Posedlost

Patologická perverze lehce inspirovaná slavným případem Nataši Kampušové.

Posedlost

 

Parazitická myšlenková forma, neusmířená duše. Trpí. Kdysi byl dobrý. A stal se zlým.

         - Martin Langfield

 

 

Ne, opravdu jí nikdy nic neudělal. Nikdy jí nic neřekl. Dokonce si ani nevzpomínala, že by ho snad už někdy dřív neviděla. A dokonce to dost možná mohl být i někdo z rodiny . . . možná nějaký dávno a dávno zapomenutý, odstrčený strýček, možná ji kdysi se svou vyřezávanou vycházkovou holí doprovázel s chůvou na odpolední procházce v parku . . .

Proč má pocit, že se ji chce zabít???

Upřeně na ni zíral a jí se opět zmocnil ten nemístný pocit nesmírné nevole, který si sama neuměla nijak vysvětlit. Je to naprosto nesmyslné.

Tak proč ten náhlý odpor???

Ne, nevěděla. Možná ten divný obličej . . . ten pronikavý pohled, takový ostrý, jako nebozez . . . jako by se do ní vyloženě zabodával. A ty oči . . .

Tak pyšné, tak absolutně arogantní, jakoby zvířecí . . . Nedala se rozeznat jejich skutečná barva. V tom nepřirozeném světle se zdály být skoro žluté. A kruté. Dlouhé bílé vlasy mu spadaly až na tenounká, věkem sešlá pavoučí ramena a ze shrbených zad mu splývala dlouhá černá pelerýna. Zbytek obličeje ukrytý pod černou škraboškou.

Muž v masce.

Ostatně, proč ne. Možná měl docela smysl pro humor. Mona si tu stejně připadala jako na maškarní.

A byla to mizerná maškaráda.

Dekorativní dámy vymóděné ve večerních toaletách, pyšní pánové jako zaběhnuté hejno hubených tučňáků, tuhé límečky a uniformita tmavých obleků . . . pomluvy skryté za rozevřenými vějíři, významné postraní pohledy, šeptem šířená spojenectví, důležité dopisy, ukradené obchodní listiny . . . Všichni se smějí. Všichni se spolu sešli a slaví . . .

Všichni jsou jedna rodina.

Značně rozvětvená, značně zazobaná rodina, rodina, kde bratr nezná bratra. A nikdo tu stejně nemůže nikomu nic říct, protože by to hned nějak použili proti němu. Vždycky jsou nějací oni. A vždycky jde o peníze, o prestiž, o postavení . . .

Jí to bylo lhostejné. Zcela lhostejné. Nestará se ani sama o sebe, tak proč by se měla ještě starat o ostatní. Má všechno. Všechno na co si vzpomene, všechno co se dá za peníze koupit. Nijak na ní nešetří.

Má kolem krku perly a na kyprém těle množství bledě modrého hedvábí. Dámy koketně konstatují, že vypadá jako malá mořská panna. Vlasy jí vyčesala a zapletla osobní služka, Mona má na hlavě spoustu a spoustu měkkých, mazlivých vln a drdol drží pohromadě dva vykládané želvovinové hřebeny. Její vzhled je vždy maximálně vypiplaný, musí mít to nejlepší na každou stupidní sezónu. Má snoubence, kterého zatím viděla jen jednou  na nějakém pofidérním pikniku. Snaživý snoubenec se jmenuje křestním jménem Kurt, je syn otcova obchodního partnera a má odporně odstáté uši. Budou se brát někdy příští rok . . . možná někdy na jaře, aby stihli předem plánovanou svatební cestu do Benátek . . .

Mona má všechno. Má všechno, co nikdy nechtěla a moc dobře ví, že to, co doopravdy chce stejně nikdy nedostane.

Tím pádem nemá nic.

Vůbec nic.

Celý její život dokonale vystihují její nejnovější šaty v negaci modré barvy: nuda a prázdnota. Má v ruce sklenku sektu, stojí opřená o stůl a pořád na ni zírá ten -

„Smím prosit, slečno???“před Monou se úslužně uklání jakýsi škrobený snob. Má módně střižený oblek a na skráních krásné kotlety.

„Bude mi potěšením.“odpoví Mona způsobně. Ten neznámý pán jí lehce políbí útlou ruku uvězněnou v bílé rukavičce.

Když ji její nový tanečník obvádí na parket mezi ostatní páry, vrhne Mona v nestřežené chvíli kradmý pohled zpět ke stolu. Na toho zvláštního hosta. Jenže je pryč.

Zmizel.

Jako by tam nikdy ani nebyl.

Galantní dvojice se bez problémů zamíchá mezi ostatní tanečníky. Mona má v hlavě vatu. Vůbec se nedokáže soustředit na duchaplnou konverzaci, která je coby dcery hostitelky její prvořadou povinností. Místo toho si začne v duchu počítat rytmus a kroky. Nohy se jí pohybují snad sami o sebe.

„Netančíte špatně.“poznamená ten zdvořilý pán, když se jim konečně podaří vyseknout obstojná otočka.

„Vy také ne.“odpoví mdle Mona. Začíná se jí točit hlava. Je to tím tancem nebo vypitým vínem??? Vedrem v sálu??? Nebo snad . . . tím vražedným pohledem???

Upřeným uřknutím???

Hudba hraje.

Mona tančí.

Tančí toporně a zcela mechanicky jako natažená loutka na klíček. Automaticky odpovídá na otázky a poslušně papouškuje předem naučené zdvořilostní fráze. Dozvídá se, že ten pán je ve skutečnosti druhý bratranec její tety Gertrudy. Cítí se strašně slabá.

Kdyby to nebylo společensky naprosto nepřípustné, možná by si mu i opřela hlavu o rameno. A snad by se mu i svěřila, že se jí před očima na vlnách valčíku míhají a třesou tvary tak hnusné a ohavné, že je ani nedokáže pořádně popsat.

Dva, dva, tři . . .

Dva, dva, tři . . .

Otočka.

Dva, dva, tři . . .

Dva, dva, tři . . .

Pořád dokola.

Tanec končí. Ten pán ji konečně pustí a Mona poděkuje. Ve spáncích jí tepe zkažená krev. Šaty se jí lepí k tělu jako druhé kůže. Všude je hrozné vedro.

„Moniko, drahoušku, pojď se představit hostům!!!“švitoří mamá. Popadne svou dceru za opentlený loket a dotáhne ji ke stojící skupince snobů. Dva postarší gentlemani se svými drahými polovičkami a nějaký mladík oděný v důstojnické uniformě.

Stereotypní rodinná sešlost.

Dceruška odevzdaně následuje svou marnivou matku, aby byla zahrnuta horou kusých komplimentů na svou příšernou plesovou róbu a pořád přetrvávající krásu. Mona je nemožná. Chce umřít. Cokoli, kdekoli, kdykoli, ale ne tohle. Ne tady. Ne teď.

Stejně se směje.

Musí. Nemůže nic dát najevo. To by bylo společensky absolutně netolerovatelné. Absolutně neetické. Absolutně proti pravidlům. Má pocit, že po hlavě spadne do té obrovské mísy s punčem, ale drží se na nohou silou vůle. Nesmí si přece zničit ty krásné šaty. Byly tak hrozně drahé . . .

Mamá cosi mele a Monika nepřítomně přikyvuje. Samo od sebe se jí stahuje hrdlo. Nedokáže promluvit. Nedokáže ani polknout a pořádně popadnou dech. Najednou nemůže dýchat . . . 

 

Oddechla si až mnohem, mnohem později toho večera, když jí Ema před zrcadlem pomáhala s odstrojováním a jemně jí rozčesávala její dlouhé, tmavé vlasy donedávna uvězněné v tuhém uzlu.

