Hlavní role 7

Kapitola 7

Druhý den, i když mi třeštila hlava, jsem jela nakoupit do Tesca na Anděla. Chtěla jsem Janovi uvařit dobrý oběd a trochu mu tam uklidit tu jeho chlapskou, bohémskou noru. Hned zkraje nákupního centra jsem zašla do lékárny, abych si koupila partu růžových přátel, protože mi došly. Vzala jsem si pro jistotu rovnou dva a zapila jsem je zbytkem zteplalé Coca coly. A potom vzhůru do víru nákupní horečky. Do košíku jsem naskládala králíka, špenát, pivo a bramborový knedlíky. S těma jsem se odmítala mordovat, i když Jan miloval domácí. Nakoupila jsem také spoustu saponátů a stihla se pohádat s neochotnou prodavačkou z Ukrajiny. Ale hlava mě přestávala bolet, tak jsem si odmítala kazit náladu.

Táhla jsem nákupní tašky do třetího patra. Činžovní dům, kde můj manžel bydlel, když se ode mne odstěhoval, byl bez výtahu. Proč si jenom nenašel byt s výtahem? Už teď ho zlobí kolena, co bude teprve dělat za deset let? Dělal jsem si o něho starost. Tenkrát, když mě opustil, jsem ho nenáviděla, ale to už mě dávno přešlo. Vlastně jsem ho už chápala, i když mě to tenkrát hodně bolelo. Tvrdil, že mi už jako chlap ve svém věku nestačí. Já se mu tenkrát snažila vysvětlit, že manželská láska je především o něčem jiném, že je o vztahu, vzájemné toleranci a úctě, ale on se tomu jenom vysmál. „Já jsem stárnoucí muž, ty budeš ženou v plné síle na vrcholu rozkvětu. Fyziologie našich těl nemilosrdně určuje, že se naše cesty začínají rozcházet. Bohužel. Ale s tím já nic neudělám. A já odmítám být někomu na obtíž. Mám totiž velkou sebeúctu! Chci, aby sis mě pamatovala takhle ještě jako muže a ne aby ses o mě musela starat jako o dědka. Nejlepší je odejít na vrcholu slávy. Stejně oba dobře víme, že jsem ti spíš nahrazoval otce. Ale už dávno jsi dospělá, už mě nepotřebuješ. Přemlouvala jsem ho, ale prosadil si svou. Odešel s hlavou vztyčenou. Vášeň vyprchala, ale úcta zůstala. I když evidentně fyzicky velmi sešel, pořád byl pro mne chlap.

„Rád tě vidím, ženo má, ukaž, dej mi to, netahej se s tím,“ řekl můj manžel Jan, když mě políbil na obě tváře a vzal mi nákupní tašky.

„Jak se máš, Jene?“ zeptala jsem se a snažila se se zatnutými zuby vyzout z malých bot.

„Tak nějak. Druhý rok v důchodu... co ti mám povídat. Nuda nuda šeď. I když teď čtu knížku o české Nové vlně. Docela mě baví. Představ si, napsal to Angličan,“ kroutil hlavou Jan.  „Co blázníš, chystáš se na generální úklid? Vykoupila si celou drogerii?“ kroutil hlavou, když vybaloval tašky.

„Uklidím ti tady.“

„Chceš říct, že tady mám nepořádek?“ Jan se zatvářil trochu roztrpčeně.

„Dle mužské normy tady máš samozřejmě pořádek, ale dle ženské... budeš tady mít za pár hodin také,“ řekla jsem a za nedlouho jsem se pustila do vaření a gruntování. To, že tím tak trochu sleduji své sobecké cíle, jsem mu neprozradila. Dělala jsem to částečně kvůli sobě. Chceš ulevit svému svědomí? Co že je nejlepší metoda? Šúruj a vař, až se vykoupeš ve svém vlastním potu očištění! Dři a dři! Do ruky kýbl, na ruce rukavice a do nich hadr. Sklonit záda nad podlahou a jedeme! Dři a dři, duše černá! Chtěla jsem zaplatit odpustek svou prací. Když to Janovi tady pořádně vysmejčím a dobře mu uvařím, tak mi připadalo, že jsem vlastně hřešila méně a budu moci zase sama se sebou vyjít.

„Víš, že se někdy chováš jak tvoje matka?“ zeptal se zamyšleně.

