Smrtí nebo mírem 11. část

Na Stalingrad !

 

 

Po několik následujících týdnů jsme střídavě postupovali na východ a střídavě hasili problémy v některých úsecích fronty. Znovu přišlo léto a s ním vedro, prach a páchnoucí smrt. Rusko nám nedávalo oddychnout nikdy a vše se zdálo být Velké – země, řeky, mráz, horko, utrpení… Vše jsme už zažili, ale přesto jsme se nechávali znovu a znovu překvapovat.

 

Milý Františku,

 

zdravím tě a věřím, že jsi v pořádku a zdráv. Mám plnou hlavu myšlenek a nedokážu je zkrotit, jak se snažím vybrat to důležité, co ti napíšu.

První a nejdůležitější věc je, že ti chci sdělit, že mi scházíš čím dál, tím víc. Bez blízkého člověka najednou nemám domov. Často myslím na tebe, co asi děláš, kde jsi a jestli jsi v pořádku. Nesmí se to říkat nahlas, ale často potkáváme válečné invalidy, kteří v hospodě po pár pivech spustí pravdu. Mám strach!

Sousedi mne stále zlobí a jsou dosti vulgární, takže k mým starostem o Tebe, přibyli ještě starosti o střechu nad hlavou. Z toho Bytu asi nakonec odejdu sama a nebudu na nic čekat. Doba není příznivá pro náš MILOVANÝ ŽIVOT Františku. Vzpomínám, jak jsme se jen tak procházeli městem, jeli tramvají, nebo byli u mě doma. Ty nádherné teplé letní noci na terase a NAŠE hvězdy. Pokaždé, když se podívám na hvězdy, snažím se odhadnout, jestli je zrovna také sleduješ. Věřím, že i když jsi daleko, že se přesto někdy společně díváme na hvězdy. Věřím, že jsi v pořádku, neboť to noční nebe mne o tom stále ujišťuje.

Budu čekat na tvůj návrat a na dopis od tebe. Nesmíme klesat na mysli, je nutno věřit a doufat a brzy se jistě shledáme.

 

Buď opatrný. Těším se na brzkou shledanou

 

Tvá Anna

 

Slzy mi kanuly na umouněnou tvář a po ní dolů na polní blůzu. Wolf to viděl, ale nekomentoval a nikdo jiný s námi v ten moment nebyl. Každý měl starosti se svou poštou; Kufner dostal své první frontové psaní a úplně se sesypal. Mayerová, sousedka Millerovy ženy, stále ztrpčovala život celému domu a Miller znovu klel a mlátil pěstí do země v beznaději, že nemůže zasáhnout. Lenz psaní nedostal, ale tvářil se, že je vše v pořádku. Já mu to nevěřil, ale nechtěl jsem být dotěrný a vyptávat se. U Adlerů také žádná změna; manželka se stále nepřestěhovala, takže se jeho tváři zračily smíšené pocity. Malej s Velkym prý poštu nedostávají zásadně, neboť neudržují styky s příbuznými. Ti, co žádné dopisy nedostali, se shromáždili na jednom místě a bavili se tam, jakoby se nic nedělo. Ti z nich, kteří s tím byli smířeni nebo jim skutečně neměl kdo psát, konali službu pro své druhy; bavili je, aby nemysleli na tu nejistotu, zda je doma vše v pořádku. Aby nemuseli, tu závistivě, tu smutně, hledět na ty, co v ruce třímají ten popsaný kousek papíru, který tady znamená tak mnoho. Byl jsem vděčný Anně, že už jsem nemusel sedávat s nimi.

 

Zdravím tě srdečně Aničko,

 

jsem živ a zdráv a daří se mi dobře. Také mi moc chybíš a mrzí mě, jaké máš problémy  s bydlením. Také zde hodně myslím na tebe a na nás. Na hvězdy se dívám a vzpomněl jsem si na totéž, co ty. Myslím, že opravdu patříme k sobě, ale řekni mi, proč jsme museli dospět tak daleko, abychom to oba pochopily? Odloučeni tisíce kilometrů, odsouzeni k dočasné samotě mezi dobytkem a donuceni bojovat o holou existenci. Proč musí člověk nejprve něco ztratit, aby mohl pochopit, jak důležité to pro něho bylo. Máš ale pravdu, jsme ztraceni jen dočasně a máme naději.

Pokud bys odešla ze svého Bytu, zkus zajít za mojí paní domácí a vyptej se jí na podnájem. Odkaž se na mne, měl jsem s ní dobré vztahy a znala moje rodiče, takže věřím, že ti pomůže.

 

Věřme v brzké shledání.

 

Líbá František

 

 

Byl srpen roku 1942 a táhli jsme na východ; našim úkolem bylo dobýt město Stalingrad. Kletskaja, Kalač na Donu; to byla pro nás místa krutých krvavých bitev, kdy jsme několik dní v kuse téměř nespali, pouze jsme se přesunovali díky Malýmu a Velkýmu, kteří bravurně zvládali všechny ruské nástrahy. Malej prokličkoval s cigaretou v puse dělostřeleckou palbou a my vzadu jen s bílými obličeji strnule čekali, až zemřeme roztříštěni na tisíc kousků. Velkej zase zvládal perfektně zaměřit dělostřeleckou palbu; svojí vysílačkou požádal velení a díky jeho nevymáchané hubě a schopnosti lhát na místě a bez přípravy, dokázal přivolat hrom a blesky na nepřítele. Z Kufnera, jenž se stal po první bitvě podivín, se vyklubal též prvotřídní střelec a zabiják. Když se na předměstí Kalače Kufnerovi zasekl kulomet a nebyl čas se zabývat jeho opětovným rozchozením, chladnokrevně vyházel na přicházející Rusy několik granátů a společně s Fencelem pálili z pušek; nakonec se bojovalo muž proti muži a viděl jsem je dělat Rusům hrozné věci. Já se snažím protivníka rychle zabít a pokud možno ho nechci vidět a už vůbec se mu nechci dívat do očí. Kufner však tenkrát bodl přibíhajícího pěšáka mezi žebra, pak s bajonetem zakroutil a bodl jej do ohryzku, přičemž držel jeho hlavu za vlasy a díval se mu do obličeje. Pak pokračoval systematicky dál a jeho styl boje s ostrým bajonetem i výraz ve tváři byl zvláštní stejně tak, jako jeho pohyby.

