Blízké setkání

Postoj obyčejných lidí k paranormálním jevům se vyvíjel od tajné šeptandy, až po celosvětové šílenství. Každý už ví, co znamená UFO, kam zajet, když chce vidět duchy, zná muže v černém a podobně. Kdo ale může skutečně říci, že viděl něco, o čem po dlouhém racionálním přemýšlení mohl prohlásit, že daný zážitek spadá do kategorie paranormální jevy? Já ano. Stalo se to těsně před vánoci 1998...
 

„Ježiši, neotravujte tady furt a běžte si hrát ven.“ Matce zjevně došla trpělivost s hyperaktivními dětmi. Zvlášť, když měla návštěvu. A já se sestrou opravdu šel. Soumrak už dávno padl a za okny byla vidět parádní chumelenice. Plán byl jasný: Budeme hrát na schovku!
Po nezbytných procedůrách stříhání a píchání prstů do zad bylo rozhodnuto, že sestra, které v té době bylo pět let, bude pikat a já se schovám. Náš byt byl v činžovním baráku, který byl v nynější podobu změněn po revoluci z kasáren. Objekt byl ohrazen plotem, jehož základem byla zídka, ze které vedly ocelové pruty. Tato zídka byla ideálním místem pro schování, takže jsem instinktivně sprintoval k ní. Sotva jsem k zídce doběhl, uvědomil jsem si, že přestalo sněžit. Pohlédl jsem nahoru, abych zjistil, zda nejsou vidět hvězdy. Nebyly. Místo hvězd obloze dominoval kulatý útvar sytě oranžového zbarvení, který se vznášel jen o něco výše, než byly střechy baráků.
„Před pikolou, za pikolou nikdo nesmí stát, nebo nebudu hrát. Už jdu!“ To sestra ukončila počítání do padesáti a chystala se mě hledat. Přesto jsem stál stále na stejném místě, jen několik kroků od zamýšlené schovky a zíral na oblohu. Sestra po chvíli pochopila mé posunky a přišla se podívat. Samozřejmě mě nejprve zapikala. Co kdybych podváděl?
Ve dvou jsme pak onen útvar pozorovali asi dvě minuty, když prostě odletěl. Ale ne rychle a přímo, ale poměrně pomalu a cik-cak. Po chvíli se objekt ztratil za blízkým lesíkem. Několik dalších minut jsme čekali a doufali, že se objekt vrátí. Jako děti jsme nebyli obdařeni přílišnou trpělivostí, takže jsme čekaní po chvilce vzdali. Na schovku už samozřejmě nebylo ani pomyšlení. Po krátkém sprintu už jsme byli opět doma a hezky ztepla všechno vyprávěli.
Dospělí pokyvovali hlavou, ale bylo patrné, že nám nevěří ani slovo. Ničemu nepomohl ani fakt, že jsme se každý v jiné místnosti pokusili namalovat, co jsme vlastně viděli. Výsledné obrázky byly samozřejmě velice podobné, ale nějaké odezvy se nedočkaly. Dospělí nám prostě nevěřili, ale my, my jsme věděli svoje.
 

Po téhle události jsem se o problematiku paranormálních jevů začal blíže zajímat. Jakákoliv kniha na toto téma přede mnou nezůstala dlouho neotevřená. Postupem času jsem si opravil úsudek. To, co jsme v dětské naivnosti nazvali jako UFO, se nakonec s největší pravděpodobností ukázalo jako kulový blesk. Ničemu jinému vzpomínka neodpovídala, ale přesto to nebylo dokonalé. Kulové blesky doprovází zvýšená koncentrace statické elektřiny a ve většině případů i tichý zvuk, jaký vydává například transformátor. Na nic takového si ale nevzpomínám. Nejspíše se už nikdy nedozvím, co jsme to ve skutečnosti viděli, ale s určitostí mohu prohlásit, že to nebylo nic obyčejného.