Emě bylo patnáct a už skoro rok u nich pracovala jako služka. Moně se jednou ve slabé chvilce svěřila, že šetří peníze pro svou starou matku která má ještě další tři děti. Ema věčně navlečená ve svých vytahaných černých šatech, opásaná naškrobenou bílou zástěrou s obřím volánkovitým čepcem na hlavě byla nejstarší ze všech čtyř sourozenců a také jako jediné z dětí delší dobu pobývala mimo domov.

Spala na úzké, rozvrzané posteli napasované v kamrlíku vedle Moničiny rozlehlé ložnice a musela být vždy a všude po ruce, kdyby její „mladá paní“ (která byla ve skutečnosti jen o dva roky starší než ona) cokoli potřebovala. Kromě vaření ovocného čaje, tahání umouněného uhláku do schodů a ze schodů a utahování saténových šněrovaček trávila Ema většinu času dole v kuchyni nebo v dámském salónku, kde usilovně leštila exkluzivní sadu parádních stříbrných příborů.

„Dobrou noc, slečno.“Ema poslušně provedla celkem povedené pukrle a tiše za sebou zavřela dveře do ložnice.

Mona osaměla ve svém přepychovém pokoji. Narůžovělý štukovaný strop se ztrácel ve stínu a sešmodrchaná šňůra perel odpočívala ve velikánské vykládané šperkovnici na ebenovém toaletním stolku. Mona milovala tmavé dřevo. Převalovala se ve vypolštářované posteli a krajková noční košile jí omotávala plnoštíhlé tělo jako pevná, průhledná pavučina. Pobíhala po ní pracně pěstěnými prstíky jako pilně předoucí pavoučci.

Stín nebo sen???

Jen stará hra z dětství, když si s chůvou promítaly před spaním stínové postavičky. A zvláštní zviřátka.

Hádala, kde je drak. Hrála na schovávanou ve stínech. Celá ložnice bezmocně tonula ve tmě. A ona už usíná . . .

Je skutečně sama???

 

Je sám. Sám a sám, daleko od všeho toho hluku a lomozu, daleko, předaleko od smíchu a veselého cinkání skleněných skleniček, pryč od té odporné, dementní disharmonie kvílivé komorní hudby . . .

Miloval tmu a ticho.

Byl světloplachý a měl příšerně přecitlivělé uši.

Seděl sám ve své zaprášené pracovně obklopen ohmataně černou a vybledle rudou, rozpraskanou vazbou svých starobylých svazků porůznu poházených po policích a někdy dokonce i po zemi. Shrbený, sešlý, zešedivělý souchotinář stejně starý a strašlivý jako všechna zakázaná slova zapsaná v jeho kacířských knihách  . . .

Pořád přežíval ve svém doutnajícím doupěti jako nějaký hnusný hřbitovní hmyz zahrabaný v hromadě hnoje . . . 

Zaujatě listoval v gigantické černé knize. Jeho zkažené, krátkozraké oči oživoval jen odraz plápolajících plamenů tiše praskajících ve velkém kamenném krbu. Dlouhé, olezle olámané, snad nikdy nestříhané nehty zdobené zažranou starou špínou lehce klouzaly po ručně psané pergamenové stránce plné prapodivně pokroucených písmen . . .

V zakalených očích zlomyslně zasvitlo, když konečně našel jistou děsivou pasáž, po které té noci tak pracně pátral. Jako prašivý pavouk, když si dělá chutě na nějakou obzvlášť šťavnatou mouchu.

Četl nahlas, ale jeho slovům byste stejně nerozuměli, neboť nemluvil v řeči dostatečně uzpůsobené pro lidský jazyk.

Mrtvolné zaříkávání zní ztemnělým tichem . . .

Staletým, stojatým tichem, které jen občas oživí dutá rána zdušeného výbuchu jakési nestálé substance nebo rychlé cupitání ukrytých krys zažraných v prokousaném, potřísněném nábytku a pomalu plesnivějících stěnách . . .

Stín za zašlými, špinavými okny náhle nabývá těch nejbizarnějších podob . . . a jedné malé mušce se začaly zdát bolestné sny . . .

 

***

 

Někdo ji zvedl a vzbudil. Rozcuchané, rozpuštěné vlasy, zalepené, ospalé oči a bílé bosé nohy se zimomřivě třesou na podlaze. Její pravá noha ale přesto nevšímavě odkopla teplounké, měkounké trepky povalující se na květinovém koberečku před postelí a společně s levou se vydaly na pochod.

Vydaly se ven.

Mona nechápala. Ještě napůl v polospánku, ještě napůl ponořená ve tmě. Proboha, co děje??? Vstává v tak nekřesťanskou hodinu??? Je snad náměsíčná???

Nechápala nic. Ani nemohla. Sešla ze schodů, nepřítomně prošla postraní chodbou i naklizenou kuchyní a vyklouzla ven do zeleninové zahrádky. Ze zahrádky dál do stínu přerostlých vrbiček, přes pracně prostříhaný anglický trávník. Ranní rosa jí laskavě smáčela svěžestí lehký lem krajkové košile . . .

Vlastně ani nevnímala. Vytratila se ven a byla pryč. Pryč z domu. Pryč z pozemku.

Pryč z bezpečí.

Necítila noční chlad zakusující se do její prokřehlé kůže ani malé ostré kamínky které se s každým krokem zabořovaly do jejích bosých nohou. Nohy ji nesly a ona šla. Nevěděla kam a nevěděla proč. Prostě šla. Někdo nebo něco pohybovalo jejím tělem.

Nemohla nejít.

Levá, pravá . . .

Levá, pravá . . .

Dál a dál, dál a dál, kdopak by se běsů bál??? Snad ne ona??? Jediná živá, jediná lidská bytost (byť ne zcela při smyslech a ne zcela při vědomí) ve městě plném přízraků . . .

Levá, pravá . . .

Levá, pravá . . .

Procházela liduprázdnými ulicemi a jako zázrakem ani jednou jedinkrát nenatrefila na jediného maličkého človíčka. Ani v nejmenším netušila, koho nebo co za sebou skrývají lesklá skla ztemnělých oken. Odřené nohy jí klouzaly po hrbolatých kočičích hlavách. Někde u zdi se něco malého mihlo a vzápětí to zmizelo za rohem . . . možná tam pobíhají ti šeredně zkřivení skřeti se svými dlouhými špičatými nosy a nemilosrdně nahání zatoulané kočky . . . Rovné, široké ulice se stále víc a víc splétaly v syčící, klaustrofobické klubko zapletených zelenkavých zmijí . . .

Levá, pravá . . .

Levá, pravá . . .

Nohy ji nesly do neznámých krajin . . . do zaplevelených, zničených zbořenišť kde se k sobě deformované domy tiše tisknou jako by se bály, že se jeden bez druhého nadobro zhroutí a sesypou a kde z falešných fasád opadává omlácená omítka jako zrůdně změněné maso malomocných . . .

Téměř s pobavením si uvědomila, že vůbec neví kde je.

A nevadilo jí to.

Jen ji napadlo, jak se asi bude chudinka Ema tvářit, až ji ráno přijde budit a pod peřinou nenajde nic. Vůbec nic. Bude se bát??? Bude brečet??? Možná s křikem uteče vyburcovat paní, které Monika říká mamá a vyfasuje pěkných pár facek. Mizerná malá Emička. A možná se Mona vrátí dřív, než si vůbec někdo něčeho všimne.