Když jsme později seděli opřeni o stromy, při krátké přestávce v boji, přisedl jsem ke Kufnerovi a nabídl mu cigaretu. „Tak co? Už nejseš zelenáč. Bylo to rychlý, co?“

On seděl a s velice klidným výrazem ve tváři se na mně podíval. „Bylo to rychlý, to máš pravdu Franzi. Rychlý a jistý.“

„Hele, chci se tě na něco zeptat.“ Trapně jsem se zadrhnul a bylo příliš poznat, že nevím, jak dál. „Chci se tě zeptat … na … na to, jak si řezal ty Ivany bajonetem. To vás učili teďko ve výcviku, nebo máš nějakej kurz?“ Navrch jsem se zatvářil jako idiot. Možná to bylo tím jeho obličejem plným vyrovnanosti a smířenosti, že jsem se před ním cítil tak nejistě.

„Naučil mě to táta.“

„Cože?“ Nějak se mi nedařilo zakrýt překvapení.

Protřel si oči, přejel rukou po černých vlasech a podíval se na mě unaveným pohledem. „Jak sis asi všimnul, nejsem zrovna árijskej typ! … Moje máma je Němka. Muj děda, její otec, byl obchodník a žil toho času v Japonsku, no a vona tam byla s nim. … Jako hodná dcera. Pak tam potkala mýho tátu a byl s toho asi ňákej takovej ten filmovej románek. Vzniknul sem já … a dál z toho byl nerománovej průser. Děda se nasral a máma musela z domu. A tak šla rovnou za tátou. Do sedmnácti jsem žil v Japonsku.“ Kufner nadzvedl obočí a očima se zeptal, zda chápu.

„Proč ses vrátil v sedmnácti do Německa?“

„Táta umřel a máma tam neměla mimo něj nikoho, takže sme se vrátili do vlasti a všechno se posralo. Nikdo z rodiny s mámou nechtěl nic mít, protože všichni už byli zpracovaný mym dědou. Takže sme se protloukali, jak se dalo. Máma i já sme makali v továrně. Pak sem málem neprošel u rasový komise a všechno završilo to, že mně odvedli. Bojuju za Německo, který nepovažuju za svoji vlast, ale bojuju za svůj podělanej život a svoji čest, protože muj táta to tak dycky chtěl. To je Japonskej kodex cti.“

„Já to cejtim podobně. Byl sem Čechoslovák. Německý národnosti, ale Čechoslovák. Byl jsem občanem svobodnýho demokratickýho státu a pár trotlů se rozhodlo, že náš milovanej život se vším všudy pošle do hajzlu. Přišli, namalovali čáru na mapě a nikdo se ničemu nedivil. Stal jsem se občanem Německa a jedu v tom taky.“

„Jo, jedem v tom všichni. Sme v tom namočený.“ Usmál se hořce Bert Kufner voják Wehrmachtu, který byl zpola Japoncem, ale bojoval zcela Japonsky.

Po prvním zaváhání a nakopnutí Adlerem se v něm probudil bojovník, který neznal slitování a byl velice výkonný a vynalézavý v možnostech usmrcení nepřítele. Na jeho speciální schopnosti docházelo v okamžicích, kdy bylo nutno bojovat holýma rukama, popřípadě bajonety, lopatkami a vším možným. Pak Bert zabíjel všemi končetinami a tisíci způsoby. Dokázal být pružný, rychlý, silný, tichý, přesný, klidný, chladnokrevný. Spojila se v něm asijská sveřepost s Německou Kruppovou ocelí a vznikl unikát. Bojoval pouze za sebe, tak jako většina z nás. Bojoval za další naději, tu co sedí neustále za krkem, pokud člověk ještě dýchá. A pokud dýchá, posune se zase o kousek dál, o další den, týden, měsíc.

 

Byl konec srpna a my byli zhruba třicet kilometrů od Stalingradu. Naděje byla veliká. Naděje, že město dobudem do zimy a tam ji třeba strávíme v teple a klidu.

Rusové se však bránili zběsile jako raněné zvíře zahnané do kouta, což v podstatě i byli, ale naše jednotky neustále uzavírali ohromné kleště kolem Stalingradu ze západního směru.

„Hej Berte! Začni schánět nemrznoucí olej do kulometu. Ivani se držej a vypadaj odhodlaně!“ Hulákal Wolf na dálku právě v okamžiku, kdy jsme přežili třicetiminutovou ruskou kanonádu.

Za půl hodiny nás čekala další, takže bylo třeba udělat vše potřebné. Rusové to takhle dělali už půl dne, tudíž předpokládáme, že nám věnují onu půlhodinu na odklizení raněných a mrtvých a vykonání všech potřebných úkonů, než budeme nuceni znovu zarazit obličeje do země.

„Chlapi ke mně! Dělejte!“ Adler se tvářil velice vážně a to nebylo dobré.

Odvedl nás kousek do zázemí, kde byl Wolnner, jenž se tvářil taktéž velice kysele, což už byla opravdu vážná situace.

„Do prdele! Do prdele! Do prdele!“ Bědoval polohlasně Wolf.

Wolnner položil prst na mapu. „Tady. Tady a tady.“ Zkontroloval, zda mu věnujeme patřičnou pozornost a pokračoval. „Dělostřelecké baterie, co nám tak znepříjemňují život. Potřebujeme je zničit. Zajdete tam a uděláte to. Začínáme ve dvacet tři nula nula dělostřeleckou přípravou. Máte patnáct minut na to, abyste se dostali za jejich linie.“

„Není to zbytečně moc!“ Vyhrknul Wolf v pokusu o vtip, který se však nesetkal se žádnou odezvou.