„Jak jako?“ kroutila jsem hlavou.

Jan kývl na vyrovnané lahvičky saponátů a mě to trklo. „Ježíši,“ hlesla jsem. Viděla jsem přesně mou matku, jak vytahovala saponáty u mě a s protaženým obličejem komentovala můj pořádek. Musela jsem se rozesmát. „Máš pravdu.“

„Pamatuju si, když to dělala tvá matka, jak si se tvářila.“

„Dělá to pořád. Teď naposled taky. Pohádali jsme se.“

„Takže nic nového pod sluncem. Tvá matka má někdy dny, že by někdy rozpálila do nepříčetné zuřivosti i Dalajlámu. Jenom mě baví, jak jablko prostě doopravdy nepadá daleko od stromu. Nejsme schopní se vymanit ze vzorců chování odkoukaných od rodičů. Ať jsou nám sebevíc protivné, je to prostě v nás. A nic s tím prostě neuděláme.“

„Prosím tě, Jene, ale nebude ti to vadit, že ne?“ ukázala jsem na saponáty a můj milý Jan se pousmál a zavrtěl hlavou.

Dojedli jsme a Jan se tvářil spokojeně. „Co táta, pořád nic?“ zeptal se.

Zavrtěla jsem smutně hlavou. „Bohužel, číslo mobilu už neexistuje, dopis se mi z poslední adresy vrátil s tím, že už tam dávno nebydlí.“

„Kde vlastně naposled bydlel? Pořád to střídal, už si to nepamatuju.“

„V Manile.“

„V Manile? To ani nevím. Proboha, co dělal na Filipínách?“

„Chvíli prováděl turisty, ale jenom chvíli. Pak toho nechal a jen tak tam zahálel a utápěl se v těch svých depresích.“

„Měl by se vrátit, tady by se dal pořádně do kupy.“

„Copak jsem ho pořád nepřemlouvala? A jak! Jenže si nenechal poradit, paličák! Prosila jsem ho skoro na kolenou! Copak neviděl, jak mi schází?“

„Holka rozmilá, já to nepochopím. Jsou v něm nějací běsové, nebo co, podle toho, cos mi vyprávěla.“

„Naposledy jsem se s ním setkala v Riu. Společná dovolená. Hrozně jsem se těšila. Ale už za dva dny jsem se probudila a nebyl na pokoji. Jenom vzkaz. Hodně štěstí. Jenom tak dvě slova. Hodně štěstí a nic víc! Nechal mě tam samotnou ani se nerozloučil. Můj vlastní táta!“ Musela jsem si zatnout nehty do dlaní a skousnout koutek rtů, abych zvládla náhlý nával emocí. Jan mě povzbudivě pohladil po dlani.

„Copak nechápe, že ho tak potřebuju! Dřív to bylo jiné, když musel utéct, aby ho komunisti nezavřeli, ale proč teď? Proč sem vůbec nechce jet? No proč?“

Jan pokrčil rameny. „To já nevím, děvče rozmilé, to já opravdu nevím.“

Sklonila jsem hlavu. „Schází mi.“

„Já vím.“

„Moc. Strašně moc. Zatracený komunisti! Ten nucený exil ho úplně zlomil.“

 „Vím. A je mi to líto, děvče. A hlavně tebe.“

Zhluboka jsem se nadechla a zvedla jsem se. „Uklidím ze stolu.“

„Pomůžu ti.“

„Ať tě ani nehne.“

Sklízela jsem a umyla rovnou nádobí. Přišla jsem tím naštěstí na jiné myšlenky. „Potřeboval bys myčku.“

„Na těch pár kousků nádobí? A ostatně stejně se stravuju jako za mlada. Dvacet deka vlašáku pěkně rovnou z voskového papíru a tři rohlíky, to je můj zlatý hřeb ve vaření, Chodím tady za roh do takového malého lahůdkářství. Pěkně to ještě dávají do papíru jako dřív. Ne, do těch hnusnejch umělohmotných kelímků v tom supermarkytovým mraveništi. Kdepak, voskový papír, klasika.“

„Teda tvá strava,“ kroutila jsem hlavou. 

