Strážci Marawellu - Prolog

Nějak mi došlo, že jsem začala moc zhurta...tak tady je to, co tomu všemu předcházelo... Přeji příjemné počtení. Snad se vám bude líbit... :-)

 

„Ne! A to je mé poslední slovo!“ rozeznělo se okázalým trůním sálem.

Král Nicolas seděl v jednoduchém dubovém křesle, vyřezávaném složitými ornamenty, které označoval za trůn. Nicolas, nepatřil mezi ty krále, kteří se rádi obklopují krásami všeho druhu. Byl to skromný muž, který výborně vládl svému lidu. Prakticky se dalo říct, že Marawellský lid ho drží při životě. Už několikrát mu všichni navrhovali, že by bylo lepší, kdyby odešel na zasloužený odpočinek a kralování přenechal mladší generaci. Jenže Nicolas vždy odmítl. Při své korunovaci přísahal, že bude vládnout čestně a spravedlivě až do své smrti. A svou přísahu hodlal za každou cenu dodržet. Bez ohledu na stáří, zdraví, nebo rady a naléhání ostatních.

Království Marawell se nacházelo na menším poloostrově, kterému se, neznámo proč, říkalo Morwoolovský. Na severu a západě od království se nacházely ještě dvě další země. Na severu  to byla Alearea, země kočovných Dararrethů, na západě  Carneya. Oba sousední státy měly s Marawellem dobré vztahy a nebyli mezi nimi žádné spory ani rozepře. Často společně spolupracovaly a i jejich vládci byli velice dobrými přáteli.

Aleara i Carneya byly země klidné, nepředstavující nějakou hrozbu. Byly to takzvané “stojaté vody“ kde se jen málokdy něco událo. Země žili v klidu a míru už nespočet let. I přestože žádná z nich neměla na války a boje ani pomyšlení, snažili si všechny tři země udržovat dobrou a bojeschopnou armádu. S touto věcí na tom bylo nejlépe království Marawell. Král Nicolas na tom trval. Byl jsi vědom, že vzpoura se může objevit doslova jako blesk z čistého nebe a mít po ruce armádu dobře vycvičených bojovníků není vůbec na škodu. Ale Nicolas neměl zatím ani nejmenší tušení, v jakém nebezpečí se Marawell právě nachází…

 

Toho dopoledne přišel na hrad Marawell muž oblečený v tmavém plášti. Říkal, že potřebuje mluvit s králem. Když se strážný zeptal, koho má králi ohlásit, muž v tmavém plášti se křivě pousmál.

„Řekněte králi Nicolasovi, že přišel jeho starý přítel Vertigo. Jeho veličenstvo už jistě bude vědět.“

Strážný přikývl a odešel hosta ohlásit králi.

Když si Nicolas jeho vzkaz  vyslechl, zaraženě se zadíval před sebe.

„Jste si jistý, že řekl Vertigo?“ zeptal se vojáka.

„Naprosto Vaše Výsosti. Řekl mi, že se jmenuje Vertigo a že je váš přítel.“ odpověděl voják.

Král Nicolas se opět zadíval před sebe. V obličeji měl nepatrně bledší barvu než před okamžikem.  Voják si jeho výrazu všiml. Přísahal, že takhle krále Nicolase ještě nikdy neviděl. Bledý v obličeji, strnule zírající do prázdna před sebou očima chladnýma jako kusy ledu. Strážného to mírně řečeno zneklidnilo. Král Nicolas byl přece skvělým bojovníkem a ještě mnohem lepším vládcem a přesto se v těch průzračně modrých očích, jindy tak jiskřivě veselých nyní dalo rozeznat pouze jediné. Strach.

„Vaše Výsosti, máme toho muže poslat pryč?“ zeptal se krále opatrně voják. Nicolas ale zavrtěl hlavou.

„Ne, to v žádném případě…“odpověděl král a rukou si prohrábl ebenově černé vlasy, které už byly zlehka protkány stříbřitou nitkou stáří. Král si sklesle povzdechl. Voják, stále stojící po jeho levém boku čekal na rozkazy. Nicolas se znenadání zhluboka nadechl, narovnal se v křesle a odhodlaně se zadíval před sebe. Po strachu v jeho očích nebylo ani památky. Pokud tam tedy vůbec někdy nějaký byl, pomyslel si voják.

„Řekněte našemu váženému hostu, že ho s radostí příjmu.“ Pronesl svým zvučným hlasem.

