Smrtí nebo mírem 10. část

Zpět do beznaděje

 

 

 

Cesta zpět na frontu byla krušná; vlak neustále stál, neboť partyzáni se stále zdokonalovali a také se začalo činit ruské letectvo. Vše trvalo několik dní, a když jsme konečně dorazili na místo, kde jsme měli přesedat do nákladních aut, našli jsme vše v totálním úprku; vše bylo v pohybu a podřízeno jedinému: Co nejdříve vyexpedovat, co nejvíce mužů směrem na frontu. Vyhnali nás ven z vlaku a náklaďáky přistavili téměř okamžitě. Vybrali jsme si svou bagáž a všechnu výzbroj a naskákali na korby vozů. Po chvíli se utvořila kolona a jeli jsme zpět. Zpět do beznaděje a zmaru.

„A sme zpátky v prdeli!“ Glosoval ihned po našem zařazení do kolony vozů Wolf.

„Wolfe, ser na to! Sme jednou vůdcovi vojáci, tak to budem muset vybojovat a pak teprv pudem na pivo. Na tom nic nezměníš!“ Ozval se, po dovolené znovu ke všemu odhodlaný, Miller a začal si kontrolovat pušku.

„Hlavně, aby už nám jednou dali ňáký teplý místo. Pořád nastavujem hruď, tak doufám, že teď se to votočí a my pudeme za někym a ne někdo za náma.“ Lenz si čistil nehty nožem a jedl chleba a cibuli.

Adler seděl a jakoby nevnímal, ale po posledních slovech měl pocit, že by se měl vyjádřit. „Já kluci taky nevim, kam nás posílaj, ale doufat můžem vždycky.“ Usmál se na nás optimisticky.

„Proč bysme to měli bejt zase my? Řekněte?“ Lenz nečekal na naše odezvy a rychle pokračoval. „Byli sme půl posranýho roku na frontě v první linii a některý cápkové si váleli šunky a strážili štáby, letiště a co já vim eště!“

„Eště tvořili popravčí čety!“ Rýpnul si Wolf s úšklebkem mířeným k Millerovi i snícímu Lenzovi zároveň a Adler na něj okamžitě vrhnul přísný pohled.

Kolona zastavila v nějakém městě a my museli ven a seřadit se – byl nás prapor.

Za půl hodiny nás Wolnner všechny svolal. „Takže pánové! Jsme tady zpátky, abysme bojovali a vítězili. Teď se přesuneme zbytek cesty pěšky. Ivani maj tu cestu dobře zastřílenou a náklaďáky jsou potřeba k přísunu dalších jednotek. Vracíme se k naší původní divizi. Ještě jedna věc! Nováčci! Starejme se o ně a učme je, co známe sami,aby pokud možno přežili,protože staří kamarádi z hrobů nevstanou! Takže všechno na záda a za mnou!!!“ Otočil se, posbíral své věci a vyrazil svižným krokem ven z města; my za ním.

„Tak sem měl pravdu, co?“ Zkroušenému Lenzovi, který doufal, že budeme střežit štáb ve městě a po službě budeme chodit do hospody, se zbortil svět.

„Sme prostě dobrý Lenzi, tak se s tim smiř. Sme tam zkrátka potřebný.“ Štěkl Miller přes rameno, neboť kráčel jistým krokem před námi. Dovolená doma u manželky a dětí mu nalila novou krev do žil.

„Proč nás teda nenechaj předávat zkušenosti rekrutum při výcviku! Tim bysme třeba zachránili víc životů.“ Vymýšlel si Lenz dál.

„Jo? A kdo by tam asi tak měl podle tebe jít? Ty? Já? Nowak nebo tady Fencel? Nebo možná celá rota, … né? Kdepak kamaráde, vůdce nemůže postrádat jedinýho vojáka v boji za konečný vítězství.“

„A eště jdeme pěšky. Sme přeci motorizovaná pěchota, né? A my tady šlapem, jak votroci!“ Nedal se Lenz. „Prej tam nemůžou poslat náklaďáky a lidi tam klidně pustěj.“ Lenz se lopotil s plnou polní; už bylo docela teplo; funěl, dřel se, ale nepřestal kibicovat. „Náklaďák, dražší člověka! … A eště máme dávat bacha na nováčky!“

Ta věta my už přišla příliš. Před tím Lenz jakoby směřoval svou zlobu kamsi vzhůru k velení, ale nyní začíná útočit na nováčky. Ano jsou mezi námi krátce a nejsme na ně dosud zvyklí, ale budeme se na ně muset spoléhat později v boji; pokud zklamou, může se stát, že zemřou nebo také, že zemřeme my; není tedy na místě útočit do vlastních řad.

„Já mám co dělat, abych uchoval svojí vlastní prdel a eště budu vo někoho pěčovat!“ Lenz se nechystal končit v lamentování.

„Drž už hubu!!!“ Kupodivu se ozval Adler právě ve chvíli, kdy jsem se nadechoval, že řeknu něco podobného. „Drž hubu Lenzi a krok. Nikomu se tam nechce, ale jsme vojáci a ty musej poslouchat rozkazy. Pamatuješ? … Já si zase vzpomínám na vaše ksichty, když sme do Ruska přišli poprvé! To jste byli vy, ty nováčci v mým družstvu, ze kterýho mi mimochodem zůstalo jen torzo po jednom masakru ve Francii.“ Adler náhle otočil svoje rozčílení i na nás ostatní, ačkoli jsme mnozí s Lenzovými řečmi nesouhlasili. „Nechci už slyšet podobný keci. Jsme tu a je nutný držet pohromadě! Rozuměli?“ Všichni jsme souhlasně pokyvovali a mručeli.

V ten moment kdesi v dálce před námi zahřmělo dělostřelectvo. Všichni jsme sebou trhli. První zvuky války po čtvrt roce! Je to zase tady.

„To byli Rusové.“ Wolf si nadhodil náklad a pokračoval nevzrušeně dál.