Wolnner se podíval na Wolfa hadím pohledem a řekl. „Teď už to Pechsteine změnit nejde, ale až budeme příště plánovat akci pro vaše družstvo, budu na to určitě pamatovat. To mi věřte.“ A mile se usmál.

 

Je dvacet tři nula nula! Naše děla duní! Kolem leží mrtvoly našich předchůdců a já se snažím je jakoby nevidět. Jsou jenom zem a krajina; snad utrhané údy jako větve stromů. Tlející listí jako ta kaše tvořená hlínou, krví, kousky masa a olova. Wolf závistivě zírá na téměř nové boty nějakého padlého kapitána, ale není čas je stahovat z nohou mrtvoly. V záblesku spatřuji obličej pokrytý jen tenkou jakoby papírovou vrstvou kůže na lebce; obličej na mne zírá s otevřenými ústy. Možná mi radí, abych tam nechodil. Ale já musím. Já nemám na výběr, ani nemám čas o tom uvažovat. Nemůžu se přehoupnout přes korbu a vrátit se. Už nepanikařím. Jsem zkušený válečník a pryč je doba Franze. Už nikdy nebudu ten František.

 

Přejíždíme ruskými zákopy a pod námi se krčí vyděšení pěšáci. Úkolem naší bojové skupiny je prorazit nepřátelskými liniemi a rychle postupovat směrem k oněm dělostřeleckým bateriím; ty samozřejmě zlikvidovat, pak dát zprávu vysílačkou a začne útok v naší oblasti. Ona děla totiž drží v šachu poměrně rozlehlou oblast a jsou dobře zastřílena. Máme velkorysých pět tanků a pět polopásáků. Ruské linie mlčí, zcela zaskočeny naším průjezdem, ale jsme pro jistotu co možná nejrychlejší a v mžiku mizíme z jejich dohledu. Míjíme jejich sanitní vozy a v nich zděšeně gestikulují řidičky a zdravotní sestry. Na chvostu minikolony je doprovází obrněný vůz. Ihned vybuchuje zasažen dvěma šrapnely zároveň. Sanitek si nevšímáme a míříme k našemu cíli. Překvapujeme nepřipravenou baterii protitankových děl; jejich obsluhy postávají a kouří a možná čekají na přesun blíže k frontě. V tom se objevujeme. Bezmocně pálí na naše tanky ručními zbraněmi. Děla nemají připravena! Jeden z našich tanků válcuje Rusy a s jejich dělem pod svými pásy a ozývá se děsivý jekot a skřípění kovu. Fencel zatíná čelisti se zavřenýma očima. Bert Kufner čistí prostor kolem nás s naprostou jistotou.

 

„Mrzí mně to …, ale musim to zase zvopakovat. Jsou tu prostě jednotky,“ řve na nás Lenz. „ …, který si válej koule kdekoli ve Francii, Bohmen und Mahren nebo vůbec kdekoliv v tý naší Velkoněmecký vlasti! A pak jsou tu zkrátka jednotky kokotů, který musej tu zasranou válku vyhrát sami! A to jsme my pánové!“ Koulí očima pod helmou.

 

Bohmen und Mahren! V naší Velkoněmecký vlasti. Je odporné, jak si zvykl na to, že má Německo državy a poddané státy. Lenz je chytrý a sečtělý a s nacisty nesouhlasí, ale ve své podstatě přijal myšlenku Velkého Německa a nijak jej netrápí to, že Lebensraum je získáván na úkor suverénních států. Bezpráví konané na někom jiném, je vždy poněkud snesitelnější, nežli bezpráví konané přímo na nás samých.

 

Vyjíždíme v řadě po silnici a musíme překonat ještě osm kilometrů. Vepředu Velkej podává Malýmu zapálenou cigaretu, ten kývnutím děkuje a zase se trochu věnuje jízdě, která jej takto v koloně příšerně nudí. Vjíždíme do vesničky, jenž je plná ruské pěchoty v podvlíkačkách. Všichni jsou opilí; někteří vybíhají ven i s nějakými ženami, možná zdravotnicemi, které jsou polonahé a taktéž naprosto namol. Sotva se drží na nohou. Jeden Rus má v ruce pušku a snaží se cosi zasáhnout. Bert ho jednou krátkou dávkou přesekne vejpůl a puška vystřelí, až když je torzo na zemi. Uháníme vpřed. Za vesnicí je kontrolní stanoviště, které je okamžitě rozmašírováno dvěma našimi tanky.

Miller se postavil, aby si prohlédl výsledek práce tankových pásů a promluvil směrem k ostatkům Rusů. „Tak co vy sráči? Tady máte!“

Adler mu kyne, aby stáhnul hlavu dolů. „Je to ještě asi pět kilometrů!“ Drbe se na bradě a promne si levé oko. „Poslouchejte dobře! Ten jejich zadělanej plán je pěkně na hovno a já bych se rád vrátil s váma se všema. … Takže! Jsme domluvený s Velkým, že nám zajedou na nejlepší flek a pak budete poslouchat mně. Budeme dostatečně daleko, abysme nemohli slyšet rozkazy. Vyřídíme to po našem a jedem zpátky! Jasný?“

Všichni jsme přikývli až na Millera. Adler se mu podíval do očí. „Jasný?“

„Jestli se má ale něco posrat, tak já poslouchal rozkazy.“ Řekl Miller a sklopil oči do země.

„Dobře. To beru. Teď se připravte, za chvíli začínáme.“

 

Vjíždíme do vsi, za kterou je naše baterie. Zde je klid, ale pouze do okamžiku našeho příjezdu. Naše tanky rozpoutávají peklo a nejprve ničí zaparkované a zamaskované T 34; jejich osádky spí v domech a jsou zabiti následnými explozemi. Osádky polopásáků vysedají a vrhají se do boje. Malej strhává řízení a téměř smykem odbočujeme vpravo.

Velkej odkládá sluchátka. „Porucha stanice, nebo co!“ Zazubí se na nás.

