Bubáci, strašidla a moji příbuzní

 Některé rodiny to v dnešní době nemají lehké. Chaos v právních předpisech, různé nové daně a problém s uplatněním ve společnosti a sháněním obživy, to  vše může v dnešní době opravdu přinášet mnoha lidem potíže. Část toho se nevyhnula ani naší rodině. Rád bych vám představil své příbuzné, se kterými žiji v poměrně rozlehlé vile na jednom pražském předměstí.

Beze sporu mezi nimi dominuje dědeček Ignác. To je velice svérázná a paličatá osobnost. Někdy až nesnesitelně. Nedávno se do domu vedle nás nastěhovala mladá sousedka. Musím uznat, že když seká trávník, v těch nepatrných bikinkách, je to opravdu pastva pro oči, ale s dědečkem od té doby není k vydržení.

„Holka k nakousnutí!“ pronesl zálibně, bůhví pokolikáté,   včera večer a nespustil oči ze špatně zataženého závěsu na jejím okně v ložnici. „Měl bych vykonat zdvořilostní návštěvu. Sousedé se přece mají přivítat,“ dodal potom. „Je to ale kus! Krev a mlíko,“ olízl se jako mlsný kocour.

„Mírněte se , dědečku!“ okřikl jsem ho. „Pamatujte na svoje roky. A to lítání po nocích by jste už taky mohl přenechat mladším!“

„Stopatnáct let přece není žádné stáří, ty cucáku!“ rozhořčil se dědeček.

Musel jsem uznat, že na svůj věk vypadá opravdu křepce a zachovale. Vysoký, štíhlý, husté bílé vlasy a jiskrný uhrančivý pohled. Zkrátka, typický upír, jako vystřižený z díla některého klasického životopisce, jako byl například Stoker, Le Fanu nebo Francis Crawford.

       Ovšem s tím cucákem to trochu přehnal! Táhne mi padesátka, takže o životě také už  ledacos vím a podle sousedů jsem pán v pozdně středních letech. A to, že dědeček je na svůj věk zbytečně rozverný a neopatrný, je také pravda! Není to tak dlouho, co se v podobě netopýra chtěl vrátit domů zavřeným oknem, protože si řádně přihnul krve nějaké holky, kterou napájel celý večer v baru a netušil, kolik toho vypila už před tím. Zlískal se jak carský důstojník a mohl být rád, že to odnesl jen pořádnou boulí na čele a rána do okenní tabulky probudila tetičku Žofii. Mohli jsme ho tedy sebrat a uložit, než vyšlo slunce. Nehledě na zdravotní následky, nechci pomyslet na ten malér, kdyby za svítání zahlédl dědečka někdo ze sousedů! Ve svém stavu si vůbec neuvědomoval v jaké podobě vlastně je a případný kolemjdoucí by se určitě divil, kdyby viděl, jak se v záhonu macešek potácí veliký netopýr, pomáhá si křídly udržet rovnováhu, zpívá oplzlé odrhovačky a jejich jednotlivé sloky prokládá hojným škytáním. Tak to je náš dědeček Ignác.

     O tetičce Žofii jsem se už zmínil. To je duševně velice nevyrovnaná bytost. Ale není divu. S postupující městskou zástavbou zmizel z okolí našeho domu veškerý lesní a luční porost a zkuste tančit v průsvitné říze mezi paneláky a zaparkovanými automobily! Myslím, že nejdéle do několika málo desítek minut by nám tetičku odvezla záchranka do Bohnic a tak ji držíme raději doma. Pražské rusalky to zkrátka mají dnes těžké! Ona si to, naneštěstí, sama dobře uvědomuje a tak je většinou zamlklá, smutná a naštvaná. Jen někdy, když už je ten pud silnější než ona a Měsíc v úplňku, vybíhá na zahradu a tam, mezi záhony a ovocnými stromy, provádí své noční reje, obyčejně sledována několika chlípnými důchodci z balkónů blízkých paneláků. Na tu dálku a s jejich dioptriemi totiž není pod řízou rozeznatelná tetiččina vychrtlost, naprostá absence ňader a nejsou vidět ani vrásky v jejím stařeckém obličeji. Oni jen vidí jakýsi dlouhovlasý ženský přízrak, který se jakoby vznáší nad trávníkem a záhony. Že to není tak docela pravda, to vždy zjišťuji po takové noci já, když pak musím napravovat škody v podupaných  jahodách nebo zelenině.

