Strážci Marawellu, část V.

 

Lucy seděla na terase, zabalená ve staré flanelové košili a sledovala západ slunce. Tuhle část dne měla ze všeho nejraději. Všechno alespoň na chvíli získá zlatavý sluneční nádech před tím, než se vše připraví k poklidnému spánku. Lucy, sledující tu zlatavou záři prolínající se s rudými červánky, přemýšlela o celém dnešním dni. Kdyby jí někdo ráno řekl, že dnes potká skvělého člověka, navíc kluka, asi by se mu vysmála. Neměla ani nejmenší tušení, že dnešek bude pro ni tak skvělým dnem a Peter se zdál jako pohodový kluk, který má podobné koníčky, i když je trošku zamlklý. Ale Lucy se mu vůbec nedivila. Asi by jí také nebylo moc do řeči, kdyby na ni někdo mířil šípem. Asi jsem to trošku přehnala, pomyslela si. Ale doufala, že Pete brzo pochopí, že nemá v úmyslu střílet po každém, kdo se jí dostane do hledáčku. Snad.

Slunce zmizelo za reliéfem kopců a Lucy najednou pocítila náhlou únavu. Se zívnutím se protáhla a naposled zamžourala unavenýma očima do posledních zbytečků dnešního dne. Je čas jít spát, řekla si v duchu a odšourala do postele.

 

„Přitáhni se!“ zavolala Lucy na Petera, který teď byl asi dvacet metrů nad zemí a hledal nějakou lepší oporu jak pro ruce, tak pro nohy. Dneska ráno za ním přišla Lucy, jestli si nechce trošku zalézt. Jelikož lezení bylo asi Peterovým největším zájmem, nadšeně souhlasil. Skalka byla dosti hrbolatá a na první pohled vypadaly její stěny ohlazené a poničené nepříznivým počasím zrádně, ale vylézt téměř až na vrchol nebyl pro Petera žádný problém. Nohy měl dostatečně opřené o skalní výčnělky a teď hledal záchytný bod pro pravou ruku. Našel skulinu velkou asi jako dlaň a dostatečně hlubokou takže byl opět o něco blíže vrcholu. Normálně na známé zdi by lezl možná i bez jištění, ale tohle byl pro něj neznámý terén takže se nechal od Lucy, která stála dole pod skálou jistit.

„Ještě kousek! Už jsi skoro tam!“ povzbudila ho Lucy zezdola. Její hlas, zněl jako tlumené volání. Pete byl v pokušení se zastavit a ohlédnout se v jaké výšce asi je, ale hned tento nápad zavrhl. I když neměl panickou hrůzu z výšek, věděl, že i toho nejzkušenějšího lezce může překvapit nečekaná závrať. A o takovou společnost neměl zájem ani v nejmenším. Raději si předříkaval své následující kroky. Pravá noha, levá ruka, levá noha…bacha, visutý kámen… Ještě pár kroků a bude nahoře. Pravá ruka, levá noha…levá ruka zašátrala na hrbolatou plošinku. Pohlédl nahoru. Jo, je na konci. Našel jsi dobrou oporu pro nohy a vyškrábal se na vrcholek skalky. Spokojeně vydechl a pročísl si vlas rukou, na ketré teď přibylo pár drobných šlrábanců. To ale bylo teď to nejmenší, co ho trápilo. Podíval se dolů a uviděl Lucy, malinkou jako figurka ze stavebnice. Zamávala mu a dala mu pokyn, ať leze dolů.

„Ale Lucy, tady je tak úžasný výhled na les…dej mi jen pár minut, prosím.“ zavolal na ni Pete svou prosbu. Lucy mu zanedlouho odpověděla.

„Tak jo, vím jaký je to krásný výhled. Máš dovoleno se pět minut kochat…“odpověděla mu dívka.

