Poslední Seveřan - 5. Orčí zuby

Rodelm kráčel uličkou vedoucí k jarlovu sídlu. Bylo chladné, zamračené ráno. Oblohou se valily těžké šedivé mraky, které zadržovaly sluneční paprsky vysoko na nebi, takže nemohly své hřejivé teplo předat zemi. Rodelm široce zazíval. Vůbec se mu nechtělo vstávat z prohřáté postele. Zvlášť, když jí sdílel s Calinou. Jenže na něj právě ten den připadla průzkumná služba. Ta spočívala ve dvoudenním pochodu okolním územím, při kterém skupinka vybraných pátrala po známkách blížící se invaze Methů.

Tato služba byla jedním z prvních opatření, které Whaustgar zavedl po svém zvolení do funkce jarla vesnice. Mezi severní Methskou provincií a pobřezními vesnicemi totiž zůstal už jen Vönheim, takže byl dalším logickým cílem. Vždy byla vyslána čtyřčlenná skupinka, která musela dojít až k Orčím zubům. Tam většinou přespala a ráno se vydala na pochod zpět do Vönheimu.

Orčí zuby byl jediný bezpečný průsmyk přes Křivé hory. Dnes už nikdo nevěděl proč se průsmyk jmenoval právě Orčí zuby. Někteří tvrdili, že je to kvůli tomu, že ty dva vrcholky, mezi kterými průsmyk vedl, připomínají právě orčí chrup. Další tvrdili, že průsmyk byl takto pojmenován po dávné bitvě epických rozměrů, při niž byly z celých Křivých hor vyhnány zelené kůže. Tak, či tak, Orčí zuby tu byly. A byly strategickým místem. Daly se totiž perfektně bránit i v malém počtu, protože nepřátelé by byli jednak znavení náročným výstupem a jednak nuceni postupovat průsmykem postupně.

Jak se Rodelm přiblížil k náměstíčku před jarlovým sídlem, spatřil už u něj stát Whaustagara, Skelfa a další dva bojovníky – Bloighta a Rayhona.

„Hola, Rodelme! Čeká se už jenom na tebe,“ hulákal Skelf a jeho mohutný plavý knír se u toho třásl ve stejném rytmu, s kterým pohyboval ústy.

„No tak, Skelfe. Musel se přece rozloučit se svou milou,“ zubil se Rayhon.

Rodelm se usmál. Na podobné špičkování od zkušenějších lovců byl zvyklý. Časem si jistě zaslouží jejich respekt.

„To víš. Není to jako se loučit se psem,“ vrátil úder s úšklebkem.

Skelf se rozesmál. „To štěně kouše. Snad nemá vzteklinu.“

„No tak chlapi. Šetřete si to na cestu,“ durdil se naoko Whaustgar. „Doufám, že máte vše potřebné, protože podle mě bude nejdýl odpoledne nehezky sněžit.

„Troška sněhu ještě nikoho nezabila,“ prohlásil Skelf. „A nás, kterým v žilách koluje led, už vůbec ne.“

„Vánice jsou sice v létě spíš vzácnost, ale nezapomeň, že jdete do hor,“ varoval ho Whaustgar.

„Neměj strach. Neporazili jsme sněžnýho trolla, aby mě pak přemohla troška sněhu a větru.“

„Zas ten troll,“ obrátil Bloight oči v sloup. „Nechceš s tím už přestat? Je to nudný a ohraný. Přísahám, že jestli ještě jednou uslyším slovo troll, tak usnu na místě.“

„Prostě závidíš, přiznej to.“

„Nechtěj mě rozesmát. Navíc nebýt Whaustgara, nebyl bys tu a nemohl to dokola omílat. Tak mě napadá, že tě v tom měl tehdá nechat.“

Rodelm předstíral záchvat kašle, aby skryl výbuch smíchu, který se mu dral do úst.

„Chtěl si něco říct?“ obrátil na něj Skelf svůj pohled.

„Že bysme měli vyrazit, nebo se tu pozabíjíme navzájem a ušetříme tím Methům práci.“

„Přesně tak,“ potvrdil jeho slova Whaustgar. „Běžte a vraťte se všichni živí.“

Po těch slovech si všichni s Whaustgarem potřásli po severském způsobu rukou a skupinka se vydala směrem k bráně z vesnice. Před odchodem se ještě zastavili u Důlního vozíku, kde nabrali zásoby pálenky, kterou se plánovali v noci zahřát. Když vyšli z vesnice, naposled se ohlédli a pak pokračovali v cestě. Netušili, že většina z nich už Vönheim nikdy nespatří.