Malej s naším obrněncem přeskakuje haldu trosek a projíždíme v plné rychlosti a ve tmě stodolou a pak zahradou. Zajíždíme do lesa a mezitím naše ostatní družstva útočí dle plánu a setkávají se s nečekaným odporem. Přesto postupují. Vojáci jsou ovšem připoutáni k zemi silnou kulometnou palbou, postup je stále těžší a ztráty narůstají. My vystupujeme v podrostu a pro ostatní jsme prostě ztraceni.

„Za mnou!“ Adler se přikrčen vydává směrem k boji.

Miller se okamžitě věší na Adlera. „Kde sou ty čuráci? Už maj bejt u těch děl.“

Ve tmě slyšíme bitvu, ale vidíme pouze záblesky střelby a výbuchy granátů, které na setiny sekundy osvětlují naše vyděšené obličeje. Obrovská exploze! A hned další!

„To byly naše tanky! Naše tanky, do prdele!“ Huláká Lenz.

Dobíháme přesně za pozice dělostřelců, kteří se urputně brání našim jednotkám. O nás nemají nejmenšího tušení; všichni jsou otočeni zády k místu, kde se krčíme.

První vyráží Adler, za ním Miller, Kufner a my ostatní. Ti vepředu hážou granáty. Rusové se rozletí do stran, jejich ranění skučí, ale Kufner je urychleně střílí do hlavy.

U dalšího děla ještě nezaznamenali, že jejich kolegové jsou již mrtví. Spěcháme k nim tmou. Jeden z nich si nás všímá a otáčí samopal směrem k nám, ale v ten okamžik na něj dopadá Kufner. Pak se zvedá a kropí houf dělostřelců celým zásobníkem. Jsou zabiti v podivném bizardním tanci. Každý z nich rozhazuje ruce a nohy do stran a zavlní se v rytmu palby, než padne v tratolišti krve.

Všímají si nás Ti od posledního děla a v mžiku na nás zaměřují palbu z pušek a samopalů. Kufner už klečí za hromadou pytlů s pískem a opětuje palbu. Připojuji se a pálím, jak nejlépe dovedu. Miller s Adlerem se plazí pod naší střelbou, aby vrhli ruční granáty. Ozývá se zavití!

„Asi sem to dostal! Asi jo.“ Skuhrá Fencel, pouští pušku a drží se za paži.

Wolf k němu přistupuje. „Ukaž kamaráde, já se na to mrknu!“ Trhá uniformu v místě zranění, aby lépe viděl. „Tak to seš brácho pěkně v prdeli!“

Fencel vypadá v horečnaté tváři beznadějně. „Mám ruku v hajzlu? Viď? Mám ruku v hajzlu?“

„Nemáš! A navíc ti to jenom zavážu a budeš dál bojovat za vlast a vůdce!“ Směje se Wolf a obvazuje Fencelovi paži. „Už ses viděl v ráji nemocnice, co? Sestřičky, prostěradla, žrádlo.“

Fencel se tváří, že ruku nemůže používat. Exploze! Boj o dělostřeleckou baterii vrcholí, ale místo posledního odporu se stále drží, navíc máme už jen dva tanky, z toho jeden poškozený stojící na místě. Pálíme ze všech hlavní, ale čas nás tlačí. Pokud, co nejdříve nedáme rádiem povel k zahájení masivního útoku, Rusové na nás povolají posily a bude s námi konec, protože jsme v jejich týlu a prakticky obklíčeni.

Miller obloukem vyhazuje na Rusy granáty a v zápětí i Adler. Slyšíme sérii výbuchů a vyrážíme. Teď nebo nikdy! Kulky kolem mně sviští, ale to už znám. Mám ale strach! Bojím se! Jenže běžím a to je to nejlepší, co lze v tuto chvíli dělat. Zastav se a padneš!

Obsazujeme poslední dělo, ale nepřátelská palba neutichá a přichází z boku. Vybuchuje poškozený tank a vyskakují z něj dva hořící členové posádky. Jeden je okamžitě zastřelen, druhý několik vteřin sténá a pak ztichne.

Náš poslední tank se vydává na průzkum k místu, odkud vychází palba. Zbytek pěchoty je přišpendlen k zemi a máme obrovské ztráty. Naše družstvo díky Adlerovi, Velkýmu a Malýmu je zatím, až na Fencelovo škrábnutí, v pořádku.

Právě, když přebíjím, mění se poslední panzer v hořící a žhnoucí pohřebiště našich spolubojovníků a nepřátelská palba sílí. Máme problém.

„Tak tam zavoláme ne, Adlere!?“ Naléhá Miller. „Měli sme zničit děla a zavolat. Děla sme zničili. Teď zavoláme a dem vod toho!“

„Zavoláme! Ale musíme taky dostat ty kluky sem k nám, jinak je tam Ivani semelou.“ Huláká do skřeků bitvy Adler. „Fencele!?“
„Tady!“ Kňourá Fencel.

Adler mrknul na jeho zavázanou ruku. „Seber se a mazej pro auto. Ať daj signál pro útok a najedou sem! Budem je potřebovat.“

Fencel se neochotně sbírá a mizí nám za zády ve tmě.

Adler se otáčí na nás. „Teď těm nebožákum poskytneme krycí palbu! Chci je dostat sem k nám a tady se bránit, dokud pro nás nepřijedou.“

Spouštíme hustou palbu směrem k nepřátelům a zbytky naší pěchoty se zvedají a sprintují v dešti kulek k nám. Mnozí padají a jejich těla jsou ještě na zemi posouvána dále kulometnou palbou. Četař Fritzl přichází o půlku hlavy, ale jeho tělo si toho všímá až později, takže ještě několik okamžiků běží k nám. Lenz to vidí a zvrací. Po krátkém záchvěvu slabosti se vrací do reality. První vysvobození pěšáci dopadají k nám a někteří s hrozivými zraněními. Vojín Konrad má useknutou ruku u lokte a druhou rukou si přidržuje tepnu v podpaždí. Ještě mu nepomůžeme, ještě musíme krýt zbytky zoufalých vojáků běžících mezi šílenou palbou k nám, aby se zachránili. Zakopávají přitom o těla svých druhů, kteří neměli takové štěstí a již leží mrtvi. Běží z posledních sil k nám, běží o svůj život. Je konec!

