Růže

                 Růže

Jsem Růže. Už 150 let jsem Růže. Jako ještě malá jsem žila vedle mého mateřského keře –   mé matky, ale pak přišel zahradník a ořezal mou matku, která mě vždy chránila svým stínem před sluncem, nebo svými větvemi před větrem, aby mě neodfoukl při bouři, když jsem byla malá. Moje matka byla špatně ořezaná, a proto uschla a já zůstala sama. Bála jsem se, že zahradník znovu přijde a ořeže mě taky a se mnou to dopadne stejně jak s matkou.

  Naštěstí už zahradník nepřišel, ale místo něho přišly dvě malé děti (holčička a chlapec), kteří ničemu nerozuměly, neboť byly ještě moc malé a chtěly si se mnou hrát. Bála jsem se jich a tak jsem vystrčila trny tam kde měl chlapec prst. Sice se jen jemně popíchal, ale lekl se a už nikdy ani s tou holčičkou nepřišli. Dlouho jsem pozorovala jen přírodu a rostla bujně jako žádná jiná růže. Měla jsem absolutní svobodu. Někdy ke mně přiletěli vrabci a posadili se na mé ruce a ramena. Povídali si různé novinky z velkých i malých měst a co se jim kde stalo a kde je zlý a hluchý pes či kočka. Vždy mi byly dobrými společníky. Potom, ale zase přišla zima a já byla sama. Slyšela jsem, že lidi se v zimě scházejí a radují na jejich svátky – Vánoce. Hrozně jsem jim záviděla a chtěla být jako ONI.

 Už aspoň dvacet let nikdo nezavítal do mé zahrady. Začala jsem přemýšlet jak asi vypadají po takové době a začala jsem je hledat. Dřív mi maminka vykládala, že naše zahrada je celá obklopena zdí, která dělí zahradu od ostatního světa, světa automobilů, lidského chaosu a všeho toho rychlého žití lidí. Nyní jsem chtěla zídku najít za každou cenu. Dlouho jsem hledala a  moje zahrada se hodně měnila. Byla více zarostlá a mně se špatněji hledalo. Ale nakonec si mě svět lidí našel sám.

 Jednou ráno, když jsem se probouzela jsem uslyšela nějaké hlasy. Připadaly mi nějak známé, ale zároveň i jiné. Otevřela jsem oči a uviděla jak ke mně jde žena a dva muži. Začala jsem v hloubi duši řvát a křičet: LIDÉ. ANO TO JSOU TI LIDÉ, KTERÉ UŽ DLOUHO HLEDÁM. Dokonce víc než tehdy, když ostříhával ten zahradník mou matku. Ale pak jsem se zarazila. Někoho mi připomínají. Ale koho? Prošla jsem všechny lidi, které jsem v životě poznala a tu jsem si vzpomněla na ty děti. Ano, už v nich vidím ty podobné rysy. Ano, vždyť ta žena je ta malá holčička, která jen vyrostla a ten jeden muž je ten malý chlapec, kterého jsem popíchala, protože jsem se hrozně bála. Ale kdo je ten druhý? Maminka dřív žila v nějakém skleníku a byla tam upravovaná, lidé tomu říkají šlechtěná, a povídala že se lidé berou. Žena se zamiluje do muže a opačně a tak se vezmou. Ten druhý pro mě neznámý člověk bude asi její, její ano manžel tak se tomu říká.  Moc jim nerozumím, ale mluví cosi o plánech a o tom jak by si tuhle MOJI zahradu představovali a podobně. Je to vůbec ještě MOJE zahrada? Třeba ji koupili nebo nějak získali a teď ji chtějí předělat mě určitě nechají zemřít jako moji matku, nechají mě uschnout a já blázen je hledala a bylo mi po nich smutno. Ale můj život se vyvrbil úplně jinak než jsem si kdy představovala.

Za chvíli odešli, ani se na mě nepodívali a já jsem byla naprosto přesvědčená, že mě nechají zemřít. Na sobě jsem měla moc málo trnů, protože jsem je ani nepotřebovala a teď jsem jich vystrčila co nejvíc a nejrychleji jak jsem mohla. Asi tak tři dny se nic nedělo a já jsem byla tak napjatá, že jsem se začala bát o své zdraví, jestli náhodou už neblouzním. Byla jsem k smrti unavená jak jsem svoje všechny smysly napínala měla non stop v provozu. Pak jednoho rána jsem uslyšela jakýsi rachot. Byl to buldozer. Obrovský pohybliví stroj, který určitě jel na mě, na tak malou růžičku, která nic neudělala (možná to píchnutí toho malého klučiny, který ten buldozer určitě poslal schválně na mě, aby se pomstil) a jen si v klidu své zahrady žila. A teď je tomu všemu konec. Buldozer jel jak se zdálo přímo na mě. Zavřela jsem oči a rychle jsem se připravila na smrt, ale ta ne a ne přijít. Tak jsem jen tak trochu otevřela oči a uviděla jak se mě  buldozer těsně vyhnul. Kdybych byla člověk určitě bych měla tu husí kůži. Přesně nevím co to je, ale nějak to vystihuje ten okamžik.

