Československá literární komunita

Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.

Přidejte se

Dinosauří loutky boží 6 - Deinonychové

24. 09. 2010
2
9
1897
Autor
DaNdÝ

Próza na pokračování jak nemocné dítě hrající si s gumovýma dinosaurama.

Dinosauří loutky boží 6

 

Bolestný dívčí výkřik. David ho moc dobře slyšel. V běhu si rozepínal příklopec, aby se zbavil svého zbylého oblečení. A teď se zastavil. Nohy nechtěly zpátky, hlava se nechtěla otočit na čepu. Ale to přeci musel… ach musel…

Viděl Allosaura bíle zářit proti světlu lamp jako kostliveckou loď pohupující se na moři. Tak klidně, jak by laxně netvor hrál kostky sám se sebou o Davidův život. Allosaurus začal zaklánět hlavu, cosi bílého a sladkého měl nyní v zubech… David zavřel oči.

„Musím… musím… musím to vidět… musím zpět… zpět!“ přesvědčoval sám sebe a pomalu si stahoval kalhoty. Jiný ostrý zvuk ho probral. Okna v patře se roztříštila a k chodníku skákaly dvě mozaiky kůstek. Deinonychové rozhýbali své údy a vydali se na lov.

David jim byl vlastně vděčný. Rozeběhl se pryč od muzea a mohl se uklidňovat, že ho k tomu dohnali právě tihle dva rafinovaní vrazi. Ne jeho zbabělost.

Ze železného sudu pod mostem vylezla jiná kostra. Zažloutlé články prstů zašmátraly po zemi, až nahmataly potem zvlhlý chumel oblečení, které právě David odhodil. Šedivé vousy na lebce se zalily slinami. Bezdomovcova bezzubá ústa zahýkala nějaký veselý popěvek.

„Hej páné!“ zařval stále zpěvně. „Neztratil ste někde tady koníčka?“

Jak nahý David probíhal kolem zábradlí, shlédl dolů na bezdomovce. Ten se smíchem objal hromádku hadrů a vbořil do nich svou zkřivenou tvář.

Vzduch svištící mezi kostmi jak sípavý dech ve flétně. Rána na chodník, zvuk hřebu, když vjede do rakve - pro toho co poslouchá zevnitř. Vedle jednoho ještěra dosedl jeho druh. Oba se naklonily, až se jejich ocasy vyrovnaly s páteří. Rozevřené čelisti bez šupin, masa nebo jazyků se pokoušeli vydat vrčení.

„Mý!“ kvíkl jim dědek v odpověď. Ochranitelsky sevřel kopici hadrů a na zemi se stočil do klubíčka. Tak byl bezdomovec zvyklý se bránit kopancům. Ale teď ještě nepochopil, jak ostré mají tihle útočníci kanady.

Když Deinonychové poznali, že se hadrů nemůžou jen tak zmocnit, rozhodli se dostat se k nim skrze bezdomovce. Počínali si jako dvě rozdivočelá děcka, co našla nemocnou kočku.

Pak jeden kůstkami přední končetiny sáhl skrze záda a hrudník do dědkova náručí a konečně vyštrachal Davidovo prádlo.

David se rozvzlykal pro toho smrdutého fetišistu. Přemýšlel o tom, že i jeho slipy jeho prošoupané kalhoty a kapesník způsobují smrt. Měl by se otočit, jít zpátky a obléct se do toho kostýmu obarveného krví. Zastavil se, protože už to nešlo. Ztišil dech a chvíli se zaposlouchal. Ťukání jako když se vysypou dřevěné kostky na chodník, skřípění obratlů v čepech… nic takového neslyšel. Než se zase prudce rozkašlal. V krku ho pálilo, škrábalo ho jako by spolkl vlas…

„Do píči to ne!“ zakňučel. Sesunul se na kolena a bez dalšího rozmýšlení si vecpal prsty do krku. Na stehna mu vycákla pěna ze žaludku, roztíral ji prsty… hledal. Žádné vlákno ve zvratcích nebylo, ale v krku cítil pořád něco cizího. Když se na to soustředil, struna božího vlákna se znovu rozezvučela a rezonovala mu v těle jako ještě nikdy předtím. Někde vzadu hnusně zaskřípěly drápy, které přistály na zábradlí.

