Daniela

Stalo se vám někdy, že jste se oklepali hrůzou, když vás, jen tak, napadlo: Co kdyby někdo, nebo něco, chtělo lidem v ryzí surovosti předvést, jak mrhají tím, co jim je nejcenější...se svým životem? Já ano a můj běs vypadá úplně nevinně, skoro jako solidně vyhlížející elegán.

DANIELA

 

 

Ulice města se začaly halit do temného hávu noci a staré lampy líně rozsvěcely svoje žluté žárovky, aby propukla bitva světla a stínů, která všemu dodávala ponurý nádech.

Po jedné z periferií kráčela Daniela na svoje obvyklé místo nedaleko autobusové zastávky. V půl jedenácté pojede poslední spoj odvážející lidi po odpoledních směnách domů. Až se rozejdou, bude ulice i s lavičkou v zastávce jenom její. Napadlo ji, že ona taky začíná směnu. Noční směnu na chodníku. Při tom pomyšlení se nepatrně usmála. Kdepak, jen žádná továrna, na to ona neni stavěná. Osm hodin někde stát, dělat pořád to samé a nechat na sebe křičet kvůli každý blbosti. A ta almužna. Kdepak!

Zamrazilo ji. Celý týden bylo příjemné teplo a ona si vzala sukni a lehkou bundu, čehož teď zalitovala. Ne, že by přímo mrzla, ale studený větřík začínal být už trochu nepříjemný. Hlavou ji blesklo, že by si molha šlehnout. Zbavila by se pocitu chladu a kdo ví, třeba by se jí to dneska výjimečně líbilo. Pak to ale hned zavrhla. Pervitinu měla málo a potom, kdyby si šlehla, tak by taky nemusela být schopná se postavit, natož „pracovat“. Nemůže se sjíždět pořád. Taky si na fet musí vydělat. Proto je taky tady, no ne?

Z kabelky vylovila krabičku Moonek. Než si ji stačila zapálit, odraz světla z čelního skla projíždějícího automobilu ji na okamžik oslepil. Zamžourala. Německá SPZ. Reflexivně zamávala na znamení, že je ochotná se o každého jaksepatří postarat. Pokud dobře zaplatí, samo sebou. Neni žádná charyta.

Auto profrčelo kolem ni, aniž by zpomalilo.

„Počítám, že dneska se kšefty budou hejbat.” prcedila ironicky mezi zuby a konečně si zapálila.

 

 

Po dvou hodinách vykouřila hodně cigaret a kolem projelo nespočet aut s německými i českými poznávacími značkami. Ani jedno nezastavilo. Daniela se čím dál tím víc třásla a potřeba dávky byla naléhavější a naléhavější. Zaplašení chladu výborný důvod. Ne, byla to nutnost. Může přece udělat kompromis a místo píchnutí si jen šňupne. Rychle se vydala k zastávce.

Prohrabujíc se kabelkou usedla na lavici. Mezi rtěnkou, kapesníky, lžičkou a insulínovou stříkačkou se zablesklo stříbrné psaníčko. Na tváři vykouzlila blažený úsměv. Vyndala ho i s malým zrcátkem ven a položila do klína.

Začala bílí prášek rovnat na plochu zrcátka, když v tom ji ozářila světla reflektorů. Ulicí se pomalu přibližovalo černé vozidlo.

Karoserie se jen leskla. Chromování kolem oken a na náraznících odráželo světla pouličního osvětlení nebývalou intenzitou. Pneumatiky měli elegantní bílý pruh a disky byly stejně jako nárazníky také chromovány.

Daniela nevěděla, co je to za auto, nikdy se o to moc nezajímala. Avšak tohle ji uchvátilo. Vypado staře a tak trochu připomínalo limuzínu. Uměla si představit, toho boháče, kterému tahle nádhera patří. Nemohla z vozu spustit oči. A řidič, jako by to věděl, jel pomalu, jakoby chtěl, aby jeho vůz v klidu obdivovala.

Tatra 603 zastavila. Daniela si vůbec neuvědomila, že má na klíně drogy. Vše ji došlo, až když se začali otevírat dveře. Hlavou ji bleskla představa policie a ve strachu zrcadlo překlopila a schovala zpět do kabelky.

Z Tatry vystoupil vysoký muž, oblečený do kvalitního černého obleku. Připomínal italského mafiána 30. let. Na nohou se mu leskly perfektní boty z kůže a nohavice kalhot měli pečlivě vyžehlené puky. Bílou košili zdobila precizně uvázaná kravata s rudým šperkem na uzlu.