Když mě ten buldozer minul, HLUBOCE, ale opravdu HLUBOCE jsem si oddychla  a podívala jsem se kam vlastně jede, když ne na mě. Začal pomalu odstraňovat většinu okolních keřů a stromů. Ani se mě nechtělo na to pomyslit, že by se mě něco podobného mohlo stát.

Postupně vyrovnal půdu a odstranil některé keře a zase odjel. Kolem mě byla úplná spoušť. Připadal jsem si hrozně osamělá uprostřed toho bahna, které bylo všude kolem mne. Stroj už odjel a byl naprostý klid. Takové ticho jsem ještě neslyšela. Nikde ani ptáčka a i broučci rychle uprchli z mé zahrady před velkým buldozerem. Uvědomila jsem si, že už to není moje zahrada, ale že patří novým majitelům – těm lidem, bývalým dětem.

Celý tento den byl tak rušný, že jsem rychle usnula, aniž jsem více uvažovala co se mě stalo. Byla jsem ráda, že růže nemají sny.                                                

Ráno mě probudila silná bolest v kořenech. Někdo mě vykopával! Začala jsem brečet a nadávat, ale nikdo mě nemohl slyšet, neboť jsem byla POUZE Růže, kterou neslyší lidé. Snažila jsem se bránit trny, ale ten člověk měl rukavice a akorát jsem si pár trnů utrhla.

Za chvíli jsem byla už tolik vyčerpaná mým tichým a beznadějným bojem, že jsem kapitulovala. Se slzemi v očích jsem se dívala jak mě postupně okopává i s trochou hlíny kolem mých kořenů. Jak mě dává do pytle a přenáší někam úplně jinam, kde jsem v životě ani jediným kořínkem ani větvičkou nezavítala. Jak mi znovu vykopává novou díru do země a jak mě tam zakopává a zalívá a odchází pryč, aniž by mě jakkoli více ublížil.

Byla jsem šokovaná a zároveň strašně šťastná.

Ano, asi mě jenom přemístil na jiné místo kde jim nebudu překážet.

Teprve až jsem se uklidnila začala jsem se koukat kolem sebe. Byla jsem na malé louce a kolem mě byli samé keře. Jeden měl takové červené plody. (Vždycky jsem chtěla mít i plody i s poupaty.) Druhý byl hrozně malý a zdálo se, že je tady nový. Vedle mě byla lavička a malý stoleček. Zřejmě sem někdy přijdou a posedí. No, to jsem zvědavá. Potom jsem únavou usnula.

Asi tak měsíc ke mně chodil jen ten co mě přenesl. Zaléval mě a dodával mě vitamíny. Podle toho co jsem slyšela se za „keřovou zdí“ něco stavělo a dělo. Pak to utichlo a znovu přišli lidé. Zase ta dospělá holčička a kluk a ten její manžel. Aha, jak jí to říká? Moniko. A tomu zase Adame a ten cizí je oslovován Davide. Výborně už vím jak se jmenují. Monika, Adam a David se bavily jak je jejich zahrada krásná a že se jim to povedlo. Hm, tak asi změnili moji zahradu. Proč byla přece hezká i předtím? Tuhle otázku mi už nikdy nikdo nezodpověděl.

Život plynul dál a já jsem stárla i s Monikou, Adamem a Davidem. Adam se oženil také a na zahradě byla velké oslava. Vzal si Janu, která zbožňovala růže, a proto si mě vzala na starost. Byla to skvělá zahradnice, které se s vámi spřátelí jako s ČLOVĚKEM. Začali mě potom říkat Babička Růže a dokonce jsem si zvykla na děti, tedy vlastně ony na mě.

Potom zemřel David, Monika, Adam a nakonec i Jana. Děti nechali zahradu zahradou a vypravily se do světa a já teď rostu jako dříve. Zase začínám mít absolutní svobodu až na to, že nejsem už tak mladá. Mám už i své děti-výhonky a ty možná jednou budou taky hledat lidi, ale oni lidé je stejně najdou sami, neboť lidé bez rostlin a všeho ostatního nemůžou BÝT, jako i my Růže.