Smrtí nebo mírem 9. část

Mám naději a žiju

 

 

Začala opravdu krutá ruská zima a my zůstávali stále ve stejných pozicích. Mráz zavládl nad krajinou, občas přešel ve vichřici a sněhovou vánici, aby se pak vše znovu vrátilo do mrazivého klidu, kdy noci jsou jasné a tiché a mrzne tak, jak si žádný průměrný Evropan u nás doma nedokáže představit. Jen s největším vypětím jsme přebývali na nočních hlídkách a snažili se všemožně zabránit vlastnímu umrznutí. Když však vypukla bouře, nebylo možno pobývat ve volném prostoru vůbec a všichni, tedy i Rusové, se v tu dobu schovávali v bunkrech. Naše velení stále nedodalo slíbené zimní ošacení a tak jsme se začali vybavovat sami, neboť nebylo možné nadále snášet podmínky zdejší zimy. Uniformy jsme si vycpávali novinami již delší dobu, ale teď nastoupilo i olupování mrtvých o kabáty a jiné zimní šatstvo.

Naše duševní vyčerpání však bylo daleko horší a neústupnější než kterákoliv bolest či utrpení z mrazu. Bojovali jsme již téměř půl roku bez větší přestávky a odpočinku a přestože naše družstvo mělo stále minimální ztráty, ostatní jednotky již takové štěstí neměly. Naše nervy šponovaly na maximum a vybuchovali jsme při sebemenší příležitosti, nenáviděli jsme jeden druhého a jediné, co náš ještě drželo pohromadě, byla skutečnost, že sám jedinec tuto válku vyhrát nedokáže a že tedy potřebujeme ty ostatní Otravy k tomu, abychom válku vyhráli nebo se alespoň zachránili a dostali se už konečně odtud. Často jsem jen tak hleděl do země a vzpomínal, snažil jsem se být co nejdál od tohoto místa a těchto lidí.

 

Anna stále nepíše a MILOVANÝ ŽIVOT je tak daleko! Lpění na vlastním životě? Bezvýznamné. Je pravda, že někdy vidím krásu nočního nebe s bílými skvrnami hvězd a cítím tu palčivou vůni zasněženého mrazivého rána, ale tyto podněty mi způsobují spíše bolest. Jestli tady budu ještě půl roku, zapomenu na vše, co jsem miloval – hvězdy, hudbu, zábavu, ženy. Zapomenu, jak se chovat ve společnosti, jak zaplatit jízdenku v tramvaji. Kdybych byl před pár měsíci svědkem vraždy, několik nocí bych nespal, se všemi známými bych o tom mluvil. A teď? Denně kolem mne umírají v krutých bolestech hordy mužů a někdy i žen a dokonce dětí a já pouze přihlížím a kráčím dál. V koho jsem se to změnil? Jak si můžu chtít říkat civilizovaný a kulturní člověk? Ach Anno! Jak si můžu chtít říkat ČLOVĚK? Já dokonce sám zabíjím. Zabíjím, abych mohl ještě alespoň další krátký čas žít a doufat. Abych mohl žít a možná znovu zabít a doufat v další přežití. Nevidím naději. To může skončit jenom ... SMRTÍ NEBO MÍREM.

 

Když už se zdálo, že se postřílíme sami mezi sebou, začala mohutná ruská protiofenziva. Po našem téměř půlročním postupu se na nás nepřátelé vrhli se vší zuřivostí a rozhodností a zdáli se být připraveni nás okamžitě pozabíjet a vymést ze své země. My hájili pozice jako diví a roztočil se kolotoč útoků a následných protiútoků, při kterých tekla krev proudem, sníh na zasněžených pláních se barvil do ruda a my bojovali znovu a znovu muž proti muži – stříleli jsme se zblízka do hlav, sekali se lopatkami, bodali bajonety, rdousili holýma rukama a ubíjeli se navzájem vším, co bylo po ruce. Tento stav trval několik dní. Bojovali jsme, doplňovali střelivo, okamžik spali, pak zase bojovali, spali, bojovali… bojovali.

