale kdes na to bral? Eště řekni, že seš nějakej baron a já se zastřelim.“

Wolf změnil výraz a ze smíchu přešel plynule do netečného výrazu a předstíral, že otázku nezaznamenal.

„Hej Wolfe, cos dělal? Čim ses živil?“ Zaútočil jsem nechtě promarnit šanci.

„Já byl, … obchodník.“

„S čims vobchodoval?“ Okamžitě se zajímal úředník Lenz.

„S různejma věcma!“

„Jakejma různejma věcma?“ Nedávalo mi to smysl.

„Prostě sem různý věci nakoupil a pak je prodal.“ Po každé odpovědi bylo vidět na Wolfovi, jak rád by už tuto konverzaci ukončil.

„Měls firmu nebo si dělal pro někoho?“ Lenze to začalo také zajímat.

„Dělal sem sám na sebe. A vůbec, ukončete už výslech, du se vysrat.“ Wolf se zvedl a zmizel ve vánici za plachtou.

Vyměnili jsme si s Lenzem nechápavé pohledy, ale už jsme to neřešili - Wolf byl prostě a jednoduše obchodník.

„Jak je to s tim tvym falešnym hráčstvím? Franzi?“

„Nijak. Žádný historky z divokýho západu. Nic zajímavýho k vyprávění.“

„Jestli ses dokázal uživit kartama, tak tos musel bejt dobrej.“ Zkoušel to Lenz znovu.

„Já se kartama neživil, já je hrál pro zábavu, a že sem vobčas něco vyhrál, tak to bylo na přilepšení. To Wolf ze mě pořád dělá nějakýho falešnýho karetního hráče.“

„No a čim ses teda živil?“ Zeptal se už poněkud vtíravě Lenz a ještě drze přidal. „ Když si tady před tim tak útočil na Wolfa, aby nám řek, co dělal.“

„Hele já měl prachy, já nedělal jinak nic. Rozumíš?“ Řekl jsem už podrážděně. „Všimnul sis, že já byl doteť na tvý straně?“

„Promiň, já to nemyslel zle. Jen mi došlo, že toho o tobě taky moc nevim a žijeme vedle sebe už docela dlouho.“ Omlouval se, pro něho typicky, Lenz.

Báli jsme se všichni do jednoho navazovat kamarádství a přátelství, ze strachu před smrtí toho druhého. Museli jsme doposud dobývat Rusko, vraždit, bořit a pálit a zajímat se jen o vlastní přežití. Teď, když se válka zasekla a zamrzla, máme víc času se poznávat a také víc času se nenávidět. Pak jsme oba dlouho mlčeli a vysvobodil nás až Adler nesoucí poštu. Proboha POŠTU!

Miller dostal dva dopisy od manželky a dětí, dokonce s fotkou. Lenz obdržel dopis od dívky a ostatní se už také těšili, jak si zalezou někam do kouta a v klidu si psaní přečtou. Já jsem samozřejmě dopis nedostal, nebylo od koho jej dostat, a nebylo mi nejlépe.

 

Všichni dychtivě trhají papíry obálek a honem nahlížejí do stránek dopisů, vlastně tak nahlížejí do okének toho druhého světa, který snad již ani neexistuje. Touhy, lásky, stesk, slzy, ale i obyčejné starosti všedního dne – jak jsou teď zajímavé a roztomilé.

 

„Ta svině Mayerová nedá mý Brigit pokoj. Ta má štěstí, že tam nejsem, to bych jí chytil za rypák!“ Vykřikl Miller, aby v zápětí ztichl a dál šeptavě četl. „Až se vrátim Brigit, dáme to všechno zase do pořádku, .. neboj.“

Seděl jsem dál v bunkru, protože zde bylo teplo, ale cítil jsem se příšerně. Každý je až po uši v tom svém soukromém okně, do kterého může koukat jen on a já tady sedím s prázdnýma rukama a zírám do země. Najednou k nám vlítnul Wolf a tvářil se euforicky. Zprvu jsem se domníval, že mu přišla pošta, ale on jen významně pokynul směrem k mé osobě a naznačil, abych se s ním vydal do zimy a sněhu.

„Co je? Posral sis boty? Přišla ti pošta? Smíš se vrátit do německa?“ Byl jsem otráven a začínala se do mě opět vracet zima, takže jsem byl pln sarkasmu.