Náš nováček Kufner vyděšeně sledoval obzor. Zahřmění prolétlo otevřenou krajinou a pak znova.

Wolf se evidentně nijak nestrachoval o Kufnerovu duševní pohodu. „Páni, ty tam toho musej mít! Nechtěl bych, aby mi todle padlo na hlavu! Kurva, to bych teda nechtěl. … Nějak nám nabrali na síle, mrzáci!“ Pak chvíli kroutil hlavou, aby vzápětí zrychlil krok směrem k Adlerovi. „Adlere! Adlere, deme blbě! Deme přímo tam!“

Adler se nasupeně otočil. „Jdeme podle tebe přímo KAM?“

„Deme podle mě zase do pěkný prdele a hlavně deme tam, vodkud přichází ten randál Ivana Sergejeviče a to my dělá starosti.“

„Starosti nech Wolfe pro jiný hlavy. Ty se starej o svojí prdel a dělej, co máš!“ Odbyl jej Adler a pokračoval do mírného stoupání podél cesty.

Kufner se přiblížil, jakoby náhodou, ke mně a snažil se zakrývat nejistotu a možná i strach. „Myslíš, že deme fakt přímo tam?“

„Ani bych se nedivil.“ Vyřídil jsem odpověď a lopotil se svou cestou s těžkým kulometem na rameni.

 

Jsem unaven celodenním pochodem a vše už zase začíná být nesnesitelné; oblečení, přezky, pásky, boty, zkrátka vše a nejsem schopen věnovat pozornost prožívání někoho jiného. Znám Lenze, Wolfa, Millera, Fencela a Adlera a není třeba se o ně starat; oni se postarají a já se starám taky. Teď je tu ale nová tvář, kterou neznám a nevím, jak bude reagovat.

 

Kufner se vlekl se svým kulometem vedle mě a hledal záminku k hovoru, kterým by zahnal obavy.

„Prej vám tady v zimě zamrzaly kvéry? Je to pravda?“

„Zamrzaly nám kvéry i ptáci, když jsme se šli vychcat. Doufej, že do zimy to tentokrát stihnem, jinak se těš.“

 

Kanonáda pokračuje a Kufner bledne. Měl bych snad nastolit poněkud jiný tón? Ale, co když se mi nechce, co když je lepší vrhnout Kufnera přímo do reality. Je to Ruská kanonáda? Je! Jdeme nejspíš tím směrem? Jdeme. Mrzne tady v zimě strašlivě? Mrzne. Sám nejsem rád, že jdu do toho všeho znovu a mám taky strach. To prdele mám strach!

 

Adler ovšem řekl: postarejte se o nováčky! „Hele Kufnere, není třeba se děsit zbytečně brzo. Drž prdel a hlavu u země, udržuj zbraň čistou a promazanou, nohy v suchu a sleduj záda Adlera. Když Adler zdrhá, vezmi nohy na ramena a nepřemejšlej o ničem.“ Zamyslel jsem se, co by bylo dál to nedůležitější pro začátek. „Další důležitá osoba z našeho družstva je Miller. Je to nácek, ale v boji na něj nedám dopustit. Další věc - když uslyšíš podlouhlej hvízdavej zvuk, tak jsou to minomety; praštíš sebou, kde seš a budeš doufat, že tě zrovna netrefjej. A HLAVNĚ nikdy nevystrkuj hlavu – ruský snajpři jsou fakt dobrý a pohotový. To je v kostce asi tak všechno. Rozuměl?“ Napodobil jsem na závěr své řeči Adlera.

„Myslim, že jo.“ Kufner vypadal neuvěřitelně zmateně, ale zároveň se zdálo, že si všechny pravdy, jenž jsem mu vyjevil, snaží zapamatovat a roztřídit. Mlčky se pak pohyboval ještě několik kilometrů po mém boku.

Šli jsme dvacetčtyři hodin s jedinou půlhodinovou přestávkou na jídlo a odpočinek, která se odehrála uprostřed tmavého a vlhkého lesa někdy kolem půlnoci. Stromy byly vysoké a měly mohutné koruny a způsobovaly naprosto neprostupnou tmu; z korun odkapávaly kapky po večerním dešti a zněly jako kroky v tichu noci. Sotva jsme upadli do komatického spánku, už jsme byli probuzeni a hnáni dál. Naše únava dosahovala maxima, muži často pod tíhou nákladu padali a četaři je jen těžko zvedali; někdy jim museli pomoci jejich kamarádi, jinak by voják zůstal na místě a zemřel by, nebo by byl následujícími jednotkami chycen, předán vojenské policii a nejspíše popraven pro dezerci. Naše nohy byly přinuceny se trápit ještě celý následující den a navečer jsme dorazili k určeným pozicím.

 

Miller seděl a čistil si zbraň, vedle něj si Wolf zul boty a rukama si masíroval chodidla a všelijak si je protahoval; co chvíli si vyndal žmolek špíny z prostoru mezi prsty a hodil jej vedle sebe na zem; Fencel okamžitě usnul se vším, co měl na sobě.

Lenz si jako obvykle dělal o nás všechny starosti. „Tak doufám, že nás aspoň ty Ivani nechaj na pokoji, když to nemůže udělat naše velení.“ Adler tu nebyl a proto Lenz spustil stěžovací náladu. „Viděli ste tu vůbec ňáký naše obrněnce? Já totiž ani prd. Takže to vypadá, že už asi nebudem motorizovaná pěchota, ale obyčejný blátošlapové!“

Wolf pobaveně zvedl hlavu a podíval se na něj. „Víš, že bych byl docela rád, kdybych do tý plechovky už nemusel?“

„To mi řekni, proč?“ Vykřikl Lenz. „Když to všude kolem lítá, tak sem rád, že mám kolem sebe aspoň ňáký stěny a že tam nepoletuju mezi všim tim bordelem jen tak.“

„No jo, ale když pak přiletí něco věčího, tak se mi vůbec nelíbí, co to s těma herkama udělá.“ Wolf si všimnul, že nás z povzdálí poslouchá Kufner, který se tvářil, že ho podobné řeči nijak nerozčilují.