Než se vůbec někdo vzbudí. Neměla tušení, kolik je hodin nebo jak dlouho je už pryč. Neměla nejmenší tušení, kam jde. Nohy jí vedly sami od sebe. Zašla za roh a zastavila se. Konečně. Už skoro necítila nohy.

Slepá ulička.

Celé to město je jeden velký labyrint. Kdo ví, proč je tu tolik stínů a slepých uliček. Kolik válek, morů a svatokrádeží se přes něj už za ta léta přehnalo???

Hnije tu hromada historie . . . město staré stovky let . . . Zbořené zbytky středověkého opevnění, ďáblovy díry zakopané pod kostely, zanesené, nečisté krysí stoky, nové domy postavené na starých, staletých základech . . .

Na konci slepé uličky, která vybíhala jako obrovské, zanícené slepé střevo z jedné ještě poměrně zachovalé třídy se tyčil několikapatrový dům. Mnohaletý, vysoký, měšťanský dům. Stará stavba s popadanými taškami, vyvrácenými vikýři a zabedněnými okny. Vyhlížel už dlouho, dlouho opuštěně. Neobývaně. Dveře s klepadlem ve tvaru rozlícené lví hlavy.

Konečná.

Má vejít???

Mona jako ve snách natáhla svou bílou, zmrzlou ruku a dychtivě se dotkla dřevěných dveří. Pootevřených dveří . . . pootevřených jen a jen pro ni, aby ji úzká, tmavá škvíra zaručeně zlákala dovnitř . . . dovnitř do neznáma, do ryšavé říše špíny, vetchého viktoriánského nábytku a nepopsatelně nechutných nekrofágů . . .

Ty prokleté díry a ohavné škvíry . . . Kolik kilogramů mazlivého masa nalepeného na nevinných kostech už jste roztouženě roztřásly, poté potřísnily nakaženou krví a na závěr zlotřile stáhly s sebou do záhuby???

Dolů do bublin blekotajícího bahna, dolů do kanálového království, kde kakofonicky klokotá rudý roh hnijící hojnosti zalitý zhanobenými zbytky rozedraného rozkladu a šumícím inkoustem infikované pěny . . . Dolů do duhových ložisek lesklých lastur plných poškrábaných perel plíživé posedlosti, do měňavých lastur plných – doslova přecpaných – olezle lepivými chuchvalci poblouzněných, zsinale sliznatých plžů . . . 

Musí. Prostě musí.

Vejít do domu.

Domu hrůzy.

Zavřela za sebou dveře. Nikdo ji neviděl přicházet.

I když venku začínalo být skoro světlo, v tom zadušeném domě byla tma. A ticho. Chvíli jí trvalo, než si zvykla na šero. Odhadovala, že je tu jen jedno zasklené okno (schované za jakýmsi zašedlým, zaprášeným závěsem neurčité barvy) a druhé, už dávno a dávno vysypané nebo snad rozmlácené nějakým těžkým, tupým předmětem bylo důkladně – až důsledně – zatlučené nějakými prkny ze kterých ještě trčely hřebíky. Ale jinak nic.

Nic, čeho by se měla bát.

V místnosti nebylo nic. Žádná bezduchá těla pod propálenými plachtami, žádné napolo sežrané, okousané končetiny poházené v koutech a žádné nesvaté pozůstatky nějakého rouhavého satanského rituálu s krvavými klikyháky načmáranými po zdech. Jen tichá, tmavá, prázdná místnost. Špinavě zašedlé zdi a smetí po podlaze.

Nikdo tu nebydlí.

A ona se jako cvok v noci budí, utíká z domu a leze do zdemolovaných baráků. Bez bot, bez šatů, bez naděje. Je nemožná. Možná by se vážně měla zabít.

Beztak o tom už delší dobu uvažovala.

Třeba by se mohla oběsit. Rovnou tady na tom chatrném zábradlí, na tom schodišti do prvního patra . . .

Ne, nebudilo v ní přílišnou důvěru. Vlastně to celé vypadalo, že zboří jen co na ně jednou šlápne. Prostě se pod její váhou propadne a zřítí na zem. Rozletí se na třísky. A kromě toho stejně neměla nic, co by si mohla uvázat kolem útlého krku.

Prozkoumá přízemí.

Ledové, bosé nohy zanechávaly drobné stopy ve vrstvách prachu na podlaze . . . Napoprvé zamířila ke dveřím po pravici. Překvapilo ji, že pod mí vůbec nevržou parkety. Jako by se dům samotný bál vydat ze sebe hlásku. Bylo to divné, ale najednou ji napadlo, kdo asi dřív žil v takovém doupěti. V takové strašné špíně . . .

Kdo tu posedával po podlaze a pořádal švabí dostihy??? Komu nevadilo být celý den zabedněný jako šeromilná cirkusová zrůda v neprodyšně uzavřené, zmalované maringotce???

Kdo tu umřel???

Otevřela první dveře. Místnost zařízená jako kuchyň. Všude bylo plno skla. A střepů. Roztřískané, prázdné baňky nejrůznějších tvarů i velikosti se povalovaly po kredencích i po zemi. Samé křivule a karafy, ale rozhodně to nebylo nádobí.

Opatrně, po špičkách našlapovala na podlaze mezi ostrými úlomky střepů. Téměř sebou trhla, když uviděla, že pod židlí leží nůž. Zubatý, zrezivělý řeznický nůž s obroušeným ostřím. Šmouhy od něčeho tmavého.

Rajská omáčka???

Kuchařova krev???

Neodvažovala se hádat. Na stole mezi vylitými lahvemi ležela otevřená nějaká tlustá kniha se slepenými stránkami. Naklonila se nad ní, ale byly tam jen samé krkolomné klikyháky. Nedokázala mezi těmi čmárami, kaňkami a škrty rozeznat žádné písmo. Nikdo by nevyluštil ani řádku.

K ničemu. Vrátila se do haly a otevřela další dveře. Knihovna. Na rozdíl od zbytku domu vyhlížela obývaně. Vlevo na vyviklaném, vratkém stolku dokonce stál nějaký otlučený svícen a ozařoval stovky, tisíce svazků poskládaných po policích či poházených po podlaze. Na koberci se promiskuitně povalovaly i jednotlivé stránky vyrvané nějakýma barbarskýma rukama jako padlé podzimní listí a Mona si všimla ohmataných, prázdných desek, kterým kdosi trestuhodně ukradl jejich obsah jako kdyby člověku někdo rozřezal břicho a vyvrhnul ven všechny vnitřnosti . . .

Konečně něco zajímavějšího. Mona neměla ve svém sešněrovaném životě žádnou možnost uplatnění kromě věčného vyšívání nebo popíjení černého čaje na nějakém debilním dýchánku, a tak mnohdy nezbývalo nic jiného, než krátit si úmorně utahaný čas četbou. Preferovala prózu před poezií.

Nad vyhaslým krbem visel nějaký velký obraz. Zřejmě zašlý portrét, ale pod nánosem prachu a špíny dokázala rozeznat jen protáhlý bledý obličej s rozmazanými rysy. Že by odřená olejomalba???

Začala si prohlížet knihovnu. Původně měla v plánu vytahovat jednu knihu po druhé, ale upoutal ji jen jeden zvláštní tisk. Všechny knihy se v policích buď válely nebo ležely, ale tahle stála rovně. Stála sama, bez opory, jako štíhlá slonovinová věž uprostřed běsnící bouře. Na hřbetě nebyl žádný název ani jméno autora.

Mona začala být zvědavá. Co když je to nějaký tajný deník??? Nebo třeba jenom papírová atrapa a uvnitř se skrývají rodinné cennosti??? Už dřív o takových věcech slyšela, sestřenice Klára se jí jednou dušovala, že když prohrabávala své starší sestře skříň, našla tam taky takovou falešnou knihu plnou nepodepsaných psaníček . . .