Danielu polilo horko. Díval se na ni. Odvrátila zrak. Posadil se vedle ní.

No to je prima! Kunšaft a ona tady sedí jako pitomá školačka. Pak spatřila bílou hromádku pod nohama a naštvala se na sebe ještě víc. Ale teď musela jednat, jinak si na další matroš nevydělá a bude muset shánět prachy někde jinde.

„Ahoj krasavče!” začala. Byl moc pěkný, hladce oholený a voněl po nějákém exotickém koření. Oči se mu leskly a mile se usmíval.

„Ahoj!” odpověděl cizinec. Měl příjemný hlas. Daniela se začala dokonce těšit, že si to s timhle hřebcem rozdá.

„Jak ti říkájí?“ zubila se na něj.

„Azrael.“představil se.

No jasně, tak ti budu říkat takhle, ale klidně stačilo Karel, pomyslela si.

„To je jako z toho krelenýho seriálu, co?“ zasmála se. Azrael ji úsměv opětoval.

„Hledáš společnost?”

„Toho mám až dost!” úsměv nepatrně potemněl.

„Čeho, brouku?” nechápala Daniela.

Cizinec se zase kouzelně usmál. „Společnosti.” řekl tónem, jakým by matka svému děťátku vysvětlovala, jak se to chlupaté zvíře v kleci jmenuje.

„Jestli chceš zaponenout, tak ti můžu pomoct.”

Muž se zahleděl kamsi za svoje auto. „To půjde těžko, když už tu po ní zůstalo tolik stop.”

Daniela se zamračila. Filozof, dneska opravdu není její den. Bude tu reptat a nic to nehodí. A kvůli takovýmu vysypala poslední perník, co měla.

„Máš pěkný fáro.” zkusila to znovu.

„Když se ti tak jevý.”

No to bude týpek. Je celkem ukecanej, pomyslela si.

„Hele, co po mně vlastně chceš? Vykouřit, vyhonit, nebo co?” zapálila si další cigaretu. Musela se uklidnit. Zatim je strácela čas.

Azrael se na ni podíval. Tentokrát se už nesmál.

„Povídat si.”

„Jo! Vo čem?”

„O tobě.”

„Pche, takovejch už bylo. Doufám, že máš aspoň na zaplacení, já zadara ani nemluvim, aby bylo jasno.” zasyčela. Silně potáhla z cigarety.

„Proč kouříš? Ubližuješ si.” znělo to skutečně starostlivě.

„Tak hele, jestli mi tady hodláš kázat vo tom, jak mám a nenám žít, tak rači táhni do prdele!” tohle bylo moc. Byl jako její matka. Nedělej tohle, nedělej tamto, ubližuješ si, ničíš si život. Kecy, kecy, kecy. Snad neni z nějáký pošahaný sekty.

„Já ti chci pomoct.”

„Jo! Dáš mi prachy? Pomůžeš mi tim, že mi dáš tak sto tisíc. Ale to těžko, viď.”

„To neudělám, ale upozorním tě na nebezpečí, které tě čeká, pokud s tím nepřestaneš.” mluvil jako starostlivý otec, dokonce se tak i tvářil.

Daniela vyskočila z lavičky. „No ty se mi snad, do hajzlu, jen zdáš!”

„Kouření ti způsobí rakovinu a kornatění cév a jiné nepříjemnosti.” mluvil, jako by ji neslyšel. Nohou rozhrnul rozsypaný pervitin. ”A tímhle si zničíš játra a slinivku, o mozku nemluvě.”

„Já pořád nechápu, proč se s tebou bavim. Di do prdele, ty magore.” odhodila nedopalek a vykročila k odchodu. Muž ji sevřel zápěstí. Nechápala, jak se dostal tak rychle z lavičky až k ní. Pokusila se ho praštit kabelkou do hlavy, ale bez problémů ji útok vykryl. Jeho obličej už nebyl tak milý. Teď se zlostně šklebil.

„Ptám se, proč to děláš?” slova cedil skrz zuby.

Daniela se zoufale rozhlédla kolem. Nikde ani auto ani člověk. Typické, když někoho potřebuje, nikde nikdo.

„Je to můj život a moje tělo!” vyhrkla ze sebe. Měla skutečný strach.

„Ale můžeš o něj rychle přijít.”

