Ples: 3.část

3.část

Venku už svítil měsíc, lehký zimní vítr se vinul kolem Leošovi bundy a najednou mu začala vibrovat kapsa. V telefonu se ozval ženský hlas.

„Nazdar Vochech. Hele já bych zítra potřebovala jít k vám na internet a vůbec zajdu se k vám zase podívat na návštěvu. Budeš zítra doma doufám?“

„Jo.“

„No tak jsem myslela, že bych přišla dneska večer, přespala u tebe a ráno se mohla v klidu vyspat a potom bych šla na internet. Pak bych nám udělala nějaký společný oběd a udělali bychom si krásné odpoledne, kde bys mi vyprávěl o plese.“

Leoš by s tím souhlasil, až na jeden malý detail. Chce si dneska domů přivést nějakou holku z plesu, takže potřebuje mít pokoj volný. Říkat ne, mu nikdy moc nešlo.

„No... eee... jako.... jo... ale... no...“

„Hele ty si fakt myslíš, že si někoho přivedeš domů z toho plesu, to snad nemyslíš vážně?!?“

„No naděje umírá poslední. Já chci mít nějaký prostor, kdyby mi to náhodou vyšlo.“

„A to si jako hodláš domů přivést nějakou ožralu, co bude sotva plést nohama a akorát ti poblije pokoj?“

„Ne to v žádném případě, nějakou holku, kterou znám.“ Začal ji vyprávět o Pavle. Jak se mu líbí, jak si myslí, že se i on se líbí ji, jak se spolu bavili před plesem na ruštině a že právě ji si chce přivést domů.

„A to jako myslíš, že s tebou půjde, jo?“

„No doufám, a právě proto potřebuju volný prostor k akci.“

„Ježišmarja, co se to s mým bratrem děje?“

„Vůbec nic.“

„No tak teda dobře, kdybys tak nějak věděl, že už si žádnou holku nepřivedeš, tak mi napiš a já bych přijela.“

„Tak jo, ale možná to bude hodně pozdě.“

„To nevadí. Zkusit to můžeš.“

„Tak jo.“

„Tak fajn. Hele užij si to a zítra se uvidíme.“

„Děkuju. Doufám, že se nezlobíš.“

„No co mám s tebou dělat.“

„To je taky fakt.“

                Když dohnal svojí skupinku, která šla o pár kroku před nimi, hned na něj Simona vypálila.

„To byla sestra, viď?“

Souhlasně přikývl.

„Já to říkala,“ vypálila celá šťastná.

                Kolem půl deváté vstoupili do otevřených dveří velkého sálu Lucerna, gorila u vchodu zkontrolovala lístek a Leoš už byl ve velmi dobré náladě. Přesně jak si představoval.

                Šel si odklidit bundu do šatny a obdržel lísteček, který okamžitě ztratil. To už je jeho rituál, málokdy se mu povede lísteček od šatny pečlivě schovat. Nejdříve ještě se Simonou, Janou a Robertem obešli půlku Lucerny, aby našli místo, kde má Simona sedět. Jako jediná totiž měla místa na sezení, protože dostala vstupenky od své matky, která je získala jako členka rodičovského sboru školy. Když lóži nalezli, byla téměř plná a nikomu se tam nechtělo. Leoš najednou potkal prvního známého, se kterým nepočítal. Byl to Dominik, který s ním dříve hrál fotbal. Na chvíli se s ním zastavil a dozvěděl se, že k fotbalu se vrátit nechce, že teď hraje hanspaulku a že potřebuje sehnat vedoucího pana Kloudu, aby od něj mohl koupit tu soupravu. Zkrátka věci, které ho v současné chvíli absolutně nezajímali. Mezitím si ani nevšiml, že Robert našel také jinou společnost a dámy se mu ztratily z dohledu. Konečně byl svobodný a mohl se vydat na svou toužebně očekávanou cestu napříč Lucernou vstříc dalším kamarádům pivům a panáků. Řekl si, že půjde úplně dolů, kde určitě potká nejvíce známých. Zase měl pravdu, protože uprostřed kruhu stál jeho bývalý třídní profesor, sotva třicetiletý Petr Šolc. Ten okamžitě zbystřil a představil Leoše svým společníkům.

„Tak tohle je můj nejlepší student pan Leoš.“

„Dobrý den.“

Najednou si všiml velmi protestujícího Honzu ze třídy.

„Tohle, že je nejlepší student.

„Jee, čau Honzo,“ vesele ho Leoš přivítal a následně Petr opravil své tvrzení.

„Toto jsou mí dva nejlepší studenti.“

To už Honzu trochu uklidnilo a žádné další námitky neměl. Konverzace se Šolcem vázla, byl proto celý šťastný, když zahlédl svého nejvěrnějšího, nejrozumnějšího a v momentální situaci také nejstřízlivějšího kamaráda Mirka o třídu výš, jak stojí v těsném objetí své přítelkyně. Šel k nim. Hned jak Leoše viděli, začal se smát a stejně tak jeho přítelkyně Alice, kterou mu následně představil. Alice se smála celou tu dobu, co Mirek s Leošem konverzovali na téma – ne já nejsem opilý. Leoš byl na roztrhání, protože to netrvalo dlouho a v dolním patře zahlédl Davida, kterého poznal na kulečníku, když šel s Martinem ze třídy a od té doby s ním hrozně rád poklábosí. Když vyčerpali obvyklé téma typu, jak se ti tu líbí a co ženský, už viděl další mnohem důležitější osobu v jeho budoucích plánech. Na druhém konci tohoto předsálí stála Lucka. Zamával na ní prstíky, ta se jenom otočila na podpatcích a namířila si to k němu. Její boky se při chůzi vlnily se až nesnesitelnou lehkostí, tmavé modré šaty končící u kolen kopírovaly její křivky a malá kůzlátka pod hrdlem se marně snažila získat více živočišného prostoru.

