Takže... Úvaha nejen o literárním semináři

Úvaha nejen o literárním semináři

Dnešní hodina literárního semináře mě konečně přiměla, abych popsala to, co mě při literárních seminářích každý čtvrtek znepokojuje a ještě dlouho po odzvonění odpoledního dýchánku  nutí přemítat o formě vzdělávání (pozn. o smyslu vzdělávání nepochybuji). Jsou to často dost děsivé zkušenosti, při kterých se ještě častěji cítím trapně. Zároveň ale zjišťuji, že jsou to důležité poznatky, které nechci odložit a nechat podlehnout zkáze zapomnění pod nánosem každodenních prožitků.

Před čtrnácti dny zahájila „referátový maraton“ Kateřina R. svým řečnickým výstupem o knize „Modlitba pro Kateřinu Horovitzovou“. To, co předvedla, byl opravdu výkon na úrovni, za který by se nemuseli stydět ani profesoři a učitelé na naší škole. Její referát byl naprosto bezchybný, nechybělo mu nic. Dramatičnost, se kterou Kateřina přednášela, byla ohromující natolik, že jsem se chvílemi ocitala mimo realitu. Jediné, co bych Katce vytkla, byla modrá mašle, kterou měla umně uvázanou kolem krku a která jí tu a tam neposedně sklouzla z ramen. Avšak když nad tím nyní přemýšlím, možná právě vlnící se stuha zapříčinila to, že jsem neupadla do absolutního transu a nepodlehla omamujícímu divadlu, které se před mým zrakem odehrávalo. Když říkám před mým zrakem, myslím to doslova. Na chvíli jsem totiž oči zavřela. Výsledek byl šokující. Najednou jsem neslyšela Kateřinu, nýbrž paní profesorku. Slyšela jsem slova, ba co více, celé fráze, které jsem již po půl roce trvání literárního semináře dobře znala.  Dikce, nádechy a výdechy, polykání, přesvědčení a jistota, s jakou Kateřina přednášela, se shodovaly s tím, co jsem znala z hodin paní profesorky. Jen skromnost se vytratila.

Když jsem pak odcházela ze školy, naprosto vyčerpaná a přehlcená dojmy, cítila jsem se zrazena. Kopie. To slovo mi znělo v hlavě. To, co tu z nás ve škole chtějí vytvořit, jsou jen kopie. Nebo nechtějí, ale nic netušíc nás naučí kopírovat. Odříkávat a opisovat. Memorovat k absolutnímu zapomnění sama sebe.   

Dnes jsem vyslechla dva referáty. První referát o knize Život s hvězdou vedla Zuzana H., a druhý, o knize Sofiina volba, přednesla Martina Š. Největší obavy jsem měla ze Zuzčina referátu.

Se Zuzkou již dva roky sdílím školní lavici. Ne proto, že bychom si jakkoli rozuměly. Já jsem člověk, který má rád svůj klid a prostor.  Zuzana je přesný opak. Já bych nejraději seděla v lavici sama, ale to kapacita jedné třídy neumožňuje. A tak jsem si po návratu z tříměsíčního pobytu v Rakousku sedla vedle Zuzky. Troufám si říci, že Zuzku znám. Možná víc, než ona sama ví.

Referátu se Zuzana bála hodně. Já jsem se bála také. Musím přiznat, že její vystoupení dopadlo nad veškerá má očekávání, jakkoli byla vysoká či nízká. Zuzanka se jako obvykle přeříkávala, transfery namísto transportů byly brzy převálcovány dalšími a dalšími nesmysly, které se prodraly přes bílé zuby a kraje roztřesených třpytivých rtů, a donesly se bohužel až k uchu paní profesorky.

Zuzana dostala čtyřku. Bylo mi jí líto. Myslím, že jsem byla svědkem nezdařeného „pokusu o kopii“. Někomu to prostě nejde.

To mne přivedlo k další otázce. Spočívá snad úspěch v tom, zda a jak je člověk schopen napodobovat, souznět, vyrovnat se se situací? Myslím, že ani Katka, ani Zuzka, si neuvědomují, co provádějí. Avšak obě dělají to samé. Jen s různou mírou úspěšnosti. Co by pak znamenalo prozřít? Uvědomit si, že kopíruji a snažit se být sám sebou, nebo pokračovat v zajetých kolejích? Jde z těchto kolejí vyjet? Myslím, že ne.

Nechci snižovat Katčiny kvality a povyšovat nulové znalosti věci. Také nedokážu stát zcela v klidu před třídou plnou lidí, na kterých mi záleží, byť jen minimálně. Myslím, že bohužel (nebo bohudík) nejsem ani dobrý imitátor. Osobitým výrazem rétora ale asi také neoplývám. Nestačí než se spolehnout na intuici, na to, že mne má víra v dobrý konec podrží a že mne naděje opravdu donese ke zdárnému cíli. Neříkám, že je můj přístup správný. Je možná z části založen na lenosti připravit se a na pubertální snaze vymezit se vůči ostatním. Možná je to ale také snaha o přirozenost, která mi zde není umožňována.

Nesnaží se jen česká společnost vytvořit jeden jediný správný model vystupování na veřejnosti? Není právě to původcem skutečnosti, že se pak učíme věty uznávaných autorit nazpaměť? Za svého pobytu v Rakousku jsem si stihla všimnout, že nikdo nemá problém předstoupit před lid a říct vlastní názor, prezentovat se. Ale co mi připadá zásadnější – nejen, že dotyčný rétor se svou řečí neměl potíž (to u nás také spousta lidí nemá, i když by možná stálo za to někdy nad sebou zapochybovat), ale hlavně obecenstvo či publikum nemělo problém kohokoli vyslechnout. Jistě, že se vyskytovalo posmívání a hihňání, že má dotyčný růžové tričko, ale i když před nimi stál člověk, jehož názory byly poněkud jednodušší, nebo naopak mnohem složitější, respektovali ho.

Možná náš ostych plyne z absolutního nechtění porozumět a z naší antipatie. Chceme být za každou cenu lepší než ten, kdo stojí před námi a když nemáme možnost, jak naši dokonalost předvést, ponížíme ho, zvedneme jedno obočí a jsme velice přísní.

Pokora jde stranou. Vlastně tu už žádná není. Ovoce nebo zelenina? Vždyť je to jedno…