Až teď si všímám, že za naší novou pozicí stojí náš polopásák a za nějakým kulometem stojí Malej a poskytuje nám palebnou podporu. Zachránilo se nás dvacet tři.

 

Adler okamžitě zavelel. „Všichni rozestavit! Připravit k palbě! Pak raněný! Máme doktora?“

„Jo tady!“ Ozval se chlápek s brašnou a začal kmitat mezi raněnými.

„Kdo si myslíte, že jste!??“ Náhle se odněkud vynořil mladý umouněný poručík. „Kdo si myslíte, že jste, že můžete vydávat rozkazy jen tak?“

Adler se podíval velice nebezpečně. „Poručíku …“

„Řekněte mi své jméno a hodnost! Tohle budu hlásit! Nemyslete si!“ Vytahoval si zápisník.

Adler povytáhl obočí a zhluboka vydechl, jakoby chtěl relaxovat. „Poručíku. Myslím, že není na místě začínat takhle špatně naší spolupráci.“

Poručík se začínal divit a zároveň si všímal, že vše sleduje mužstvo, které potřebuje vědět, koho má nadále poslouchat. Nadechl se, že bude protestovat, ale Adler pokračoval. „Kolik chlapů z těch, co tu jsou, je z vaší jednotky?“

Vojáci kolem kroutili hlavami a poručík začínal rudnout vzteky. „Z mé jednotky nezůstal nikdo. Šli jsme do útoku na vybraný cíl a všichni jsme tam zůstali. Tedy samozřejmě až na mě.“ Nervně přešlapoval.

„Nebude to spíš tak, že jste zavelel do útoku a sám zůstal ležet za tím vaším hořícím vehiklem, abyste si uchoval prdel pěkně v pořádku! Pane!“ Odvětil v klidu Adler.

Poručík lapal po dechu. „Pane! Pane …“

Adler se otočil k nám ostatním. „Chlapi buďte připravený! Zprávu jsme už dali.“ Pohlédnul na Velkýho, dřepícího opodál, aby se ujistil, že to tak je. Velkej přikývnul a tvářil se samozřejmě. Adler pokračoval. „Všechno připravit a čumět. Jak slyšíte, naši zatím nevyrazili, takže můžem čekat, že to na nás Ivani zkusej. Rozuměli?!“ Přikročil ke zdravotníkovi. „Jak to vypadá, doktore?“

„Mám tady šest raněných. Dva vám vrátim hned, ale ty čtyři jsou v prdeli, jestli je nedostanem do lazaretu.“ Doktor ztišil hlas.

Adler se podrbal na bradě. „Udrž je! Zatím se nikam nedostanem.“

„Nic vám neslibuju, ale budu se snažit.“

„Mimochodem! Já jsem Adler.“

Podali si ruce. „Já jsem Stolz.“

„Díky Stolzi, snad naši brzo začnou a předáme je dál.“

Pak bylo ticho a stále ještě tma. Vyházeli jsme mrtvoly Rusů ven z našich pozic, vše připravili na jejich příchod a zírali do tmy kolem.

„Vyserou se na nás. Vyserou se na nás, uvidíte!“ Prorokoval Lenz. „Normálně potřebovali zničit ty děla, tak nás obětovali. Řekli si: pár chlapů? To se vyplatí.“

„Lenzi drž radši hubu!“ Vyjel po něm Miller. „Myslíš, že by obětovali pět parádních německejch tanků?“

„Tos mně rozesmál Millere!“ Sarkasticky se chechtal Lenz. „Tobě to snad přijde normální? Obětovat lidi, to jo, ale obětovat tanky, to v žádnym případě. To jsme to dopracovali!“ Lenz si mohl ukroutit hlavu.

„Vážně se na to vyser Lenzi! Čím víc lamentuješ, v tím větší prdeli se vocitáme! Začínám nabývat dojmu, že za to vážně můžou ty tvý keci.“ Zakabonil se Wolf.

Adler se vrátil od vozu, kde se snažil pomocí vysílačky zjistit, proč pořád ještě nezačal slibovaný útok a nevypadal nijak vesele. Došel k nám. „Máme čekat, až začne útok. Pořád to opakujou, jako trotlové! Dal jsem jim kódovanou zprávu, v jakejch sračkách jsme. A voni na to: Čekejte, útok začne!“

Podívali jsme se po sobě. Fencel přivřel oči; Bert Kufner se ihned otočil a šel, co nejlépe připravit svou zbraň k boji; Lenz si vztekle plácnul dlaní do stehna; Miller to přijal chladně, neboť neochvějně věřil, že Německý útok začne každou minutou, takže pomoc je v podstatě na cestě; Wolf se drbal na hlavě a protřepal si ucho – jeho plán zatím běžel: on Wolfgang Pechstein stále žil a Něco na něj čekalo Někde v Německu; já měl nepříjemný pocit v oblasti břicha, jenž se mi svíralo. Prvně jsme se ocitli v obklíčení a to nebylo příjemné, zvláště když Rusové kolem mlčeli a my mohli jen tušit, co chystají.

Pak se ozvalo Urrááá! a vyhrnula se na nás ruská pěchota, jen tak v řadě. Bylo nás devatenáct v boji, ale měli jsme čtyři kulomety a dva minomety, kterými jsme napáchali zničující škody v nepřátelských řadách a ty se daly na ústup. Jeden z našich těžce raněných během útoku zemřel.

Všichni jsme stále natahovali uši, abychom zaslechli první salvy našich děl, které budou označovat začátek našeho vysvobození. Nic se však nedělo. Jen Rusové se podruhé odhodlali a znovu s pokřikem na rtech vyrazili na nás. Vše se opakovalo. Rozdrtili jsme jejich postup, ale naše zásoby munice se tenčily a bylo také zřejmé, že další útok už může být tankový.