Nepřítel od začátku naší ofenzivy shromažďoval množství vojáků a strojů a vše teď vrhnul na nás. Šlo o jednotky dobře vycvičené a připravené k boji, navíc řádně kádrově připravené a ideologicky zpracované, jenž byly houževnatým nepřítelem bojujícím do posledního dechu, náboje a muže. Už to nebyly ty armády zvednutých rukou, odevzdaně se valící do zajetí, ale byli tu muži srdnatí, přivyklí třeskuté zimě a dobře bojující. Navíc vybaveni tanky T 34 a silným dělostřelectvem. Opakovaně jsme se měnili ve zvěř a vraždili se vzájemně den za dnem, … někdy Rusové prorazili, ale nešlo o větší územní zisk a jejich úderné oddíly byly zahnány zpět nebo byly pobity. Nerozlišovali jsme den od noci, ale pouze boj a odpočinek, jen spánek nebo strach a zabíjení. Nebyl čas na nic, krom těchto činností a člověk neměl ani sílu se vracet do vzpomínek, neboť mysl byla tolik unavena a ochromena šokem z neustálého boje, že každá myšlenka navíc doslova bolela, pokud vůbec dokázala vzniknout. A najednou to všechno skončilo, ruský protiútok se vyčerpal a fronta seděla prakticky na stejné pozici, jako před těmito událostmi.

 

„Tak sme je zase rosekali! Komouše jedny zasraný!“ Ozvala se, po několika dnech odmlky, Millerova nabubřelost, ale já neměl tak výjimečný pocit jako tenkrát, když jsme unesli komisaře. Bylo to hnusné vítězství, zdali to vůbec vítězství bylo a pokud, tak bylo upachtěné, bolavé, krvavé a oboustranně vysilující.

Adler procházel s obvázaným Wolnnerem naše pošramocené pozice a děkoval nám za statečnost a tak podobně. Ale nic naplat, byli jsme se silami u konce, čehož si zřejmě všimli na velení divize a dokázali nás počátkem roku 1942 stáhnout z fronty k doplnění a reorganizaci.

 

 

Po příjezdu do kasárenského dvora jsme užasle sledovali tu organizovanou čistotu a disciplínu, která se nám postupně vytrácela z paměti s přibývajícími dny na frontě.

„Kurva, koukám, že bude nutný voprášit vojenský předpisy!“ Probudil se Wolf tím, jak náklaďák cuknul na nádvoří, přičemž si všimnul pochodujícího vojenského útvaru salutujícího naleštěnému zářícímu důstojníkovi.

„To mě bude zase jebat ňákej vymydlenej kokot?“ Otáčel se Miller, aby zahlédl onoho důstojníka.

„Klid pánové, velení by mělo zůstat naše a když vobčas zvednete pracku ke slušnýmu pozdravu místo, abyste s ní vykuchali Ivana, tak se snad nic nestane!“ Uklidňoval nás Adler. „Máme možnost se umejt, voholit, chrápat v posteli, jít se vysrat na hajzl, takže mi je úplně fuk, jestli budu muset pozdravit ňákýho vocasa.“

„Brácho, … my budem moct jít zase za holkama! Tešíš se?“ Wolf na mě rozverně mrknul.

„Těšim se moc! Posledně to bylo skvělý.“ Odpověděl jsem s připomínkou na minulý debakl.

„Neboj brácho, teď to roztočíme. Mám plán!“

„Panebože, ochraňuj mě! Wolf má plán!“ Zvedl jsem oči k nebi a předstíral modlení.

 

„Ven! Vystupovat! Hněte zadkama! Rychle!“ A tak jsme poslušně vyskákali z náklaďáků a nastoupili na place, aby si nás mohl přijít prohlédnout velitel kasáren. Jednalo se o nechutné, odulé, funící čuně, které jistě nepoznalo chuť hlíny v bitvě, neslyšelo hvízdání přilétajících granátů a svištění střel kolem helmy a o to víc si dodával na důležitosti svou sprostotou a nafoukaností.