Kufner jakoby mimoděk přešel blíže k nám a posadil se vedle mne. Začal si čistit boty a zdánlivě nevnímal, o čem se bavíme.

„Ty Wolfe pamatuješ na toho magora, co šel srát a voddělal ho přitom snajpr?“ Nadhodil pobaveně Miller. „No mladej, to si taky vem jako radu.“ Otočil se na Kufnera; ten zvedl oči od čištění bot. „Dobře si vybírej, kam deš srát! To si pamatuj! Než si nechat ustřelit palici nebo koule, to se radši vyseru do díry pod sebe.“

„Do hajzlu! Tak zle eště nebylo Millere!“ Zhnuseně vybafnul Wolf a šklebil se jako kluk.

„Abysme se eště nedivili!“ Přisadil si Lenz.

Šťouchnul jsem Lenze do ramena. „Co furt máš? Jsme ve sračkách, ale není nutný to pořád opakovat!“

Lenz se zatvářil uraženě. „Nech mně bejt! Jsem voddělanej.“ Praštil se dlaní do prsou. „Já už jsem vobětoval hodně! A ty to víš Franzi dobře.“

„Jiný tu nechali víc než ideály o věrnosti.“ Vypálil jsem bez přemýšlení a bezcitně až mi to bylo líto.

 

Za několik minut dorazily tanky, samohybná děla, stíhače tanků a několik polopásových obrněnců – doufali jsme, že pro nás. Znamenalo to ovšem, že nejspíše půjdeme do útoku a to není nikterak radostná novina.

„Věděl sem, že na nás vůdce nezapomene!“ Miller obcházel nám přidělené vozidlo a plácal jej po boku, přičemž se vítězoslavně usmíval.

„Kluci jsem rád, že nemusim pěšky, ale stejnak bych radši hlídal ten štáb!“ Hlesl unaveně a zklamaně Lenz.

Wolf vykouknul z pozice předního kulometu. „Lenzi , mysli na ty popravčí čety a uklidni se.“

Adler stál vpředu před vozem a kouřil. Došel jsem k němu a požádal jej o sirky; zapálil jsem svou cigaretu. „Co je s našim bejvalym řidičem a velitelem vozu?“

Vyndal cigaretu z úst, na moment se zadíval do jejího rozžhaveného konce, pak potáhl ještě jednou. „Dostali to!“ Vyfouknul kouř. „Vjeli do ňáký pasti a Ivani je rozstříleli na cáry kanónama.“

Směrem od polní kuchyně se blížili dva muži; jeden vypadal, že je tomu druhému do pasu a živě mezi sebou debatovali.

„To je Malej a Velkej!“ Adler pohodil hlavou směrem k nim.

Vyvalil jsem na něj oči. „To je kdo?“

„Malej a Velkej.“ Odpověděl v klidu a bez mrknutí oka, přitom kouřil a sledoval okolí.

„Zas je dobrý, že se tě nemusim ptát, kterej je kterej.“

Oba přišli až k nám, pozdravili se srdečně s Adlerem a Velkej bez ptaní sáhnul Adlerovi do náprsní kapsy polní blůzy a vyňal odtud krabičku cigaret; nabídl Malýmu, oba si zapálili a pak krabičku schoval do svojí kapsy. „Nemusíš mít strach, samozřejmě, až nafasujem, tak ti to vrátim. Teď sme dorazili a sme vyřízený a voni to pro nás eště nemaj připravený. Chápeš to? My se sem ženem, jak nadmutý kozy a voni s náma nepočítaj. Ale to by se dřív nestalo. To by se nestalo, to si pamatujte! Nažrat nám nedali, proviant taky v žumpě a teď tady musim vzít cigára vod kámoše, kterýho sem už dlouho neviděl, jak ňáká žebrota. FUJ! Fakt dík Adlere.“

Vyvalil jsem bulvy, ale Adler se jen blahosklonně usmíval. „Nemáš za co. Hlavně nás bezpečně odvezte tam, kam budem potřebovat a je všechno v pořádku.“

Velkej se podíval na mně. „A kdo je todle Adlere?“

„To je náš kulometčík Franz.“

Čekal jsem, že mi podá ruku, ale neobtěžoval se; jen řekl. „Já sem ňákej Velkej a todle tady je Malej. Zbytečně se nás na nic nevyptávej, všechno důležitý ti řeknu sám.“ Trochu se ke mně naklonil a zvedl obočí jakoby chtěl vyčíst, co si o něm myslím.

Sáhl sem pro svou krabičku cigaret a podal mu ji. „Tady si vemte ještě krabičku pro Malýho, když na vás tak zapomněli.“ Nebyl mi vůbec sympatický a chtěl jsem jej poněkud zesměšnit a shodit z výšin jeho vlastní nabubřelosti.

„Díky kamaráde, díky. Je vidět, že si rychle pochopil, v jaký nuzný situaci se nacházíme.“ Velkej rychle zašoupnul i moje cigarety do své kapsy a Malej si s tím nedělal nejmenší starosti – stál opodál a mlčky kouřil.

„Tak pojď Ďáble!“ Otočil se Velkej k Malýmu. „Pudeme se podívat, jak to vypadá s tim žrádlem.“ Malej beze slova vykročil a společně zmizeli mezi zaparkovanými vozidly.

„Co to je za lidi Adlere?“ Byl jsem vyveden z míry.

„Bojovali u Moskvy a jejich obrněnec zůstal jedinej z celýho praporu. Malej řídil o život a byl úspěšnej. Velkej mu od tý doby říká Ďáble, jakože to tenkrát byla Ďábelská jízda. Velkej je ukecanej, že bys ho někdy radši zastřelil, ale Malýho nejspíš neuslyšíš mluvit nikdy. Je to zvláštní dvojka, ale dohromady se nějak vyvažujou a v boji jsou fakt dobrý. Jsem rád, že je máme.“

„Doufejme, že to bude stát opravdu za to.“ Houknul jsem.