Chtěla vytáhnout hřbet, ale kniha se jí místo toho ohnula v ruce. Jako by byla přilepená. Mrtvé ticho prořízlo mechanické cvaknutí a poté dlouhé, vřeštivé skřípání. Mona zděšeně uskočila s očima na vrch hlavy. Celá ta těžká, dřevěná knihovna se sama od sebe vyklopila ven a odhalila velkou díru ve zdi. Průchod plný pavučin . . .

Tajemství.

Ten tunel ji zval dovnitř . . . stejně jako velevážená vstupní vrata i on nabízel bezplatnou bránu do říše zkažených záhad . . . vzrušující vstup do strašidelného zámku . . .

Bez zpátečního lístku.

Mona bezmyšlenkovitě popadla těžký, trojramenný svícen. Neodolala. Ani nemohla, protože někdo jiný rozhodoval za ni. Nikdy se nebála pavouků, brouků ani žádné podobné žoužele, tak jí nedělalo nejmenší problém prodírat se dál a dál skrz svažující se slepou chodbu . . .

Nečistotou obalené nohy plácají po hliněné podlaze . . .

A v hlavě duní jen jeden jediný příkaz: „Jdi!!!“

A šla.

Tajný tunel schovaný za knihovnou vyústil do podivné prostory. A nic. Kde nic, tu nic. Prošla sice rozevřenými zamřížovanými dveřmi, ale neskrývali za sebou nic. Jen divnou dutinu v základech domu.

Nic.

Nechápala. Už ji začínala bolet ruka, táhla s sebou ten těžký svícen. V hlavě jí duněl vlastní výsměch. A v dálce duněly kroky. 

Najednou s hroznou jistotou pochopila, že v té chodbě není sama. Že se za ní ze tmy vynořuje . . . cosi . . .

Ale co, to si ani v nejmenším netroufala hádat.

Byl to přesně ten samý pocit, jako když se sami a sami v stinném skrytu opuštěné ložnice zničehonic probudíte a bojíte se byť jen pohnout, aby vás vaše vlastní lože nesežralo.

Ten samý pocit, jako když zcela bez dechu a bez hnutí ležíte se zavřenýma očima v posteli a neodvažujete se ani dýchat, aby vás to neslyšelo . . . Aby to nezjistilo, že vlastně nespíte . . .

Vy to totiž slyšíte . . . Zdušené, tiché zvuky. Ale ne zas tak tiché, protože ta věc chce, abyste ji slyšely. Jak to vrže na parketách . . . jak to zničehonic přestane . . . Jako by se to zastavilo zrovna nad vaší postelí . . . jako by se to samo sklánělo, svou zubatou tlamu kousek, kousíček na vaším nehybným obličejem . . .

Ležíte zcela bez hnutí a bez dechu s pevně zavřenýma očima. Slyšíte to. Ale kdybyste to dokonce viděly . . .

Ona neviděla.

Neodvážila se otočit.

Klíč zarachotil v zámku. Dveře se za ní zabouchly.

A ona zůstala zavřená ve sklepě.

 

Nikdo ho nikdy nepodezíral. Pochyboval, že někdo vůbec ví, že takový exot existuje. Považovali ho jen za pohádku na strašení zlobivých dětí. A ony by se opravdu měli bát. Moc bát.

Hlavně holčičky.

Skoro vůbec nevycházel ven. Neměl proč, když ony přicházely za ním. Nikdo ho nikdy z ničeho nepodezíral, ale i tak se občas nemohl zbavit nutkavého strachu z odhalení. Myslel si o sobě, že je opatrný. Opravdu opatrný. A ty které zabil -

No, radši nebudeme zabíhat do detailů. Řekněme, že ani ve své tiché samotě se rozhodně nenudí. Zrovna spokojeně naslouchá kvílení nejnovějšího přírustku. Dychtivě se přitiskne se na dveře, aby lépe slyšel. Cítí tlumené rány a údery, jak jeho ubohá oběť buší a kope do dřeva. Ale přes mříž se prostě nedostane. Nikdy ji neprolomí.

Její křik a řev jsou rajská hudba pro jeho zanešené uši. Jen tak mimoděk zatřepe holou hlavou a zašťourá svým dlouhým nehtem ve voskovém uchu. Vydloubne ven nějakou mazlavou nečistotu, ale líp stejně neuslyší. Tak trochu nahluchlý. Uši už mu tak dobře neslouží. Jó, jak to bývalo za mlada . . .

Nerozhodně přešlapuje přede dveřmi. Už je moc pozdě. Svítá a je nejvyšší čas jít spát. Starý muž přece potřebuje vydatný spánek . . .

A ona stejně neuteče. Nikdo ji nenajde. Žádnou nikdy nikdo nenašel.

Může klidně spát.

 

***

 

Ticho.

To trýznivé ticho . . .

Už dávno nekřičela. Trčela ve tmě a jen tiše trpěla schoulená na podlaze jako postřelený ptáček se zle zlámanými křídly. Zledovatělýma rukama si bezmyšlenkovitě rozmazávala zaschlé slzy a slepenou špínu po propadlých tvářích a už na sobě ani necítila drobné krůčky nedočkavě vyčkávajících hlodavců . . .

Možná čekají, až se přestane hýbat. Až už úplně umře.

Ještě sebou občas trhla jako v křeči a z úst jí vyšla téměř neslyšná slova . . . chtěla se modlit, ale zjistila, že najedenou nezná slova. Pořád ještě měla málem vygumovaný mozek . . .

Poslední jasný zvuk, který slyšela, bylo prásknutí dveří a poté vzdalující se kroky, které ztichly za dutou ránou znovu zaklopené falešné knihovny . . .

A ona zůstala zavřená. Zavřená, zmanipulovaná, zaživa pohřbená po tmě . . . Dřív, než jí vyhořely oharky svíček zastrčené v otlučených ramenech stojacího svícnu si stihla pořádně prohlédnout svou cementovou celu. 

Prázdný pokoj.

Malá místnůstka bez oken a bez zařízení. Jen v rohu ležela rozštípaná nějaká stará skříň. Krysy si v ní vyhlodaly hnízdo a Mona se mohla jen domýšlet, že ještě další odporně plíživí pišišvoři jsou schovaní za tmavým táfkováním holých stěn. Odtud ji pozorují, skrytí a nedotknutelní a jejich veliké, vypoulené oči se pokrytecky pasou na jejím mladém těle . . .

Děsila se chvíle, kdy světlo zhasne.

Ze stropu padal prach. Snášel se shůry a Mona nahlas vyjekla, když se jí o bosou nohu otřela velikánská vypasená krysa. Na vouscích měla nalepené vlhké zbytky čehosi, co ostře kontrastovalo s její špinavě šedivou srstí.

Mona se roztřásla odporem při pomyšlení na hromadu holých, hladovějících myšátek bezmocně namačkaných jedno na druhém v šuflíku té staré skříně, kde je krátce po porodu kanibalsky požírají mnohem větší a starší krysy. Pokusila se tu představu potlačit, i tak se jí do uší zarývalo zdánlivě zoufalé pištění . . .

A po protivné pištění ještě zesílilo, když jí všechny svíčky vyhořely a malou Monu pohltila tma . . . ta samá tma, kterou tam miluje její hnusný hostitel a která zlovolně laská každičkou část jejího zakulaceného těla . . .

V domě vládlo vynucené ticho, jen ze skrýše ve sklepě se ozývalo něco jako vysoký vzlykot a ječivý pláč přecházející v šílený, hrůzostrašně hysterický smích doprovázený usilovným škrábáním čehosi po zdech . . .