S nechutí si nás prohlížel a procházeje pomalu kolem nastoupeného praporu. „Tak poslouchejte vy špindírové! Tady sme slušný zařízení! Nestrpim žádný průsery jako například chlastání, rvačky nebo kurvy! Během několika dní vám dorazí posily k doplnění, tak se dejte do pořádku a příště až vás uvidim, tak chci vidět Velkoněmeckou armádu a ne bandu hadrníků a somráků, co smrděj, jako tchoři!“

Po těchto povzbudivých větách nás pozdravil slovy Heil Hitler a zavelel rozchod. My jsme se rozkošnicky ubytovali v pokojích po deseti, kde byly k dispozici palandy s prostěradly, dole v přízemí byla kuchyně s jídelnou a svět se zdál mít zase smysl. Navíc venku za zdí byl tak blízko svět lásky, krásy a zábavy – možná i MILOVANÝ ŽIVOT … a z války ... nebylo slyšet vůbec nic.

 

Mám naději a žiju! Sedím na záchodě. Kolem mne jsou stěny a záchod má dveře a papír na utření. Až vylezu, mám volno až do večera. Můžu jít ven, do ulic, do hospody. Možná tancovat? Ženský ...

 

Bylo zvláštní, že velitel kasáren brojil hlavně proti alkoholu, ženám a násilí, když je přitom známo, že zábava vojska v zázemí, natož pak v kasárnách ve městě, je ve velké míře právě o těchto kratochvílích a nejinak tomu bylo i za našeho pobytu.

Svět, jenž se stal v poslední době pouhou vzpomínkou tu byl najednou zpět a my mohli vyjít z kasáren na ulici a vybrat si, na kterou stranu se dáme a nemuseli jsme držet hlavy dole a tahat všechny ty těžké krámy.

Když jsme prvně vyšli já a Lenz na ulici mezi normální lidi, udivilo nás, že si nás nikdo nevšímá. Domnívali jsme se totiž, že na nás musí být vidět, odkud jsme přišli a co jsme viděli, ale lidé kolem nás procházeli nevšímavě, občas se na nás usmála nějaká dívka, zasalutoval malý chlapec hrající si na chodníku, ale jinak nic.

Prošli jsme dlouhou hlavní ulicí a užívali jsme si plnými doušky tu možnost jen tak si jít, jen jsme občas zastavili a okukovali místní děvčata. Samozřejmě jsme objevili i hospodu, jmenovala se U Spálenýho hrnce a uvízli jsme v ní dlouho do noci. S Lenzem se dalo dobře hovořit prakticky o všem, neboť byl se ukázalo, že je značně sečtělý. Jeho znalosti prý pramenily z toho, že po práci často studoval a četl, a zajímal se amatérsky o vědu obecně. Byl dobrým společníkem pro dlouhé chlapské povídání, ale problém byl, že jím zvolená témata nebyla vhodná pro dívky, které se chtěly smát a bavit.

Byla tedy nastolena otázka: Jak splnit předpoklad číslo dvě nepsaného kodexu pokleslé vojenské zábavy? Jak sehnat ženy k sexu? Bylo tragické, že co jsem byl na vojně, byla to teprve druhá možnost jak sehnat dívku, se kterou se pomiluju a měl jsem být podruhé ztrestán osudem. Tentokrát díky totálně nudnému společníkovi. Nemohl jsem jej však hodit přes palubu, byl to parťák z družstva – spolu jsme přišli, spolu odejdeme. Jakákoliv dvojice dívek, která si k nám přisedla vždy našla důvod proč zmizet a už se nevrátit. Smůla Franzi, dnes také ne.

 

Když jsme už značně opilí opouštěli lokál a vyvalili se na ulici, Lenz vypadal vesele a prozpěvoval si. „Pěknej večer Franz! Jen co je pravda!“ Chechtal se opile na celé kolo a pohoršil kolemjdoucí seriózní pár. „Co řikáš Franz? Pěknej večer, ne?“

Promnul jsem si oči a pak jsem přátelsky šťouchnul Lenze do ramena. „Ale jo … vždyť to jde i takhle … bez ženskejch! Prostě pánská jízda!“

Okamžitě strnul. „Já to věděl! … Já to věděl, že tobě to bude taky vadit! Ani jsem to neměl zkoušet. Promiň.“

„Počkej kamaráde! Co to meleš?“ Snažil jsem se ho chytit za dlaň, kterou vytrvale mával před sebou.