Cesta ubíhala přátelům rychle a bez potíží. Vönheim zanedlouho zmizel z dohledu, a když zastavili na oběd, byli už na půl cesty k Orčím zubům. Nebe bylo stále víc zamračené a vzduch byl prosycen tím zvláštním pachem, který vždy předurčoval blížící se bouři. Krátce poté, co opět vyrazili, se z nebe opravdu začaly snášet první vločky.

„Zdá se, že měl Whaustgar pravdu,“ řekl Rodelm.

„Tohle není nic, štěně,“ usadil ho Skelf. „V tomhle letním vánku ti klidně budu tancovat nahatej.“

„Tak to hlavně ale nepředváděj, jo?“ děsil se Bloight. „Ještě jsem ani nestrávil oběd.“

„Podle mě se to ještě zhorší, uvidíte,“ dodal Rodelm rychle, než mohl Skelf reagovat na Bloightovo šťouchnutí.

„Když se to zhorší, máme tekutej zahřívák. Pokud ho teda už Skelf tajně nevychlastal. V tom je on mistr,“ řekl Rayhon.

„Říkám, že ta pálenka byla tehdá moje, tak proč bych jí nemohl vychlastat sám?“ zajímalo Skelfa.

„Teď zas spustí tu historku, že vyhrál sázku. Zvláštní, že si nikdo nepamatuje, že by se byl vsázel.“

„Asi ti osvěžím paměť. Mám na to skvělou metodu. Ještě nikdy mě nezklamala,“ prokřupal si Skelf významně klouby na rukou.“

„Hele,“ ukázal Bloight na stopy ve sněhu kousek od skupinky a přerušil tím jejich špičkování. „Ty budou sněžnýho trolla. A pěknýho macka, soudě podle velikosti.“

„Ukaž,“ řekl Skelf a sehl se k nim. „Ty jsou už starý. Nejspíš z rána. Jsou mírně zavátý, jak začlo sněžit. Ten už je dávno pryč.“

„Možná jo, možná ne. Každopádně neuškodí, když místo vašich keců budem všichni dávat trochu víc pozor,“ soudil Bloight, jako by uplně zapoměl, kdo tuhle slovní bitku vlastně začal.

Dál už tedy pokračovali mlčky, přičemž všichni bedlivě pozorovali krajinu před sebou, aby zahlédli případný podivný kopeček, nebo tmavší oblast ve sněhu, což mohl být ukrytý sněžný troll, číhající na svou kořist. Jejich ostražitost se ukázala být zbytečnou námahou. Dokud to šlo, nezahlédli vůbec nic, co by probudilo jejich zostřené smysly.

Za další hodinu chůze už sněhová bouře zesílila natolik, že nebylo vidět na pár kroků dopředu. K tomu se přidal ledový vichr, který sněhové vločky proměnil na malé ledové projektily, vytrvale bušící do jejich zmrzlých obličejů. Naštěstí kožichy, ušité z kůží ledních medvědů, je chránily před nejhorším mrazem.

Úpatí Křivých hor nechala skupinka už dávno za sebou. Čím výš vyšplhali, tím se chlad a bouře stávaly nesnesitelnějšími. Nakonec zastavili, aby se posilnili hltem pálenky.

„Ještě máš chuť nám tu zatancovat nahatej?“ zajímalo Rayhona, zatímco se snažit zahřát měch s pálenkou v rukou, aby šla zmrzlá zátka vytáhnout.

„Dělá ti to dobře, když můžeš popíchnout někoho, kdo je tak zmrzlej, že tě nemůže naučit trošky respektu?“ opáčil Skelf.

„Ani nevíš jak,“ zubil se druhý lovec.

Zátka konečně povolila a Rayhon si zhluboka přihnul.

„Podej to dál, než to celý vychlemtáš.“ Skelfův hlas zněl naštvaně.

„Aspoň bys viděl, jaký to je,“ pozvedl Rayhon obočí, což bylo v situaci, kdy nebylo vidět pomalu na krok, naprosto zbytečné gesto. Nakonec ale měch předal Bloightovi, ignorujíc přitom Skelfovu nataženou dlaň.