„Jak jsi přejete Vaše Výsosti.“ Odpověděl strážný a hluboce se poklonil. Poté se otočil, a odešel z místnosti.

Král si složil ruce do dlaní. Samozřejmě, že Vertiga znal. Ale nečekal, že se někdy vrátí. Bylo to už strasně dávno, ale Nicolas si to stále pamatoval. Před mnoha lety, ještě za vlády jeho otce, krále Michaela, Vertigo rozséval v království zlo a nepokoje.

Vertigo byl kdysi úplně normálním člověkem, jako každý z království. Kdysi mu bylo ale velice ublíženo, ale nikdo netušil jak a ani sám Vertigo o tom nikdy nikomu neřekl. Sanžil se najít lidi, kteří si prošli tím samým, jako on sám.  

Založil sdružení lidí, kteří se nazývali Klan Odsouzených. Šlo o lidi, kterým se v životě moc nedařilo, a byli odhodláni se za každou cenu pomstít těm, co stáli za jejich neúspěchem a kvůli kterým si museli tolik vytrpět. Tito lidé neznali nic jiného než pomstu. Nic jim nestálo v cestě a byli odhodláni se postavit jakékoli překážce, jen proto aby dosáhli svého. Ničili pole, úrodu, zapalovali jak slamníky či stodoly, tak i celé statky, okrádali nevinné a v nejhorším i zabíjeli. Naštěstí takových obětí nebylo moc, ale i přesto všechno bylo jasné, že Vertigo i jeho stoupenci se musí co nejdříve zastavit a zneškodnit.

Trvalo měsíce, než se konečně královská armáda dostala Odsouzeným na stopu. Královští hraničáři našli jejich tajnou základnu, společně s vojskem počkali si na vhodnou chvíli a zaútočili. Až na pár uprchlých, kteří zrovna pracovali na některé za svých “misí“, jak Odsouzení nazývali své bezmyšlenkovité  plenění, zatkli všechny členy klanu. Na několik měsíců, u některých možná až do konce života čeká chládek temných cel věznice.     

Nemálo mužů ale i žen čekala oprátka. Jiné zase doživotní vězení. Jenže, co udělat s tím, co za tím vším stojí? Co s Vertigem? Před tehdejším králem Michaelem stálo nelehké rozhodnutí.

 Bohužel, nemohl Vertiga zabít. Prakticky řečeno, tento muž byl zplozen z toho největšího zla celého světa. Byl to syn De Lapara, největšího mága v dějinách nejen Marawellského království. Cílem mistra De Lapara nebylo ale šířit zlo, ba právě naopak. Už od malička učil svého zvídavého a učenlivého synka všem druhům pozitivní bílé magie. Jenže Vertigo, jak byl starší, tak chtěl vědět více. Jednoho dne se vydal do Temné věže, kde měl přísný zákaz chodit. Měl pocit, že mu otec něco velmi důležitého tají. A Vertigo chtěl za každou cenu vědět, co tak tajného ta věž skrývá.    

