Detektiv Fremont

            Sluneční paprsky pražily do zažloutlých rolet a ventilátor líně rozháněl mouchy, zatímco detektiv Fremont se převaloval na sesli a pokoušel se pohodlně usadit. Dusno v kanceláři bylo ubíjející.

            „Neměl jsem tehdá do čeho píchnout,“ pravil Fremont komusi. „Pak přišel on. Tlustej chlápek. Žena mi zahejbá, mlel pořád dokola ten tlusťoch. Vypadal tak trochu jak zaprášenej cesťák. Prďola jeden. Nemoh jsem ho vystát, ale koukal z toho snadnej kšeft, nic velkýho, dvě tři fotky jeho ženušky v náručí nějakýho rozvášněnýho taliána, nic velkýho, říkam,“ pokračoval Fremont.

            Z rádia vyhrávalo jazzové trio, které však bylo jakoby ochromeno tím nelidským vedrem. Hlemýždí tempo hudby bylo nesnesitelné.

            „Sledoval jsem jeho kůstku ve dne v noci. Uplynul den dva tři. Po týdnu to ten naducanej prďola nevydržel a sjel mě jak malýho kluka. Zahejbá mi, říkal znova a znova. Takže nebuď tak neschopnej a pořiď mi nějakej důkaz, ječel. Po dvou týdnech vřískal jak opice. Byl tou myšlenkou totálně posedlej, ačkoliv jeho druhá polovička nejevila pražádnej zájem o mužský pokolení.“

            Fremont otevřel šuplík a po chvilce přehrabování vyštrachal pestrý vějíř se zlatým lemováním. Ovíval se a slastně přivíral očka.

            „Uběhl další tejden a tlusťoch už byl dočista nesnesitelnej. Pak mi to zčistajasna blesklo hlavou! Napadlo mě, jak se ho zbavit! Za ty dva tejdny jsem se dozvěděl leccos o tý jeho paničce. Nebyl vůbec žádnej problém dostat se ji pod sukni. Nenápadně jsem pořídil pár obrázků, když ke mně roztahovala nohy. Vítězně jsem tlouštíkovi předal fotky. Rozbrečel se a nic víc jsem pak o něm neslyšel. Jak říkam... nebylo to nic velkýho... takovej malej kšeftík,“ chechtal se Fremont.