Pete se vrátil k nerušenému sledování té krásy. Léto se zdálo být nenávratně pryč a stomy začaly získávat svůj tradiční zlato-zeleno-hnědý oblek. Kopce hrály všemi barvami od zelené, přes žlutou a oranžovou až po červenou či hnědou. Slunce zářilo vysoko na obloze a dávalo přírodě ještě své poslední hřejivé paprsky. Než se Peter stačil rozkoukat pozorněji, ucítil slabé škubání lana. Lucy ho volala zpátky dolů. S povzdechem začal opatrně sestupovat. Ještě, že cesta dolů zabere méně času než nahoru, pomyslel si Pete.

Za pár minut už stál na trávníku vedle Lucy a snažil se dostat změti lan, jistících popruhů a karabin. Lucy na něj vrhla komický pohled. „Prosím tě ukaž…pokud mi to zamotáš, tak už mi nepomůže ani švýcarský nožík…“

Pete se na ni zazubil. Tahle dívka si čím dál více získávala jeho sympatie. „Jaký jsem měl čas?“ zeptal se jí.

„32:56:08“ odpověděla mu po letmém pohledu na své hodinky. „na nováčka to není špatný…“ řekla, a oplatila mu úsměv.

„Díky.“ odpověděl Pete, když se konečně vymotal ze sedáku. Pomohl Lucy smotat lana a sbalit veškeré náčiní. Lucy všechno nacpala do batohu a naposledy zkontrolovala, jestli nic nezapomněla. Ještě zvedla ze země zbloudilou karabinu ale poté už se vydala na zpáteční cestu. Pete klusal za ní, aby dohnal její dočasný náskok.

„Hej, Lucy! Počkej chvilku, ne?“

Plavovláska se otočila za hlasem svého přítele. „Jé, já si říkala, že mi něco chybí.“ řekla se spikleneckým úsměvem ve tváři. Pete jí s malým úšklebkem dohonil.

„Počkej, já ten bágl vezmu.“ nabídl se.

„Jé, díky Pete,“ odpověděla mu Lucy a sundala si batoh z ramen. Přesně jak si říkala včera, Pete pochopil, že nestřílí po každém…  

„Vedl sis fakt dobře, čekala jsem, že se s tím budeš prát delší dobu.“

„Díky, tohle rozhodně nebyla ta nejtěžší skála, po které jsem kdy lezl,“ zazubil se Pete. „Ale bez jištění by to byla větší sranda.“

„No, nevím, jestli by ses tomu smál i na nemocničním lůžku.“ odvětila mu Lucy.

„Já vím, já vím…ještě jí neznám natolik, abych si mohl dovolit slézat bez jištění. Možná jindy…“dodal Peter.

„Asi tak. Možná jindy…“ přikývla souhlasně Lucy.   

Společně prošli lesem, travnatou loukou i řepkovým polem. Pomalu ale jistě se ochlazovalo, je jasné že již nastal podzim. Studený a sychravý podzim…pomyslela si zachmuřeně Lucy. Sluneční záře se stane menším luxusem, přibude povinností a dny se budou kousek po kousku zkracovat. Co víc si přát, než podzimní depku? prolétlo jí hlavou. Navíc, nastane zkouškové období, takže přibude i halda děsně nudného učení, který se bude muset nějak prokousat, aby si uhájila své jakž takž dobré známky. Ale proč na to teď myslím? zeptala se sama sebe v duchu. Proč to řeší zrovna teď, když je venku, svítí sluncem, fouká příjemně chladivý větřík a vedle sebe má skvělého člověka? Nespokojeně škubla hlavou aby špatné myšlenky odehnala pryč. Takové věci si zaslouží být někde vzadu v  chládku mé hlavy, ne vepředu, kde jsou daleko příjemnější myšlenky. Než si ale Lucy stačila nějakou příjemnější myšlenku vybavit, už byli na kraji satelitního městečka jen pár metrů od jejího domu. Bylo jí jasné, že teď, i kdyby se snažila sebevíce, žádnou pěknou myšlenku by z té své plavovlasé palice ani za nic nedostala. Ona i Peter se zastavili před brankou jejího domu. Pete vrhnul na svou novou přítelkyni napůl komický a napůl zaražený pohled.