Byl pozdní večer když se tehdy patnáctiletý Vertigo vydal odhalit tajemství temné věže. I přestože pomocí kouzel by dokázal otevřít jakýkoli zámek, tohle bylo něco jiného. Dveře do věže byly zaopatřeny nesmírně silným kouzlem. Vertigo zkoušel snad všechna zaklínadla a kouzla, co ho jeho otec naučil ale žádné z nich nepohnulo se dveřmi ani o kousek. Vyčerpaný, unavený a naštvaný se posadil vedle staré sochy anděla. Jen co se o sochu opřel, anděl se pohnul, a dveře se otevřely! Vertigo měl cestu do věže volnou. Zvedl se z vlhké země, ohlédl se a ujistil, že ho nikdo nesleduje a vstoupil dovnitř.Ponurou věží vedlo jedno spirálovité schodiště až na její vrchol. Vertigo jinou cestu nikde neviděl. Roztřesený chladem, depresivní atmosférou věže ale poháněný svou nenasytnou zvědavostí a touhou znát pravdu něm vystoupal. Schodiště nepříjemně skřípalo a pronikavě narušovalo poklidně tichou noc, ale Vertigo se o to ani v nejmenším nezajímal. Několikrát se málem propadl, protože prkna byla již velmi stará a ztrouchnivělá. Dřevěné schůdky pod jeho vahou praskaly a propadaly se takže musel našlapovat velice opatrně. Některé schody už chyběly úplně. Vertigo konečně vyšel až na vrchol věže. Byla tam knihovna. No, to bylo až příliš slabé slovo. Byla to obrovská místnost plná knih, které se vyrovnané ve starých regálech tyčily až daleko do stropu. Vertigo si je s obdivem prohlížel. Věděl, že jeho otec má noho knih, ale nikdy nevěděl, kam si je schovává. Ale stále mu vrtalo hlavou, proč sem má vstup zakázán. Vždyť je to jen knihovna…pomyslel si pro sebe. Většinu svého dosavadního života strávil v tiché společnosti knih, takže proč nemohl chodit sem, kde se toho mohl tolik naučit? Vertiga zaujal jeden regál v zadní části místnosti. Byl oddělený malou přepážkou od ostatních jako kdyby to bylo něco, co nemá co dělat mezi ostatními výtisky. A také že bylo. Knihy o Černé magii a Temné mystice. Ano, otec mu o obou obrech říkal a učil ho, jak proti nim bojovat. Ale když se ho Vertigo zeptal, proč ho neučí i černé magii ale jen obraně proti ní, otec mu odpověděl, že by byl hřích učit tak dobrého kouzelníka jakým je on, tomu, čemu se celý svět už celé dějiny brání. Zlu.

Jenže teď, byl Vertigo sám, jen se stovkami výtisků mocných tajuplných kouzel, díky kterým  by mohl ovládnout i celý svět. Duši mladého kouzelníka zahalila temnota Černé magie. Poslední zbytky pozitivních kouzel, kterých ho jeho otec tak dlouho učil vzaly za své.

„Proč mi to tak tajil? Tohle je mnohem lepší než hojení ran, nebo proměny kusu skály ve stříbro…Byl by to jistě úžasný pocit, mít takovou moc…“šeptal si Vertigo, zcela zaslepený svým objevem pro sebe. Naposledy se rozhlédl po místnosti, poté vzal několik svazků a opustil věž.

Několik dnů nevycházel ze svého pokoje, knihy jej zcela pohltily. Našel několik kouzel, které ho měly naučit tomu, co jsi nikdy nemyslel, že dokáže. Zabít. Dlouho studoval zašifrované pokyny v knize, než si konečně odvážil kouzla vyzkoušet. Samozřejmě nechtěl jen tak jít do vesnice, vyhlídnout si prvního člověka a chladnokrevně jej zbavit života. Byl si vědom i toho, že se kouzlo nemuselo povést a obrátit se proti němu. Jenže Vertiga hnala dopředu jeho přirozená zvědavost a touha stále zkoušet něco nového. Potřeboval nějakou malou, neutrální oběť, která nebude nikomu chybět.

V rohu místnosti zašátrala myš.

Vertigo se usmál. Našel svou oběť. Zamumlala několik nesrozumitelných slov, a myš ztuhla na místě. Vertigo vzal malou sklenici, chytil myšku za ocas a dal jí do dovnitř. Jenže v tu chvíli se zarazil. Když jí tak pozoroval, malou, bezbrannou, šedou myšku, zželelo se mu jí…ty černé korálkové oči, ten hebký šedý kožíšek…   

,Asi ještě nejsem připravený…nedokážu jí zabít!‘ prolétlo mu hlavou. Zhluboka se nadechl. ,Ale no tak, ty jeden zbabělče! To nedokážeš zabít ani pitomou myš! Je to jenom krysa, která nebude nikomu chybět! Tak se vzchop a zabij jí!!!‘bilo mu v hlavě na poplach. Upřeně se zadíval do skleničky. Ano, udělá to. Nastal její čas.

 Vertigo mávnul rukou a myška se opět dala do pohybu. Zmateně se potácela ve skleničce a svým malým mozečkem nechápala, jak se tam dostala. Vertigo zavřel oči. Nestálo mu za to, vidět jak umírá. Postavil skleničku na stůl a namířil ruku na malého hlodavce.

„Murhfolloaus!“ vypustil z úst. Chvíli se nedělo nic. Vertigo si myslel, že se kouzlo nepovedlo, že něco udělal špatně. Zrovna, když se chtěl provést druhý pokus, mu z ruky vyšlehla rudá záře. Ucítil obrovský tlak, který záře vydala a Vertigo odletěl směrem vzad. Zastavila jej až zeď, do které narazil. Země se otřásla, okenní tabulky se roztříštily, všude létalo sklo a prach.