„Je fakt, že ta tvá kuchyně, ta mi chybí ze všeho nejvíc.“

Zamrzelo mě to a bylo to na mě vidět. Jan na mne mrkl. „Dělám si srandu, samozřejmě mi nejvíc chybíš ty.“

„No jen jestli,“ pohrozila jsem mu zatnutou pěstí, což u nás u obou vyvolalo úsměv. Potom ho ale náhle přešel a chytil se za břicho. Sykl bolestí. „Co je, Jene?“ Jan mávl rukou, zvedl se a šel do ložnice. Přinesl si nějaké sáčky.

„Co ti je?“

„Vředy. Ale tyhle sáčky mi pomáhají. Malox se to jmenuje.“

„Jene, ty máš vředy?“

„Já toho mám. To se mám, viď? Vidíš, ještě že jsem tě uchránil své přítomnosti. Byla bys svědkem mého poločasu rozpadu. Nebo spíš už to je takový epilog rozpadu,“ ušklíbl se.

Povzdychla jsem si. „Jene, nebuď zas tak sarkastický. To je ten tvůj vlašák. Copak nemůžeš jíst trochu zdravě? Jak je to vážný?“

Jan mávl rukou. „Na tohle neumřu, neboj.“ Jan vypil jeden sáček a pohladil si břicho. „Ale neboj, já nedám pokoj, dokud mi konečně něco nenajdou, na co bych mohl umřít. Pak budeš dědit.“

„Tedy ty tvoje srandičky jsou někdy pěkně nejapné. Nebývals takový zatrpklý.“

„Asi máš pravdu. Promiň. Možná jak tady sedím jak pavouk v síti, začínám být nesnesitelný i sám sobě. Možná by to chtělo zase nějakou práci.“

„A nechceš, abych zavolala Lumírkovi, ten má známý doktory všude, tomu pořád něco je.“

„Lumírek bude hypochondr, to mu bude. Ale děkuji. Nebude třeba, ženo má rozmilá, budu si muset jenom víc hlídat, co jím, toť vše.“

„To si mi to nemohl říct? Ten česnek v sosu byl agresivní, bylo ho moc. Mohla jsem udělat třeba jenom dietní kuře s rýží.“

„To tak, ještě o to tvé dobré jídlo přijít. Ani náhodou, děvče. A radši mi pověz, co ten tvůj Lumírek? Stará se mi o tebe aspoň dobře? O své nemoce se asi stará dobře, ale co ty?“

„Jene, ty chceš opravdu mluvit o mých vztazích?“

„Vztahách? Ty jich máš víc? A jejej, že by ses změnila? Nebo to není žádná změna a o naší minulosti něco nevím?“

„Jene, nebuď hloupý. Já ti byla věrná. To bylo tvé rozhodnutí odejít. Nemusels.“

„To už jsme si snad vyříkali dávno, ne? Vraťme se k tématu vztahy a ty.“

 Pokrčila jsem rameny. „Lumírek je pořád někde pryč.“

„Nestará se o tebe, viď. Fidlálek. Mě nebyl od začátku sympatický, to jsem ti hned říkal.“

„Tys ho chtěl mermomocí poznat,“ pokrčila jsem rameny a při té vzpomínce jsem se otřásla. Ten večer byl pěkně trapný. Lumírek se neuvedl v nejlepším světle. Šli jsme na společnou večeři, Lumírek se přiopil a choval se ke mě majetnicky, jako by chtěl ostentativně dávat najevo Janovi, že teď patřím výhradně jemu. Byl to velmi špatný večer. Bylo mi Jana upřímně líto a za Lumírka trapně. Chtěla jsem se s ním rozejít, ale nakonec mě Lumírek nějak umluvil. 

„Říkalas vztahy, že by bylo na obzoru něco jiného? To by znělo nadějně. Lumírka do rodiny moc nechci. Dle mého názoru to není chlap, ale je to tvá volba samozřejmě.“

Přikývla jsem. „Je. Asi ne moc šťastná, ale je. On není zas tak úplně zlý.“

„Hm. Tak už to vybal, kdo se zjevil na obzoru?“

„Kolega Ondruš?“ pokrčila jsem rameny.

Janovi vyjelo překvapení obočí. „Ten? Ten holkař? Bože, děvče, ten je pořád v nějakém bulváru s nějakou maturantkou s obrovským výstřihem.“

Zachmuřila jsem se. „Já vím. Ono z toho stejně nic nebude. Byl to jenom takový úlet.“

„V to doufám. Představoval bych si po tvém boku nějakého pořádného a férového muže. Ne nevyváženého Lumíra a Richard Ondruš? To je z bláta do louže, není to pro život, to snad přece víš?“

„Vím,“ pípla jsem zkroušeně.