Dokonalé delirium.

Mona sebou mlátí ode zdi ke zdi a ze všech sil syčí a vřeští jako bezbožná bánší . . . kulaťoučké krysy se jí kutálí pod nohama jako malé chundelaté míčky a je tam ještě něco dalšího, něco neviditelného a nezbadatelného, něco co jí zalezlo za krk, zalezlo za košili a roztrhalo krajky, něco co ji krášlí jako kamarádská krajta. Prokletý koncert v příšerném pekelném domě . . .

„A to ještě není nic proti tomu, co přijde příště.“šeptá Moně v hlavě vnitřní hlas. „Nic, ale absolutně nic. Kdo ví, kolik lidí jako ty už zahynulo uvnitř té tajné kobky??? Dávej pozor. Přijde příště. A pořádně tě potrápí, to si piš.“

Z toho tuhne krev v žilách.

Zemdlelá Mona si mne rozedrané ruce. Slizké zdi jsou sem tam poskvrněny čerstvou krví a místy z nich trčí i úlomky pečlivě pěstěných nehtů . . .

Pochopila, že nemá cenu ječet.

Nikdo ji neslyší.

Schoulila se do klubíčka a zavřela oči. Ztichla a okrvavěla. Nenasytné krysy jí ožraly nohy a je jen otázku času, kdy ona začne žrát krysy. Ani v nejmenším netuší, jak dlouho tu už trčí ale má hrozný hlad. A žízeň. Něco ji pálí v plicích, protože je tu příšerná zima. Kdyby teď chtěla začít zase vřískat, vydala vy ze sebe jen chrčivý chropot. Navzdory husí kůži je jí hrozné horko. Možná má horečku . . .

Nečeká na vysvobození.

Čeká na konec.

Nic nevidí ani neslyší, a proto si nemůže být jistá, jak dlouho to ještě bude trvat. Chce konec. Skutečný konec. Už nevnímá. Spánek nebo smrt???

 

Tmu rozřízlo světlo. Namáhavě se zvedla ze země a otočila pláčem oteklý obličej ke zdroji té zvláštní záře. Odemčenými dveřmi pronikal rozptýlený paprsek světla a precizně obkresloval klikaté kontury kostnaté postavy. 

Mona se pokusila postavit, ale zimou znecitlivělé nohy jí podklesly slabostí. Strašně jí kručelo v břiše. Postava přistoupila blíž a kymácejí se lucerna v její roztřesené ruce vystínovala Moniným nepřipraveným očím další odpudivé detaily: plesnivinou páchnoucí pyžamo, až hanebně hákovitý nos a ničemný, prachbídně protáhlý vrásčitý obličej . . .

Ten obličej z obrazu.

Jak groteskní situace: Prozíravý pán domu ve svém nikdy nepraném, moly skrz na skrz prožraném pyžamu přijde navštívit solventní mladou dámu v podzemním pokoji pro hosty a tam za dveřmi má schovaný pojízdný servírovací vozík se stříbrnými příbory, překrásnou majolikovou konvicí zvětralé kočičí krve a velikánskou mísu plnou oplešalých pečených plchů . . .

Absolutně absurdní!!! Mona se začala histericky hihňat. Nechápala co dělá. Nebylo na tom nic legračního, ale nemohla si pomoct. Ze zkřivených úst samy skákaly slabiky s CH a I jako když piští nějaká obzvlášť ukničená krysa. Na dlani, kterou si stejně jako tolikrát předtím na drbech v divadle decentně zakrývala uhihňaná ústa měla otištěný krásný obtisk okrouhlé hlodavčí tlamičky plné maličkých, jehličkových zoubků . . .

Šílený smích přešel ve vzdech čirého děsu, když se konečně setkala s pronikavým pohledem zakalených, chorobně žlutých očí . . . arogantních, dravčích očí které se pyšně propalují do lebky a mění mozkovou kůru v rozkvedlanou šedivou kaši . . .

Naklonil se nad ní jako šeredně zasmrádlá smrtka nad pacientovou poslední postelí a jeho páchnoucí dech ji uhodil do obličeje. Odchlípené rty odhalily jejímu zmučenému zraku zbytky zanícené dásně, kde z mokvavého močálu nakažené tkáně jen tu a tam trčí zažloutlé vlčí tesáky. Potřeboval by pořádnou protézu. Mezerou mezi zkaženými zuby jí na tvář skanula  odporná stařecká slina . . .

Poslední kapka.

Hrůza a hlad jí dodaly děsivou sílu, o které nikdy neměla nejmenší ponětí. Vznášela se u stropu a téměř nezúčastněně sledovala, jak nějaká jiná Mona s řevem vyskočila na nohy a zuřivě zaútočila jako vyhladovělý vořech. Ona - ta jemná, kultivovaná, krásná dívka, ona, která v životě nevztáhla ruku ani na vlastní porcelánovou panenku - teď poprvé v životě bojovala. Bojovala o život.

Ostré hrany ulámaných nehtů jako kočičí drápy se zaryly do jeho vrásčitého obličeje a ve vzteklou čubu proměněná člověčice vítězoslavně zavyla, když rozdrápala kůži až do krve a do masa. Zčistajasna se jí ocitl v ruce ten omlácený, masivní svícen a vší silou se rozmáchla. Trefila ho do zad a on se skácel na zem jako rozpáraný pytel hnoje. S žádným odporem absolutně nepočítal.

Mona odhodila ten těžký kus kovu a dutá rána se rozlehla celým tím těsným, uzavřeným prostorem. Krysy se rozutekly. I Mona pádila jako pominutá pryč. Proletěla pavučinami v zaprášeném průchodu a jako podzimní bouře se prohnala i smutným královstvím vykradené knihovny. Vrazila do haly a skočila ke dveřím. Zakopla a praštila se o futra do hlavy. Bude mít bezvadnou bouli. Pokud tedy ještě nějaké bude vůbec bude. Zběsile lomcovala klikou, ale dveře se nehly ani o milimetr.

Zamčeno.

Přiřítila se k nezatlučenému oknu a nedočkavě strhla na stranu tu beztvarou plachtu. Místo jasného denního světla se na ni vyvalila jen oblaka páchnoucího prachu, pár pavouků a holá cihlová zeď. Ten zmetek nesnášel světlo a nechal zazdít venkovní okna. Mona zoufale zavzlykala.

Není cesty ven???

Zdušený vzlyk přešel v dlouhý, křečovitý záchvat kašle. Byla jí příšerná zima. Co když opravdu umře???

Někde v dálce se sem klátí i ten s těma tenkýma rukama. Hlasitě mu lupá a praští v pochroumaných zádech, ale nic ho nezastaví. Zavraždí ji a znectí senilní maniak. Už přichází . . .

A potom běda.

Třikrát běda.

Mona zalitovala, že se tak zbrkle zbavila svícnu. Mohla ho zkusit umlátit k smrti. Nepravděpodobné, ale jeden nikdy neví. Místo toho –

Musí se schovat.

Z knihovny se ozývaly pomalé, šoupavé kroky. A zkomolené kletby. Už jde. Mona se plíživě prosmýkla zšeřelou vstupní halou a snažila se nezpůsobit svou nepatrnou vahou na popraskaných parketách ani ten nejmenší zvuk. Už vůbec nevnímala bodavou bolest v poškozených plicích ani úporné pálení pokousaných nožek. Dívka, která si tak často přála zemřít měla nyní jen jedno jediné přání:

Přežít.

A zabít.

Změnila se ve zvíře.

