Štěňátko

ŠTĚŇÁTKO

Jakákoliv podobnost se skutečnými událostmi či osobami je čistě náhodná.

            Existuje jistej specifickej typ člověka, jenž se mezi všema ostatníma tyčí jako hora. Jedná se o časem ošlehanej živoucí monument ztělesňující obnaženou podstatu, naivitu a krásu bytí. Je to život samotnej, osekanej až na kost, s vědeckou pečlivostí zašitej přímo dovnitř vybranejch lidskejch kusů. Člověk, o němž hovořím a jehož podstatu se snažím zachytit, si uvědomuje, že svět se točí bez ohledu na lidský pachtění a hemžení se. Takovej člověk dýchá a raduje se z maličkostí, je to potřeštěnej plamen, jehož svit se jenom těžko předvídá nebo utlumuje. I ona je taková. Holka, co mi od určitýho bodu soustavně ovlivňuje žití.

            Tvrzení, že se všechno seběhlo během prvního setkání, by bylo dočista lživý a zcestný. Myslím, že něco podobnýho se děje jenom na plátně – pohledy se do sebe zahryznou, rozezní se hudba plná smyčců a vzdechů a postavy se přibližujou (tak usilovně, že jejich siluety projdou skrz sebe, až pokračujou dál ve svý pouti, aniž by na sobě vzájemně zanechaly byť nepatrnou stopu). Je to lacinej filmovej trik útočící na holčičí pudy, ať už jsou tyhle pudy přirozený nebo uměle vyrobený v rámci nějakýho megalomanskýho marketingovýho tahu. (Lezou mi na nervy všechny ty princezničky a holčičí bločky, růžoví poníci, zámky, nařasený šaty, hřebeny a kudrlinky, barevný ornamenty, zahrady a nekonečný záhony kytek, nazdobená koupelna, masážní vana, čistá kuchyň a ustlanej pelech, noviny na stole, plastová hospodyňka, která vzpomíná na první plastovou kuchyňku a soupravu smetáků ze stejnýho materiálu, manžel je perfektní milenec a blonďatej domácí kutil (sada šroubováků a motorová pila značky Bosch), dědek je připevněnej v křesle, pohupuje se a bafá z plastový dýmky, od křesílka se ten vousáč už neodtrhne, ale celej modýlek lze přesouvat sem a tam, děda na balkoně, děda před barákem, děda na zápraží, děda u plastovýho pískoviště, podporuje to kreativitu mládeže, drazí rodičové!) ... ... ... První setkání s Ninou. O tom jsem chtěl v tomhle odstavci psát – na mou duši na psí uši. Takže pojďme dál, pryč od toho plastovýho pekla.

            Poprvé si mě všimla v klubu. Byl to, myslím, ten samej večer, kdy jsem si bubnoval skleničkou v rytmu živý muziky. A bubnoval jsem si tehdy vyjímečně vytrvale, protože se mi podařilo rozbít sklo na kusy. Zůstalo mi v dlani pár jednotlivých střepů, tento hrozivej fakt mi bohužel docvakl, až když mi z ruky cákala krev. Běžel jsem si to opláchnout k umyvadlu, rána nebyla tak hrozná, jak by se mohlo zdát dle množství krve. Vyštrachal jsem plátěnej kapesník a zbytek večera jsem ho křečovitě svíral. Někde jsem se tam s ní srazil – u východu nebo snad u baru. Naše seznamování probíhalo cudným způsobem pod rouškou alkoholovýho oparu, tento závoj jsme však opustili poměrně záhy. Oba jsme procházeli srandovním obdobím a to z nejrůznějších důvodů, vláčeli jsme si s sebou kdeco, chvilku trvalo, než jsme byli schopní to setřást. Naše skořápky se v týhle fázi vzájemně oťukávaly, zkoušely se dostat k jádru toho druhýho, nebylo v tom ale nic opravdovýho, jenom manévrování a hra na výdrž. Během mýho dvoření jsem pro ni sepsal pár básní, zahrál na kytaru, jistě jsem musel působit jako prvotřídní pošuk, což, myslím, nebývá na škodu. Těžko říct, proč jsem si tehdy vybral právě ji, ale moc bych za tím nehledal. Stejně tak dobře jsem mohl narazit na úplně jinou holku a na ní ocenit dočista jiný kvality. Je to přece jenom dílo náhody. Náhoda je roztržitej umělec, jenž tvoří dle momentální nálady a rozpoložení. A nikdo mi nevymluví, že se nejedná právě o ten nejlepší způsob. Vždyť je to ruka náhody, která skládá ty nejúchvatnější přírodní výjevy a scenerie. A tatáž ruka mě bezmyšlenkovitě přihodila k figurce jménem Nina. Nemilovali byste takovou ručku? Já teda rozhodně.