Německá ofenziva v naší oblasti stále nepřicházela a začínalo svítat. Přišli jsme i o zbývající těžce raněné a Stolz byl rozčílen, že byl ponechán velením na holičkách, když mohl životy těch vojáků možná zachránit.

Ihned, co se to Adler dozvěděl, zaběhl za Velkym a chvíli se radili, pak se vrátil k nám. „Všechno z čeho se dá střílet sebou! Zvedáme kotvy! Ty sráči nás tu asi chtěj nechat. Je nás šestnáct, to se do toho kýblu vejdem a Velkej tvrdí, že když pojedem stejnou cestou, mohlo by to vyjít. Bude to každopádně lepší, nežli čekat na té třicet čtyřky!“

Ihned jsme všichni do jednoho uposlechli rozkaz.

Jen poručík se opět ozval. „To si snad děláte srandu příteli!? Nejprve mne zbavíte velení před mužstvem a teď neuposlechnutí rozkazu a zbabělost před tváří nepřítele?!“

Adler udělal několik rychlých a rozzuřených kroků směrem k oficírovi a zařval. „Tak podívej kamaráde, teď už mně nebavíš! Jestli tady chceš zůstat, můžeš, ale my jedem. Děla jsme zničili, a když se velení rozhodne zaútočit, může. Já a mý chlapi nečekáme, až přijedou Ivani a vytahaj mně za koule!“ Otočil se a odcházel k obrněnci.

Poručík se samozřejmě nalodil s námi a tiše seděl na dně vozu. Jeli jsme totožnou cestou zpět a naším štěstím bylo, že všechny Ruské jednotky v okolí právě obdržely zprávu, že silné Německé oddíly během noci obsadili a zničili dělostřelecká postavení na kótě 389. Všechny možné nepřátelské jednotky tedy mířily ke kótě 389, aby rozdrtily drzé Němce a my tyto úderné oddíly míjeli cestou zpět k našim. Nikoho z Rusů nenapadlo, že jsme to my.

Sledovali jsme všechny ty odhodlané ruské muže, kterak se hrnou na nás a najdou pouze hromadu mrtvol a zničenou baterii.

 

Když jsme projížděli onou vesnicí, kde byli v noci všichni opilí, vládl tam klid, možná vyspávali po noční pitce. Velkej pak začal vysílačkou oznamovat našim, že se hodláme vrátit. Otočil se k Adlerovi. „Ty čuráci chtěj, abysme prej počkali, než to prověřej! To si jako myslej, že zatím zaparkujem na náměstí a zaběhnem si na zmrzlinu než se tam vyserou?!“

Wolf si přisadil. „Doufám, že se na to nebudou ptát samotnýho fuhrera. Tolik zmrzliny bych nikdy nesežral!“ Zařehtal se.

Býval bych se smál, ale byl jsem na dně. Představoval jsem si, jak nás rozmlátí naše vlastní dělostřelectvo.

Adler se rozhlédl dopředu na cestu. „ Velkej zkoušej to dál!“ Vzal dalekohled a podíval se znovu. „Kontrolní stanoviště! Do prdele! Kulomety! Zameťte je!“

Svou práci jsme provedli rychle a přesně. Oba s Bertem Kufnerem jsme zahájili palbu na příslušníky NKVD na kontrolním stanovišti a náš polopásák se k nim blížil, jak nejrychleji dovedl. Když jsme dojeli na padesát metrů, zbyli z nich jen kusy zkrvavených hadrů a my měli cestu volnou.

Zepředu v krátkých intervalech gestikuloval Velkej palcem dolů, že stále nepřichází odpověď, zda nás nechají naši projet zpět.

„Měli jsme zůstat na místě, jak stály rozkazy! To si odnesete!“ Poručík stále nechápal vážnost situace.

Adler po něm šlehnul očima. Poručík se postavil a stál v zadní části vozu; podíval se na Lenze. „Vy mi vojáku dosvědčíte, že jsem protestoval proti svévolnému opuštění bojiště a porušení rozkazu!“

Lenz nervózně zatěkal očima a nevěděl, co říct; bez odpovědi zabodl pohled do podlahy.

„Tak co je vojáku? Budu si muset poznamenat i vás! Banda zavšivených hovad, co si myslí, že si může dělat, co se jí zachce!“ Hystericky začal hulákat a ztrácel kontrolu čím dál, tím více. „Nevím, jestli děláte dobře, že se chcete vrátit zpátky, protože já vás poženu před spravedlnost všechny…“

Adler se znovu otočil a nevěřil svým očím. Bert Kufner se prodral přes všechny muže až k poručíkovi. Ten, když jej spatřil, tasil pistoli; Bert mu však stačil jednou rukou zkroutit ruku s pistolí a druhou rukou jej udeřil do nosu, který mu rozdrtil; pak zvedl zbědovaného poručíka přes korbu a přehodil jej ven. Vypadl a kutálel se několik metrů v prachu cesty. Bertovi zůstala v ruce jeho pistole.

Otočil se a nevinnýma očima vysvětlil Adlerovi i nám všem. „Asi se pomátnul nebo co. Vytáhnul na mně z ničeho nic bouchačku. Bylo třeba se bránit!“

Valili jsme oči nad tou scénou, ale nikdo nic neříkal. Miller se zuřivě díval do dalekohledu, aby nemusel vidět nic z toho, co se právě odehrálo. Jistě se v něm bouřilo svědomí předpisového německého vojáka, ale v tuto chvíli v něm vítězila nenávist k podobným tipům důstojníků – mladý, horlivý, aristokratický blbečci, jak vždycky říkával.

 

„Jo! Můžem! Sráči se konečně probudili!“ Zavřískal Velkej zepředu. „Tady tudy.“ Ukazoval prstem ušpiněným zaschlou krví po mapě.

Rusové samozřejmě nečekali, že se právě jejich sektorem a spoza jejich zad, bude vracet naše parta, takže jsme prosvištěli přes jejich hlavy, prodrali se planinou rozrytou dělostřeleckou palbou a Malej nakonec zaparkoval u štábu praporu.