Vertigo, odhozený ke zdi, pomalu otevřel oči. Třásl se, ruce ho bolely a náraz do zdi mu vyrazil dech. Povedlo se mu to? Zabil jí? Skrz prachovou clonu nic neviděl. Po celé místnosti bylo roztříštěné sklo, nábytek odletěl všemi směry, na zemi ležely listy z knih. Vertigo se roztřeseně postavil. Podlomila se mu kolena a musel se opřít o stěnu. Po chvilce se odhodlal k dalšímu kroku. Opatrně došel k malému stolku, který náhodou, nebo snad zázrakem, zůstal stát tam, kde byl. Sklenička zůstala na svém místě. A myš…ležela nehybně na jejím dnu. Chlapec na ní několik minut nevěřícně zíral. Pomalu mu začínalo docházet, co právě dokázal. Zabil.

V bledé, unavené tváři se objevilo něco, co v ní už dlouho nikdo nespatřil. Radost. Malé, hubené postavě se začala otřásat ramena. Začaly jí cukat koutky úst a šlo slyšet i první, přidušené uchechtnutí, které po chvíli přešlo v burácivý smích, který pokračoval dlouhé minuty, dokud Vertigo nemohl popadnout dech.

S každým dnem stále zkoumal nová a nová kouzla ze záhadných knih. Po setmění chodíval do knihovny ve věži a častokrát tam zůstával až do časných ranních hodin. Už ale nechtěl zůstávat jen u myší. Toužil po větší kořisti. Mnohem větší…

Mistr de Laparo začínal tušit, že s Vertigem je něco v nepořádku. Neviděl ho celé dny, byl pořád zavřený v pokoji. To se mu vůbec nepodobalo. Vertigo byl mladý člověk, plný energie, který byl stále někde venku a domů přicházel jen se najíst a přespat. A někdy ani to ne. De Laparo se rozhodl za synem zajít a trochu si s ním promluvit. Doufal, že dostane odpovědi na otázky, kvůli kterým už několik nocí nespal.

Vertigo seděl na zemi a pročítal si jednu z mnoha knih, které si vzal z věže. Kouzlo popisovalo, jak si podrobit mysl člověka, úplně jí ovládnout a použít proti oběti. Dychtivě hltal větu za větou, stránku za stránkou…ze čtení ho vyrušilo trojí zaklepání na dveře. Vertigo věděl, kdo za pár vteřin vejde. Jeho otec. Rychle sebral všechny svazky popisující možnosti černé magie a zastrčil je pod postel. Potě si sedl na zem, opřel se o zeď a přestíral, že se dívá z okna. Mistr de Laparo nahlédl do místnosti.

„Vertigo?“zeptal se.

„Tati?“odpověděl chlapec v předstíraném překvapení.

„Můžu dál?“

„Jasně, pojď,“

Mistr si sedl na starou, rozviklanou stoličku. Vertigo nepromluvil. Stále zíral z okna. V místnosti se rozhostilo až příliš velké ticho.

„Podívej, Vertigo, dlouho jsme spolu nic nepodnikli…ani poslední dobou nechodíš moc ven, jak jsi měl vždycky ve zvyku…Děje se něco?“  zeptal se otec syna.

Vertigo se zadíval na otce svýma temně modrýma, téměř černýma očima. Pár zbloudilých pramenů rovných, černých vlasů mu padalo do tváře. Mistr si všiml, že jeho syn vypadá velice zanedbaně, jako kdyby už několik týdnů nespatřil kapku vody.

„Ne, tati jsem v pohodě…“

De Laparo se na to už nemohl dále dívat. Věděl, že jeho syn mu tají něco velkého. Takhle se nikdy nechoval. Býval veselý a společenský, jenže teď se z něj stala chodící troska, izolovaná od ostatních. Doufal, že to nikdy neudělá. Ne proti svému jedinému synovi. Mistr de Laparo se naboural svému synovi do myšlenek. A uviděl, v co doufal, že nikdy nespatří. Ne u něj…

Temnota. Nepropustná čerň.

Mistrovy nejhorší obavy se naplnily. Věděl co to znamená. Vertiga, jeho jediného syna ovládla černá magie. Úplně.

„Proč mi lžeš!“vyštěkl na syna.

