Československá literární komunita

Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.

Přidejte se

děkuji

25. 09. 2010
5
0
1121
Autor
Alloha Hurro

Povím vám něco o svém snu, o kterém se mi ani nesnilo, když se řekne sen, mnohým se vybaví něco jiného, většinou jsou to drahá auta, vysoká postavení, neříkám že nemám takový sen, přiznávám, je jedno auto ve kterém bych se rád projel ale leda že bych ho vlastnil, jinak o něj nestojím, ale můj sen je něco jiného, můj sen je založen na doteku, jen pouhém doteku, ještě k tomu jde o dotek myslí, nechci se svou myslí dotýkat neživého, ale pronikat do hloubky života, tak jak stojí a je schopen mne přijmout, lidstvo,  jeden jako druhý přiházíme o různé vlastnosti, tím jak doba spěje mnohé se modernizuje, nejsme nuceni se sami využívat tak jako kdysi dříve jsme měli spoustu schopností, vlastností, instinktů, které nás drželi při životě, ale teď  už jsme je zapomněli, ale pořád v nás jsou někde, generaci od generace jsou hloub a hloub, a je těžší je dát do provozu, nepotřebujem  už komunikovat  bez slov, pomocí myšlenek, máme přece internet, mobilní telefony, nepotřebujem už využívat okolní energie, žijem totiž v nadbytku, a nic nám nechybí, už neumíme rozptýlit své vědomí, abychom věděli co se kolem nás v určitém okruhu děje, já tomu říkám oči vzadu, nehrozí nám žádné nebezpečí, všechno jsme eliminovali,  je snad nějaký predátor který by nás mohl napadnout na procházce parkem, nebo na ulici? Predátor kvůli kterému bychom byli stále ostražití, ale auto nás klidně srazí na přechodu protože ostražití nejsme, nemáme proč být ostražití nejsme lovená zvěř, a na nebezpečí už jsou zákony, ale koho napadne že jsme nebezpeční sami sobě. Ale nějak jsem utekl od tématu, mám chuť to všechno napsat ale kdo by to pochopil, takže hezky pomalu, těžko se něčemu takovému věří, i já sám s tím mám občas problém, ale a pak to zkusím a ono to jde, tak pokračuji, rozvíjím a objevuji, ale nehýbu se z místa, ale to proto jak moc se toho dá naučit a zvládnou, a pokaždé když se něco nového naučím, zjistím jak málo vzhledem k množství jsem se naučil.

Ale víte jak se říká ve dvou se to lépe táhne, našel jsem se s tím s kým se to dá rozvíjet, kdo je stejně naladěn, kdo je stejně tak nedočkavý se dostat dál, něco se naučit pochopit, získat další posunující souvislost, jsem jí nesmírně vděčný. A protože je na písmákovi dnes poprvé chtěl bych jí uvítat, a poděkovat jí celý svým JÁ    


Na psaní názorů musíte mít ověřený email.
Sdílení
Nahoru