Postavit se znovu na roztřesené nohy stálo Davida veškerou vůli. Znovu se u toho pozvracel. Stál tam teď nahý, třásl se. Jak vyhnaný z postele na mráz. Ohlédl se a spatřil je, jak létají. Prackami přitom hýbali v souzvuku s čelistmi i drápy na zadních nohou. Jako by rozjívení skákali na trampolíně. Nebo snad spíš se zdáli být kostičkami ptáčků, které holčička chce z dlaní vyhodit zpět do vzduchu. Ale kostřička jí znovu spadne do rukou a tak se snaží znovu a znovu. Moc veselá záležitost…

Jak znovu jeden Deinonychus vylétl, David se podíval skrze něj na černé nebe. Chumel hvězd se okamžik leskl kolem ještěrovy pánve a mléčná dráha obtékala dál jeho ocas. Venuše, Mars nebo co svítily tvorovi skoro na místě srdce za tenkou hradbou žeber. Smrt, milióny věků a vesmír se v tom pohledu Davidovi spojily v jedno. A on si s nekonečným zármutkem a ponížením uvědomil, že nemá ani dost odvahy na to, aby se nechal zabít.

Zoufale uvedl rosolovité nohy do pohybu, vlastní husté sliny mu zamlžovaly oči. Aby se vzpružil, hrábl si prsty do vlhkého ohanbí a vytrhl hrst svých chlupů, aby si ostrou bolestí rozproudil krev. Nechal chlupy větrem nést k pronásledovatelům. Prolétly očnicemi a čelistí jednoho Deinonycha, druhý je odehnal drápy. Bolest nasála zbytek sil z Davidových svalů. Křižoval jak opilý cestu, kudy se ještě včera mazlil s Anninou rukou. Každý krok hrozil pádem. Ve světle lampy jak vrata vytouženého žaláře stály dveře domu, do kterého si David slíbil, že už nikdy nevkročí. Vydrželo mu to skoro půl dne. Tak kdo tady vlastně byl ovládaný božími nitkami?

„Táto! Táto, kurva, tati! Otevři!“

Prudké rány na dveře. Někde pět set metrů vzadu tichost domovních klíčů ležících v kaši bezdomovcova masa.

„Jo!“ odvětil po chvíli otec, aby aspoň nějak zareagoval. „Promiň, ježíš, promiň, ve mně ťi to ňák furt čkrundá a nemůžu se zvednout.“ Zase se pokusil, ale bylo to stejné jako by si jen chtěl upšouknout. Zas žuchl zpět. Oddychoval, jednu dlaň s bílými chlupy položenou na pupku. V tváři opravdové utrpení. Ani ne bolestí v útrobách. Ale že nemůže svému synkovi vyjít vstříc. Zase to nedokáže, zase mu nemůže pomoct.

„Taťko! Taťko, prosím tě!“ mlácení hlavou do dveří, vrážení do dveří. Pláč u dveří.

„Už to ale bude, se jen trochu zberchám… zatáhnu… vydrž eště maloučko… jejej, malilinko? Že se na mě nebudeš zlobit, Davítku, viť že se nebudeš…“

Náraz do dveří až dřevo prasklo. Z několika spár a podél futer vyteklo pár kapek krve.

„Davítku, jen chvilinečku mi dej, ale nezlob se už na mně, jen už se prosím tebe nezlob, jo? Davítku, no tak, povídej si se mnou, jo?“

 

KONEC

 

                                                                 


9 názorů

DaNdÝ
13. 02. 2011
Dát tip
tak to já budu jistě jedině rád a díky

Histreo
26. 09. 2010
Dát tip
A že stará přísloví většiou bývají moudrá... Iluzí, iluzí... a rezignovat je tak bbbbezpečný... pravda ta rezignovanost tam byla cítit.

DaNdÝ
26. 09. 2010
Dát tip
staré přísloví říká, kdo dokáže mrdat s allosaurem, je schopný všeho. hrozný člověk v obecném slova smyslu a nechť si dotý becnosti každý doplní své, samozřejmě že člověk kterej by byl hroznej neexistuje ale člověk člověka klidně za hroznýho označí, dalo by se říct že život hlavního hrdiny byl tak hrozný, hrůzný že se nemohl vyvinout a zakončit jinak než hrozně hrůzně a jakákoliv jeho naděje že by se tomu tak mohlo stát byla jen jeho iluzí

Histreo
26. 09. 2010
Dát tip
Právě, že lidi nejsou úplně jenom hrozný, mimoto, co je to hroznej člověk? těžko definovat, takovej asi vůbec neexistuje... nebo tak... A jak souvisí to, že slečna mrdala s allosaurem s tím, že hlavního hrdinu milovala... Pravda, že byla kurva, to je taky věc, která z textu vyplývá jen velmi zvolna...