       I to by se však ještě dalo unést. Horší je, když se k ní v takové noci přidá strýc Václav! On je totiž vlkodlak, ale značně netypický. Chápu, že v jeho případě přizpůsobit se okolí a životnímu stylu bylo obzvlášť obtížné, ale on navíc úplně zblbl vlivem televizních reklam a časopisů o zdravé výživě. Jeho jídelníček je teď samá zelenina, sója, život v každém kousku a podobně! Když tedy nastane úplněk a není náhodou lednička plná jogurtů Danone Activia, vyběhne s vytím na zahradu za tetičkou Žofií a vyplení zeleninové záhony hůř, než armáda krtků nebo stádo divokých prasat. Se strýcem Václavem jsou opravdu potíže!

     To babička Eulálie, z matčiny strany, ta se svému údělu čarodějnice rozhodně nezpronevěřuje. Je jí, údajně, již přes stodvacet let a řemeslo už neprovozuje tak často, jako dřív, ale občas nějaké to kouzlíčko ještě provede, aby nevyšla z formy. Tuhle ji dopálil jakýsi neurvalec v samoobsluze, který strašně chvátal a zdálo se mu, že babička odebírá své zboží z pokladního pásu moc pomalu. Pustil si pusu na špacír a ještě do ní strčil. To ovšem neměl dělat! Když odcházel z obchodu k nablýskanému mercedesu, babička Eulálie si ho přeměřila přes brejličky a pak tiše zamumlala nějakou větu. Chlap se najednou chytil za břicho, celý se zkroutil a k vozu se doplížil s námahou a drobnými krůčky. Zoufale se rozhlížel, ale u naší malé samoobsluhy ony spásné kabinky nejsou. Babička určitě nebyla tak blízko, aby to mohla slyšet, ale přísahá, že když ten sprosťák dopadl do kožené sedačky svého automobilu, že to začvachtalo. A já jí věřím! I ona má však občas potíže s okolím. Když se kupříkladu naposled zúčastnila sabatu v Modřanské rokli, někdo na ně zavolal hasiče, protože myslel, že jde o lesní požár. Vlétla domů komínem trochu naštvaná, bez brždění, až rozvířila saze po místnosti, což jinak nedělá. Ale babičku Eulálii  takovéto drobnosti nemohou  vyvést z míry nikdy nadlouho!

    Asi se divíte, že nehovořím o svých rodičích. Oba jsou už, bohužel, mrtví. Byli to totiž báječní, ale zcela obyčejní lidé. Schopnosti po předcích u nás nejsou dědičné a některá pokolení se narodí bez nich. To byl i případ mých rodičů.

     Já jsem ghúl a v našem příbuzenstvu jsem na tom ještě relativně nejlépe. Našel jsem si zaměstnání jako hrobník na Olšanských hřbitovech, takže přináším domů nějaký ten výdělek a o potravu mám většinou postaráno. I když určité věci mi v posledních letech také vadí. Například ten hloupý zvyk se  zpopelňováním po smrti! Fuj!   Nebo různé ty drogy, co huntují tělo!

      Jednu výhodu však dnešní doba přece jen přinesla. Možnost různých sdružení, spolků a petic. Právě teď nějaké sepisuji. Především chci založit sdružení propagující návrat k přirozenému pohřbívání do země. Krematoria navíc jsou proti přírodě a znečišťují ovzduší!

Dále pak sepisuji petici za zavedení prohibice v naší republice. Nejraději mám totiž játra a ledvinky! Sháním podporu a členy! Nechcete se přidat?