„Přišla mi pošta a eště sem pro nás něco zařídil!“

„Co? Službu navíc? Službu v popravčí četě?“ Zamručel jsem a vytáhnul si límec kabátu, co nejvýše.

„Dostal jsem dobrý zprávy z domova ohledně mýho podnikání a při tý příležitosti sem nám zařídil zase dvě flašky vodky. Jednu sem pak eště vyměnil za tudle príma masovou konzervičku, cigára a nemrznoucí mazání do našeho kvéru. To není špatný nemyslíš?“

„Tak teď si mi udělal fakt radost brácho. Po tom jejich radování z dopisů přišlo ještě to tvý a to sem myslel, že nepřežiju, … ale nakonec si to napravil.“ Přinutil jsem se ke kyselému a přimrzlému úsměvu.

Když jsme popíjeli a pojídali konzervu, nedalo mi to a zeptal jsem se znovu. „Hele Wolfe, o co de? Jaký dobrý zprávy o podnikání si dostal? Jaký může v dnešní době člověk, navíc toho času na frontě, dostat dobrý zprávy o podnikání?“

„Hele brácho, tak proč nenapíšeš tý tvý krasotince, co vo ní furt básníš?“ Wolf se tvářil neprůstřelně a jakoby neslyšel mou předchozí otázku.

„Wolfe neblbni! Přece se takhle nemůžeš tvářit. Dyť sme si spolu svoje zažili. Já po ničem nepátrám, ani nikoho nesoudim. Mě je úplně jedno, čim se živíš nebo co prodáváš. Klidně si buď pasák, mě je to jedno! Chápeš?“

„Franzi!“ Rozhlédl se kolem sebe, aby se ujistil, že nás nikdo nemůže slyšet. „Já udělal ňákou černotu. Rozumíš?“ Znovu se rozhlédl. „Proto nikde moc nekecám. Fízlové sou všude a já to nechci posrat.“ Vzal si sousto, žvýkal a přikyvoval přitom hlavou.

„Co nechceš posrat?“

„Nechci, aby někdo něco tušil.“

„Dyť je to tady jedno, ne?“

„Tady jo, ale doma v Německu ne. Já sem sice dobrovolník, ale v rámci svýho plánu. A nestojim vo to, aby mi ho ňákej Miller překazil.“

„A ten plán je?“ Stále jsem nechápal a visel jsem na každém Wolfově slově, abych dostal vysvětlení.

„Hele brácho a nechceš toho vědět už zbytečně moc?“ Prskal Wolf konzervu a zapíjel ji vodkou.

„Ty se mi tu snažíš vysvětlit, čím se živíš a proč seš dobrovolník, ale já sem spíš víc zmatenej, než předtím.“

Wolf polknul hlt vodky a zamrkal očima. „Tak jo. Asi takhle: něco sem udělal, mám nějaký cennosti, ty sem někde schoval. Abych zahladil stopy, tak jsem sebe schoval do armády. Až si svý vodsloužim, zajdu vyzvednout, co mi patří a tradá! Wolfgang Pechstein žije svůj sen! To je v kostce muj plán a doufám, že zůstane mezi námi.“

Byl jsem poněkud vylekán zjištěním, že kamarád Wolf je vlastně zločinec na útěku, ale já nevěděl, čeho se dopustil a znal ho jen jako dobrého kamaráda a parťáka v boji a nehodlal jsem svůj názor na něj měnit.

„A co bude s tim psanim krasotince?“ Usmál se na mě Wolf. „Nemysli, žes to zamluvil.“

 

 

 

Drahá Anno,

 

nevím vůbec, kde začít. Doposud jsem dopisy téměř nepsal a taktéž nevím, jak vyslovit, co se zde děje, abych tě zbytečně neděsil. Myslím na tebe celou dobu mého pobytu na vojně a samozřejmě i teď na frontě. Ty víš, že nikoho nemám a já podlehl zdejšímu poštovnímu šílení a cítím nutnost ti napsat.

Vlastně není moc věcí, které bych ti mohl sdělit, protože jsme velice omezeni vojenským tajemstvím. Budu rád, když mi napíšeš na níže uvedenou adresu.