Vypadali jsme všichni ven z vozu a ze stanu vyběhnul Wolnner a začal hulákat. „Co tady děláte? Máte štěstí, že sem vás zaslechnul ve vysílačce já, protože jinak by vás rozstříleli! Rozkaz zněl držet pozice!“

„Dostal jsem kódovanou zprávu, že máme dovoleno opustit pozice po zničení děl, pane!“ Předpisově zahlásil Velkej.

„Nikdo takovou zprávu neposílal, vy kecale!“ Zuřil dál Wolnner a zatínal pěsti.

Velkej se však nedal. „Pane, obdržel jsem kódovanou zprávu. Je teda možný, že Rusové prolomili náš kód a poslali mi falešnej rozkaz, aby nás zmátli. To je klidně možný pane.“

Adler přispěchal na pomoc. „Navíc nás bylo jen pár a nedalo se předpokládat, že to tam nějak dýl udržíme, takže všechno dávalo smysl Pane!“

Wolnner přestal řvát a zamyslel se, jak s námi naloží. Pak se otočil k Adlerovi. „Podejte hlášení!“

„Úkol splněn! Bojová skupina se vrací v počtu patnácti mužů a jedno vozidlo plus osádka!“

„Dobře, můžete jít! Vy tady ale Adlere ještě zůstaňte!“

Společně poodešli dál a tam se postavili proti sobě. „Adlere! Je mi úplně jasný, jak to bylo.“

„Ale nemáš v plánu to hlásit, že ne?“ Zašklebil se Adler.

„Ty sebejistej parchante! Jak si můžeš tak věřit?“

„Hele Maxi, ty nejseš svině.“

„To asi nejsem Adlere, ale já mám taky prdel v kalupu kamaráde, nemysli si. Velení po nás šlape, utírá si s námi zadek a jestli se jim něco nebude zdát, tak ... popravčí četa!“ Utřel si rukou čelo a podíval se skrz les do dálky. „Neblbněte sakra! Už si toho začínaj všímat. Máte výsledky, ale ty průsery všechno podělaj.“

„Já na to dohlídnu Maxi. Trochu je spéruju a uvidíš.“ Adler se z povzdálí zahleděl na naši partičku. „Nemůžeš se ale taky divit Maxi. Drbeme to tady už od začátku a moc jsme si neoddechli…“

„A já snad jo?!“ Utrhnul se Wolnner.

„Já vím Maxi, jedem v tom společně, ale vy jste nás tam nějak zapomněli. Vzpomínáš? Slíbili jste, že nás podpoříte útokem.“

„A co sem měl podle tebe dělat?! Oni to odvolali Adlere! Já nemohl zavelet do útoku!“

„Já vim Maxi.“

„Hovno víš!“ Wolnner těžce polknul a udělaly se mu hluboké vrásky na čele. „Je mi z toho na blití. Tohle mám u vás, takže až budu žádat dobrovolníky, očekávám vás!“ Usmál se kysele Wolnner.

Adler mu úsměv opětoval, ale dobře si uvědomoval, jak nehorázná vlastně jeho poslední věta byla. Za co Wolnnerovi vděčíme? Že nás nechal žít? Udělali jsme pro něj špinavou práci a zůstalo tam spousta vojáků, kteří byli obětováni. Jediné, čím jsme se toho dne provinili bylo to, že jsme odmítli dobrovolně a nesmyslně zemřít.

 

 

Jednoho dne počátkem září, zrovna když jsme se v našich pozicích na předměstí Stalingradu hašteřili o příděly cigaret, jsme zaslechli hučení leteckých motorů a pozvedli hlavy k nebi. Nad město mířily stovky letadel Luftwafe a já přemýšlel, jestli jsem vůbec kdy viděl tolik strojů pohromadě na nebi.

„A do prdele!“ Zabručel Adler, jenž poklidně seděl se zutýma botama a skříženýma nohama.

„Co se děje?“ Fencel se probral ze spánku a zmateně pátral po původu toho dunivého intenzivního zvuku.

„Letadla.“ Ukazoval prstem vzhůru Kufner a jakoby omluvně s pokrčením ramen dodal: „Naše letadla.“

„Kurva, těch je.“ Mžoural do nebe Miller.

„Z toho nekouká nic pěknýho, nemyslíš Adlere?!“ Náhle se objevil na scéně Velkej a tvářil se vážně. „ Ani jsem netušil, že eště tolik letadel máme.“

„No uvidíme. Proč myslet hned na nejhorší?“ Adler si začal nazouvat boty.

„Protože tolik letadel nikdy nevěstí nic dobrýho!“ Zasmál se Velkej a i přes obsah jeho slov mě uklidnilo, že se znovu chechtá, což byla jeho přirozenost a jakákoliv odchylka mně znervózňovala. Stejné to bylo i s Wolfem a vlastně to byly v mnohém podobné povahy.

Letadla se řadila k útoku a z města se začaly ozývat první exploze a kvílení a začaly šlehat plameny a valil se hustý černý dým. Země se otřásala a zmítala pod údery těžkých kladiv a město trpělo a řvalo a uvnitř něho umírali v příšerných mukách lidé. Vše pak spalovaly plameny z bomb a vařily směsici z lidí, cihel, betonu, železa, škváry a prachu, jejíž odpudivý pach stoupal do vzduchu a šířil se všude do okolí, zažíral se do šatů, vlasů a kůže a byl nám připomínkou toho, kde se nacházíme.

 

 

 

Milá Aničko,

 

jak se asi máš. Není dne, který by pro mne nezačínal touto otázkou. Civilizace a všechen náš MILOVANÝ ŽIVOT je zapomenut. Již si jej ani nevybavím, jen když myslím na tebe. To je to poslední, co mám, protože tady není nic krásného – všude smrt a zmar. Je hrozné, jak jsme byli důvěřiví, když jsme mysleli, že nás Oni nechají žít. Teď to vím zcela jistě, že jsme měli odejít. Bylo to pro nás tehdy příliš pohodlné zůstat a namlouvat si něco, co nemělo šanci na úspěch. Já vím, jak se říká: Po bitvě je každý generálem! Jenže pro mne bitva pokračuje a nevidím konce.