„Posral sem ti to, viď?“

„Ale Lenzi nech toho!“

„Já to vim. … Chtěls sehnat holku a všechny vypadly, když slyšely mý keci.“

„Tak to asi byly nějaký povrchní krůty. Ser na ně! Nesahaj nám po kotníky.“ Snažil jsem se uklidnit alkoholem zjitřeného kamaráda a myslel jsem, že se jedná o klasický opilecký splín.

„Ba ne. Mě se zdáli všechny docela příjemný. A byly to kočky!“ Zasnil se Lenz. „Mohls je mít a já to posral.“

„Přestaň si to vyčítat, moc mě to nebaví. Povídám: byly to krávy a hotovo.“ Sám jsem byl značně opilý, takže jsem začínal ztrácet trpělivost.

„Neměl sem to posrat i tobě kamaráde. To sem nechtěl!“ Zakňoural Lenz a podrbal si hlavu oběma rukama.

„Tos to dělal naschvál Lenzi nebo co?“ Byl jsem udiven, protože jsem se domníval, že si to Lenz neuvědomuje a nyní jsem marně hledal motiv jeho počínání.

Lenz mě vzal za rukáv a strhnul nás oba na zmrzlou lavičku. „Já mám doma holku Franzi! … Já mám doma holku, který sem slíbil věrnost a vona na mně čeká a je určitě věrná a já jí to prostě nemůžu udělat.“ Lenz vypadal zoufale a jeho vnitřní boj byl na první pohled vidět. „Já jí to nemůžu udělat, ALE! Jsme tu fakt už moc dlouho. Hitler řikal, že to přes léto stihnem, ale takhle. Kdyby mi dali aspoň dovolenou. Zajel bych za ní a načerpal síly …, ale takhle?“ Zoufalost z něho přímo čišela a drmolil a sypal ze sebe větu za větou.

Chtěl jsem to pochopit a projevit mu účast, ale nebyl jsem toho schopen, protože jsem nerozuměl smyslu takového slibu v dnešní době.

Položil jsem mu ruku na rameno. „To nic, já to beru kamaráde. To nevadí, já to zvládnu. Vyjdu si někam třeba zejtra sám.“

„TADY NEJDE VO TEBE!“ Zakřičel na celou ulici opileckým hlasem. „Tady de kurva vo to, že potřebuju ženskou a že sem to dneska večer kurvil schválně, abych se tomu, co nejmíň přiblížil, abych nebyl v pokušení – jak se říká. … Ale už fakt nevim Franzi, jestli to má cenu, … fakt nevim. Ty zasraný kulky lítaj tak rychle a blízko a vůbec všechny ty sračky tam, co ti usilujou vo život. A ta zubatá mi dřepí pořád za zádama a já si nezašukám. A až mě jednoho dne veme, bude to už v prdeli. Pak už to nenapravim.“ Lenz seděl sklesle na lavičce a zíral před sebe na chodník.

„Tak, co s tim budem dělat kamaráde?“ Zadržoval jsem smích a masíroval jsem si raději koutky úst, aby neujížděly do stran.

„Už nemůžu Franzi, musim se na ten slib vysrat.“ Vyhrknul ze sebe rychle, aby už nebylo možné to vzít zpět.

„Já tě nechci k ničemu přemlouvat. To, cos svojí holce slíbil je pěkný a obdivuhodný … , ale já taky netušil do čeho to pudeme. Leckterej svůj názor sem za uplynulejch pár měsíců změnil a nebudu tě soudit za to, jestli si udělal to samý.“

Lenz se narovnal a pohlédl na mě zmučeným pohledem. „Sejdeme se v kasárnách Franzi. Chtěl bych teď bejt radši sám.“ Zvedl se, udělal dva kroky směrem ode mě a poněkud zavrávoral, pak se zastavil a otočil se zpět. „Děkuju ti Franzi!“ Chvíli přemýšlel, jakoby chtěl ještě něco dodat, ale pak se beze slova otočil a odešel.