 

Zdraví Franz N.

 

Wolf si přečetl můj výtvor a vyprsknul smíchy. „Brácho ty si nakonec tele! Ty pako, to není ouřednickej dopis, ale dopis holce!“ Prásknul se dlaní o čelo a mohl si ukroutit hlavu.

„Já sem takovej dopis ještě nepsal, no! Vždycky jsem se s těma holkama viděl tváří v tvář a i když mi občas nějaká napsala, já jí rozhodně neodepisoval!“

„Ty vole, takhle ti vodepíše tak možná nějaká pojišťovna, i když vojákovi asi né. Takhle brácho holce nepiš. Puč to sem!“ Vyrval mi popsaný papír z ruky a zasunul si jej do kapsy pro pozdější použití na latrýně. „Tam musí bejt cit a něha, jako že ti chybí a tak! Rozumíš?“

S lahví jsme dorazili do půle, konzerva byla pokořena a cigarety jsme právě proháněli plícemi, když k nám dorazil Adler. Wolf rychle skryl láhev pod kabát.

„Ste spokojený kluci, to sem rád.“ Adler po nás těkal očima a vypadal sám poněkud euforicky.

Wolf si jej chvíli prohlížel a pak vytáhl láhev a podal mu ji.

 

Chci zmizet ze světa, nebýt. Zase další průser, který vyžeru společně s Wolfem. Proč? Všechno šlo tak dobře. Normálně přišel, byl v klidu, protože třeba taky dostal dopis. V klidu přišel, v klidu by zase odešel. Ne! Wolf mu podá láhev a jsme v kaši.

 

Adler stál a civěl na Wolfa a vodku a pak chňapnul po láhvi a přičichnul. „Vodka.“ A napil se. Vydechnul a napil se znovu, pak vrátil láhev Wolfovi. „Dobrá!“

Vítězství! Konečně to jednou vyšlo a Wolfova bezprostřednost slaví důležité vítězství.

„Jak si věděl, že tě neudám ty kecale?“

„Tak ňák to bylo poznat z toho tvýho ksichtu, s kterym si sem přišel a taky tě už ňákou dobu znám a vim, že taková svině nejsi.“

To už na mě bylo moc. Nejdřív tady chlastáme s nadřízeným a pak ještě takové důvěrnosti.

„Dostal sem dneska taky dopis kluci. A bylo to pěkný a nemám si vo tom s kým pokecat víte. Miller by na mě čuměl, že se velitel rozplývá nad miminem. S poddůstojníkama to taky zrovna nejde a vy ste posledních pár měsíců pořád kolem mě. . … Máme dcerku, víte? Je jí rok a je krásná jako její máma.“ Vytáhnul fotku blond ženy s miminem na klíně a přejížděl malíčkem po fotce, jakoby měl pocit, že jiný prst je příliš hrubý na to, aby mohl laskat fotku jeho ženy a dcerky a střídavě nám oběma fotografii ukazoval. „ Bydlej teď v Berlíně u tchyně. Angláni prej bombardujou nebo se o to aspoň snažej a já fakt nejsem rád, že sou zrovna tam. Kurva!“

„Počkej Adlere!“ Vstoupil mu do řeči Wolf. „ Já slyšel vo tom bombardování. Angláni sou prej úplně vedle, toho bych se nebál!“

„Jenže ona je tam s ročním miminem, … mysli Wolfe!“ Rozhořčeně jsem poznamenal.

„Já vim brácho, já jsem ho chtěl jen uklidnit, že to není moc nebezpečný.“

„Ona je tam s ročním miminem, Angláni jsou neškodný, náš flak je rozdrtí, ale stejně občas nějaká bomba spadne někomu na hlavu. To je marný kluci.“ Adler si opět sáhl pro láhev a zhluboka se napil. „Už sem jí napsal, ať jede s malou k našim na venkov, ale jí se tam moc nechce. Že prej je na město zvyklá. Taky se moc nemusí s našima. No jo, jenže nečekám, že jí u nás na vsi spadne na hlavu barák. Taky pro malou by to bylo lepší. … Do prdele s tim!“ Znovu se napil. My po sobě s Wolfem koukli s otázkou, zda nám ještě naši láhev vrátí.

