Dinosauří loutky boží 5 - Allosaur

Dinosauří loutky boží 5

Anna to celé pochopila v jediném okamžiku. Co jí také zbývalo, co jim vůbec fotr řekl o božském loutkářství? Jen že je to sen, který si přeci všichni tři chtějí splnit. Ale teď to konečně nazřela. Jak přitroublý David rozrazil skříň a vyběhl, Allosaurus ho vůbec neregistroval. Ale jeho nitě ano. Vlákna se k Davidovi natáhla, jak vlasy lákané hřebenem. I nitě kolem Davidových prstů se napružily, stejně tak drobné pramínky, které se uchytily na jeho oblečení. Nitě se chtěly spojit, tak jako Adam toužil po Evě.

Chtěla na toho blázínka zavolat ale její hrdina už zmizel v hlavním vchodu. A nitě jak prsty Jidáše ukázaly Allosaurovi kam jít. Predátor se rozeběhl, kostnaté čelo nastavil překážkám. Celý prosklený vstup se roztříštil, střepy a celé okenní tabule jak mobilní gilotiny svištěly na chodník. David neměl kam v tom bitevní poli pláchnout, a tak se rozeběhl k jedinému vhodnému úkrytu – fotrovu zaparkovanému fiakru.

Venku dva koníci s klapkami na očích nepokojně ržali. Ale bez svého mnohaletého kočího netušili, co dělat. Stejně tak David schoulený uvnitř na kožené sedačce. Neměl ani řidičák. Až teď si uvědomil tu absurditu, že z kabinky fiakru řídit stejně nemůžu. A snad, i kdyby se dostal na kozlík, netušil jak tu zpropadenou zvěř uvést do pohybu. Allosaurus zatím vykráčel na schodiště od muzea.

David pootevřel druhá dvířka a vyhlédl do setmělé ulice, okolo které se rozprostíral park. Copak měl nějakou šanci proti rychlosti predátora? Co si vůbec myslel, na co si hrál!

Při každém kroku se plátěná stříška fiakru zatřepetala jak blána netopýřího křídla. Nešťastní koníci se pokusili vozem pohnout, ale kola byla zajištěna. Koníci rezignovali a Allosaurus si k nim došel. Jak se vlající nitě dotkly koňské kůže, jakoby v jednom okamžiku Allosaurus poznal vše. Vůni koňského potu, pevnost jeho šlach a chuť tkáně.

Pomalu se s rozevřenou tlamou sklonil. Čelisti se stahovaly jako svěrák k hřbetu pravého koníka.

Jako první David uvnitř slyšel, jak z boků koníka unikl vzduch, když ho zuby probodly. Pak až začalo zvíře strašně zoufale řvát. Výška toho hýkání se podobala ječení polámané ženy. Ale neméně řičel i druhý koník. Jeho druh, s kterým strávil bok po boku celá léta, řval bolestí praskajících kostí. David se vůbec nedokázal rozhodnout, který z těch nářků je zoufalejší. Ale byl to ten umírajícího. Přec jen pláč pozůstalých nemůže být tak bolestný, jako pláč toho, komu dvaceticentimetrové zuby rozmačkaly játra a přetrhávají střeva.

Nitě rejdily okolo okýnka fiakru a snažily se škvírkou proniknout. David instinktivně okýnko zarazil, ale spíš aby neslyšel ty hrozivé zvuky.

Predátor začal kořist zvedat a nakláněl tak celý fiakr. Konečně oj povolil a Allosaurus mohl koně zvednout triumfálně až nad svou hlavu. Bylo to, jako by zvíře hodily do drtičky. Zuby ohlazované po miliony let si počínaly s jistotou mladého chirurga. Podle toho jak prorážely vnitřní koňské orgány, vystřikovala krev. Spolu s kusy tkání, jater, střev, koňská kaše propadávala kostnatým ústrojím Allosaura a pleskala o chodník. A krev ve velkých cákancích polévala dinosauří kosti a pršela na plátěnou střechu fiakru, až ji prohýbala.

V tu chvíli z poničeného foyer muzea vyšla ona. Byla naprosto nahá, vlasy pocuchané a rozevláté. Že by se Davidova múza zdravého života zbláznila? Ale ne, počínala si naprosto racionálně. Na netvora krmícího své čelisti koňským masem sotva pohlédla.

„Zbav se jich!“ zařvala vší silou k fiakru. „No tak, Davide! Musíš se zbavit všech těch nití!“ Jak křičela, její nahá hruď se rozpínala. David se musel z celé té situace rozesmát. Byl vzrušený, skutečně se dokázal v téhle absurdní chvíli vzrušit. „No tak seber se! Ty nitě je lákaj, sundej si je z prstů a zbav se oblečení!“ Koňské tělo se rozpadlo na dvě půlky a Allosaurus žvýkal už jenom jeho hlavu. Lebka praskala a velké oči vytékaly, zatímco tlama se ještě křenila v hnusném zvráceném úsměvu.