Hbitě vyběhla nahoru po schodech a skryla se do malé místnůstky, kde ji zastudila studená glazura umatlaných čtvercových kachlíků. Koupelna. A vana. Kdysi snad bílá, staromódní vana na nožkách zakrytá dlouhatánským zasviněným závěsem s motivem propletených palmových listů. Zelená na bílé už téměř nebyla vidět pod vší tou starou, slepenou špínou. Mona neměla na výběr.

Nesmí se bát ušpinit si ruce. Kdesi vzadu práskly dveře. Mona se zhluboka nadechla a položila se za voděvzdorný závěs do vetché vany. Ponořila. Na dně vany byla pořád ještě vazká vrstva jakési hnojné vody a plavaly v ní velikánské kusy odloupnutého nátěru z vnitřku nádržky. Ta tekutina jí prosákla pod košili a byla studená. Strašně studená.

Mona se snažila ani nedýchat kvůli zkyslému, bažinnému zápachu zkažených vajec v koupelně. Na třesoucím se těle se jí usadila zgranulovatělá rez. Začal ji chytat další záchvat kašle. Do vlhkých vlasů se jí zapletla rozevřená břitva. Ze zrezivělého kohoutku jí na holé nohy ukapávaly příšerné provazce téměř elastického bláta . . . 

V přízemí práskaly dveře a bylo jasné, že pán domu vše důkladně prohledává a pečlivě pátrá . . .

Opatrně vztáhla roztřesenou ruku a vypletla si ten ostrý kus kovu z rozcuchaných vlasů. Voda kolem Mony se divně zavlnila. Nemohla odkékat, něco ucpalo odpad. A to něco z něj i vyplavalo. Moně málem vylezly oči z důlků, když si uvědomila, že ta věc jí leze to noze. Pořád víš a víš. Neodvážila se ani hnut. Dveře do koupelny se pomalu pootevřely.

Skrytá za závěsem nic neviděla. Jen slyšela. Zoufale zatínala pěstičky až jí z ruky, ve které držela holící břitvu odkapávala krev. Ležela jak široká tak dlouhá v částečně vypuštěné vaně. V ledové lázni z tekuté špíny. A on stál ve dveřích. Před závěsem se potácel pokřivený stín . . .

Byl tam. Slyšela jeho přerývaný dech, sípal a přeskakoval jako by měl v plíce plné vody. Nebo krve. Věc se po Moně posunovala až na břicho a posléze i na prsa. Už ji měla přímo před očima, na rozdíl od svých šedivých sestřenic byla dost hubená a tak se dokázala bez problémů protáhnout i těsným otvorem odtokového odpadu. Na kost promáčená krysa. Potichu zapištěla a pacičkami si promnula vodou nasáklé vousky. Po navozkovaném plátně přejely dlouhé drápy . . .

Krysa jí přeběhla přes obličej a její dlouhý, růžový ocásek s nalonemou, ohnilou špičkou ji zašimral v nose. Mona proti své vůli hlasitě kýchla. Ten pitomý zvuk ji prozradil.

Záhyby látky se zatřepotaly a do stěny se zarylo cosi dlouhého a ostrého. Krysa zděšeně pištěla a pádila pryč. Mona vyskočila z vany a porazila příšeru za strženým závěsem. Ta věc zaražená ve zdi zhruba ve výšce její hrudi (samozřejmě za předpokladu, že by ve vaně stála a ne ležela) byl zubatý, zrezavělý nůž.

Vrah i oběť se váleli v klubku po zemi. Chvíli nahoře, chvíli zas dole. Mona se jako zázrakem ocitla nahoře a něco pod ní zařvalo. Vší silou vrazila do hubené hmoty hrot holící břitvy a do obličeje jí vystříkl horký gejzír rudé krve. To bylo poprvé, co se v tomhle domě odhozeného odpadu setkala s něčím příjemně teplým. Bylo to jako balzám na duši.

Vyrvala z rány břitvu a bodala dál. Dál a dál.

Dál a dál.

Poslouchala přitom jeho šílený řev a cítila jakési černé zadostiučinění. Zasadila nespočet ran a úderů jako by ani nikdy nechtěla přestat. Bylo to tak osvobozující . . .

Tak pálivé . . .

Přesladká pomsta.

Přestala až poté, co ji už ta hnusná hmota nekladla žádný odpor. Přestal se hýbat. Jako mrtvý. Mona zaraženě slezla a stáhla z něj rozřezaný závěs. Pod ním ležela jen čerstvá mršina, staré, sešlé a opotřebené tělo plné počínající plesniviny a roztřepených ran. Zíralo na ni živýma očima.

„Ty . . . ty . . . proklínám . . .

Mrtvola mluví!!!

Ta slova jí padala do uší jako mlýnské kameny a Mona ucouvla, když k ní tělo na podlaze s nesmírnou námahou zvedlo jeden nepřirozeně dlouhý, kostnatý pařát a ukázalo na i prstem. Přímo na ni.

„Proklínám tě . . . já tě proklínám!!!“to poslední vykřikl s překvapivou silou a ze stažených úst se mu společně se slovy vyvalil i prchavý proud nahnile hlenovité krve.

„Chcípni!!! Už konečně chcípni!!!“chrčela Mona. Byla nepříčetná. Znovu zabořila vražednou břitvu hluboko do jeho propadlého hrudníku.  A tentokrát trefila srdce.

Černé čarodějovo srdce.

Ruce jí samy sklouzly z krví kluzké rukojeti a ona odstoupila od svého díla děsu. Tentokrát ji už neproklínal. Už opravdu nekladl žádný odpor. Byl mrtvý. Skutečně mrtvý.

Zabila ho. Ubodala k smrti.

Zavraždila.

Mona tiše stojí jakoby nic v koupelně, celá obalená odpornou špínou a od hlavy k patě zastříkaná krví jako fekální příšerka vyhozená z té nejhlubší stoky. Těžce dýchá a u nohou jí bezvládně leží mrtvé tělo. Nemá nejmenší výčitky svědomí. To přece nebyl člověk.

Byla to zrůda. Zlá zrůda, kterou je třeba za každou cenu odstranit. Vlastně provedla záslužný čin.

Mona začíná vzlykat a po tvářích jí tečou slzy, které vytváří ve vrstvách zaschlé špíny malé čisté cestičky. Jsou to slzy štěstí. Chce se toho nánosu prachu už konečně zbavit. Otočí zrezavělým kohoutkem a do vany se vylije velká hrouda nesoudržného bláta. Chvíli to trvá, ale nakonec se proud přeci jen pročistí a ven vytéká jen voda. Má, pravda, tak trochu divnou barvu ale v takové situaci se nikdo nesmí ohlížet na maličkosti.

Snadno ze sebe strhne zbytky krajkové noční košile a ponoří se pod ledový proud do nezazátkované vany. S každou kapkou z ní ztéká všechna ta strašlivá špína a ona se úporně myje a drhne jako by se sebe chtěla jednorázově smít také všechen ten kal a hnůj toho nejhoršího zážitku za celý život . . .

Kouzlo bylo zlomeno.

Je naložená ve vaně a kousek od ní leží na kachlíkách rozbodaná mrtvola černého čaroděje, ze které pomalu vytéká veliká kaluž krve. Mona si ani neuvědomuje, že už dávno nic nejedla a hlasitě jí kručí v žaludku. V přízemí se potichu plíží a piští hordy hrozivě vyhladovělých krys . . .

 

Musí se nějak zahřát. A hned.

Stojí na kachlíkách a odkapává z ní ledová voda. Už zase ji začíná bolet na prsou. A ten tlak v plicích . . .

Kdo ví, co by tady v tom domě vůbec mohla chytit za nákazu . . .