„Hele brácho, můžu se eště napít?“ Wolf se rozhodl zachránit pro nás ještě nějakou vodku a natáhnul po ní ruku. Za to nabídnul Adlerovi cigaretu.

„Tady Franz nedostal žádný psaní, tak buď rád za to svý člověče! A nedělej si zbytečný starosti brácho. Napiš jí ať padá k vašim až bude mít fakt pocit, že de vo kejhák a věř, že todle ženský s dětma poznaj sakramentsky dobře. Víc pro to udělat nemůžeš. Hlavu by si měl člověk dělat jen z věcí, který může ovlivnit, jinak je to na hovno. Víc pro to udělat nemůžeš!“ Adler vypadal tímto vysvětlením uspokojen, ale možná to bylo i vodkou. Bylo mi ho líto, ale současně jsem si vzpomněl na příhodu z výcviku; na příhodu, při které zemřel Kraus. Jeho smrt byla tenkrát pro mne tak surová a nemohl jsem o tom s nikým mluvit. Nikdo mi nic nevysvětlil.

„Tys nedostal poštu Franzi?“ Zeptal se mě Adler.

„Není od koho. Rodiče sou po smrti a stálou známost sem neměl, takže… Ale už se chystám napsat jedný dobrý přítelkyni. Tak snad příště se dočkám taky nějakýho toho psaní.“ Řekl jsem poněkud rozšafně, abych zakryl své pocity a také nezdary při sepsání dopisu.

„Je to jelito! Dybys to viděl! Dybys to moh číst!“ Wolf se na mě významně podíval a dodal. „Jako že nemůžeš, protože sem to už zlikvidoval.“ Což samozřejmě nebyla pravda a kdyby chtěl, může mě zesměšnit. To by ale nesmělo existovat naše podivné bratrství trvající již od dob našeho prvého setkání ve vlaku.

„Není jednoduchý psát z tohohle tady kolem nás, zvlášť když člověk napsal ve svým životě všeho všudy tři dopisy.“ Rozhodl jsem se nic nezakrývat, protože Adler se také otevřel pod náporem alkoholu a pošty z domova. „Navíc vlastně s tou holkou oficiálně nejsme. Jsme takový kamarádi, co se maj rádi. Oficiálně si lásku nevyznáváme. Chápete? Ale ona je mi opravdu nejblíž ze všech lidí. Rodiče nejsou. Je tu Anna.“

„A proč s ní teda nejseš Franzi? Nebo proč se s ní neoženíš?“

„Naše situace je složitá.“ Rozmýšlel jsem, jak problém popsat. „Prostě nemůžem bejt spolu. Aspoň zatím.“

„Aha, tak vona je vdaná?“ Adler chtěl rozluštit mé tajemství a rozkrýt pravdu.

„Jo. Je vdaná.“ Rozhodl jsem se lhát a vytvořil jsem malou nepravdu, u níž jsem se domníval, že na výsledek celého obrazu nemá podstatný vliv.

„Tak to hodně štěstí!“ Adler se mračil i smál zároveň. „Než jsem se oženil, docházel sem za  vdanou paničkou, manželkou jednoho moc fajnovýho obchodníka. Šoustání stálo za to, ale ty konce. …“ Znovu si zavdal z lahve a začal opět nabírat obrátky. „Teď sem šťastně ženatej, mám děcko a moje stará mě ne a ne poslechnout a nevypadne z toho podělanýho Berlína!!!“

„Hele brácho, ten podělanej Berlín si nech příště pro sebe!“ Zatvářil se Wolf naoko přísně. „ My tady nechcem žádný problémy s velitelem družstva. Ten si na to nepotrpí!“

Adler vyprsknul. „Jdi s tim do prdele, … dyť to musí každej soudnej člověk vidět. To je jasný. Já to musim ale bohužel nějak držet pohromadě. A dyby si tady každej votvíral hubu jak se mu zlíbí, tak sme s celou armádou za pár dnů totálně v žumpě. To je taky jasný.“

„Můžu se tě na něco zeptat?“ Byl jsem uvolněn vodkou a bez zábran jsem se obrátil na Adlera.

„Ptej se!“

„Pamatuješ na Krause?“ Adler se zamyslel a drbal se na bradě. „Na Krause, co upadl a přejel ho tank, na tom cvičnym kopečku.“ Doplnil jsem informace, aby nedošlo k mýlce.