„Tak to mi věř, že to bude stát za to!“ Začal se smát Adler a plácnul mně šibalsky po rameni.

Samozřejmě jsem ihned informoval zbytek našeho družstva, aby nebyli příliš překvapeni až před ně Velkej a Malej poprvé předstoupí. Řekl jsem jim, jak se oba chovají, že jsou dosti nesnesitelní, ale že bychom to měli respektovat. Také jsem jim sdělil, jak nás s Adlerem připravili o dvě krabičky cigaret a ať si raději všichni hlídají kapsy, že se Velkej moc neptá.

Dostali jsme rozkaz, ubytovat se v některém z dosud stojících domů a mohli jsme odpočívat, ale bylo zřejmé že se zde přeskupujeme před nějakým útokem. Obydleli jsme vesnický domek, který byl zachovalý, ale někdo před námi už zkontroloval stav zásob jídla a případně alkoholu. Sesunuli jsme se, kde se dalo a užívali klidu a střechy nad hlavou.

Většina z nás spala, když před naší chalupou s rachotem zaparkoval polopásák. Když jsem se přivedl k bdělosti, Adler už stál u okna a kontroloval se samopalem v ruce, co se děje. Zvenku se ozývaly hlasy, bouchání kovu o kov a všelijaké podivné zvuky.

Náhle se Adler uvolnil a spustil ruce se samopalem podél těla. „Ty dva magoři! Kde si myslej, že jsou?“ Řekl si spíše pro sebe.

V tu chvíli se rozletěly dveře a v nich stál Malej s dvěma krabicemi a za ním se tyčil Velkej a halekal. „Jo, dobrý! Jsme tady správně! Tak vy tady chrápete a vůbec nereflektujete, že kolem je válka!“

To už bylo vzhůru celé osazenstvo chalupy, včetně Fencela, který stále ležel na podlaze v plné polní tak, jak přišel a následně usnul a nyní mžoural, protože Velkej začal zapalovat svíčky. Malej zatím vyndával z beden lahve, salámy, klobásy, konzervy s masem, konzervy s ovocem, chleba a cigarety. Velkej pak vzal po dvou krabičkách a vrátil mě a Adlerovi i s úroky. Ostatní vyjeveně sledovali celou scénu, jakoby se jim zdála a po chvíli začali probodávat pohledy mně, který je zpravil o tom, že Malej a Velkej jsou devianti a zloději cigaret.

Malej si nalil z lahve do plecháčku, zapálil si a sedl si do rohu na zem; Velkej se postavil před nás. „Takže já sem ňákej Velkej a todle je Malej.“ Ukázal do rohu. „Asi už ste vo nás slyšeli tadydle od Franze, takže není nutný nic dodávat. Přijměte pozváni ke stolu pánové. A ty Ďáble se zvedni s tý země a sedni si ke stolu ať hoši viděj, že jsme civilizovaný.“ Pokynul Malýmu a ten se poslušně zvedl a sedl si na kraj lavice ke stolu. Oba se začali živit. „Co to máš za družstvo Adlere, že sou tak vochrápaný?“

„Máme toho hodně v nohách, víš? To vy ale nemůžete chápat, protože si furt vozíte zadky v těch kýblech.“ Zasmál se Adler a přisedl ke stolu, kde se chopil salámu a lahve s vodkou.

„Proč myslíš, že sme vám todle přivezli, když vás nechápem?“ Obrátil se Velkej na Adlera a přátelsky mrknul.

Když jsme seděli u stolu všichni a zábava byla v plném proudu, Wolf se ke mně důvěrně naklonil. „A todle sou ty dva chlapíci, vo kterejch si nám vyprávěl, jo?“ Krknul a šáhnul si pro kus špeku.

„Já je poznal trochu jinak. To bys je musel vidět!“ Dotčeně jsem se bránil.

Náhle se značně podnapilý Lenz vrhnul na Malýho, jenž stále nekomunikoval, pouze jedl, pil a kouřil; objal ho rukou kolem krku. „A já myslel, že ste ňáký čuráci podle toho, co nám Franz o vás vyprávěl! A vy ste docela fajn kluci! Že jo?“ Dožadoval se opilecky souhlasu od Malýho.

Cítil jsem se hrozně trapně a nejraději bych zmizel, ale nebyla možnost odejít. Velkej se na mně podíval a zřejmě poznal, jak špatně a nejistě se cítím a spiklenecky na mně mrknul jedním okem.

Takže on to se mnou Velkej celou dobu pěkně hrál! Připadal jsem si jako největší hlupák, ale byl jsem asi jediný, koho to zajímalo, neboť kolem panovala dobrá nálada; všichni se oddávali alkoholu a obžerství.

Wolf zcela neplánovaně a nečekaně bleskově usnul vsedě s hlavou na stole a připojil se tak k Fencelovi, který už zase spal a to notnou dobu.

Velkej si všimnul spících postav. „No nevim Adlere, jak to s timdle materiálem máme vybojovat! Večírek se eště nerozjel a dva už zase chrápou!“

Adler přejel zamlženým pohledem celou místnost a mužstvo v něm. „Kurva Velkej, vo tyhle kluky si držku nevotírej. Nejsou špatný!“

„Jenom tady je jedno ucho!“ Miller začal šťouchat do Kufnera tak, aby na něj upozornil, ten mlčel a vypadal, že bude každým okamžikem zvracet; byl bílý jako stěna a měl nepřítomný pohled. Sám jsem začínal cítit, jak mi těžknou víčka a bylo stále složitější je udržet otevřené a to i přes to, že Velkej s Adlerem neustále vysílali do éteru nové a nové příhody a bavili celý spolek..