Když dokončila chůzi k cíli, objala ho rukou okolo pasu, stejně tak on jí.

„Jak se vede?

„Nudím se,“ řekla Lucka s nadějí, že Leoš s touto informací zkušeně naloží.

„Jak se tu můžeš nudit, vždyť je tu tolik lidí.“

„No prostě se nudím.“

Co teď? Přeci jí nebudu zvát k sobě domů už na začátku plesu. Navíc tu mám jinou favoritku. Chudák David tady stojí jak tvrdý y a nic neříká, pomyslil si Leoš.

A tak se otočil k němu, zeptal se, jestli tu někde neviděl Martina a užíval si toho, že má hezkou slečnu při sobě. Za chvíli je ta hezká slečna vyrušila.

„Já jdu na záchod.“

„Tak zatím,“ odvětil bleskově Leoš.

První krok by byl, pomyslel si. Prohodil jsem nějakou konverzaci a až jí potkám příště a já nepochybuji o tom, že jí potkám, tak provedeme delší rozhovor.

Pak se zase vydal napříč Lucernou, zkusil druhé patro, třetí patro. Potkal Martina s jeho kamarádem a jeho dvěma sestrami. Dal se s nimi okamžitě do řeči a koupil dívkám panáka. Jeho sympatie tak u nich výrazně stouply a on utratil další ze svých našetřených peněz. Jak ale říká – peníze splnily svůj účel. Po vypitém drinku se okamžitě zvedl na nohy a šel dál Lucernou. Najednou jde proti němu menší skupinka lidí, což není na plese nic zvláštního. Uhnul tak na stranu úzké chodbičky aby mohli projít.

Všiml si ji, až když byla metr od něj.

Nespouštěl z ní oči. Dokonce volnou rukou sáhl na tu její a pohladil jí po hřbetě ruky. Její prsty okamžitě zareagovaly a pohladily taky ty jeho. Koukal se Pavle pořád do očí. Ten pohled trval asi jenom dvě vteřiny, ale řekl mu všechno.

Já ji musím dostat.

Hrozně ho přitahovala a cítil, že to mezi nimi jiskří. Pociťoval také zájem z její strany. Pak pokračovali každý svou cestou.

Leoš došel opět k větší chodbě, tentokrát k té největší, kde jsou bundy. Potkal dámu ve středních letech, jednu ze svých oblíbených profesorek paní Zelenkovou.

„Ále dobrý den.“

„No ahoj. To je můj žák na občanskou nauku,“ řekla své společnici.

„Dáte si,“ nabízel jí pivo, které měl v ruce od vstupu do Lucerny. Jen ho občas doplnil.

„Ne, děkuji. Nechci.“

„Tak aspoň trochu se mnou.“

„Ne nechci. Já už musím jít, tak se měj ahoj.“

„Nashle.“

Zahlédl Mirka s Alicí, ti bojovali s křečemi břišních svalů.

„Čemu se směje, ty šmejde?“ osočil ho Leoš a koutky rtů měl až u ucha.

Nevydržel dlouho na jednom místě a tak zase pokračoval. Kdyby věděl, že ho za rohem čeká nejnepříjemnější setkání večera, asi by si to rozmyslel. Profesor Kabrna. Svým typickým způsobem, nadzvedl hlavu, zvedl obočí a vztyčil jeden prst do vzduchu. Začal cosi říkat.

„Bla bla bla.... ...bla bla... ...bla bla bla bla.“

Nerozuměl mu ani slovo. Bylo vidět, že už má spoustu alkoholu v sobě a jeho řeč, je mimo chápání běžného lidského jedince. Jelikož měl Leoš v sobě další pivo, nedělalo mu problém odpovědět.

„Jo přesně tak pane profesore, mám na to stejný názor,“ a poplácal ho po ramenou. „Zatím se mějte. Já se poroučím.“

Nenechal ho ani vydechnout a okamžitě zmizel na záchod. V klidu si vykonává potřebu nad svou mušlí, soustředí se na to, aby se trefil, když tu někdo prudce otočí dveře od kabinek.

Dívka!

Jen si jí změřil pohledem a potom se zase soustředil na to, aby se trefil, protože ta mušle mu připadala čím dál tím menší. Nezahlédnul toho chlapce, který měl to štěstí sdílet s touto dívkou společnou záchodovou kabinku a byl příliš opilý na to, aby řešil takové všední záležitosti jako je vniknutí děvčete na pánské záchody. Opět kráčel křížem krážem Lucernou a tentokrát už se nezastavoval u každého, ale hledal jednu jedinou osobu. Hledal Pavlu. Prošel první patro, druhé i třetí, ale štěstí se k němu momentálně otočilo zády. Cítil však, že tu ještě někde je.

---