Něco

Schoulená v rohu toužím po obětí,

 když se mi ho dostane rannou jazyka ho odkopnu.

V bolestech vzívám Boha,

zatímco nechavám místo Satanovi v mém těle.

Smutek příštící z mozku do odpadu smrdí jako zbytky doutnajícího domu.

Snaha nelitovat se se obrací proti druhým.

Když konečně vysvitne světýlko naděje a já naplněna radostí běžím vstříc,

přijde něco, co mě opět odpálí do kouta bolesti.

Lži, nejistota, psí oči …

Něco z toho chápu, nebo vlastně dělám, že to chápu.

Když mě nebaví předstírat sedím a dělám mrtvou ovci.

V každém z nás je  kus mrtvé ovce, kus beránčího chování.

Přijdu do tmavé místnosti s pohledem upřeným do zmítajícících se postav to uvidím.

Uvidím ten obrázek, který nechá proudit ten vztek ven.

Nejradši bych kopala, tam by to nikdo nepoznal.

Zraněná se zásilněnou duší odcházím do rohu

a nechávám za sebou trávu i ten řev.