„S tebou si člověk asi zrovna moc nepokecá, co?“ zeptal se jí s lehkým úsměvem ve tváři. Lucy ucítila, jak jí rudnou tváře. Teprve teď si uvědomila, že vlastně celou cestu z lesa až sem sledovala svoje odrbané Conversky a mlčela jako ryba. Trošku zahanbeně sklopila hlavu a pronesla ke svým botám.

„Jéj…tedy…promiň mi to, já…nevěděla jsem…“snažila se něco kloudného vykoktat a doufala, že přes její plavou ofinu Pete nevidí, jak strašně zčervenala.

Pete sledoval její rozpačitou reakci a jen stěží zadržoval smích. Chtěl svoje nutkavé chechtání nějak potlačit ale neuspěl a vyprsknul v malý, hodně tlumený smích.

Lucy se trošičku ulevilo, když uslyšela, jak se Pete směje. Zhluboka si pod úkrytem svých vlasů oddechla a zvedla oči. Usmála se také, když spatřila vysmátého Petera s jiskrami v očích a rozcuchanými tmavými vlasy.

„Jen by nebylo od věci trošku víc mluvit. Rada propříště.“dodal Pete s potutelným úsměvem.

„Budu si to pamatovat. Propříště.“usmála se Lucy. „Nechceš ještě jít na chvilku ke mně? Třeba jen na skleničku koly…“ zeptala se ho Lucy v naději, že napraví to, co v poslední čtrvthodině zvorala. Jenže, když spatřila Peterův napůl omluvný a napůl otrávený výraz, všechny její naděje rázem pohasly, jako když někdo sfoukne svíčku.

„Promiň Lucy, ale už musím domů. Poslední dobou si mě máma s tátou začali nějak hlídat, víš, ale slibuju ti, že zítra zas něco podniknem. Co ty na to?“zeptal se jí.

Lucy byla trošičku zklamaná, ale opravdu je  malinko. Bylo jí jasné, že Pete se nemůže courat po venku donekonečna a navíc, bála se, že by zase jen zarytě mlčela a nebyla by ze sebe schopna vydat sebemenší hlásku. Ano, pomyslela si. Zítra to bude jistě lepší.

„Dobře. Moje číslo máš, tak mi kdyžtak dej vědět.“ odpověděla mu.

„Jasně, jakmile mě něco napadne, napíšu ti. Tak zatím, Lucy.“ Kývl dívce na rozloučenou a otočil se k odchodu.

„Ehm…Pete?!“ zavolala za ním Lucy. Mladík ze otočil, otázku ve tváři.

„Bágl.“ zodpověděla mu Lucy jeho nevyslovenou otázku.

„Jo aha…promiň…“ omluvil se jí s lehce rozpačitým úsměvem a podal jí batoh.

„To nic. Tak už padej dom a hraj slušňáckýho synáčka.“ rozesmála se Lucy. Pete se zakřenil a nasadil vysoký pisklavý hlásek.

„Už běžííím maminkóóó´!!“ zvolal a směšně se rozeběhnul. Proletěl brankou, vyběhl schody na verandu a otevřel vchodové dveře. Jestě naposledy zamával Lucy a pak vešel do domu. Naposledy kouknul na plavovlásku, která už mířila svému domku naproti přes ulici. Povzdechl si. Kolikrát mě ta holka ještě překvapí? pomyslel si naposledy a zavřel za sebou dveře. Normální, veselý svět nechal za nimi.   

 

Daleko od obydlí Lucy a Petera, daleko od Greenwood Creeku, prostě někde ůplně jinde, stála na skále postava zahalená v dlouhém tmavém plášti. Se zamračeným výrazem ve své mladé tváři sledovala svět pod sebou, malou vesničku Roseport. Na jejich obyvatelích nebylo ani v nejmenším vidět, že by byli nějak znepokojení, nebo něco takového. Prostě se věnovali své každodenní práci.