DaNdÝ
25. 09. 2010
Dát tip
nu cožvona byla taky pěkná kurva dyž si to rozdala s allosaurem, proč by někdo nmoh milovat hroznýho člověka? Ale nechci postavám sahat do svědomí,já do nich nevidím... popis jsou mojí slabou stránkou ale nevím esli jsou mojí slabou stránkou. Nehodím se k nim, nevidím děj skrze popisy ale spíš psychologii a dění, popisy mě vlastně nezajmaj osatně ani při čtení

Histreo
25. 09. 2010
Dát tip
ne, špatněs sem to napsala... za tenhle díl tip, ale celek je nutné zhodnotit a i když za něj už tip patrně dostat nemůžeš, tak tím chci asi naznačit, že s ním ještě nekončím... aha, jistě, moje chyba, koníček... jistě... promiň... tak na těch popisech pracuj, ne? nikdo neni takhle jednostrannej a to, že jedná hrozně a myslí hrozně, to taky úplně z textu nevyplývá, mimoto, hrdinka ho milovala, takže nemohl být tak špatný...

DaNdÝ
25. 09. 2010
Dát tip
hehe nedávej tip zatím a dej ho jen pokud se ti to opravdu líbí ináč tip ztrácí hodnotící úroveň ta první replika míří na koně, který krátce před hrdinou rovněž prchal do parku, nelze si to spojit s motivem vpředchozí části? eště aby jooo! bílej prostor, výtka oprávněná, odpověď jasná, nesnáším popisy a neumím je a negativizmus až do konce tedy jistě, tohle byl věru hrdina s kterým to ani při veškerý dobrý kladný vůli nemohlo skončit dobře, nepišme harlekýny, hrdina kterej žije hrozně, myslí hrozně nemůže skončit dobře, ale z toho samo sebou vychází jasná chyba, nemá to žádnou pointu vlastně ani gradaci, no ono vlastně i ten děj byl myslím v týhle povídce druhotnej, nu esli by to šlo brát jako trest, no mě se nezdá, pro tenhle typ hrdiny byl trest už život jako takovej, že se mu to zvrhlo v eště větší mizerii, to bývá a ta scéna s nebem jo, díky, někdy si myslím že sem to psal jen kůli tý scéně, i dyž teď už si nevzpomínám proč sem to psal

Histreo
25. 09. 2010
Dát tip
„Hej páné!“ zařval stále zpěvně. „Neztratil ste někde tady koníčka? - ať to obracím, jam to obracím, tak tuhle prupovídku nechápu... hm, umřel, trochu to vypadá jako trest... jakoby ho postupně opouštěli všichni, které miloval... a nebylo úniku před zmarem... na jediný straně motiv dětského dobrodružství a na tý druhý nekonečná deprese a utrpení... hm, i hlavní hrdina je tak namočený po krk v beznaději, že se z toho cokoli ostatního skoro jakoby vytrácí... i ti dinosauři se ztratí v koncovém sebeubíjení hlavního hrdiny, což si myslím, že by nemuselo být úplně třeba. Je pozoruhodný, jak člověk tak nějak pořád čeká... čeká... že to aspoň na chvilku bude lepší, u tebe je skoro ale jistý, že to bude ještě o něco horší, myslím v příběhu... což asi ani nemůže být bráno negativně, páč je to určitý záměr patrně, jen je to hodně depresivní... jo, co bych asi teda vytkla je, že hrdina běží znovu v neurčeném bílobílém akvárku, vyběhne od baráku a po nějaký době se tam jako náhodou znova vrátí... podle mě by to chtělo trochu toho popisu, protože kromě toho, že se v příběhu náhodou objeví most aby pod ním mohl být zabitý bezdomovec, nevím vlastně o místě na kterým se příběh odehrává vůbec nic, teda krom muzea, o tom docela vím… žejo... klidně to ale stejně může být delší... jinak se mi líbil obraz s kostřiškama a nebem... vykreslená míra vysílení hrdiny. pak nemůžu říct, že se mi to líbilo, ale bylo to dobře napsaný a to ten konec... ten se ti z hlediska snahy aby čtenář utonul v depresi povedl... pravda, teď když to tu je celé, musím si to přečíst v kuse, ale zatím tippp, p...

Na psaní názorů musíte mít ověřený email.
Sdílení
Nahoru