Atlantida

Vzdálená zemi pod dávnou oblohou, skláním se k nádherám Tvého těla. vím, oči mé vidět nemohou, co vše jsi jim ukázat chtěla. Však v srdci svém vidím ty krásné kopce, zalité září horkého světla. A nad nimi modré nebe, jež skví se mi nad hlavou. V Tvé duši kdysi skláněly laně, své úzké krčky nad vodní hladinu. A v trávě vysoké hrály si děti, na šťastnou rodinu.