Velkej vypil naráz hrnek vodky a otřel si rukávem ústa. „A tadydle Malej, to je řízek. Když sme táhli na Moskvu, zaměřili nás v jednom údolí Rusáci. To byl mazec! A to sem uzřel poprvý tadydle Ďábla v akci. Z celý roty sme dojeli akorát my a eště jeden maník, kterej měl auťák plnej mrtvol. Já vystoupil a šel sem si vysypat z kalhot hovna a stejně tak vostatní kluci vzadu, ale Malej … ten si zapálil a šel na kafe. Jó pánové, na něj bacha!“ Chechtal se Velkej na celé kolo a Malej dělal, že se ho to netýká.

„Já si taky něco pamatuju!“ Škytnul Adler. „Já si zas pamatuju, jak si ve Francii před Dunkerquem ukecal ty holky, aby nás vzaly na noc k sobě. My sme tajně večer vypadli a chystali se vrátit nad ránem. Holky parádní, víno, žrádlo všechno v pořádku, jenom s malou chybičkou. Náš prapor dostal rozkaz k přesunu a my šukali. No a Malej neváhal, naložil vojáky a prostě chladnokrevně vyrazil bez nás. Naštěstí se kolona přesunovala kolem baráku těch dvou kočiček, který to zbudilo a ty zbudily nás.“ Adler si přihnul z plecháčku. „ Malej nám normálně zastavil přímo u baráku a my nastoupili. Vostatní čuměli, ale bylo jim to hovno platný. Měli sme totiž štěstí. Nebyl tam žádnej lampasák, kterej by to řešil.“

Podíval jsem se na Malýho, ale ten v klidu seděl, v levé ruce plecháček s vodkou, v pravé ruce cigaretu.

 

Zvláštní osoba tenhle Malej. Nic neříká, jen kouří, pije a jí. A prý řídí polopásák jako sám Ďábel. Proč s námi nemluví? Co je to za mánii? Co je to za člověka, že dokáže procházet útrapami bojů a nepřízně osudu jen sám uvnitř sebe? Jaktože nikoho nepotřebuje a nemá touhu sdílet obavy i naděje?

 

Únava z pochodu a teď nenadálý přísun alkoholu a vybraných potravin způsobil, že jsme padali, jak švestky. Ještě jsem zaznamenal, když se Lenz nenávratně sesunul z lavice pod stůl a Millerovi klesala hlava nad hrnkem s vodkou. Pak jsem asi odpadnul já, a když jsem se opět probral, bylo ticho a světlo. Všichni jsme leželi poházeni v chalupě a chrápali. Nadzvednul jsem se na loktech a uviděl, že na židli u okna někdo sedí a kouří. Byl to Malej. Zdá se, že to bude opravdu sám Ďábel. Adler a Velkej se spolu choulili v rohu místnosti a spokojeně odfukovali. Složil jsem se zpátky na zem a znovu jsem usnul.

 

Po poledni vlítnul do chalupy Wolnner. „Tak co je? Budete chrápat do konce války nebo co?“ Rozhlédnul se. „To je bordel a smrad! Seberte se a vypadněte fasovat munici! Za dvě hodiny vyrážíme!“

Malej stál ve vzorovém pozoru přímo před Wolnnerem a my ostatní jsme se začali horečně zvedat. Když však opustil místnost, zhroutili jsme se zpátky na zem a pomalu se, každý po svém, přiváděli zpět k životu. Malej vyšel ven z chalupy a za minutu byl zpátky s vědrem vody v ruce. Vědro postavil před nás a my postupně vstávali a hltavě pili a ožívali.

Za dvě hodiny jsme opravdu seděli v našem obrněnci; Malej tůroval motor a Velkej se sluchátky na uších čekal, až dostaneme rozkaz k postupu. Oba se už zase tvářili profesionálně a vážně; vpředu si Kufner již poněkolikáté kontroloval svůj kulomet – jel totiž do své první ostré akce.

V místech, kde jsme tušili naše baterie se zablesklo a zahřmělo a šrapnely vylétly z hlavní směrem na Rusy. Kufner se viditelně lekl, až to s ním škublo. Miller šťouchnul loktem do Lenze, aby jej na to upozornil. Už to vypadalo, že vyrazíme do útoku, když se všechna seřazená vozidla a obrněnci stočily na cestu a v koloně se rozjely po silnici souběžně s našimi liniemi.

„Co je zase todle?“ Lenz se rozhlížel dokola. „Kam to teda jedem? Hej Malej, kam nás to vezeš?“

Adler se naklonil k Velkýmu a ten mu něco sdělil, ale v rachotu motoru nebylo slyšet, co říká. Pak se otočil k nám. „Dostali jsme rychlej rozkaz vypomoct v jiným sektoru, kde došlo k průlomu!“

„No to je mi pěkný! Zase nás nemůžou nechat chvíli na pokoji! Sami máme svý starosti a eště se budem starat o jiný.“ Udeřil se vztekle pěstí do stehna Lenz.

„Ty tvý věčný starosti Lenzi.“ Kroutil hlavou Miller. „Proč si myslíš, že je dobrý, aby si voják dělal starosti?“

„Přesně tak Lenzi!“ Vstoupil Wolf do hovoru. „Nedělej si starosti! A třeba …“ Předstíral, že hluboce přemýšlí. „Třeba nám zahraj na harmoniku.“

„Polib mi prdel Wolfe! Teď mám svejch starostí dost, než abych ti tady dělal zábavu.“

Wolf se zvedl a rozhlédl se po okolí. „Já vim, ty nemáš čas hrát, ty si musíš dělat starosti. Vid?“

Jeli jsme ještě několik kilometrů a pak jsme najednou zaslechli hluk bitvy za kopcem, který jsme právě překonávali – bylo slyšet práskání tankových kanónů, výbuchy granátů a palbu z ručních zbraní. K nebi stoupal hustý černý kouř. Začali jsme si nasazovat helmy a upevňovat pásky a řemínky a vyzbrojovat se.