 

„Do hajzlu! Ty jim to dávaj kurva!“ Hýkal Miller. „Maj, co chtěli! Jedem na Stalingrad!“

„Co mu dává Wolnner do žrádla? To se jen tak nevidí.“ Divil se Velkej.

„Drcený hákový kříže!!!“ Zařehtal se Wolf.

 

Jediné, co mi tu dává sílu začít další den s novou nadějí, jsou vzpomínky na tebe a přátelé kolem mne. Je to zvláštní směsice individuí s podivnou minulostí, ale stali se mi pravými druhy v boji. Získal jsem přátele, ale každý den prožívám strach o jejich životy stejně tak, jako o svůj vlastní. Nechci tu zemřít ani tu nechci zůstat sám bez kamarádů. Je těžké psát odtud.

Pozdravuj všechny naše známé a napiš, co je nového doma a jak jsi dopadla s bytem.

 

Zdraví a líbá

 

František

 

 

4. září 1942

 

 

 

Stovky letadel postupně vysypaly smrtonosný náklad na zubožené město a otočily se zpět na domovské základny a my dřepěli se škvarkem Stalingradu před očima a pachem smrti v nosech, na jazyku i vlastní kůži.

Velkej nás opustil a Miller s Lenzem se začali znovu hádat o cigarety. Když nedospěli k žádnému rozuzlení, začali oba slovně napadat Fencela, kterého se zastal Kufner a vznikla menší třenice, kde byl Kufner nucen zastavit útočícího Millera jakýmsi zvláštním úderem hranou ruky, vedeným směrem na solar. Miller postupoval směrem ke Kufnerovi a chystal se jej udeřit pěstí do obličeje a tehdy se to stalo. Miller byl odmrštěn dva metry zpátky a měl vyražený dech. Lenz se samozřejmě ihned stáhnul, ovšem ten by takto nejspíše nikoho nenapadl, proto nepředstavoval nebezpečí.

„Ale no tak pánové! Co to jé?“ Velkej se vrátil s menším cinkajícím pytlem a Malej za ním vláčel něco zabaleného v plachtě; rozměry to mělo téměř takové jako on sám.

„Haló, haló. Zastavte šarvátky a přistupte blíže!“ Položil před nás a pytel a počkal až Malej svalí ze zad své břemeno.

Všichni jsme byli celí nedočkaví, jaké pochoutky nám ti dva připraví dnes. Malej rozbalil plachtu a v ní byla půlka pečeného prasete, sice studená, ale lahodná a Velkej vytáhnul z kouzelného vaku několik lahví vodky a dokonce pivo.

Když jsme pak horečně debužírovali, zeptal jsem se drze Velkýho. „Kam na to žrádlo pořád chodíte? To přece není možný!“ Olizoval jsem si mastné prsty a zapíjel pivem.

Velkej se na mně otráveně podíval. „To čekáš, že ti to budu vyprávět?“

„Nevim.“ Pokrčil jsem rameny.

„Nebudu!“ Pokrčil rameny on. „ Každej umíme něco. Ty si střílej z toho svýho kulometu a dej bacha na muj zadek a já ti budu shánět žrádýlko.“

Wolf asi zaslechl mojí hloupou otázku a opile reagoval. „To ti Franzi žádnej zloděj nikdy neřekne, kde má zdroje.“

„Tak to pozor Wolfe! To bys mně nasral. Toho zloděje si vyprošuju. Já všechny ty věci poctivě zobchoduju a nejsem žádnej … zlodějíček.“ Hájil se Velkej a vypadal velice přesvědčivě.

Wolf se zarazil a pocítil, že možná trochu přestřelil, neboť Velkýho jsme měli všichni rádi a vážili jsme si jej.

Mě se jeho poznámka také nelíbila. „A že toho tolik víš o tom, co dělá a nedělá správnej zloděj? Máš s tim snad nějaký zkušenosti?“ Narážel jsem na jeho mlžení ohledně vlastní minulosti. To byla věc, která mne trochu mrzela, neboť jinak jsme si byli s Wolfem blízcí a já se mu svěřoval hodně; automaticky a zřejmě neprávem jsem pak očekával to samé od něho.

Wolf se ale nedal nachytat ani zlomit a pouze se zasmál a otočil se na druhou stranu, kde pokračoval v zábavě a rozpravě, jak nejlépe rozporcovat prase.

V nastalém bujarém veselí nikdo z nás nepostřehnul, že se vytratil Adler. Jeho návrat jsme však zaznamenali všichni a poněkud nám zkazil do té doby příjemný večer.

Předstoupil před nás s vážnou tváří a za ním hořelo město. „Dostali jsme rozkaz. Zítra ráno jdeme do Stalingradu! Mazejte radši spát!“

 

 

Milý Františku,

 

zdravím tě a velice mne mrzí, že ti nemohu sdělit příznivější zprávy. Musela jsem se vystěhovat z bytu a situace je stále horší. Dokonce jsem byla vyslýchána Gestapem kvůli Němu. Udělal doma v Rakousku nějaký průšvih a byl vězněn. Prověřovali všechno, ptali se všude. Tvoje paní domácí nechtěla ani slyšet, že bych tam snad mohla bydlet a navíc mne vyhodili ze Saxu. To je důsledek důkladné práce Gestapa. Očekávám umístěnku do pracovní služby a asi budu pracovat v továrně na zbraně někde v Německu. Prý tam posílají nejvíc lidí.

Ach Františku, co se stalo se světem? Kde je náš MILOVANÝ ŽIVOT? Mám strach ze všeho. Všechna známá místa se teď tváří nepřátelsky a vlastně bych už byla ráda odsud pryč, protože zde už nejsou ty Teplice, které jsme znali a nejsi tu ani Ty.

Tolik bych tě chtěla obejmout a políbit a každý den doufám, že se to stane již brzy.

 

Opatruj se

 

Líbá Anna

 

Teplice 23. srpna 1942