Já vytáhnul z kapsy svou hotovost a zjistil, že za peníze dnes již láska nebude, vrátil jsem se tedy zpátky do kasáren a zalehnul jsem.

Po chvíli spánku mě probudil Lenz. „Udělal sem to Franzi. … Udělal, ale nemám z toho žádnou radost.“ Šeptal.

„A s kým?“ Zeptal jsem se tupě a mžoural jsem do světla přicházejícího z chodby.

„Se šlapkou.“

„A jaká byla?“

„Byla hezká, ale ani nepředstírala, … svině. Vodmakala si svý, shrábla prachy a vypadla.“

Tiše jsem se zasmál. „Vidíš, kdybys to předtim nekazil, mohls to mít i s láskou.“

Přiblížil ústa až skoro k mému uchu, aby se náš hovor stal ještě důvěrnějším. „Víš Franzi, to možná ani nechci, aby to bylo s tou láskou. … Já to nechci s láskou, protože to by teprve byla nevěra. Taky bych normálně doma nikoho nezastřelil nebo nerozpáral bajonetem, ale je kurva ta zasraná válka a lidi musej dělat i to, co nechtěj. Tak to je a konec. S láskou to nechci, takže se mnou Franzi už příště jedině do bordelu nebo běž na lov sám.“

„Jo, to je rozumný Frede. Můžu ti tak řikat?“

„To snesu, jinak si moc nepotrpím na nějaký silácký přezdívky.“

„No jo, ale až budem zase v boji, tak než zavolám Mánfrédé, tak sme oba na cucky!“ Začali jsme se chechtat a vzbudili tak několik obyvatel naší cimry, kteří nás donutili výhrůžkami zalehnout na své postele a být zticha.

Lenz na mně však ještě do tmy a na celý pokoj zavolal. „A nebo mi radši řikej zase Lenzi! Sem na to zvyklej.“

 

 

 

 

 

Další dny byly ve znamení výcviku, zkoušení nových zbraní, školení mužstva, odborných kurzů a také doplňování stavů našich jednotek, čili příchodu nováčků.

Naše družstvo obdrželo jeden nový kus na post předního kulometčíka na našem obrněnci. Moc nás zprvu nezajímal, neboť nám už teď připadal mrtvý. Byl to mladík a díval se na nás s obdivem, jako na veterány bojů v Rusku, což mu poradil Wolnner. Řekl mu, aby se nás držel a snažil se něco pochytit.

Byl to menší mladík černých vlasů a temných očí pod hustým srostlým obočím, tedy naprostý antiárijský tip. Vypadal jako vrah, ale choval se jako vyjukaný mladík, který se nám neustále motal za zadkem a jmenoval se Kufner.

Život v kasárnách byl téměř komfortní, zejména pro nás co jsme mrzli ještě nedávno v zákopech. Nyní jsme měli možnost vycházek a pravidelně jsme tudíž s Lenzem a Wolfem navštěvovali místní nevěstince a navíc jsme byli mimo dosah ruských dělostřelců, tanků či snajprů. Avšak 15. března 1942 vystoupil Hitler s projevem, ve kterém oznámil „totální zničení Ruska“ v letním tažení a to byl opětovný, pokolikáté už, konec našim nadějím ať už byly jakékoli. Bylo nám jasné, že se do Ruska vrátíme a tentokrát jsme už věděli, do čeho jdeme.

Pár dnů před naším návratem na frontu nás našla opět pošta. Nezklamala! Obdržel jsem psaní od Anny a ihned jsem byl uveden do stavu střídavého šílenství a blaženosti. Počkal jsem až bude ukončeno rozdávání pošty, jako bych snad měl dostat ještě jeden dopis a pak jsem uháněl na svou postel, třísknul sebou na záda a natáhl před sebe ruce s dopisem. Moje první pošta. Bylo zcela evidentní, že dopis je od Anny, protože adresa byla napsána její rukou a tím jsem si byl naprosto jist. Několik vteřin jsem prohlížel obálku, obracel ji v dlaních a laskal mezi prsty, pak jsem přičichl. Místo vůně parfému nebo šampónu, který Anna používala, však páchl neurčitě. Cestoval mnoho tisíc kilometrů, možná na frontu a zpět, válel se v pytli ve vlacích a nákladních autech a já teď očekávám, že mi bude vonět. Roztrhnul jsem obálku a vyndal psaní na něžném bílém papíře.