Adler se na mě ostře zahleděl a já měl pocit, že jsem to přehnal. „Pamatuju si Krause.“ Odpověděl. „Kupodivu si ho pamatuju. A víš proč se divim, že si ho pamatuju? Protože to pro mě nebyla první mrtvola, já už jich předtim viděl fůry narozdíl od tebe.“ Adler ke mně klidně mluvil a jeho tvář přitom měla stále týž kamenný výraz. „Já si ale pamatuju Krause nejen kvůli tomu, že se nechal zajet tankem, ale i proto, že jsem si ho vybral. Měl jsem totiž pocit, že by mohl bejt jednou dobrej.“ Zlehka se plácnul do stehna. „A splet jsem se!“ Pak se zvedl. „Cejtim se líp kluci. Dík!“ Nežli vyšel, otočil se zpět na nás. „Mimochodem, jestli potkáte vy dva zase ňákou tu lahev, rád vás navštívím.“ Zamrkal a zmizel.

Zatím pokaždé, když jsme se na frontě napili stalo se něco neočekávaného. Nejdříve přepad do ruských linií, pak útok. Dnes svěřující se a chlastající Adler.

 

Drahá Anno,

 

netušil jsem, jak moc mi budeš chybět. Jsi to jediné, na co myslím pokud mám chvíli a možnost vůbec přemýšlet. Někdy v noci špatně spím a pak vzpomínám na nás a večírky, na naše koktejly ve dvou, na tvé terase. Chybíš mi a zatím se nezdá, že bych mohl pomýšlet na nějaký brzký návrat.

Musím tady být někdo zcela jiný. Kdybys mne viděla, co dělám a co musím dělat, asi bys nebyla hrdá, ale to já také nejsem. Pevně věřím, že si snad vysloužíme nějaké dovolené a že bych mohl pomýšlet na návštěvu doma. Jak bych si přál tě vidět a obejmout.

Pokud máš nějaké zprávy o Karlovi dej mi prosím vědět, mám o něho také starost. Tobě se doufám daří dobře. Chtěl bych vidět co je nového doma Teplicích, ale vlastně bych si nejvíc přál, kdyby tam nic nového nebylo a vše zůstalo tak, jak jsem to byl nucen opustit.

Pokud mi budeš chtít napsat, piš na adresu polní pošty, kterou uvedu dole pod dopisem.

Bohužel zde nejsou vhodné podmínky pro psaní delších dopisů, proto se loučím a líbám.

 

Tvůj Franz

 

Tato verze dopisu byla schválena Wolfem a byla stvořena po katarzi našeho vztahu s Adlerem a vypití značného množství alkoholu. Následujícího dne jsem dopis odeslal Anně a moje pochyby už nemohly nic změnit; dopis už putoval a nic jej nemohlo zastavit. Možná partyzáni nebo nějaká jiná válečná nehoda, ale spíše jej už nezastaví nic a já se před Annou jednou pro vždy odhalím. Stejně už nikdy nebude nic jako dřív po tom všem kolem, tak co na tom záleží. Jsem jednoznačně odhalen a není cesty zpět. Tak dlouho jsem se připravoval a uvažoval, zda dopis napsat a jakými slovy jej naplnit, až jsem postupně dospěl k názoru, že sám neznám odpovědi na některé otázky kolem mého vztahu k Anně. Bránil jsem se slovům o lásce a milování, přišly mi příliš vznešené, než abychom my s Annou mohli takto mluvit – já sukničkář a ona vydržovaná pipinka. Bylo by možná neupřímné slibovat si lásku a snažit se v ní věřit, ale přesto mě cosi pudilo neustále se v myšlenkách obracet jen k ní. Bylo to nejspíš způsobeno tím, že jsem již neměl žádné blízké příbuzné a tudíž žádná rodinná pouta, žádnou jistotu, že kdybych to tu přežil a vrátil se, doma mi někdo otevře dveře, podá ruku a obejme mne. Možná jsem to udělal jen pro ten pocit a naději, že by třeba Anna mohla jednou pro mě toto učinit. Chtěl jsem, aby věděla, že tu jsem. Že tu stále ještě jsem, že mám naději a žiju.