„Já ti nelžu!“zkusil Vertigo chabou obhajobu.

„Tak co mají znamenat ty knihy pod tvou postelí! Samá Černá magie a Temná mystika!“

Vertigo probodl otce pohledem. „Tys mi přečetl myšlenky! Jak jsi jen mohl! Myslel jsem si, že jsi férový a budeš mi věřit!“zakřičel Vertigo.

„Ty mi říkej něco o férovosti, když mi lžeš do očí a sloužíš zlu! Úplně tě to ovládlo, toho sis nevšiml?! Zabil jsi! A ne jednou! A i když šlo jen o myši a drobná zvířata, zničilo tě to! A já ti tak věřil!“ Mistru Laparovi se v očích zaleskly slzy.

„Proč jsi přede mnou skrýval tu knihovnu ve věži? Proč jsem tam nikdy nemohl vstoupit?“

„Aby tě to nepohltilo! Věřil jsem, že si tě to nenajde, ale našlo,“pronesl posmutněle mistr a na okamžik ztichl.  „A já to teď musím zničit…“ dodal odhodlaně.

„Jak zničit? Co tím myslíš?“ vykřikl Vertigo. Otec mu ale neodpověděl. Místo toho chlapec uviděl, jak mu v ruce vzplála ohnivá koule. Jeho otec se chystal jí hodit. A Vertigo věděl kam.

Mistr de Laparo se chystal k hodu, když ho v polovině rozpřahu něco zastavilo. Svaly mu rázem ztuhly, srdce se mu zastavilo. Ucítil náhlý chlad a pronikané bodnutí v hrudi. Skřípavě zasípal a zhroutil se k zemi. Ohnivá koule v jeho ruce náhle pohasla. Vertigo stál nad ním. Tvářil se posměšně, tvář měl nepřirozeně bílou, tmavě modré oči byly chladné jako kusy ledu a bledé rty byly zkřivené v nepřirozeném úšklebku.

„Vážně sis myslel, že ti v tom nedokážu zabránit?“ pronesl chladně ke svému otci.

Mistr de Laparo se usmál. Naposledy, a nikoli vesele.

„Vítej v Temnotě, Zatracenče. Jsi skrz naskrz prohnilý. Už ti nikdy nikdo nepomůže.“ Zasípal jeho otec, zavřel oči a naposledy vydechl.

Vertigo si uvědomil, co právě provedl. Zabil svého otce. Ale necítil výčitky. Právě naopak. Teprve teď se cítil volný…

 

*          *          *

„Ale Nicolasi, příteli, proč se nemůžeme rozumně dohodnout, jako dva rozumní, dospělí muži?“ ptal se úlisně Vertigo krále Nicolase.

„Možná to bude tím, že nejsme přáteli…“odpověděl mu král Nicolas.

„Ale Nicku, jen to ne…a tak dobře jsme spolu vycházeli. Jak se má dcerunka?…počkat, jak se to jen jmenuje…Tyna?...Tanja? Nemůžu si vzpomenout, ale nějak na T, nemám pravdu Nicku?“ uchechtl se Vertigo.

Král Nicolas sevřel ruce v pěst. Jen hrstka lidí věděla o Tyrell, jeho nemanželské dceři. Lidé jí sice znali, ale měli za to, že pouze slouží králi. Dokonce ani ona sama netušila, že Nicolas je jejím otcem. Celý život si myslela, že jejím otcem byl rytíř, který zemřel v největší válce v dějinách Marawellu. Nicolas jen z povzdálí sledoval, jak se jeho dcera učí střílet z luku a bojovat s mečem. Ne, že by na tom trval. Myslel si, že jeho dcera dá přednost něčemu více ženskému, například diplomacii. Netušil, že jí zcela uchvátí zbraně a boj. Nicméně, byla v tomto ohledu byla velice nadaná a stále více se zlepšovala. V patnácti letech už dokázala porazil nejednoho královského rytíře. Nicolas si jí zvolil, jako jednu ze svých rádců. Nejen, že uměla brilantně s mečem a lukem, ale byla i velice chytrá a vždy dokázala nejít nějakou skulinu v situaci, které by si někteří vůbec nevšimli. A také jí chtěl mít nablízku.

Vertigo se dozvěděl o Tyrell tak, že se Nicolasovi dostal do myšlenek. Stejně jako před lety jeho otec do jeho mysli. Od té doby se na ni, stále vyptával.