Dvořil jsem se jí neobratně a přímočaře. Nesnažil jsem se kličkovat, při nejbližší příležitosti jsem se vyhodil na pult, kudlou si nařízl břicho, abych předvedl vnitřnosti, Čekal jsem, jestli ten pohled zaujme. Netroufám se tvrdit, že se jedná o nejlepší postup. Ale povedlo se. Po čase. V případě neúspěchu bych se zas pomalu sešil a odbelhal se z krámku. Náš vztah jsme budovali pomalu a pečlivě, snad od základů. (Tak tahle formulace není úplně korektní, dalo by se spíš říct, že budování probíhalo samovolně bez našeho přičinění.) Byla to nápaditá stavba, trochu šílená v některých ohledech, architekt jistě nebyl šedej panák s žlutou helmou a  s kufříkem v ruce – ne a ne... náš stavbyvedoucí se svým kolegům vyhýbal jak černýmu moru, nedbal na pravidla, smlouvy, termíny a nedejbože na ústní dohody, plánky kreslil výhradně na pivní tácky a reklamní letáčky, k rýsování používal pastelky s pohádkovými obrázky a tak dále a tak dále. Byl to víc blázen než technicky uvažující člověk, nemůžu zapomenout na jeho výraz, když nás s hrdostí sobě vlastní prováděl výslednou stavbou a Nina se neubránila škodolibýmu smíchu. Dloubl jsem do ní loktem, ale nakonec jsem taky vyprskl pár nechtěných pazvuků. Koukal na nás ublíženě. Procházeli jsme komnatami toho monumentu, jenž v mnoha ohledech připomínal barokní kostel, podzemní kryptu a jindy zas úzkou důlní štolu. V některých křídlech stavby nebylo nouze o pravidelná sloupořadí, bazénky s pitnou vodou, fontány a sochy antických atletů. O pár chodeb dál jsme se pak museli krčit pod nízkým stropem. Jedna z ložnic byla vybudována po vzoru egyptských pyramid – v podzemí. Široká postel byla stylizována do tvaru sarkofágu a ve vzduchu pravidelně poletovala mechanická sova – jejím úkolem bylo vyluzovat uklidňující hučivé tóny. Hůůůůůůůůůů.

Poté se architekt rozhodl pro prohlídku vyšších pater. Jeho vychrtlá postavička klátivě vystoupala po točitých schodech. Následovaly další a další místnosti. Tématická prostředí na sebe plynule navazovala. Polstrovaná místnost, místnost s madly a řetězy, místnost s prosklenou podlahou, kruhový interiér, trojúhelníkový interiér, nebralo to konce. Ve smrtícím labyrintu chodeb číhaly desítky umě nastražených pastí. Středobodem jedné z místností byl robotický hudebník sedící u piána. Improvizoval a přesvědčivým způsobem imitoval kouření. V další komnatě nás přivítal hovořící kovovej farář s půllitrem v ruce, jeho fanatickým řečem jsme však nevěnovali pozornost. Vypadalo to, že dřív zestárneme, než projdeme všechny pokoje a haly. A když už se zdálo, že naše putování se blíži ku konci, průvodce nás vyvedl do zahrady. Pokud jsem jen stěží dokázal popsat interiér komplexu, pro exteriér už mi zcela docházejí slova. Bludiště uzoučkých cestiček bylo lemováno pavími brky, mechanickými opicemi a černými domorodci, jímž se z temnoty hustého porostu zlověstně blýskaly bílé zuby. Přibližně v ten moment jsme se také začali obávat o duševní zdraví našeho milého průvodce, jenž venku dočista zdivočil. Zuřivě nás popoháněl kupředu, jeho zmatenému drmolení přestávalo být rozumět. Pobíhal kolem kašny, poskakoval u kamenného loveckého výjevu a dlaní plácal o hladinu jezírka. Není divu, že ten zběsilec nakonec přilákal pozornost jednoho z automatických primitivů s oštěpem v ruce. Uběhla chvilka a architekt nevěřícně zíral na klacek, jenž mu zničehonic uvízl v břiše. Pak se svalil na zem. Krev vyplňovala spáry mezi kamennými dlaždicemi... a my zůstali sami na tom podivném místě, nikdo další už nemohl vejít do naší fantazie. S architektovou smrtí jsme přišli o posledních pár nitkovitých vodítek k pochopení smyslu toho všeho. Zmateně jsme zírali na chřadnoucí mrtvolu. Poté jsme se rozhodli pokračovat dál v naší pouti.