„Holka, moje zlatá, snad ti já, před zákonem stále právoplatný manžel, nakonec nebudu muset ještě hledat nějakého vhodného partnera?“ Jan se té ironické představě srdečně zasmál. Já nikoliv. „Hm. Nechceš ten koláč? Po tom by ti snad tak zle být nemuselo, ne?“ chtěla jsem řeč převést na jiné téma. Jan přikývl a pořád se usmíval. Věděl, že chci změnit téma, ale nekomentoval to a přistoupil na to. Jan byl vždy ohleduplný, vnímavý a empatický. Kéž by byli takoví všichni muži. Proč jenom se narodil o tolik dříve? Bylo by mi s ním dobře. Jenže věk je nemilosrdná mrcha.

Podívali jsme se společně na jeho oblíbený film Hra o jablko. Byla jsem unavená, chtěla jsem už před tím jít domů, ale moc o to stál, i když mi nevysvětlil proč. Nakonec jsem svolila, i když asi bylo vidět, že mi to není moc po chuti. Hned po konci filmu jsem se s Janem chvatně rozloučila. Odcházela jsem a bylo mi tak nějak divně. Byla jsem smutná. Zažili jsme toho spolu hodně krásného a teď, když jsem viděla, že je opravdu už někde jinde, než já, bylo mi to líto. Držel se statečně, ale zestárnul.

Před autem jsem šáhla do kapsy kabátku pro klíče a nahmatala nějakou krabičku. Kde se tady, otevřela jsem ji a tam byl nádherný prsten. Ohromeně jsem se na něho dívala, uchopila jsem ho a navlékla na prst. Měl velký diamant. Z krabičky vypadl papírek. Sehnula jsem se a přečetla ho ještě na bobku. Stálo na něm: Děkuji ti za všechno, ty můj živote! Miloval jsem tě a stále miluji! Tvůj Jan. A potom mi to náhle došlo. Ježíš, já jsem pitomá, já jsem tak strašně pitomá! Po tvářích se mi začaly stékat slzy. Narovnala jsem se a podívala se do mobilu do kalendáře, abych se ubezpečila. Ano, bohužel tomu bylo tak. Ten den to bylo právě dvacet let, co jsme se poprvé milovali. Hra o jablko byl první film, na který mě Jan přesně před dvaceti lety vzal do kina. Hráli ho tenkrát v Ponrepu a ten večer mě pozval k sobě domů na červený bikavér z oblasti maďarského Egeru. Doteď vidím tu vinětu. Neodmítla jsem a do rána jsme nezamhouřili oka. Jan tenkrát, když začalo svítat, vyběhl ven a ukradl čerstvé rohlíky, které pekařský vůz nechal před konzumem. Byl to jeho první a snad jediný prohřešek, který jsem u něho zaznamenala. Jedli jsme je spiklenecky s nějakým starým taveným sýrem, ale chutnalo nám, jako bychom byli na nějakých lukulských hodech. Po promilované noci jsme měli obrovský hlad. Od té doby, jsem ten film neviděla, až opět dnes večer. Měli jsme významné výročí a já na to úplně zapomněla. „Jane, bože, promiň, odpusť, Jane!“ zašeptala jsem a kolemjdoucí muž, venčící mladého vlčáka se zarazil. „Jste v pořádku?“ otázal se.

Podívala jsem se na něho a zavrtěla hlavou. „Ne, nejsem, ale s tím mi nepomůžete! Ale děkuji.“ Tem jeho mladý vlčák ke mě přišel a začal mi očuchávat ruku. Asi cítil mé kočky. Potom mi začal ruku olizovat. Dívala jsem se na toho psa, nechala se olizovat, ale přitom bych nejvíc potřebovala chlácholivě olízat své a Janovo srdce. Moc dobře jsem věděla, že jsem ten večer tímto opomenutím Janovi strašně ublížila, ale že se s tím už nedá vůbec nic dělat. „Cítím se pod psa,“ řekla jsem mladému vlčákovi, pohladila jsem ho a on začal nadšeně vrtět ocasem. Nejcitelnější rány zasadíme do duší našich nejdražších, a někdy aniž bychom se o tom vůbec dozvěděli.