 

Teď už není možné ztrácet čas. Těsně před dosažením vrcholu kolona zastavuje. Moment čekáme a pozoruju Kufnera, jak nervózně poklepává nohou ve zběsilém tempu. Fencel má přivřené oči a zatíná čelisti jako obranu před přicházejícími zvuky války. S Wolfem si zapalujeme. Kolona se začíná přeskupovat a řadit k útoku. Malej stáčí vozidlo doprava a vyjíždí do svahu mezi stromy. Všude kolem se ozývá rachot motorů všech druhů. Zdá se, že budeme útočit ve třech skupinách. Malej několikrát na místě prošlápl plynový pedál a vyrážíme. Vyjíždíme na horizont a prvně spatřujeme bojiště. Jsme na pravém křídle naší útočící skupiny. Před námi jedou tři tanky. V údolí pod námi je městečko, kde v plamenech a sutinách bojují vojáci o každý dům. Zleva na něj útočí Rusové a snaží se vytlačit naše. Malej se s námi prosmýknul zprava podél tanků a uhání do města. Vidím Kufnera, jak sedí schován na dně vozu a nejeví zájem o kulomet.

 

Adler řve. „Tak ale teď už vylez, Kufnere! Teď tě budem potřebovat! Dělej!“

Kufner po několikerém uhýbání hlavou zpět dolů zaujímá své bojové postavení u kulometu a rozhlíží se. Začíná na náš obrněnec dopadat palba. Kufner se rozhlíží a pátrá.

Adler se napřáhnul a nakopnul Kufnera vší silou do zadnice. „Budeš tam jenom stát a čumět, nebo budeš taky střílet ty hovado!“

Kufner se drží za nakopnutou zadnici a do očí mu vyhrknou slzy bolesti a ponížení. Všichni do jednoho jej sledujeme. Jemu to ale stačí. Natahuje kulomet a zahajuje palbu. Kulky tlučou a přední pancíř i boky, létají kolem jeho hlavy, ale Kufner se stal bojovníkem. Malej manévruje a Velkej se mu snaží udílet pokyny. „Ty Ďáble, bacha na ty trámy! Pozor zeď! Díra!“

Vjíždíme do města a u prvních domů zastavujeme a čekáme na tanky. Držíme hlavy dole, jen Kufner nás kryje ze svého postu. Z útrob města vybíhá skupinka asi dvaceti vojáků směrem k nám.

Wolnner je rázně zastavuje. „Kampak pánové? Co se děje? Podejte hlášení!“

Nějaký gefraiter se probil skupinkou vojáků. „Museli sme vopustit budovu radnice, kde byl štáb. Rusové na nás vyrukovali s tankama a bylo jich moc! Nějaký zbytky našich sou eště ve městě, ale nevíme přesně kde.“

Miller se tváří nenávistně a přes korbu haleká na zbídačené vojáky. „Hej sráči, jestli náhodou nezdrháte! Co?“

Adler okamžitě zasahuje. „Nech toho Millere a zmlkni!“

 

Wolnner rozkazuje pěšákům postupovat za našimi obrněnci. Město musíme dostat zpět. Naše tanky svádí na předměstí bitvu s těmi Ruskými; výstřely z jejich děl a následné exploze k nám doléhají. Někdo na nás zahajuje palbu z okna ve druhém patře. Kufner okamžitě dvěma dávkami likviduje útočníka. Postupujeme dál.Velkej se náklání k Adlerovi. Malej náhle odbočuje mimo naši hlavní skupinu a spolu se třemi obrněnci uháníme co nejrychleji poničenými ulicemi.

„Wolnner chce, abysme co nejrychleji získali zpátky tu podělanou radnici. Proto tam teďka jedeme.“ Adler nám vyjasňuje, proč ten úprk od ostatních.

V ulici za radnicí zastavujeme a vylézáme ven. Jeden šestikolový obrněnec nám poskytne palebnou podporu při útoku na budovu radnice. Jedno družstvo právě zahajuje útok zepředu a my se snažíme dostat k boční zdi budovy. Z radnice vychází soustředěná kulometná palba. Obrněnec pálí z dvacetimilimetrového kanónu a kulometu do oken, z nichž vychází palba. Všichni se zvedáme, sprintujeme a snažíme se dosáhnout dalšího vhodného místa k ukrytí. Ruský kulometčík si všímá mně a Wolfa a v mžiku obrací palbu na nás. Jsme přišpendleni za zbytkem cihlové zídky a pozůstatky protitankového kanónu. Ostatní toho využívají a posunují se dál. Obrněnec pálí z kanónu a umlčuje další místa odporu. Náš kulometčík však stále žije a chce nás s Wolfem zabít. Držíme kolena u brady, protože jinak by nás Rus připravil o možnost ještě někdy chodit. Všude kolem našich hlav létají úlomky cihel a kamení a bzučí kulometné střely. Zaslechli jsme výbuchy ručních granátů. Naši už dosáhli budovy a teď ji začnou čistit. Úlomky a bzučení jsou však stále tu a my musíme čekat přilepení k zemi a zídce až nás vysvobodí. Náhle konec! Uvolňujeme kolena od brady, ale zůstáváme ve střehu. Co, když nás zkouší? Wolf opatrně vysouvá helmu nad okraj zídky. Nic! Oba se pomalu zvedáme. Nic! Rozbíháme se, co nejrychleji k radnici. Z té je slyšet střelba a exploze ručních granátů. Vbíháme do spodní haly bočními dveřmi. Okamžitě se na nás otáčejí hlavně všech přítomných.

Miller se nám posmívá. „Kde ste se flákali hrdinové? To si myslíte, že to tady všechno vybojujem za vás.“ Šklebil se na nás.

Adler jde k nám a podává nám cigaretu. „Co bylo?“

„Ale hovno, ten sráč s kulometem v patře si nás vybral za oběti. Leželi sme tam za tou zdí.“ Ukazuje Wolf tím směrem.