            Dny byly prosluněný a provoněný, čas neutíkal – zběsile pádil kupředu, řítil se jak k smrti vyplašenej nebožák posedlej běsem. Mohl uplynout den nebo rok, bylo to pořád jenom zamžiknutí oka. Válet se po posteli, naprat si břicho, zasmát se a  sem tam si protáhnout tělo, co víc chtít? Co víc potřebovat? Bohužel bylo nutný zaplatit ještě pár účtů z minulosti. Konkrétně se jednalo o tučnej dluh, jenž jsem měl v hospůdce honosící se jménem Laguna. Jednoho rána jsem se rozhodl jít se podívat na to místo. Nebyla to zrovna nejpříjemnější cesta, ze všech koutů a podchodů na mě vyskakovali staří známí bubáci a nutili mě zabředat do nechtěnejch vzpomínek. Odevšad dopadaly stovky těch pichlavejch střípků, co ze mě trhaly oblečení a ukájely se na mým těle. Prokličkoval jsem parkem, přešel přes most, vystoupal na kopec a zapadl do knajpy. Tam mě barman ujistil, že na dluh se nezapomnělo. Škoda. Pak mi ze slitování natočil jedno na svůj vlastní účet. Vyžahl jsem pivo přímo u pultu a dál se raděj moc nezdržoval. Na splacení jsem měl jasnej termín, rozhodl jsem se, že ho nepřetáhnu.

            Cestou domů jsem investoval pár kaček ke koupi inzertního časopisu, ale byly to vyhozený drobný. Nikde na mě nečekala žádná práce. Snad jenom místo v kavárně stálo za pokus. Zatelefonoval jsem a domluvil si bleskovej pohovor. Šel jsem přímo tam, vedoucí si mě odvedla do zadní místnosti, vrazila mi do ruky lejstro a pak zas odkráčela. Natáhl jsem se ke stohu papírů, jenž se tyčil na jejím stolku. Všechno to byly vyplněný dotazníky, zdálo se, že na pozici se přihlásilo nejmíň sto dalších uchazečů. Vyplnil jsem osobní údaje a opsal pár vědomostních otázek. Vedoucí se vrátila, očima projela moje odpovědi a prý, že se mi ozve v případě zájmu. Byl to jenom zabitej čas. Šel jsem domů a pochutnal si na palačinkách, který Nina připravila, zatímco jsem se coural venku.

            Sháněl jsem si flek přes pár známých. Jeden z kamarádů mi dohodil svýho vlastního zaměstnavatele. Jednalo se o programování průmyslovejch aplikací. Pohovor se docela poved, šéf se rozhodl, že to se mnou zkusí. Uběhlo pár dnů a vzdal jsem to. A kolega, jenž mi džob dohodil, to vzdal taky. Nikdo nám nezaplatil ani korunu za naše kódy a za naši snahu. Zkoušel jsem štěstí v obchoďáku, v restauraci a ve skladu. Marně. Pomocí internetu jsem nabídl svý služby světu. Psaní textů na objednávku – tak zněl titulek mýho inzerátu. První klient se ozval ani ne za hodinu. Šlo o reklamní článek pro agenturu zajišťující výjimečný zážitky. Lety balonem a podobný ptákoviny. Psalo se to samo. Klient spokojeně zavrněl a poslal mi zadání dalšího článku. Druhej text měl propagovat nejnovější sodovkovače od jistý firmy. Článek měl působit informativně a nezaujatě. Psalo se to samo. Na těch sodovkách bylo zajímavý to, že stejnej výrobek se prodává už víc než sto roků, mění se jenom kryt strojku a zvyšuje se cena. Samozřejmě, že jsem to zformuloval jako výhodu, ačkoliv je to sprostá zlodějina. Klient se znova spokojeně zavrtěl, poslal mi další zadání a na účet trochu peněz. Snadný prachy.