Lepší ani nepřemýšlet. Mona se chtěla do něčeho zabalit, ale nikde nevidí žádný ručník. Proto rázně překročí vystydlé tělo a vydá se dál do parta. Poskakuje po kobercích prožraných roztoči a třese se jako zimomřivý ratlík. Už zase je přepadá vysilující záchvat křečovitého kašle.

Tolik dveří . . .

Nahlédne do první místnosti, ale je jen plná nějakých blbých beden. A příšerně páchne . . . jako lyzol, formaldehyd nebo něco . . . ještě horšího . . .

To je k ničemu. Otevře druhé dveře a ocitne se v něčí ložnici. Vprostřed stojí velikánská tmavá postel se sametovými nebesy plnými prachu a chuchvalců zteřelého peří. Prázdný psací stůl a starodávná vyřezávaná skříň. Z rohů trčí ulámané hmyzí nohy. A všude po zemi jsou poházené hadry . . .

Mona zvedne ze země jeden zaprášený oděv. Je to ošklivý, staromódní pytel téměř totožný s tím, jaký pořád nosí její služka Ema. Ale jsou to šaty. Ženské šaty.

Mona prohrabe další a další hromady roztahaných hadrů a nevychází z úžasu. Všechny jsou takové. Některé rozervané a jiné už docela děravé a rozežrané od různé havěti, ale všechno to jsou šaty. Dívčí a ženské šaty. Akorát v té osamělé skříni schlíple visí nějaký starý kabát a pár převlečníků.

Navlékla na sebe jeden z těch otrhaných hábitů a protože jí byla pořád zima, omotala ještě kolem ramen i zašpiněný vlněný šátek. Vypadá teď jako nějaká chudobná venkovanka v zimní bouři. Z mokrých vlasů jí stékají za krk kapky vody. Boty bude muset oželet.

Ale ty šaty . . .

Kde se proboha v tomhle domě mohly vzít šaty??? Žily tady snad někdy předtím nějaké ženy??? Nebo byl poslední pán domu nějaký . . .

Mona se nemohla zabývat takovými nedůstojnými myšlenkami. Šaty tu prostě byly a tím líp pro ni. Může v klidu vyjít ven na ulici, jen co najde klíče ke dveřím. Teď má ale mnohem větší problém.

Kam s ním???

Co udělá s tělem??? Nervózně si skousla rty. Nemůže to tam přece nechat jen tak ležet. Ne, nebála se, že by na to někdo přišel. A přece . . .

Bála se  to tam jen tak nechat. Co kdyby čaroděj začal po čase chřestit kostrou??? Co kdyby se jednou za bezměsíčných nocí začal sám od sebe zvedat . . . a plazit jako jedovatý had s přeraženou páteří . . . a plížit tichou tmou ozařovanou jen leskem jeho ohavného žlutého oka, co kdyby si sám vyrval z hubené hrudi tu ostrou břitvu a –

Každé malé dítě přece ví, že mrtvý čaroděj je mnohem nebezpečnější než ten živý.

Musí se ho zbavit. Zničit. Spálit. Tak, aby se už nikdy nemohl vrátit. To je ten nejosvědčenější způsob. V knihovně je krb.

Mona si ještě těsněji odrbaný omotala šál kolem ramen. Najednou jí připadalo, že ji zase někdo pozoruje. Nebyl to příjemný pocit.

Váhavě vykročila směr koupelna. Dveře byly pootevřené . . . jenom na malou, maličkou škvírku . . .

Nechala je předtím pootevřené, nebo je pořádně přibouchla??? Nic si nedokázala vybavit. Připadalo jí, že od té doby musely uběhnout celé roky i když ve vaně mohla vydržet nanejvýš pár minut. Byly tak už předtím???

Měla strach. Strašný strach, že až vejde dovnitř najde na podlaze jenom kaluž krve a koupací závěs bude zase zatažený . . . A za ním bude samozřejmě stát on, v jedné ruce břitvu a ve druhé ten řeznický nůž vyrvaný ze zdi a bude se šklebit a slintat a –

Nesmí na to myslet!!!

Prudce rozrazila dveře. Tělo pořád leželo na podlaze a nůž byl pořád zaražený ve zdi. Mělo otevřené oči a tupě zíralo kamsi do stropu. Nenašla v sobě odvahu zatlačit mu víčka. Místo toho ho popadla za nohy a začala vší silou táhnout dolů do knihovny. Legračně to mlaskalo.

Když ho táhla dolů po schodech, hlava se mu klátila ze strany na stranu a ozvala se tupá rána pokaždé, když udeřila do hrany schodu. Z kapsy mu vypadlo něco kovového. Svazek klíčů. Aha. Takže klíče měl celou dobu u sebe. Taky si to mohla domyslet.

Vždyť byl jako věchýtek . . . tak starý a vychrtlý . . . žádný div, že ho  přeprala mnohem mladší holka, tohle tělo už dávno patřilo do hrobu. S jistou dávkou námahy ho dotáhla až k obrovskému krbu a pokusila se nacpat napůl ztuhlé tělo mezi polena. Moc to nešlo. Celá zpocená zmizela v kuchyni a vrátila se s krabičkou sirek.

Vytrhané listy z knih posloužily jako papír na podpal. Škrtla jednou zápalkou a staré stránky skvěle chytly. První plaménky labužnicky olízly nové, značně různorodé palivo . . .

Chvíli se dívala, jak hoří. Dřepla si na bobek před krb a knihovnou se začal šířit podivný pach spáleného masa. Uvažovala, jak moc se asi liší domácí upálení v krbu od standardního zpopelnění v krematoriu. Kdesi slyšela, že mrtvoly v peci se občas vlivem ohně i kroutí a lámou.

Proto ji nijak nepřekvapilo, když viděla, že tělo nacpané v krbu se samo od sebe jakoby zmítá v křečích a praskající polena se je pokouší vyvalit ven z ohniště. Zřejmě ani neživé věci nechtějí mít s mrtvým černokněžníkem nic společného. Z krbu se začal valit hustý, štiplavě páchnoucí kouř . . .

Prapodivně proplouval ven i křivým komínem a vířil ve vzduchu nad nic netušícím městem . . . černý smog krajně nepřirozeného původu a ošidných účinků . . .

Mona už toho měla tak akorát dost. Tohle nevydrží ani minutu, nebo se sama zadusí. Musí pryč. Už nebude na nic čekat. Otočila klíčem v zámku a odemkla ta odporná vstupní vrata.

Vykročila ven a do očí ji uhodilo silné světlo. Náhlý přechod z přízračné tmy v domě a Mona mžourala jako vykopaný krtek. Venku byl bílý den, ale nikde ani živáčka. Divila se, že místa, která jí na nedobrovolné noční výpravě připadala jako brány do pekel jsou ve skutečnosti jen stará a špinavá. Prostě nějaká zastrčená, neudržovaná čtvrť.

Zase za sebou důkladně zamkla dveře a klíče štítivě hodila s hlasitým žbluňknutím do kanálu. Do domu už se nikdo nedostane. Dokud se sám nezboří, bude tu stát slepý a hluchý jako veliká prázdná skořápka. Všechna zkažená tajemství i jeho zuhelnatělé tělo si nechá pro sebe. Navždy.

Zase ji přepadl dusivý záchvat kašle. Mohla by se pokusit najít cestu domů, ale bylo jí jasné, že v místech jako je toto by se stejně nikam nedostala. Vždyť vůbec neví kde je. Nezná ulici, čtvrť, dokonce ani část města . . .

A i kdyby znala, domů by stejně sama netrefila. Ona už byla prostě taková. Příšerně nesamostatná. Vždycky ji všude vozil šofér.  Bude muset někoho požádat o pomoc.

