Posezení s Vojákem. Dobrmaním vojákem

"Připadá mi to děsný, ale začíná mi bejt tohle město těsný"

Jo, Filipe, kdyby jen město. 

Já si tu sedím, měl jsem na dnešek takovou spoustu věcí, až nedělám vůbec nic. 

Prostě sedím, ruce v klíně a v prázdný místnosti o čtyřech stěnách, podlaze, židli, stropu a jednom lidskym těle, smrdí ředilo. A je tu plno. Ta prázdná místnost je najednou plná užitečnýho harámpádí, který nikdo nepoužil už stovku let. Ještě aby, vždyť to je obraz. A na něm dítě. Šmarjá pano, vždyť to jsem já! A panelákovym oknem na zlatej koberec padá ostrý nedělní slunce! A to slunce skrz betonový zdi tak příjemně hřeje. A všechno to voní perníkem a do chodidel bodají kostičky lega. 

Jenže to jsem nebyl sám. Sám... poprvý v životě co znám takovou spoustu lidí, poprvý v životě co mám takovou spoustu opravdovejch přátel a poprvý v životě, kdy konečně mám krásnou holku co mě chce.... a já si tady sedím. Sám v tý prázdný místnosti, mezi čtyřma stěnama, mezi kterejma se tluče Filip a sní, že jen on je ten pravej a jedinej koho chce.... 

A já stejně tak, jako on. Jen s rukama vklíně a bez jedinýho pohybu.