 

 

 

 

Milý Františku,

 

byla jsem potěšena Tvým psaním. Přiznám se, že jsem se bála o tvůj život a byla jsem moc šťastná, když ses ozval.

Tady doma se všichni snaží tvářit, že je vše v pořádku, ale já to cítím, že není. Vládne tu divná atmosféra. Také jsem zjistila něco o Karlovi: Teď je údajně v Ravensbrucku a má se na tamní poměry dobře - nevím, co to znamená, ale vždyť ho znáš! Další novinkou je, že do toho bytu pode mnou se nastěhovali nějací náckové a nová sousedka je dosti vlezlá, takže se hodně stará zejména o mne. Myslím, že se dlouho neudržím a něco jí řeknu. Taktéž do práce nám přibyli noví pracovníci – číšník a servírka. Pan Otto mne okamžitě varoval, abych si na ně dávala pozor, že prý není radno před nimi příliš mluvit. Všechno se tak mění a myslím, že spíše k horšímu. Všichni Židé teď musí nosit na oblečení přišitou hvězdu, aby byli označeni. Je to hnusné a někteří lidé toho ještě využívají k tomu, aby je veřejně haněli.

Chybíš mi, nemám s kým mluvit o důležitých věcech. Potřebuji znát tvůj názor na výběr šatů! Nikdo mne nedoprovází po práci domů. Nikdo mi nepomůže, kdykoli to potřebuji. Nikdo mne jen tak neobejme. Chybíš mi. Těžko ti popisovat moje starosti a nepohodlí, když tvoje jsou patrně větší a složitější. Chybíš mi!

 

Líbá Tvoje

 

Anna

Teplitz – Schönau, 3. Listopadu 1941

 

 

 

Plakal jsem pod dekou, jako malý kluk. Nevím, zda štěstím nebo steskem, ale plakal jsem jako snad nikdy. Obrovské slzy mi stékaly po tvářích, dopis uvolnil všechno, co se nahromadilo za měsíce bojů – stres, stesk, strach, hrůza, šílenství, vraždy, krev, potoky krve, beznaděj…

Wolf mě zpozoroval a přisedl na postel. „Co je vole?“ Chvíli čekal a pak se nechápavě podrbal ve vlasech. „Celou dobu meleš vo tom dopise a teď dyž ti přišel, tak řveš. Tak to je v prdeli brácho! Co se stalo?!“

Zvednul jsem se a sednul si vedle něj. Byl jsem už poněkud klidnější, ale oči jsem měl opuchlé a nešlo zakrýt, že jsem brečel. „Dopis je krásnej.“

„Tak co je kozle pitomá?“

„Nevim, je to divný!“ Dopis jsem složil a schoval do náprsní kapsy. „Pomalu si zvykáš na to všechno kolem sebe a pak ti přijde dopis a ty zjistíš, že ten svět, o kterym sis myslel, že už není, pořád existuje a běží i bez tebe.“ Měl jsem knedlík v krku a špatně se mi mluvilo.

„Tak dobře brácho!“ Zaburácel vesele. „Jdeme pít! To je jediná možnost, jak tě z toho dostat.“ Chytil mě za loket a táhnul mě ven.

 

Toho večera jsme se o ženy nezajímali, takže Lenz byl vítán i se svou harmonikou, navíc v lokále byli přítomni i kytarista a pianista. Vznikl tedy pěkný orchestr a zpívali jsme oplzlé písničky a pili pivo až dlouho do rána, pak jsme se snažili totálně namol proniknout nepozorovaně na naše pokoje. Bylo štěstím, že jsme hned následující ráno mizeli na frontu, neboť jinak bychom s jistotou slízli nepříjemné tresty za opilství a rvačky.