Poslední Seveřan - 6. Konflikt

Asher byl na Rodelma naštvaný. Nedal to sice otevřeně najevo, ale Rodelm to poznal. Asher se choval chladněji a při Rodelmových pokusech o konverzaci i odměřeněji. Přesto byla ta změna jen sotva patrná. Rodelm to přičítal faktu, že Asher už měl spoustu let na to, aby se naučil skrývat své emoce.

Důvod, proč byl Asher naštvaný, byl prostý. Rodelm při namáhavé cestě neprostupným Smaragdovým lesem objevil keř plný sladce vonících bobulí a než ho mohli elfové zastavit, spořádal několik hrstí. Až poté se Rodelm dozvěděl, že plody toho keře jsou jedovaté. Díky jeho mohutné stavbě těla se mu naštěstí nestalo nic vážného. Pouze trpěl křečmi břicha, horečkou a celkovou malátností. Takže nyní už druhý den tábořili na malé mýtině a čekali, až jeho tělo vypudí všechen jed. Díky tomuto neplánovanému spoždění se objevila šance, že minou kolonu směřující do Willgrimu a elfové tak nezískají onen výbušný prach, který pomohl při Rodelmově záchraně z Willgrimských kobek.

Ashara sice Rodelmovi připravila jakýsi odvar, který mu měl pomoci, ale výměnou za to prospal většinu dne. První noc se mu ve spánku vrátily některé vzpomínky. Nebyly šťastné, ale mohutného seveřana přesto rozladilo, když ho elfka uprostřed snění vzbudila na oběd. Večer toho dne, když ho přemáhal spánek, doufal, že se mu opět vrátí nějaké vzpomínky, ale ta noc patřila k bezesným.

Když se ráno probral, Streak s Asherem na mýtině nebyli. Ashara právě cosi lovila ve svém vaku. Rodelm se zavrtěl. Opřel se zády o strom, pod kterým až do této chvíle spal a nechal sluneční paprsky, které se prodraly listovím, aby mu dopadaly na obličej. Ashara konečně z vaku vytáhla, co hledala. Byla to malá, dřevěná píšťalka. Přiložila ji k ústúm a začla hrát pomalou, tklivou melodii.

Rodelm tu melodii neznal, ale její tklivost způsobila, že dostával melancholickou náladu. Přemýšlel nad tím, kdo vlastně je, jakou hrou osudu se ocitl zde a jestli by se tohle všechno stalo, pokud by se někdy v životě rozhodl jinak. Nakonec si povzdechl. Ashara při tom zvuku přestala hrát a zadívala se na něj.

„Koukám, že už si vzhůru. Neslyšela jsem tě.“

„Nechtěl jsem tě rušit při hraní,“ řekl Rodelm. „Ta melodie byla vážně krásná.“

„Díky,“ usmála se Ashara. „K té melodii patří i slova. Je to píseň o jedné naší královně, která vládla před mnoha generacemi.“

„Ta melodie je smutná,“ podotkl.

„To proto, že ten příběh není nijak veselý. Rhaodriel – tak se ta královna jmenovala – žila v době, kdy lidé byli ještě mladá a primitivní rasa. Náš národ tehdy vedl vleklou válku s potomky bohů - vy je nazýváte démony – a světu hrozil zánik. Naši učenci však přišli na způsob, jak válku zvrátit v náš prospěch, ale vyžadovalo to, aby se Rhaodriel obětovala. Nikdo nechtěl vyhrát válku tímto způsobem, ale královna nehodlala připustit, aby svět trpěl, nebo aby byl zničen a bez váhání se obětovala,“ zakončila Ashara své vyprávění.

„To je mi líto.“

„Nemusí. Rhaodriel dál žije v legendách a v této písni. Navíc se díky tomu činu stala patronkou elfů. Nejeden elf věří, že se královna vrátí na náš svět, pokud mu bude opět hrozit zánik.“

„Někdy bych tu píseň chtěl slyšet.“

„Určitě se tak stane. Ale ne dnes.“

Rodelm se pak opět pohroužil do svých myšlenek. Několik následujících minut proběhlo v naprostém tichu. Nakonec ho prolomil šeptanou otázkou.