„Dyť to řikám. Váleli se za zdí a my to vodmakáme.“ Miller má vždy svou pravdu.

Lenz sbíhá po schodišti dolů a hlásí. „Je to čistý! Co dál?“

Kufner sedí na nejspodnějším schodě a má tvář bez výrazu. Hledí před sebe na mrtvolu Ruského kapitána, ležící opodál. Rus má ustřelenou horní půlku hlavy a ústa otevřená dokořán.

Adler velí. „Obsadit to tady! Franzi, Kufnere kulomety nahoru! Pohněte!“

Vybíháme schody do patra. Ve všech místnostech jsou mrtvoly nebo jejich zbytky. Kufner už to neunesl a zvrací. Než se sebere, vytahuju z jedné kanceláře za nohy mladého vojáka s prostříleným břichem, aby měl Kufner soukromí.

„Pojď sem!“ Volám na něj. „Pojď sem, tady pokreješ levou stranu! Už sem ti to tu vyčistil.“ Společně zvedáme těžký kancelářský stůl a přisouváme jej k oknu, jako oporu pro kulomet.

Ujišťuju se, že je Kufner v pořádku. „Seš připravenej?“ Kývá na souhlas. „Já budu támhle na druhý straně chodby! Pokrejem tak celý to náměstíčko!“ Kufner mně poslouchá, ale vypadá být mimo realitu. „Kufnere!?“ Otočil se na mně. S tváří plnou stresu a spěchu se snažím vykouzlit empatický výraz, abych zjistil, zda je Kufner schopen uhlídat a pokrýt palbou naše levé křídlo. „Jsi dobrej kamaráde? Zvládneš to?“ Kufner jen potřásá hlavou a otáčí se ke své zbrani. Přibíhá Wolf a Fencel; přinesli stojany a munici. Společně s Wolfem čistíme naši místnost. Musíme vyházet tři těla, z nichž jedno má tři části. Umisťujeme kulomet a připravujeme jej k palbě. V našem sektoru je klid, ale ve městě i jeho okolí se stále bojuje. Zaujímáme obranná postavení, opevňujeme se na radnici a vyčkáváme dalších rozkazů.

 

 

Seděli jsme o hodinu později s Wolfem za kulometem, vyhlíželi na náměstíčko a konverzovali.

„Ty Wolfe? To není moc silná dvojka Kufner s Fencelem.“

„Proč myslíš?“

„Tys ho dneska neviděl? Adler ho musel nakopnout, aby vůbec začal střílet. A Fencela sleduju už dýl. Připadá mi bejt podělanej až dost. Hele! Víš, že si na takový věci nehraju, ale bojim se, aby něco neposrali a nestáhli nás sebou.“

Wolf se podrbal v uchu. „Viděl sem, jak mu Adler musel vysvětlit, že už je třeba pálit, ale to není nic divnýho. Byl přece prvně v boji.“

„Je pravda, že jako začátek to nebylo zrovna jednoduchý.“

„No a pak, když konečně začal pálit, to stálo za to! Nemyslíš Franzi?“

„To jo! Byl přesnej! To máš Wolfi pravdu. Ale proč je dali dohromady zrovna s tim Fencelem, kterej sám potřebuje staršího bráchu za prdelí? To je to, co mi nesedí.“

„Voni oficíři študujou všelicos, takže jim musíme věřit co dělaj a že to skládaj správně.“

„To jo, ale nemám z toho dobrej pocit. Aby to blbě nedopadlo! Pamatuj, že sem ti to řikal, kdyby něco.“

„Ty Franzi!“ Podíval se Wolf vážně a upřeně přímo na mě, jakoby něco zapomněl před domem. „Ty už si děláš starosti, jak Lenz!“

Pokrčil se ramena „To to vážně připadá divný jenom mně?“

„Možná seš nervózní z toho, že nám nikdy ten kulometčík, tak dlouho nevydržel? Fakt!“ Zasmál se Wolf.

„Tak jo! Už dost s tim! Ale doufám, že mi nebudeš jednou muset dát za pravdu.“

Pak jsme jen tiše sledovali prostor před námi a naslouchali vzdálené bitvě.

Najednou se ozval Wolf. „Hele! Nejsou tam ty dva nějak moc potichu?“

Uchechtnul jsem se. „Snad si neděláš STAROSTI s těma dvěma?“

„Starosti né, ale sou tam ňák zticha. Nemyslíš?“

„Tak se běž na ně mrknout, když si děláš STAROSTI!“ Bavil jsem se na Wolfův účet.

Znovu jsme několik minut v tichosti sledovali náměstí a pak se najednou Wolf začal pomalu a potichu sbírat z podlahy. Posunky mi naznačil, abych zůstal na místě a byl zticha. Opatrnými kroky se pohyboval chodbou směrem ke Kufnerovi s Fencelem. Když mi zmizel z dohledu, věnoval jsem se znovu náměstíčku.

 

Wolf se posunoval, jak nejtišeji dovedl. Vyhýbal se střepům a nepořádku na podlaze, aby nezpůsobil sebemenší hluk. Kladl těžké vojenské boty na podlahu, jako kočka packy. Když byl asi dva metry od jejich dveří, zastavil postup a ohlédl se směrem zpět, aby zkontroloval vzdálenost, kterou překonal. Stál zády opřen o stěnu a díval se přes levé rameno směrem k naší místnosti. Teď už mu chybělo jen se otočit, udělat poslední krok a podívat se nepozorovaně na ty dva. Následně odcupitat zpátky a hotovo. Když však Wolf stočil hlavu nazpět do směru postupu, uviděl černý otvor hlavně pušky a to ze vzdálenosti deseti centimetrů. Pušku držel v ruce Fencel, který zaslechl plížícího se Wolfa a okamžitě začal jednat. Domníval se, že jde o Rusy a ze dveří vykoukl právě v okamžiku, kdy se Wolf otočil.

„Dobrý! Dobrý brácho! V pořádku! To sem já Wolf.“ Uklidňoval Fencela.

