Nepíšu prózu

Nepíšu prózu. neumím to. Snažím se psát básně a prý mi to jde krásně, však,... Nemohu v nich popsat všechno, co bych chtěla. Nejde to. Docházejí mi slova, doházejí mi rýmy. Jenom těch myšlenek je stále víc. Kterou zvolit? Kterou si vybrat? Kterou popsat dřív? Vždyť je jich tolik. A tolik bolí. Jak rány holí jsou myšlenky, co putují mi hlavou. Kampak plavou? Do mého srdce? Proč? Proč už mě nenechají na pokoji? Proč už mě nenecháš na pokoji? Já vím, Ty za to nemůžeš. To já jsem se tak nešťastně zakoukala do Tvých očí. Teď hlava se mi točí a já nevím, nevím, co dál. Jsi pro mě král, ale já nikdy nebudu Tvou královnou. Chtěla bych Ti říct, jak moc Tě mám ráda, jak moc Tě miluju, ale nechci být u toho, až se to dozvíš. Bojím se toho. Ach Bože, jak moc se toho bojím...

Chtěla bych Ti to napsat. Nich bych si nepřála víc, než abych Ti to mohla napsat. Ale, bohužel, nepíšu prózu.

Neumím to...