„Byli vždy takoví?“

Ashara nechápala o kom Rodelm mluví. Proto jen tázavě nakrčila obočí.

„Myslím Methy. Proč jsou takoví? Proč nedokáží žít s ostatními národy v míru? A kde se tu vlastně vzali?“ vysvětlil seveřan svou otázku.

„To je spousta otázek a na většinu z nich neexistuje jasná odpověď. Ale pokusím se ti na ně odpovědět, jak nejlíp umím,“ dodala, když viděla jeho protažený obličej. „Začnu fakty a pak teprv přijdou na řadu ty spekulativní otázky. Takže, kde se tu vzali? První Methové na Deorii vkročily asi před třemi tisíci let.“

„Deorii?“ přerušil jí Rodelm.

„Deorie je tento kontinent, to jsi nevěděl?“

Rodelm zavrtěl hlavou. „Pro nás to nebyl kontinent. Pro nás bylo jen naše území ohraničené Křivými horami. Zbytek nás nezajímal.“

„Chápu,“ přikývla rusovlasá elfka. „Ale to je teď nepodstatné, takže se vrátím k tématu. Lodě Methů přistály ma pobřeží Západního moře, kde se jejich posádky usadily. Dnes už nejspíš nevědí ani oni sami, co je tehdy vedlo k zahájení osidlování Deorie, ale předpokládá se, že jejich počet na sousedním kontinentu rychle vzrůstal a oni museli hledat nová místa k osídlení. Postupně připlouvaly další lodě a počet Methů na Deorii se násobil. Seveřané byli tehdy ještě velmi mladý a primitivní národ. Západní pobřeží bylo pod nadvládou goblinů, se kterými Methové téměř okamžitě bojovali o území.

Válka byla od začátku rozhodnutá, protože Methští vojáci měli lepší zbraně a goblini byli během následujících sta let téměř vyhlazeni. Zbylá populace se postupně stahovala na východ, až nakonec zakotvila v Křivých horách po boku orků. Odtud je před tisícem let vyhnal tvůj národ.

Methové mezitim rozšiřovali svoje území až na podobu, kterou mělo do nedávné doby, kdy opět začali kolonizovat okolní území. Jejich první expanze jsme zůstali ušetřeni pouze my v Smaragdovém lese, pouštní národy na jihu, seveřané a trpaslíci ve svých pevnostech v Železných horách.“

„Vy žijete tady? Ale proč jsme si neudělali zastávku? Rád bych se podíval do elfího království,“ namítl Rodelm.

„Protože to nebylo potřeba,“ zněla jednoduchá odpověď. „Až splníme úkol, určitě naše hájemství poznáš. Pokud ovšem budeš ještě naživu.“

„Moc vtipné.“ Ironie v Rodlemově hlase byla téměř hmatatelná.

„Ashara se nevinně usmála a řekla: „Zpátky k tvým otázkám. Ostatní jsou už jen dohady, ale jisté je, že Methy žene buď jejich přirozenost, nebo nutnost, protože jich je stále víc a oni zaplňují své državy.“

„Pokud říkáš, že uvidím vaše království teprve až splníme úkol, který jste dostali,“ ubíraly se seveřanovy myšlenky už jiným směrem. „Znamená to, že ten váš úkol spočívá v...“

„Už je ti zjevně líp, takže bysme mohli vyrazit až se vrátí ti dva,“ přerušila Ashara Rodelmův tok myšlenek.

„Neodbíhej od tématu!“

„Vždyť víš, že ti nesmíme nic říct. Takže i kdybys měl pravdu, nemůžu ti to ani potvrdit, ani vyvrátit.“

Rodelmovi došlo, že si sourozenci říkají opravdu všechno. To se dalo sice čekat, ale bylo důležité mít to potvrzené. Seveřan se snažil zapamatovat každičkou drobnost. Jednak to byl zvyk vštípený dlouhými hodinami strávenými v zasněženém lese, kde stopovali vysokou, jednak byli elfové a ten barbar stále cizí lidé, a i když se zdáli být opravdu tím, co říkali, tak jim stále plně nedůvěřoval.

