Vlak do dalšího života 1. část

1. část: LÉTO

 

 

 

 

Dvě hodiny ležím ukrytý za mohutným smrkem ve svahu a sleduju dům strýce Horsta.

 

Je to přízemní roubená chalupa se sedlovou střechou, chlévem a prkennou stodolou ležící v údolíčku lemovaném vysokými a strmými stráněmi, z nichž na mnoha místech vykukují pískovcové skály a halí je husté jehličnaté lesy. Prochází tudy silnice a přímo za strýcovou chalupou protéka potok s čirou, prudkou a ledovou vodou.

 

Strýc během mého pozorování nejprve opustil dům na dvě hodiny a odešel směrem na Jetřichovice, zřejmě do konzumu, pak se vrátil a něco kutil ve stodole. Teď obrací seno a otírá si hřbetem ruky čelo; rozhlíží se po údolí a kontroluje plující oblaka.

Mám strach. Vždycky tu žil sám a přijímal o prázdninách jen naši rodinu, narozdíl od ostatních, kteří se v tuto dobu stěhovali s celými rodinami do kuchyní a vlastní pokoje pronajímali lufťákům. Ale je válka a možná se mu hodí nějaká ta marka navíc a třeba u sebe někoho ubytoval. Raději počkám do tmy a pak se teprve přikradu blíž a oknem se podívám dovnitř.

 

Lesní mravenci si vytvořili stezku přes jeho záda a jakmile se posadil, začali všichni do jednoho panikařit a pobíhali všemi směry. Sklepal je dlaní až kam dosáhnul a utrhnul několik borůvek. Hned si je hodil do pusy. Jakmile chuť borůvek podráždila jazyk a to brabčí sousto dosáhlo žaludku, probudil se pocit hladu.

Jedl naposledy za Děčínem, když jsem se v noci vloupal do udírny a uloupil dvě klobásy, které okamžitě hltavě pozřel a které mu následně přivodily střevní těžkosti.

Zleva se dole na silnici vynořili tři turisti – muž a dvě ženy a z druhé strany údolí se blížil povoz tažený koněm. Když se vůz a pěší minuli a procházeli přímo pod ním, všiml jsem si, že jedna z žen je dívka a krásná dívka, snad dcera těch dvou.

Dlouze ji sledoval, jak důstojně vyšlapuje mezi rodiči až se zastavili u strýcova domu.

 

Takže možná opravdu lufťáci a moje naděje a šance se tenčí a mizí. Skutečně se pozdravili se strýcem a vešli do domu. Co teď? U strýce Horsta se neubytuju! Kam teď?

Strýce prostě kontaktuju! Jsem zoufalec ... Potřebuju nějaké jídlo, trochu vody, třeba oblečení, dobrou radu nebo cokoli...

 

Po zbytek dne dumal, která chvíle je ta nejvhodnější a pak když se začalo smrákat a strýc vyšel naštípat trochu třísek na podpal, se spustil ze stráně dolů a pak stanul na okraji zahrady. Ze strýce byly vidět jenom záda rytmicky se pohybující při sekání sekyrou.

Když dokončil práci, otočil se s naštípaným dřívím v náručí a spatřil jej. „Tomáši?“ Polohlasem a poněkud nejistě zavolal.

Vykročil k němu, ale strýc se nervózně otočil směrem k chalupě a pak kývnutím naznačil směr ke stodole

Tam odhodil dřevo a chytil ho oběma rukama za ramena. „Tome! Kde se tady bereš? Stalo se něco?“

 

---

 

 

 

Hajný Braun si sednul ke stolu a vytáhnul z brašny nejnovější výtisk Volkerische Beobachteru, který obdržel v Rumburku u Předsedy. Napil se z hrnku zbytku studeného čaje od rána a ušklíbl se.

 

No vida! … Zrádci zatčeni a popraveni! … Rozprášena skupina rozvratníků! Němci, buďme obezřetní, nepřítel číhá všude!

...

Panejo, to se dějou věci! Sotva sme se my Němci měli chvíli dobře, už se to zase někomu nezdá! Parchanti! A ve vlastních řadách, to je hnus!

Barbarské počínání Spojenců! Německá města bombardována dnem i nocí! Umírají německé ženy a děti!

Parchanti podělaný, měli byste zdechnout!

 

Byl rozčílen a odložil vztekle noviny na stůl. Vstal a nalil si sklenku pálenky, kterou rychle vypil a prázdnou honem znovu dolil. Pak stál a díval se z okna na lesy na stráni a zkušeným pohybem vyprázdnil druhou sklenku.

 

---

 

 

Jeho tvář zblízka, jeho hlas a vůně stodoly a sena; … vůně krásy dětství.

