O samotě

Myslela jsem,
že je černá,
jako antracit,
jako půlnoc
a jako křídla havrana.

Myslela jsem,
že je drásavá,
jako jehly pod kůží,
jako tygří drápy
a jako trhané hedvábí.

Ale není.

Myslela jsem,
že světlo ostře kontrastuje s tmou,
že po tichu vždy následuje hluk,
že dobro střídá zlo.

Teď ale vím, že

je černá,
jako tabule, zašedlá nudou a leností,
je černá jako nevýrazný stín,
v nekonečně líném deštivém dni,
je černá jako prach,
na příliš dlouhé asfaltové cestě.

Vím, že
je otupující,
jako nekonečné horko pouště,
jako věčné courání nočním městem,
jako bzučení mouchy na okně.

Vím,
že světlo má ke tmě velmi blízko,
že ticho bývá vyrušeno tichem,
že nic není černobílé,
že kontrasty jsou vyjímkou
a ne pravidlem.