 Trhovci  nabízeli k prodeji své zboží a výrobky, kovář právě okovával jednoho z ušlechtilých bojových koní, který patřil jednomu z královských rytířů, děvečky a mládenci vykonávali práci okolo obydlí, nosili vodu, zametali dvorky, vyklepávali rohože, co bylo potřeba. Roseportem právě projížděl jeden z královských kurýrů, aby jeho obyvatelům sdělil nejnovější zprávy a doručil pár malých zásilek.

 Pochopitelně, pomyslela si postava. Vždyť nemají ani nejmenší tušení, jak je celý Marawell v ohrožení. Ale až se to dozví tak snad nebude pozdě.

Mladá tvář se pod kapucí pláště zamračila: „Všichni vypadají tak…klidně…“řekla si pro sebe. Pohlédla na tmavou oblohu protkanou šedivě stříbrnými mraky, nesoucí co jiného, než déšť. Velký vytrvalý déšť který obyvatelé Roseportu opravdu nepotřebovali. „Ale co, počasí neporučíš…“zamumlala si dívka pro sebe. Odvrátila zrak od šedivé oblohy i od vesničky a zadívala se do tmy. Postava zapískala dva vzestupné tóny, které v tichu zněly až moc hlasitě. Jenže postava nedala ani v nejmenším najevo, že by jí to nějak vadilo.

Signální tóny zaslechl jeden pár bystrých koňských uší a šedák, ne o moc, ale stejně menší než bojoví koně rytířů se dal do tichého cvalu. Krátce poté, za zatáčkou, která vedla na menší skalnatou plochu, uviděl svou paní. Otočenou zády k němu opět sledovala vesnici Roseport. Koník se téměř neslyšně k ní přiblížil a zlechka jí šťouchnul čumákem do ramene. Dívka se otočila na svého nejvěrnějšího přítele a společníka a popleskala jej po šíji.

„Ani trochu se mi to nelíbí, Meteore. Musíme je najít, než bude pozdě. Jen ti dva nám dokážou pomoct. Snad je brzy objevíme. Oba.“

Koník, své paní rozuměl. Věděl co má na mysli. Aby to dal najevo, pohodil svou dlouhou hřívou, černou jako uhel a mručivě zaržál. Mladá tvář dívky, srytá v tmavé kapuci se téměř nepatrně rozzářila. Neměla ráda smutek a věděla, že jí ani nijak nesluší, ale to, do čeho se teď Marawell dostal, z ní vysálo všechnu její radost. Už si ani nepamatovala, kdy se naposledy opravdu zasmála.

Zadívala se do očí svého čtyřnohého přítele. Věděla, že jí rozumí, znali se dlouho a už toho spolu tolik zažili. V jeho očích ale bylo vidět něco, co tam nikdy předtím nebývalo. Dávka v nich vždy viděla radost ze života, statečnost a odhodlání ale dnes, i když to něco neznámého bylo téměř nepatrné, zarazila se. Tou neznámou věcí byl strach. Sama cítila, jak v ní pomalu ale jistě roste. Nebude mít klid, dokud je nenajde. Dokud nenajde oba Strážce. Láskyplně pohladila koně po čumáku a zašeptala mu do ucha. 

„Neboj, Meteore, však my je najdeme. Už brzo. Vím to, a věřím v to.“ Koník na ni pohlédl svýma očima, temnýma a hlubokýma jako studny. Já vím. Neboj se, budu vždycky na tvé straně. Společně je najdeme. Stálo v těch dvou koňských očích.

„Díky.“ Zašeptala mu dívka do ucha. Poté ho ještě naposledy pohladila po hřívě, a zlehka se vyhupla do sedla. Uvolnila se v sedle a pobídla koně patami. Koník se na pokyn rozeběhl v tichém, uvolněném cvalu, který nešel téměř zaslechnout. Postava, stále skrytá ve stínu pláště jednoduše zmizela v temnotě pomalu začínající noci…  

---