Po Bloightovi dostal měch Rodelm, na což Skelf reagoval rozčíleným podupáváním, ale po něm se konečně také dočkal. Když se všichni napili, zbyla v měchu sotva polovina obsahu.

„Zbytek až se utáboříme na noc,“ rozhodl Rayhon.

„To už stejně bude tak za hodinku, nejvíc dvě,“ mínil Rodelm.

Skelf to potvrdil rázným odříhnutím.

Skupinka se opět začala prodírat závějemi. Chvílemi byl sráz tak strmý, že na každé dva kroky dopředu sjela skupinka po sněhu o krok zpět. Příšeří, panující díky bouři, se ještě více prohloubilo. Blížil se soumrak. Už tak nízká teplota se s příchodem noci ještě zhorší. Bylo tedy důležité dosáhnout průsmyku dřív, než padne noc. V něm byla malá jeskyně, do které se čtyři lidé bez problemu vejdou. Navíc v ní šlo rozdělat oheň. Díky průrvě ve stropu jeskyně, která fungovala jako přírodní komín, totiž nehrozilo nebezpečí zadušení. Dřevo na podpal nesl každý ve svém vaku na zádech.

Rodelmovy plíce dostávaly zabrat. Začal za ostatními lovci zaostávat. Nakonec to nemohl vydržet, takže se zastavil, rukama se opřel o kolena a zhluboka oddechoval. Po chvíli se před nim z vánice vyloupla silueta.

„Jseš v pořádku, mladej?“ Skelfův hlas zněl téměř starostlivě. „Tady nahoře je řidší vzduch, tak dýchej zhluboka.“

„Jsem v pohodě,“ odbyl ho Rodelm.

„Jak myslíš,“ nedokázal lovec s jizvou skrýt úšklebek. „Tak pojďme. Už je to jenom kousek.“

Houstnoucí tmou se k nim náhle donesl výkřik, vzápětí následovaný řinčením zbraní. Rodelm se Skelfem se na sebe podívali a vyběhli za zvuky boje. Silný protivítr je zpomaloval. Také se však ukázalo, že je klamal, co se vzdálenosti týkalo. Na místo boje dorazili až za dlouhých pět minut. Nastalý obrázek vyrazil Rodelmovi dech. Bloight ležel na zemi a z velké rány v trupu mu do bílého sněhu kanula rudá krev. Rayhon stál zády ke skalní stěně a sám se snažil odrážet útoky osmi válečníků.

Než si Rodelm udělal obrázek o situaci, Skelf s nelidským výkřikem shodil vak ze zad, chopil se svého válečného kladiva a vyrazil druhovi na pomoc. Rodelm krátce po něm následoval jeho příkladu. Tasil svůj obouruční meč a rozběhl se za Skelfem.

Nepřátelé zaslechli Skelfův řev. Dva zůstali a dál doráželi na umdlévajícího Rayhona, zatímco zbytek se otočil, aby čelil nové hrozbě.

Rodelm v běhu musel přeskočit Bloightovo nehybné tělo. Všiml si jeho vytřeštěných očí. Uvědomil si, že ho museli zaskočit naprosto nepřiraveného. Jeho meč totiž stále vězel v pochvě na zádech. Skelf už dorazil k půltuctu válečníků a začal svým kladivem rozsévat smrt. Oháněl se napravo i nalevo a s každým úderem zasáhl cíl. Nepřátelští vojáci nedokázali efektivně čelit vzteku takových rozměrů a padali jeden po druhým. Když se k němu Rodelm konečně dostal, zbývali už poslední dva. Jeden z nich si všiml Rodelma a začal se k němu blížit v domnění, že je to lepší varianta, než čelit smrtonosnému kladivu.

Skelf mocným úderem rozbil svému poslednímu protivníku hlavu. Ta se rozprskla v krvavém výbuchu úlomků kostí, krve a mozku. Krátce pohlédl na Rodelma. Pak kývl hlavou a rozběhl se na pomoc Rayhonovi, který si stále nedokázal poradit s žádným ze dvou vojáků a jen zoufale odrážel útoky.