 

Vyhrkly mu slzy. „Stalo se to strejdo, že jsem utekl. Nemohl jsem dál. Spousta kluků už takhle zdrhla během bombardování.“ Klepala se mu brada a slzy se řinuly po tvářích. „Tam není život strejdo. Pořád letecký poplachy, často bombardování. Těžká práce i šestnáct hodin, málo jídla i odpočinku. Tam není život!“ Žaloval jako malý chlapec.

Strýc Horst ho lítostivě sledoval. „Dobře, rozumim chlapče. Co potřebuješ?“

Zoufale se posadil a upřel na strýce své zarudlé oči. „...Strejdo cokoli! Nemám, kde být, nemám co jíst, nemám co pít. Navíc moc nevim, co dělat dál. … Tys byl první, kdo mě napad, když jsem pochopil, že se mi zřejmě podařilo utéct. Věděl jsem, že za našima nemůžu, tam mě budou hledat, ale tady … !“

Horst se podrbal na strništi, „Dobře, dobře kluku …, ale já tu mám lufťáky … a celý léto … to je ještě měsíc a půl. Co s tebou kluku?“ S drbáním přešel plynule z brady a tváří na zátylek. „Počkej tady! Já jim zatopim a přijdu. Něco vymyslíme.“

Vylezl si tedy pro jistotu a pro svůj klid nahoru na seno a čekal.

Pak přišel strýc s batohem a tornou. „Poslouchej mě dobře synku. Asi si poznal, že doba je zlá, … to bys tady nebyl, že jo. Takže do konce prázdnin tady bydlet nemůžeš! To je ta špatná zpráva a teď ty dobrý. Poslouchej můj plán: do zítřka zůstaneš tady na seně a pořádně si dáchneš. Tady v torně máš jídlo a teplo tady je. Zítra brzo ráno tě vzbudím a ukážu ti místo, kde můžeš zůstat do konce prázdnin. Sejdeš si vždycky jenom pro jídlo a až vypadnou lufťáci, tak můžeš bydlet tady...Ale je to samozřejmě jenom návrh!“

„Děkuju. Děkuju moc,“ šátral lačně v torně, aby vylovil nějaké pochutiny.

„Tak se najez a odpočiň si. Musim ti na noc zavřít vrata a až se sem budu ráno vracet, tak nejdřív třikrát zaťukám, aby ses nebál.“

„Děkuju moc, strejdo!“ Opakoval s plnou pusou.

Strýc se zvedl, odsunul zarážky od vrat a s bouchnutím je zavřel. Pak zaslechl, jak se Horst zastavil u kozy v chlívku, dal králíkům a zašel do domu.

Když se Tomáš nakrmil, natáhnul se do sena a mezi prkny ve stěně sledoval tmavě modré proužky končícího dne.

 

Snad mám nějakou naději, protože strýc Horst mě jako vždy nenechá ve štychu.

 

Náhle zavrzaly dveře a objevilo se světlo na dvoře zazněla němčina. „Marie pospěš si … je mi tu zima!“

Obezřetně, tak aby nevydal jediný zvuk, si kleknul a jedním okem mezi prkny slídivě pozoroval, co se děje.

 

Ta pěkná dívka, co je i s rodičema ubytována u mého strýce, šla zřejmě na toaletu – tedy na strýčkův suchý záchod na dvoře a její matka ji v noční košili svítí na cestu a hlídá ji, aby neměla strach.

Když dívka vyšla z boudičky na dvoře, vyměnili se s matkou a teď zase ona stála na zápraží chalupy a svítila na dvůr. Světlo z petrolejky jí ozařovalo něžnou tvář a bylo poznat, že se v noci necítí venku nejlépe. Kmitala neustále očima po tmavých kopcích kolem, jakoby v nich tušila nějaká strašidla nebo démony. Pletený přehoz si přitáhla blíže ke krku a ohnala se po komárovi. Nakonec s matkou zmizely v domě a na dvoře se rozhostila tma a ticho.

Uložil se opět do sena a dal si ruce pod hlavu.

 

Tolik to připomíná prázdniny třeba v pětatřicátém roce. Se vším všudy, se všemi krásami a poetikou, se vší dravostí a romantikou zdejšího kraje. Vůně letních sluncem rozpálených luk, šumění větru v korunách stromů na hřebenech skal, turisti.

Je tu vše, ale já tu nejsem. Nemůžu ráno vyskočit ze sena a zaběhnout k Horstovi na snídani, na čerstvé mléko a voňavý chleba s máslem. Nepůjdu potom s mámou a tátou pěšky do Kamenice na výlet a nekoupí mi tam cucnakládě. Je mi to líto.