„Proč se pohybuješ jako duch?“ Ptal se vyjeveně Fencel a sklopil pušku k podlaze.

„Já šel normálně za váma.“ Vymlouval se Wolf.

„Tys našlapoval, jak přepadovka Wolfe!“

„Né brácho! To se ti zdálo. Já šel normálně za váma.“

„A cos chtěl?“ Zahájil Fencel výslech.

„Nic! Jen tak sem se na vás šel kouknout.“

„Co kdybych tě zastřelil? Já myslel, že si Ivan.“ Kňoural Fencel.

Wolf se zamyslel, co by dělal, kdyby jej Fencel zastřelil. „Kdybys mně vodbachnul, tak by to byla válečná nehoda. A nejspíš bych si za to mohl sám.“

„No to si piš, že by sis za to mohl sám, když tady takhle slídíš, jak zloděj.“

„Jo, jo, Tak promiňte kluci. Já už zase jdu za Franzem.“ Wolf se tvářil zaraženě.

Já už se nemohl dočkat, zaslechl jsem totiž pouze hluk, ale nebylo poznat, o čem spolu oba mluví. „Tak co? Co dělali?“ Ihned jsem dotíral na Wolfa. „Chrápali?“ Byl jsem, jako nedočkavé dítě a toužil po senzaci, jako novinář.

Wolf jen bezbarvě prohodil. „Né. Všechno v pořádku.“

„A víc mi neřekneš?“ Byl jsem popuzen, že mi Wolf nechce podrobněji referovat o průběhu jeho akce. „Tak já si s tim dělal starosti první a ty mi teď ani neřekneš, jak to celý bylo!“

„Nespali! Byli připravený! Stačí?“ Odseknul Wolf.

„Jak připravený?“ Odpověď nepřicházela. „Wolfe? Jak připravený?“

Wolf vyhlédl z okna a začal sledovat náměstí. Pak se zase posadil na zem a zul si boty; několik vteřin pozoroval svoje nohy, pak vytáhl z náprsní kapsy balíček nějakých listin a popsaných papírů. Jeden z papírů vybral a něco v něm pročítal. Když dočetl, usmál se, ale hned zvážněl a papíry znovu uschoval do kapsy.

Zapálil si cigaretu a když byl v půlce, podíval se na mě a usmál se jen polovinou obličeje a na kratičký okamžik. „Franzi!?“

„Hm!“

„Já ty blbouny vůbec nepřekvapil! Fencel mně vychytal a málem mi ustřelil kebuli!“

„Kecáš?!“ Vypadlo ze mě překvapením.

„Von ten parchant vypadá, že pořád chrápe a hovno! Řikám ti, já šel nejtišeji, jak to šlo a von mě stejně vyhmátnul. Navíc sem se votočil a čuměl sem přímo do hlavně.“ Otřásl se Wolf.

„Musim říct brácho, žes mně docela uklidnil. Dík!“ Spokojeně jsem oddechl.

„Tebe sem možná uklidnil, ale co já, … furt vidim tu černou díru před očima. Franzi! To je jak pohled do věčnosti. Mně snad přeběhnul před ksichtem celej život.“

„A jak si ho zhodnotil? Vypadá to na nebíčko nebo na peklíčko?“ Posmíval jsem se Wolfovi.

„To nevim.“ Chvíli mlčel a pak dodal. „Ale sou určitý věci, který bych potřeboval dotáhnout, než se zase podívám do nějaký černý díry.“

„To máme asi všichni nějaký důležitý věci k dotažení.“ Přitakal jsem.

„Ale já mám PLÁN! Chápeš to Franzi? Mám PLÁN.“

„Já vim, že máš plán! A to si v něm nepočítal z možností, že by tě tady mohl někdo trefit?“ Wolf mlčel, a proto jsem to zopakoval. „Tys fakt nepočítal ve svým PLÁNU, že bys tady mohl zůstat?“

Wolf zavrtěl hlavou a mně ho najednou bylo hrozně líto. Sám jsem se každý den strachoval o vlastní život a tajně jsem doufal, že se mi snad podaří jej uchovat; doufal jsem, věřil a opatroval tu naději, ale Wolf žil do dnešního dne v tom, že jede podle vlastního plánu. Když zjistil, že jeho plán může zhatit, třeba Fencel, jenž si ho splete s Rusem, byl zklamaný a zlobil se na sebe.

 

Když byl průlom v našich liniích zacelen a město vyčištěno, vrátil se na radnici původní štáb praporu, který ji před několika hodinami ve spěchu opustil. Sbalili jsme své nádobíčko a na ulici už na nás čekal Velkej s Malým.

Velkej stál na korbě, pusu od ucha k uchu a halekal. „Tak co, jak ste si zaválčili hrdinové?“

„Určitě víc, než vy tam za tim rohem!“ Odpovídal Miller a soukal se do obrněnce.

„Co ste zatím dělali? Nenudili ste se?“ Rýpnul si Lenz.

„Neboj Lenzi, my s Malym nezahálíme.“ Usmíval se Velkej potutelně.

Malej si zapálil, nastartoval motor a vyrazili jsme zpět do našich původních pozic. Naše družstvo zůstalo znovu pohromadě a beze ztrát, navíc se nám podařilo zachovat kulometčíka Kufnera k dalšímu použití.

Když jsme se opět seřadili do kolony k přesunu zpět a zavládlo uvolnění, Velkej se otočil k nám a posunul mezi nás jutový pytel. Sotva jsme jej otevřeli, zírali jsme s otevřenou pusou. Byly v něm opět vybrané pochoutky, na které řadový voják nemá nárok a navíc vodka a cigarety. Už mi začínalo docházet, že Malej a Velkej jsou pro nás darem z nebes a svoje prvotní pocity ze setkání s těma dvěma jsem zahrabal kamsi hluboko a skoro jsem se styděl, jak špatný odhad na lidi jsem v tomto případě měl.