Dalších podrobností si už Rodelm všimnout nestihl, protože k němu právě dorazil zbývající bojovník, který opatrně postupoval a snažil se odhadnout Rodelmovu slabinu. Naneštěstí měl jen krátkou šavli, zatímco Rodelm dvakrát delší meč. Rodelm si byl své výhody vědom. Válečník se po chvíli nakonec rozhodl a zaútočil na Rodelmův trup. Lovec úder s přehledem vykryl a sám zaútočil širokým rozmachem, po kterém vojákova šavle vyletěla z jeho ruky a přistále kdesi ve sněhu. Voják věděl, že je zle. Padl na kolena a začal blábolit prosby o milost.

„Tohle je za Bloighta,“ řekl Rodelm. V očích se mu zračil vztek, opovržení a tvrdost.

Voják pochopil, že slitování se nedočká a snažil se vstát. Jeho horečná snaha přišla nazmar, protože vzduchem už svištěl Rodelmův meč, který čistě oddělil vojákovu hlavu od těla. Bezhlavá mrtvola ještě chvíli setrvala v podřepu. Přetnuté tepny chlístaly krev do okolí. Rodelm dostal dávku teplé krve přímo do obličeje, kde začala rychle zamrzat. Byl to jeho první zabitý člověk. Slýchal různé názory o tom, že první zabití je těžké, ale on cítil jen uspokojení nad tím, že Bloightovy vrazi za svůj čin draze zaplatili.

Rozhlédl se. Všude kolem se válely mrtvoly. Skelf klečel u skalní stěny. Rodelm se za ním vydal. Když k němu došel, zjistil, že zjizvený lovec je v pořádku, ale Rayhon takové štěstí neměl. Krev mu pryštila z tolika ran, že nebylo možné určit, která z nich byla ta smrtelná.

„Methové.“ Skelfův hlas byl tichý. Rodelm se musel sklonit, aby mu vůbec rozuměl. „Zasraný Methové.“

Rodelm mlčel. K tomu nešlo nic dodat. Stiskl mu tedy alespoň rameno v utěšujícím gestu. Stáli nehnutě asi minutu, aby vzdali čest padlým kamarádům. Pak sebou Skelf trhl.

„Vracíme se. O tomhle se musí Whaustgar dozvědět. Když tu byli tihle, další určitě nebudou daleko.“

„To máš naprostou pravdu,“ ozvalo se jim za zády.

Oba dva se otočili. Za nimi stála skupina Methských válečníků. Přesný počet mohli jen odhadovat, protože další se ztráceli ve tmě a bouři. Skelf se chopil svého kladiva. Rodelm chtěl udělat totéž, ale Skelf ho zarazil.

„Utíkej. Utíkej jak o život. Já je zdržím, ale ty musíš podat zprávu Whaustgarovi.“

Rodelm mu chtěl odporovat. Nechtěl opustit Skelfa, který mu byl učitelem a rádcem, ale vážnost v jeho pohledu ho zarazila a tak jen přikývl. Rozběhl se zpět cestou, kterou přišli. Když se otočil, viděl ještě Skelfa, jak svým kladivem rozbíjí lebku prvnímu vojákovi. Poté se mu výjev ztratil ve tmě a vánici.

Rodelm utíkal, jako by měl křídla. V očích měl slzy. Skelfa měl rád a on měl rád jeho. I když by si to nikdy nepřiznali. Stačilo, že to oba věděli. Dusot za nim mu prozradil, že alespoň jeden z Methů se za nim rozběhl, aby mu zabránil v útěku. Dovolil si jedno rychlé ohlédnutí, ale nikoho v rámci dohledu neviděl. Pak už musel dávat bedlivý pozor na cestu, protože stezka zde byla úzká a zrádná. Z jedné strany lemovaná stěnou hory, z druhé ostrým srázem, který mířil téměř kolmo dolů a který končil někde ve všudypřítomné tmě.

V malé zatáčce málem uklouznul, ale podařilo se mu udržet rovnováhu. Bohužel ho to stálo cenné vteřiny, takže dusot za nim o něco zesílil. Rodelm se snažil zrychlit, ale výstup nahoru a následný boj ho vyčerpal. Opět se otočil. Už je viděl. Běželi za nim tři bojovníci a byli příliš blízko.

Ohlédnutí se stalo osudným. Rodelmovi opět podjela noha a tentokrát rovnováhu neudržel. Mávaje rukama se zřítil ze srázu a stezka se mu ztratila z dohledu. Horami zazněl zoufalý výkřik, ale rychle byl přerušen dutým dopadem na dno rokle.