„Jo já vim. Nemoci a tak, ale s tím sem smířená, jasný! Seš snad nějákej náboženskej fanatik, nebo co? Pusť mě!!”

Muž volnou rukou přejel po její dlani, kterou svíral. Daniela najednou pocítila křečovotou bolest v malíku. Tvář se ji stáhla do bolestivé grimasy.

„Áááá, co to děláš!? Pomóóóc!”

„Asi si přesně nepochopila, co ti druzí říkají. Pro tebe jsou to jen slova. Nekróza, infarkt, selhávání, ischemie. Ale já ti to předvedu. Tohle je malá ukázka posledně jmenovaného. Cévy, co ti zásobují malíček se ucpaly tim svinstvem, co si pícháš. Takhle to bolí.”

Daniela se svíjela bolestí. Malík ji začal černat. Azrael ji vyhrnul rukáv bundy. Na kůži se ji objevily ošklivé boláky. Pálily jako čert. Malík mezitím upadl. Vyděšeně vykřikla.

„Tohle jsou zase okrskové nekrózy kůže. Ten samý důvod.” Danielina víčka se rozevřela, až to píchlo. Muž ji chytil za krk. Škubalo v něm, jakoby se tam něco hýbalo.

„Takhle se projevuje karcinom hrtanu. To dělají cigarety. Cítíš, jak se prožírá ven? To je slabý odvar toho, jak bude vypadat tvůj konec, pokud budeš pokračovat v tom, co děláš. A co se tvojí obživy týče...”

Azrael ji pustil způsobem, kterým odhazují lidé něco velice nechutného. Daniela klesla na kolena a chytila se za břicho. Z pod sukně se ji řinula krev. Přišerně to bolelo.

„Co si zač?” úpěla. Obličej měla plný slin, hlenů a slz.

„Co jsem zač? Jsem ten kdo ti připomíná, že život je privilegium a to, že si sním nevíš rady, ti nedává právo jím mrhat a ničit si ho. Nehledě na to, že lidé, co si jeho cenu uvědomují se pak mohou přetrhnout, aby ti ho zachránily. Většinou jejich snaha přichází v niveč. Tahle společnost je dekadentní, až to bolí. Vynakládáte ohromné úsilí na to, abyste se zničili a když pak k něčemu dojde, jste schopni zaprodat duši, jak prosíte o ráj. A ještě máte tu drzost říkat o sobě, jak jste vyspělí!!!

Jsem tady, abych vám otevřel oči. Aby jste pochopili význam slov, kterými beztak jen mrháte. Abyste konečně pochopili význam života.

Ber to jako poslední výstrahu. Pak už ti bude tvoje výsada žít odejmuta. Rozuměla si?”

Nezmohla se na nic jiného, než na pokývání hlavou. Bolest byla nesnesitelná a ona si byla jistá, že brzy omdlí.

Muž si k ní klekl a vzal ji za ruku. Opět se tvářil mile.

„Kvůli tobě doufám, že jsi všechno pochopila.” pak vstal a odešel do auta. Jakmile se za ním zavřeli dveře. Bolest ustala. Daniela se podívala pod sebe. Krev byla ta tam. Prohlédla si ruce...čisté a se všemi prsty. Jen pár pozůstatků po vpiších. Už nic nebolelo, byla ji pouze zima.

Zaburácel motor, Tatra rosvítila světla a vyrazila ze zastávky.

Daniela pozorovala koncová světla dokud se nestratila v křižovatce. Když přijel poslední autobus stále tam klečela a hleděla směrem, kudy odjelo černé auto.

Z letargie ji probudil postarší muž, který vystoupil z autobusu.

„Jste v pořádku, slečno?”

„A...ano.” rozhlédla se kolem. Viděla nedopalky a rozsypaný pervitin. Byl to sen? Nebo halucinace? Nebo snad skutečnost?

„Potřebuju jen... jen potřebuju domů.” vstala, posbírala si věci a vrávoravě odešla.

 

 

 

Druhý den odpoledne stála Daniela v podchodu obchodního domu v centru města. Nepřítomný obličej upírala k zemi a nervózně si kousala nehty.

„Nazdar Dany!!“ polekala se. Vzhléda, aby se podívala, kdo ji oslovil. Byl to Petr, její kumpán, kterého znala z večírků plných drog. Většinou si z nich nic nepamatovala.

„Ahoj Petře!“ letno pozdravila a opět pohlédla na zem.