Konverzace pokračovala ještě asi půl hodinky, když se na mýtinu vrátil elf s barbarem. Streak klasicky pozdravil kývnutím hlavy. Asher kývnul taktéž, z čehož Rodelm usoudil, že je stále rozladěný, protože normálně zdravil podstatně srdečněji. Chvíli váhal. Poté se ale zvedl a pomalu kráčel k Asherovi.

„Můžeš na slovíčko?“ zeptal se, když k němu došel.

„Samozřejmě,“ odpověděl elf.

Rodelm se nadechl a spustil. „Hele, já chápu, že jseš na mě rozzlobenej kvůli tomu zdržení. Že kvůli tomu nejspíš mineme tu kolonu, nezískáme ten prach, tím se naruší ten váš strašně tajnej úkol a budou z toho pro vás jenom mrzutosti. Ale musíš se na to podívat i z mojí strany. Celej život jsem žil na severu, na spoustu věcí si ještě stále nemůžu vzpomenout. Všechno tady je pro mě nové a já opravdu nevěděl, že ty bobule byly jedovaté.
Takže se ti omlouvám, opravdu jsem nám nechtěl způsobit žádné potíže. Jestli na mě chceš bejt stále naštvanej, tak buď, ale vážně za to nemůžu,“ zakončil svou řeč a odhodlaně se díval elfovi přímo do očí.

Ten se tvářil zaraženě, jako by takovou přímost od Rodelma nikdy nečekal. Nakonec se ale probral ze strnulosti a řekl: „Máš pravdu. Omlouvat bych se měl já. Jsme se sestrou pryč z království už dlouho. Stále se pohybujeme mezi lidmi a já se začínám pomalu chovat jako člověk.“

„Říkáš to, jako by na tom bylo něco špatnýho.“

„Ne, to ne, ale dávám přednost elfímu pohledu na věc.“

„Jasně,“ zasmál se Rodelm. „Takže dobrý?“

„Dobrý,“ souhlasil Asher a uklonil se, jak mají elfové ve zvyku. Rodelm tomuto jejich zvyku na chuť zatím nepřišel, takže elfa sevřel v medvědím objetí a plácal ho po zádech.

„Stačí. No tak, stačí! Vždyť mě umačkáš.“

„Promiň,“ omluvil se Rodelm. „Co Ashara říkala, jsme od okraje lesa už jen pár hodin cesty. Myslím, že když brzy vyrazíme, stihneme do večera dojít k jeho okraji, kde se můžeme utábořit a ráno pokračovat dál směrem k vašemu cíli.“

Nakonec ještě v klidu pojedli nějaké ovoce, které elf donesl ze své pochůzky se Streakem a až poté začali balit k odchodu. Brzy na to opravdu vyrazili. Rodelmovi se šlo překvapivě lehce. Nejdříve to přičítal odvaru, který mu Ashara podávala, ale jak postupovali lesem dál a dál, došlo mu, že les už není zdaleka tak hustý jako byl, a proto se skupince šlo lépe a rychleji. Díky tomu se ze Smragdového lesa vynořili, ještě když na horizontu bylo patrné zapadající slunce.

Vrátili se zpět do lesa, aby poodešli z dohledu okraje a hledali vhodné místo na přespání. Kousek před nimi náhle vyletělo hejno drobných ptáků. Skupina se zastavila a Rodelm, který si toho nevšiml, narazil do Streakových zad.

„Co je?“ řekl, sotva jadrně zaklel. „Vždyť to jsou jenom ptáci.“

„Ano, ale něco je muselo vyplašit a my jsme ještě od toho místa moc daleko,“ poučila ho elfka.

„Takže je to past?“ zajímalo Rodelma.

„Asi. Buď je někdo tak hloupý a myslí, že si toho nevšimneme, nebo je tak chytrý a věděl to, takže...“

„Takže skutečná hrozba by nebyla před náma, ale za náma,“ došlo seveřanovi.

Skupinka se jako na povel otočila a zjistila, že cestu jim zahradil malý oddíl mužů, čítající asi devět hlav.

„Tak jsme vás přece jenom našli,“ usmál se ten nejbližší a jeho úsměv nevěstil nic dobrého.