David se snažil vmáčknout pod sedačku fiakru. Snad ani nedokázal uvažovat o tom, že až Allosaurus přeláme koňské nohy a podrtí ve svých čelistech i kopyta, je dalším na řadě vytoužený mladík. Možná se ze všeho nejvíc David bál prohýbající se plachty fiakru, bubliny naplněné krví, která hrozí, že praskne. David se velmi bál utopit se v krvi.

Pomocí zubů si strhal všechny nitě, co měl kolem prstů a začal se svlékat jako Anna. Když se na sedačce zaklonil, aby si mohl rozvázat tkaničky, ohlédl se druhým okýnkem. Levému koníkovi se podařilo uvolnit z oje, prchal teď do parku. Jak měl klapky na očích, v plném běhu vrazil do stromu, otočil se zadkem dokolečka a pak utíkal dál.

Bylo úniku!

Anna pořád stála na schodech, ramena si objímala, jak se krčila zimou. Nohy si musela pořezat o ty střepy všude kolem. Zdálo se, že vůbec nevnímá crčení koňské krve. Ale musela to slyšet, musela se kvůli tomu třást hrůzou. On měl hroznou chuť ji ochránit ale… ALE! Vždyť sám má nad hlavou blánu plnící se krví… musí!

David strašlivě zaječel a vyrazil dvířka fiakru. V běhu skopal boty a strhal ze sebe košili a tričko.

„Nejdřív si ani neuvědomil, že Anna přeci nemá boty, neběží za ním. „Pojď! No tak poběž za mnou!“ A letěl dál. Nečekal na ni.

„Jo, správně, ty blázínku,“ zachraptěla. Sešla jeden schod. Pořezaná chodidla ji bolela. Ale to nebyl ten důvod, proč zastavila. Musela se ještě jednou na něj podívat. Allosaurus teď požíral už jen koňskou lebku…

Musela se ještě nechat fascinovat. Kostmi potaženými krví. Napruženým ocasem, který se houpal ze strany na stranu. A to se Allosaurus prudce otočil znovu Davidovým směrem a přitom švih jeho ocasu zasáhl Annu do ňader, až ji srazil na schody. Skutálela se přesně do místa, kam záhy Allosaurus došlápl. Její výkřik byl hrozivý.

Když se odvážila sáhnout si dolů, ujistila se, že tam má krev. Krom křupnutí pánevní kosti nic jiného necítila. Strašlivou bolest zatím asi stále tlumil šok.

Bez dechu ležela pod schody a vzhlížela na pomalu odcházejícího Allosaura. Bylo tak úchvatné, jak netvor nemusel spěchat, aby svou kořist, ne vlastně Davida, dohnal a roztrhal. Allosaurus byl naprostým vládcem situace. Jeho pomalé vyrovnané krůčky rozechvívaly zem. Boží nitě kolem něj vlály jako pohřební závoj Mory. Tři jejich vlákna sahala až k zemi a jak se Allosaurus vzdaloval, vlákna hladila Annu po nahém těle. Brněly ještě intenzivněji, než když se jich poprvé dotkla, než když jí rozechvěly celé útroby. Nitě jí teď polechtaly po zhmožděných ňadrech a níž, jemné proplutí stébel okolo pupíku. Níž… vzdaloval se jí… natáhla ochrnující ruku a nitě si obmotala kolem prstů, než jí stačily uniknout. Bylo to tak pohotové, vůbec si nesrovnala v hlavě, proč to dělá. Skutečně chtěla zachránit svého kluka, aby mu sama zničená dala čas uniknout? Anebo spíš chtěla získat… obmotat si kolem prstů svého ideálního milence?

Allosaurus se zarazil, tři drápy na zem nedošláply. Koketně naklonil hlavu, aby temné očnice obrátil k místu, kde se mu zasekly nitě. Zhodnotil vše správně, že opět vůbec nemusí spěchat. Tak se klidně a ladně otočil a začal se sklánět k Anně.

Znovu si sáhla na svůj zpola ochrnutý klín. Dvěma prsty si krev rozetřela po stehnech. Jako by i jí vibrace nití vracely cit, rozechvívaly její umírající tělo jako miliony let mrtvé kosti Allosaura. Ona a netvorný plaz měly vlastně tolik společného.

Allosaurus ji nabral čelistmi jak lžící med. Přesně tak bezbranná si připadala, a proto tak vzrušená. Jak ji žiletky netvorových zubů propichovaly kůži na bříšku a ňadrech, stiskla mezi stehny dlaň. A krev vyvěrající z ran ji laskala po všech záhybech těla a roznášela slastnou ostrou bolest.