„Ty vole, já tě neviděl, ani nepamatuju. Jak se máš???“ podle roztažených zornic byl sjetý.

„Blbě. Je mi na hovno a asi mám i halušky. Něco na mě leze.“ mluvila spíš k sobě.

„Ale hovno!!! Seš celá zelená a potíš se, čéče. Nechceš si šlehnout? Něco mám a sem ochotnej se podělit, za trochu něhy.“

Pohlédla na něj. Asi měl pravdu, asi opravdu potřebovala dávku. Ale co ten chlap, Azrael. Nechtěla, aby se vrátil. Jenže to mohl být absťák. A i kdyby nebyl, jak to může zjistit? Přestane s tim, jen ne dneska, potřebuje se trochu vschopit.

„Byl bys hodnej, ale ne dneska. Je mi fakt na hovno.“

„Ale no tak...“ naléhal.

„Stejně když sem v rauši, tak nejsem schopná ani mluvit.“

„No jo, tak dem.“ rezignoval. Chytil ji kolem ramen a vyšli ven z podchodu.

Dorazili k rozpadající se budově bývalé školky na okraji města. Petr dal na stranu prkno, které zakrývalo okno do sklepa.

„Dáma první.“ polohystericky se tomu zasmál.

Když Daniela vlezla dovnitř, upoutalo jeho pozornost auto projíždějící kolem.

„Hezky....“ prohodil.

„Co?“ ptala se Daniela ze sklepa.

„Projela tu hezká šestsettrojka. Jako nová, ty krávo!“

„No jo, tak už poď. Už to nemůžu vydržet.

Petr vlezl za ní. Sklep byl poset inzulínovými stříkačkami, vytrhanými listy z knih a něčím, co mohlo být cokoli. Na zdech bylo plno grafitů znázorňujících snové a halucinační výplody nadrogovaných mozků lidí, kteří se zde pravidelně sjížděli.

„Máš lžíci?“ zeptal se

„Jo, snad jo.“ odpověděla netrpělivě. Zítra toho nechá, opravdu. Tohle je poslední dávka. Nechce mít bolesti a chce žít normální život. Pojede k matce a poprosí o odpuštění. Zítra....

 

 

 

Radoslav měl za sebou těžkou noc, proto nebyl zrovna nadšený z toho, že ho vzbudili jen dvě hodiny po tom, co usnul. A ke všemu musel jet do čtvrti, kterou neměl zrovna v oblibě.

„Dobrý den detektive. Bytná tvrdila, že ta ženská nevyšla už tejden z bytu, tak nás zavolala.“ hlásil mu na schodech policista.

„A co ste zjistili?“ ptal se Radoslav rozmrzele.

„Je mrtvá. Ale povim vám, že něco takovýho jsem ještě neviděl“

Když došli do bytu, Radoslav vytřeštil oči. Tělo bylo znetvořené, zkroucené a děs ve výrazu mrtvé byl neskutečný.

„Vražda?“ zeptal se.

„Nic tomu nenasvědčuje.“ prohodil procházející koroner. „Ale spontální smrt to taky nebyla. Spíš něco mezi tim“

„Jak to myslíte doktore?” rozbolela ho hlava. Nevěděl, jak se s tou informací má poprat.

„No podle těch velkých ran v předloktí bych řekl, že se ji naráz otevřely všechny vpichy od jehel. Proč, to se mě neptejte, protože nevim, jak by to mohlo bejt možný.

Krk je nateklej a v některých místech je patrný terminální stádium rakoviny. Dokonce se dere ven, což ji přetrhlo karotydy.” ukázal na černá místa. Vypadalo to, jako když houba porostlá bradavicemi vyrůstá zpod kůže.

„Vykrvácela, ale před tim trpěla jak zvíře.”

„Kdo to byl?“ otočil se Radoslav na policistu. Ten vytáhl malý bloček.

„Jmenovala se Daniela Pokorná. Dvacetsedm let, zadržená pětkrát za prostituci a jednou za držení drog.

Ale před čtrnácti dny byla u nás na služebně a takhle nevypadala.“

„Něco takovýho se jí neudělá za tak krátkou dobu. Muselo se to něják spustit a hrozně urychlit. Chci ji udělat pořádnou pitvu.” koroner byl očividně fascinovaný.

Radoslav si mnul kořen nosu. „Takže tu máme záhadu? To bude nádherný den.”

 

Konec

---