„Tyrell z toho laskavě vynech. S tímhle nemá nic společného.“pronesl chladně král Nicolas.

Vertigo se ušklíbl. „Vážně? Také je obyvatelem tohoto krásného království, kterého se zanedlouho zmocním…“

„Ty se Marawellu nikdy nezmocníš! Dokud žiju, tak ne!“

Ani jeden z mužů si nevšiml, že se otevřely malé postranní dveře, a do sálu vstoupili dva mladí lidé. Mladý muž a dívka. Oba tiše sledovali rozhovor mezi králem a temným kouzelníkem.

„Leonide, nevíš o co jde?“zašeptala dívka.

„Ani v nejmenším, Tyrell…“odpověděl mladík.

Dívka aniž by tomu věnovala pozornost, si jakoby nic stáhla mohutný dlouhý luk z ramene a do tětivy založila jeden černě opeřený šíp. Mladík jí zaraženě sledoval.

„Tyrell? Myslíš si, že to je nutné?“

„Co jako?“zeptala se trochu zmateně.

„Jsi připravená ke střelbě, uvědomuješ si to vůbec?“

Dívka se zaraženě podívala na svůj luk. Stačilo už jen natáhnout tětivu, zamířit a vypálit. Usmála se.

„Člověk nikdy neví, jaké nebezpečí se může objevit. To ti Chris nikdy neřekl?“

Mladík se usmál při vzpomínce na Christiana, starého hraničáře ve výslužbě, který je oba učil střílet z luku.

„Máš pravdu, Tyrell,“ přitakal nakonec.

 

Hádka mezi králem a kouzelníkem dosáhla svého vrcholu.

„Máš pravdu, Nicolasi. Dokud jsi naživu, tak ne.“ Zasmál se jízlivě Vertigo. Kouzelník natáhl obě ruce směrem ke králi.  Tyrell tušila, co bude následovat, ale zareagovala příliš pozdě.

„Murhfolloaus!“ ozvalo se sálem jako nekonečná ozvěna. Z rukou kouzelníka vyšlehla rudá záře a král Nicolas se zhroutil na zem. Zlomek vteřiny poté, co byla kletba vyřčena, proťal tělo kouzelníka černý šíp. Jenže ten nic nezasáhl. Proletěl skrz kouzelníka, který se rázem proměnil v hejno černých motýlů. Šíp se se zadrnčením zabodl do rámu vstupních dveří. Vertigo jednoduše zmizel.

Tyrell, s Leonidem v patách se rozeběhla ke králi.

Král Nicolas ležel nehybně na zemi a ztěžka dýchal. Byl nezvykle bledý a jeho výrazné, jiskřivé oči byly nyní pohaslé jako skomírající plamínek svíčky.

„Leonide, lékaře! Rychle!“ zakřičela Tyrell na svého přítele. Mladík přikývl a rozběhl se hledat pomoc.

Dívka se sklonila nad králem.

„Králi Nicolasi, vydržte. Leonid tu bude za chvíli. Běžel pro pomoc.“

Král se smutně pousmál. „Tyrell, to je zbytečné. Ani ten nejlepší lékař nedokáže vyléčit zranění způsobené kouzelníkem.“ zašeptal a rozkašlal se. Od koutku úst mu stékal tenký pramínek temně rudé krve.

„Ne!…Dokáže!…Uvidíte, že ano!“ pronesla Tyrell zastřeným hlasem a do očí jí vhrkly slzy. Král Nicolas jí z posledních sil stiskl ruku.

„Tyrell, tohle je důležité…najdi oba Strážce a přiveď je sem. Jen oni můžou porazit Vertiga a Odsouzené…prosím…udělej to, než bude pozdě…slib mi to…“řekl král z posledních sil.

Dívka se zmohla jen na přikývnutí. Stěží zadržovala slzy. Král se pousmál.

„Děkuju, Tyrell…“ zašeptal. „Dávej na sebe pozor, dcerko…“ Pronesl svá poslední slova, zavřel oči a usnul…Navždy…

Tyrell dala volný průchod svým citům. Rozlehlým sálem se začalo ozývat tlumené vzlykání, na podlahu dopadly první slzy.

Král Nicolas byl nenávratně pryč…  Marawell se ocitl bez vládce… Zbyla jen ona se svým úkolem. Bylo načase splnit královo poslední přání.

Najít Strážce. 

 

---