            Psal jsem dva tři články denně, vždycky hrozně brzo ráno, předtím než Nina vstala, mozek mi tehdy fungoval nejlíp, v polospánku mě prostě napadaly nejlepší slovní obraty. Každý téma mě dokázalo pohltit, nemyslel jsem na nic jinýho než na trefnej titulek, mockrát jsem chudinu Ninu vzbudil jenom kvůli tomu, aby mi pomohla vybrat chytlavější nadpis. Účtoval jsem si stovku za stránku, ale po pár kšeftech mi to bylo málo. Začal jsem házet cifry od oka a mí klienti mi všecko odkývali. Snad jenom jeden se kapku cukal, ale nakonec prohlásil, že mu pár stovek nestojí za to dohadování se. Jeho chyba. Občas jsem vyběhl ven k nejbližšímu bankomatu, abych si zkontroloval stav účtu, ale nedělal jsem to často. Celý dny lilo jako z konve, vzduch byl nasycenej vodou. Stačilo vyjít před barák a byl jsem promočenej až na kost. Uběhlo takhle pár týdnů. Psal jsem za tu dobu o lecčems a pro leckoho. Gumovej kroužek, kterej dokáže srovnat vaši životní energii, stojí necelou tisícovku a existuje v několika barvách. Kdo  ho koupí, neprohloupí. Zdravotní matrace, masážní matrace, profilovaný matrace, ekologický matrace. Všecky výrobky jsou dneska děsně ekologický. Hračky, stavebnice a modýlky tanků. Jazykový školky, soudní překlady, horský kola, počítače, přehrávače a pak znova matrace. Bylo to jako stát uprostřed exotickýho trhu a dělat obrovskej tlampač všem stánkům a podivínům. Roztruboval jsem jejich návnady a bral za to pár odřenejch dukátů.

            A pak přišel den splatnosti. Uteklo to rychle, až příliš rychle. Ze spánku mě vytrhlo hrozivý hučení sirény. Vyklouzl jsem z postele. Nina se zavrtěla, ale za pár momentů už zas pravidelně odfukovala. Oblýkl jsem se, vymotal se z útrob paneláku. Pospíchal jsem k bankomatu. Siréna dovřískala, ozvalo se pár chraplavejch zvuků. „POVODŇOVÉ HLÁŠENÍ!“ zahřmělo městem. Vybral jsem hotovost a zamířil s ní k Laguně. „...důrazně doporučujeme obyvatelům, aby setrvali ve svých domovech. Následující mosty byly uzavřeny...“ Pozorně jsem poslouchal ten výčet, most v centru byl naštěstí průchozí, přešel jsem na druhou stranu a vystoupal až do Laguny. Vyskládal jsem na barovej pult bankovky, hezky jednu za druhou. Sedělo to přesně. A pak jsem se vrátil do toho pekla venku. Čekala mě zpáteční cesta.

Neslyšně jsem otevřel dveře a proplížil se do předsíně. Shodil jsem ze sebe bundu, kalhoty a tak dále, nechal jsem si jenom spodní prádlo. Doťapkal jsem až vedle postele a opatrně jsem zajel pod peřinu. Nina klidně spala, a když jsem ulehl vedle ní, přehodila přeze mě nohu. Někdy jsem si s ní rád hrával, když ještě takhle napůl spala. „Pověz něco hezkýho,“ pošeptal jsem ji třeba. Odpověděla vždycky stejně. „Štěňátko.“ – tak zněla její automatická reakce. Tehdy jsem ale neměl v plánu žádný zlomyslnosti, chtěl jsem klidně usnout v jejím naručí, nic víc. Po chvíli mě ze snění vytrhl hlas. „Co budeš psát dneska?“ zeptala se slabě, takřka na hranici slyšitelnosti. „Nevím,“ špitl jsem. „Napiš něco hezkýho,“ poradila mi a v zápětí zas usnula. Ve vzduchu pravidelně poletovala mechanická sova a vyluzovala uklidňující hučivé tóny. Hůůůůůůůů.