Najednou je strašně slabá. Nohy se jí podlamují hladem. Točí se jí hlava a padá na chodník. Všechno vidí jakoby ve zpomaleném záběru a konečně i černobílý film úplně zčerná . . .

Omdlela.

 

***

 

Vrátila se, ale nic už nebylo jako dřív.

Nevěděla, co se s ní dělo mezitím, ale nakonec se asi nějak dostala domů a z domu i do nemocnice. Nějaký soucitný chodec si zřejmě všiml těla na chodníku a zalarmovat strážce pořádku.

Nepamatovala si, kam ji odváží, ale pořád dokola opakovala své jméno. Hledali ji??? Nebyla si jistá, jak dlouho byla vlastně pryč. Třeba jim ani nechyběla.

Možná jsou rádi, že se jí konečně zbavili.

Všechno bylo příšerně rozmazané jako záběry ze zlého snu. Vznášely se nad ní nezřetelné tváře a cizí obličeje . . . jeden jako druhý, z úst jim vycházela samá slova ale ona je neslyšela, hrozně jí zvonilo v uších . . .

Celý svět se točí.

Prví jasné záchvěv vědomí byla nemocnice. Po vší té spečené špíně a odkapávající olejnaté mastnotě se jí ten až úzkostlivě udržovaný interiér malého soukromého pokoje zdá jako nefalšovaný zázrak. Čistě povlečené bílé lůžko, květiny na stolku a uslzená matka sedí u postele. Objímá Monu, div ji nerozdrtí všechna žebra a pořád dokola se vyptává a vyptává . . .

Mona má těžký zápal plic.

To víte, všechna ta tma, vlhko, vyhladovělé krysy a boj o život ve sklepě . . .

Má problémy s dýcháním. Přijde ji navštívit i Ema a donese jí další veselé jarní tulipány. Prý je pěstují u ní doma na zahrádce. Mona je ještě příliš slabá, aby mohla Emičku obejmout ale vděčně se na ni usmívá. Živí se jen průduškovým čajem, nudlemi a horkým slepičím vývarem. V nemocnici si ještě nějaký čas pobude . . .

Nikomu nic neprozradila. Když se jí ptají, opakuje pořád dokola to samé: „Musela jsem být náměsíčná. Nepamatuju si vůbec nic, jenom jak jsem se v noci probudila někde na ulici."lže Mona. Naneštěstí si všechno pamatuje až moc dobře.  "Vůbec jsem nevěděla, kde jsem. Zkoušela jsem se vrátit, ale nešlo to. Pak už nic nevím.“

Vrtěli nad tím hlavou a pokašlávali a popotahovali, ale nakonec uvěřili. Ani neměli na výběr. Bylo jasné, že z domu odešla sama a co se dělo dál už nikdo nevěděl. Žádné násilné vniknutí.

„Nesmíte se rozčilovat.“doporučují doktoři. „Nikdo se vás už nebude na nic vyptávat a vy budete mít konečně klid.“

„Už je jedno, co se s tebou vlastně stalo. Hlavní je, že už jsi doma a až se uzdravíš, všechno bude zase v pořádku. A příští rok si s Kurtem užijete tu krásnou cestu do Benátek.“utěšuje ji mamá. Zahleněná Mona proti slunné Itálii a romantickým Benátkám nic nemá, ale minimálně toho ušatce Kurta si mohla mamá odpustit. Moně se zvedá žaludek, jen si na něj vzpomene. Kurt ji mimochodem nepřišel navštívit ani jednou.

„Ještě že tak.“chichotá se Ema. „Představ si, že by se tady zničehonic zjevil s těma obříma ušima. Sestřičky by umřely smíchy. To by byla ostuda!!!“

Ema je jediná osoba, se kterou může mluvit o opravdu o všem. O tom domě se ale nikdy nezmínila ani slovem. I kdyby ona sama sebevíc chtěla, nemohla by o tom nikdy nikomu vyprávět.

Nikdo by jí nevěřil.

Všechno to pohřbila někde v nejtajnějším koutku své mysli. Všechnu tu ztuchlou tmu, starý sklep, prosakující vlhkost, úpěnlivé pištění kanálových krys a hrubě stlučené, odporně páchnoucí dřevěné bedny . . .

Některé věci by měly zůstat neobjeveny.

Protože ty bedny – tedy vlastně spíš rakve – totiž obsahovaly těla. Už dlouho, předlouho mrtvá těla kdysi živých žen a dívek (v pár případech dokonce ještě téměř dětí), těla až podivuhodně zachovalá, tvárná a vláčná, těla ve skvělém stavu, který by mnozí mazaní pouťoví podvodníci nazvali až vampirický . . .

Patologická perverze.

Samozřejmě, že nekromanti rádi křísí tato rozkládající se těla, aby jejich výtvory mohly coby morové zombie ve svém rozteklém mase roznášet nákazu a šířit po světě zmar a zkázu. K jakým úchylným účelům si nicméně zrovna on vydržoval pod víky v bednách svůj hnijící harém se ale můžeme jen domýšlet . . .

Mona mohla být jedna z nich.

Ta Mona, která momentálně blouzní v horečkách a sténá ze spaní. Zase se jí zdá o odporném přetékajícím odpadu, rozkopaných pokojích plných zazděných oknech a do zdí zaražených, zubatých řeznických nožích . . .

Ve snu ji navštívil čaroděj.

Surově se zmocnil jejího vysíleného těla a do hebké kůže se zuřivě zaryly ohavně olezlé zvířecí zuby . . . Zoufale kolem sebe kope, strhává ze sebe tenounkou nemocniční deku a kroutí se v dávivých křečích. Poškozené plíce má plné nazelenalého hlenu a i v polospánku se začíná dusit. Nemůže dýchat . . .

Ve vzduchu se vznáší štiplavý kouř . . .

Mona zdušeně kašle a před očima jí tančí tma. Je zase zavřená ve sklepě, nebo se jen sama od sebe probudila ve sterilním bezpečí jedné z uzavřených buňek uznávané obecní nemocnice???

Pokouší se nadechnout a do uší se jí kromě posměvačného pištění pomyslných krys derou i ječivé výkřiky, dusot stovek nohou a ostré, ohlušující houkání hasičské sirény. Ten sžíravý žár . . .

Hoří!!!

Hoří a lidé opřekot prchají jako houf zfanatizovaných hlodavců z podpalubí potápějící se lodi. Mona se z posledních sil vypotácí z postele a vzápětí ji sklátí prudký záchvat křečovitého kašle. Kdesi v dálce se ozve obrovská rána, jako by právě padal strop. Dost možná, že stropní trámy nakonec vlivem ohně úplně povolili a ona je zavalená v nějaké pekelné peci jako maličký vanilkový rohlíček v rozehřáté troubě. Nebezpečně blízko burácí plameny . . .

Uhoří zaživa!!!

Skončí jako ty kacířky u kůlu se suchou otepí svázaného sena. Musí se držet při zemi, tam, kam nedosáhne kouř. S nesmírnou námahou se plazí po podlaze ke dveřím . . .

A dveře jsou kupodivu pootevřené. Jenom na malou, úplně malinkatou škvírku, skrz kterou na ni vědoucně mrká ono odporně obrovské žluté oko se svým povědomě upřeným pohledem. A v tu chvíli – zpola udušená hustým kouřem, uvězněná v hořící budově odkud už všichni dávno utekli, sama a sama s tou nepopsatelně pomstychtivou věcí za dveřmi – v posledním zoufalém záchvatu příšerného prozření pochopila, že čarodějova kletba se nakonec skutečně naplnila . . .

---